Česká tvorba - duchovní lyrika: duchovní písně: Ostrovská píseň, Spor duše s tělem
Kunhutina motlitba
duchovní epika: legendy – ve srovnání s latinskou legendistickou tvorbou je zde charakteristický nezájem o české látky. Skladatelům šlo o uvedení cizích látek do domácího prostředí a tím o soutěž s literaturou latinskou. Nejhodnotnější je legenda o Jidášovi. Vyprávělo se v ním jak byl Jidáš jako nemluvně vhozen v košíku do moře, protože jeho matka měla sen, podle něhož se její dítě stane záhubou lidského rodu. Nemluvně doplulo až k ostrovu Skariot, kde se ho ujala tamní královna a dala ho vychovat spolu s vlastním synem. Když Jidáš dospěl a dozvěděl se, že není u královské krve, zabil skutečného královnina syna a prchnul do Jeruzaléma. Tam se stal správcem domu římského prokurátora Piláta (který podle biblického podání potvrdil rozsudek nad Kristem). Nevědomky pak zabil vlastního otce a bohatou vdovu – vlastní matku – pojal za manželku. Když poznal, co se stalo, odjel na matčinu radu za Kristem, aby došel odpuštění. Kristus jej přijal mezi apoštoly, ale Jidáš se dopouštěl dalších zlých činů, až nakonec Krista za 30 stříbrných peněz zradil a sám se oběsil na olši.
Podle narážky na vymření panovnického rodu lze skladbu klást kolem roku 1306.

1. fáze LAICIZACE: do poloviny 14. století
Latinská tvorba – i když jde o rozvoj česky psané literatury, neznamená to, že latinská literatura je přerušena; z lat. tvorby : kroniky
legendy
Zbraslavská kronika – nejdříve byla koncipována jako kronika vlády Václava II., později tematicky rozšířena na vypsání dějin českých zemí do r. 1338. Původní koncepce kroniky je dílem opata zbraslavského kláštera Oty, po jeho smrti pak v díle pokračoval a vlastní podobu dal kronice mnich Petr Žitavský. Žitavský byl neobyčejně vzdělaný, učinil z kroniky dílo, které může být srovnáváno s Kosmovou kronikou. Nevěnoval se jenom osudům kláštera, ale zachytil všechny významné události v okolních zemích. Ačkoli byl cizího původu (Žitava je ve východní části Německa), hlásil se k Čechům. Podobně jako Kosmas prokládá i žitavský prózu verši, cituje z bible.
Podobný charakter jako Zbraslavská kronika měla Kronika Žďárského kláštera - dílo Jindřicha Řepáče

Období vzniku a vývoje česky psané literatury

(pol. 13.- poč. 15. století)
2 fáze:
• laicizace – zesvětštění (šlechta se podílí na literární tvorbě)
• demokratizace – zlidovění (pronikají zájmy měšťanů)

Pokračovatelé Kosmovi – Kanovník vyšehradský, mnich sázavský
Pronikání češtiny - glosy = vpisy do latinských rukopisů, poznámky, překlady), např. Svatořehořské, Vídeňské
Svatý Václave – 2. česká duchovní píseň ( 12./13. století) – světec zobrazen jako rytíř, vyspělejší forma, složitější styl i nápěv, básnické překlady, verše se zvukovou shodou (asonance), z písně duchovní se stala slavnostní i válečná, později vlastenecký prosebný zpěv za celý národ.

Vítězství latiny


(12. století)

(Kosmas, Kosmova kronika, pokračovatelé Kosmovi, Svatý Václave…)


Kosmas Kronika česká (Chronica Boemorum)
- autor (1045 – 1125) – vzdělanec, děkan svatovítské kapituly
- téma: české dějiny od nejstarších dob po 1125
- prameny: „bájné podání starců“ (nejstarší příběhy z doby pohanské)
vyprávění pamětníků
vlastní zážitky
- styl: živé vypravování, přímá řeč (dialogy), podrobné charakteristiky postav, citáty římských autorů, próza prokládána verši, zábavné historky, líčení bitev  dílo nejen historické, ale i umělecké
- 1. dílo kronikářského typu
- vlastenecký ráz (Kosmas myslí česky → bohemika = česká slova v latinském textu)
- tendenční dílo – straní se katolické církvi, zachycuje úspěchy Přemyslovců, záměrně chybí zmínka o slovanské vzdělanosti

Fuint in provincia Boemorum (Byl v české zemi – o sv. Ludmile)
Crescente fide christiana ( Když se šířila česká víra – o sv. Václavu)
Kristiánova legenda - Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius
Významnou skupinu tvoří legendy o sv. Vojtěchovi. Nejznámější ze svatovojtěšských legend jsou: Verše o utrpení sv. Vojtěcha (Vertus de passione sancti Adalberti)
Hospodine, pomiluj ny – 1. česká duchovní píseň (konec 10.st.) – zpívána při slavnostních příležitostech; prosba o mír a úrodu
- jednoduchá forma: 8 veršů bez rýmu a strofického členění

Památky:

Legendy – o českých světcích, o sv. Ludmile, dochován jen zlomek. v úplnosti dochována legenda

Život sv. Václava - 1. staroslověnská legenda o sv. Václavovi vznikla brzy po jeho smrti. není to legenda vyspělého středověku, ale vypracování historického rázu, nepřeplněné dosud legendárními výmysly. Účelem skladby bylo oslavit Václava jako knížete, a tím oslavit knížecí moc vůbec. Druhá staroslověnská legenda o Sv. Václavu (též Kniha o rodu a utrpení knížete Václava) – počátek 11.století – obsahuje už řadu zázračných jevů.
Snad už od poloviny 10.století vznikala pro naše kulturní potřeby i literatura latinská. Na její rychlý rozvoj působilo zřízení pražského biskupství (973), které mělo latinský ráz. Nejstarší z této tvorby jsou legendy o českých světcích.

V literatuře 10. st. má klíčový význam písemnictví staroslověnské. Významným centrem staroslověnské vzdělanosti byl Sázavský klášter, založený r. 1032 mnichem Prokopem, později prohlášeným za svatého. Roztržka mezi východní a západní církví však slibný kulturní vývoj zastavila, užívání staroslověnštiny při bohoslužbách bylo zakázáno. R. 1097 byli stoupenci slovanské liturgie vyhnáni ze Sázavského kláštera . to znamenalo konec staroslověnské literatury u nás.

Zápas tvorby staroslověnské s latinskou

10. a 11. století tvoří uzavřenou periodu v dalším vývoji. V té době se těžisko státního života přesouvá do Čech, kde se vytvořil silný stát. Pro literární život je přirozený zápas tvorby staroslověnské a latinské, v němž byla staroslověnština stále více zatlačována do pozadí, až ke konci období zanikla.
Východiskem kulturního života v 10. a 11. stol. je svérázné rozvíjení staroslověnské vzdělanosti v Čechách. Nositeli kulturního života jsou stále duchovní, přesto se dá říci, že písemnictví počítalo i s laiky – legendy byly např. zčásti vytvářeny s předpokladem, že budou lidu tlumočeny v jeho národním jazyce. Duchovenstvo mělo ve svých rukou i školství, neboť škola sloužila v prvé řadě jeho potřebám. Už na počátku 10. st. máme zprávu o škole na Budči, kde se učilo latině, církevnímu zpěvu. po založení biskupství vznikla významná škola při katedrále v Praze. Školy liturgického zpěvu byly i při jednotlivých klášterech.

Život Konstantinův

– obrana práva na slovanskou bohoslužbu proti trojjazyčníkům – tj. těm, kteří tvrdili, že bohoslužebným jazykem může být jen latina, řečtina a hebrejština.
Život Metodějův – soustřeďuje se ba konkrétní Metodějovo působení na Velké Moravě. Je také namířen proti franckým kněžím, neboť líčí Metodějovy boje, které tito kněží vyprovokovali.

Životy chápou věrozvěsty už jako světce, ale nezdůrazňují motivy typické pro pozdější legendistickou literaturu (zázraky, mučednictví); více než osoby obou bratrů oslavují jejich dílo.

Život Konstantinův a Život Metodějův

– líčí události od narození obou bratrů až do jejich smrti a svým obsahem se vzájemně doplňují. Ve starších pracích se pro ně užívalo označení Panonské nebo Moravskopanonské legendy. Ve skutečnosti nevznikly v panonském prostředí a nejsou to legendy v dnešním slova smyslu. Typická středověká legenda chtěla oslavit světce a literárním vylíčením jeho života působit výchovně na věřící. K tomu přestupovala snaha propagovat místa a kostely, které souvisely se světcovým kultem, a tím získávat poutníky k jejich návštěvě. Účel těchto památek je jiný. Autorům nešlo ani tak o to, aby oslavili památku obou věrozvěstů, jako spíš o to, aby bránili jejich dílo, slovanskou bohoslužbu. Obě skladby jsou spíše historického a obranného rázu.

Původní práce:

Kyjevské listy – zlomek o sedmi listech obsahující překlady menších formulářů z latinského Řehořova sakramentáře – dílo je považováno za přechod mezi překladovou a původní tvorbou.
Nomokánon – smíšená sbírka církevních předpisů a občanských zákonů týkajících se církve
Zákon sudnyj ljudem – soudní zákon pro laiky
Proglas – veršovaná předmluva k překladu evangelia. je to průbojná báseň, nadšená chvála národního jazyka. Je v ní ztělesněn celý kulturní program cyrilometodějské mise – právo na bohoslužbu v domácím jazyce.

Rozvoj slovanské liturgie nebyl zastaven ani tím, že Rastislavův nástupce Svatopluk pod tlakem politické situace dal po Metodějově smrti (885) jeho žáky vyhnat. Staroslověnská vzdělanost zapustila zatím pevné kořeny v Čechách, kde byl roku 874 pokřtěn kníže Bořivoj, a pronikla i do Polska.
Staroslověnskou literaturu tvoří jednak překlady, jednak původní tvorba, zaměřená na obranu staroslověnštiny. Původní překlady se nedochovaly, je však jisté, že byla přeložena prakticky celá bible, především hlavní části Nového zákona – evangelia.

Tito věrozvěstové mají význam i pro dějiny literární. Položili základ domácímu písemnictví, neboť vytvořili slovanské hlaholské písmo (na základě malých písmen řecké abecedy) a zavedli do bohoslužby slovanskou obřadní řeč – jazyk staroslověnský (bylo to nářečí, jímž se mluvilo v Makedonii v okolí Soluně, našim předkům bylo dobře srozumitelné).
Po tříletém působení na Moravě se Konstantin a Metoděj vypravili do Říma a dosáhli toho, že papež staroslověnštinu schválil jako bohoslužebný jazyk. Tento úspěch však nebyl trvalý. Další osudy obou bratrů a celé jejich mise byly dost pohnuté. Cyril v Římě onemocněl a zakrátko zemřel. Metoděj se sice stal biskupem zřízené diecéze (zahrnovala také Velkou Moravu), ale při zpáteční cestě byl zajat a vězněn v Bavorsku.

Hbitě jako žíla biče sebou nyní mrskl proti zchromlému vůdci smečky a silným náporem a vahou svých plecí mu naletěl přímo do žeber. Kazan již kolikrát poznal, že vražednější než zahryznutí do hrdla někdy bývá nenadálý silný úder, když se umístí v pravý okamžik. Tentokrát vražedný byl. Velký šedivý vlk ztratil půdu pod nohama, na okamžik se převalil na hřbet a smečka se na něj vrhla, dychtivá vyrvat poslední kapičku života z vůdce, kterého zákon síly připravil o převahu.
Kazan, těžce oddychující a krvácející, se od té Šedivé, vrčící hromady s krvavými tlapami oddělil a poodešel. Byl zesláblý. V hlavě cítil zvláštní mdlo. Chtělo se mu lehnout do sněhu. Leč onen starý a neomylný pud ho varoval, aby svou slabost neprozrazoval. Ze smečky k němu zamířila i štíhlá, pružná šedivá vlčice a lehla si před ním do sněhu a potom se rychle zdvihla a očichávala mu rány. Byla mladá a silná a krásná, ale Kazan se na ni nedíval.
Hleděl na místo, kde se odehrál boj, na to málo, co ze starého vůdce zbývalo. Smečka se zatím zase vrátila k hodům. Opět slyšel praskání kostí a trhání masa, a něco mu říkalo, že od té chvíle bude celá divočina slyšet a poznávat jeho hlas, a že kdykoli se zpříma posadí a vyšle své volání k měsíci a ke hvězdám, tihle rychlonozí lovci z velké pláně na ně odpovědí. Dvakrát obešel kolem sobice a smečky a potom odklusal na pokraj černého smrkového lesa. Když dorazil do stínu, ohlédl se na planinu. Šedka, šedivá vlčice, šla za ním. Byla jen o několik kroků pozadu. A nyní došla až k němu, trochu ostýchavě, a také ona se ohlédla na tu temnou skvrnu života tam v dálce na jezeře. A jak tu tak stála blízko vedle něho, Kazan zavětřil ve vzduchu něco, co nebylo ani pach krve, ani vůně balzámové jedle nebo smrku. Bylo to něco, co jako by k němu přicházelo z těch třpytivých hvězd a jasného měsíce, ba přímo z toho podivného krásného ticha samotné noci. A přítomnost toho něčeho jako by souvisela se Šedkou.

Hbitě jako žíla biče sebou nyní mrskl proti zchromlému vůdci smečky a silným náporem a vahou svých plecí mu naletěl přímo do žeber. Kazan již kolikrát poznal, že vražednější než zahryznutí do hrdla někdy bývá nenadálý silný úder, když se umístí v pravý okamžik. Tentokrát vražedný byl. Velký šedivý vlk ztratil půdu pod nohama, na okamžik se převalil na hřbet a smečka se na něj vrhla, dychtivá vyrvat poslední kapičku života z vůdce, kterého zákon síly připravil o převahu.
Kazan, těžce oddychující a krvácející, se od té Šedivé, vrčící hromady s krvavými tlapami oddělil a poodešel. Byl zesláblý. V hlavě cítil zvláštní mdlo. Chtělo se mu lehnout do sněhu. Leč onen starý a neomylný pud ho varoval, aby svou slabost neprozrazoval. Ze smečky k němu zamířila i štíhlá, pružná šedivá vlčice a lehla si před ním do sněhu a potom se rychle zdvihla a očichávala mu rány. Byla mladá a silná a krásná, ale Kazan se na ni nedíval.
Hleděl na místo, kde se odehrál boj, na to málo, co ze starého vůdce zbývalo. Smečka se zatím zase vrátila k hodům. Opět slyšel praskání kostí a trhání masa, a něco mu říkalo, že od té chvíle bude celá divočina slyšet a poznávat jeho hlas, a že kdykoli se zpříma posadí a vyšle své volání k měsíci a ke hvězdám, tihle rychlonozí lovci z velké pláně na ně odpovědí. Dvakrát obešel kolem sobice a smečky a potom odklusal na pokraj černého smrkového lesa. Když dorazil do stínu, ohlédl se na planinu. Šedka, šedivá vlčice, šla za ním. Byla jen o několik kroků pozadu. A nyní došla až k němu, trochu ostýchavě, a také ona se ohlédla na tu temnou skvrnu života tam v dálce na jezeře. A jak tu tak stála blízko vedle něho, Kazan zavětřil ve vzduchu něco, co nebylo ani pach krve, ani vůně balzámové jedle nebo smrku. Bylo to něco, co jako by k němu přicházelo z těch třpytivých hvězd a jasného měsíce, ba přímo z toho podivného krásného ticha samotné noci. A přítomnost toho něčeho jako by souvisela se Šedkou.