Sunday, April 30, 2006

To je neuvěřitelné!“
„A těžší oleje, které se využívají jako mazadla, při vaření a ve výrobě léčiv,“ dodal jsem s rozpačitou pýchou. „Moje letadlo používalo jako palivo trifidí líh; je jiný než oleje, které používáme do motorů s vnitřním spalováním, nebo –“
„Pane na nebi!“ Kerris vypadala ohromeně. „A budete ochotní podělit se o tu technologii s námi?“
Naivně jsem se usmál. „Nevidím důvod, proč bychom neměli.“
Rory si promnul bradu. „Takže vy že máte letku proudových letadel?“
„Ano. Hlavně stíhačky a lehké bombardéry.“
„Ježkovy zraky!“ Dek a ostatní tři se opřeli a podívali se jeden na druhého. Vypadalo to, že velké množství vzájemné komunikace probíhá jenom očima. Najednou se mě zmocnil pocit, že by si nejraději zalezli někam, kde je neuslyším, a strávili, co se ode mne dozvěděli.
Nakonec se ke mně Kerris otočila a řekla s úmyslnou opatrností, která mě poprvé zneklidnila: „Davide, chcete říct, že váš ostrov má vojenské letectvo?“

Friday, April 28, 2006

Vy nepoužíváte uhlí?

To je překvapilo. „A jak topíte a svítíte? Máte parní lodě?“
„Máme, ale přestavěli jsme je, aby spalovaly naftu.“
„Naftu? Vy máte naftové vrty?“
„To ne, ale –“
„Snad nechcete říct, že ještě žijete ze starých zásob?“
„Ne. Tu naftu bereme z trifidů.“
„Z trifidů?“ Rory vytřeštil oči, jako bych řekl evidentní nesmysl. „Jak ji proboha rafinujete, abyste získali vznětlivé palivo?“
„Postavili jsme rafinerii, která zpracovává trifidy v průmyslovém měřítku. Můj otec a jistý pan Coker vymysleli ten systém před dvaceti lety. Nafta se dá destilovat, aby vznikl lehký líh, který má podobné vlastnosti jako petrolej a –“
„Slyšíte to?“ zvolal Gabriel. „Ti lidi z těch prokletých rostlin lisují benzín.

Wednesday, April 26, 2006

„Přišli jsme o několik členů posádky.“

Roryho skelný pohled mi prozradil, že na tu událost nevzpomíná rád. „Proto byl kapitán trochu naježený, když jste se dnes objevil na palubě.“
Čím déle jsme spolu hovořili, tím víc jsem ty mladé lidi obdivoval. Měli naprosto výjimečnou vitalitu, byli plní energie. Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou: Zapojit je tak do sítě, dokázali by zásobit elektřinou všechny okruhy na lodi. Byli v neustálém pohybu, ať seděli nebo stáli, dělali expresivní gesta a mluvili s bezprostřední sebedůvěrou, s jakou jsem se do té doby nesetkal. Chvílemi jsem si vedle nich připadal jako typický zabedněnec, venkovský balík. Nebyl jediný aspekt života na ostrově, který by je nezajímal.
„Odkud berete uhlí?“ zeptal se Dek. Leštil si čočky svých brýlí tak dlouho, až házely odlesky jako heliograf. „Na ostrově Wight přece nejsou ,přirozené‘ uhelné doly, ne?“
„Ehm, ne –“ dostal jsem ze sebe mezi sousty sušenek, kterým říkali ,cookie‘ „Prakticky uhlí nepoužíváme –“

Tuesday, April 25, 2006

Všichni pocházeli z New Yorku.

Tvořil vědecký výzkumný tým na palubě Beagle Minor – jistě jste sami pochopili, že loď byla pojmenována podle Darwinovy lodi Beagle. Jak se dalo čekat, existovala velká sesterská loď Beagle Major, která se vytrvale propracovávala na jih podél amerického pobřeží s podobnými úkoly – v podstatě zjistit, co přežilo ze Starého světa, zmapovat rozsah území okupovaného trifidy a kontaktovat roztroušené pozůstatky lidstva s dlouhodobým cílem spojit je do soudržné celosvětové organizace.
„Ale někteří o to prostě nestojí,“ povzdechla si Kerris. „Když jsme jednu komunitu na norském pobřeží požádali, abychom mohli vystoupit na břeh, odpověděli nám dobře mířenou střelbou z pušek.“

Sunday, April 23, 2006

„A mimochodem,“

ozval se Rory, jako by si vzpomněl na nějaký malý, ale významný detail, „cestou navštěvujeme lidi, na které narazíme.“ Usmál se. „Je na čase, abychom se začali seznamovat se svými sousedy. Řekněte nám něco o sobě, Davide. Jak se žije na ostrově Wight?“
Následovala docela intenzivní výměna otázek a odpovědí. Začalo to tím, že se mě ptali oni a já jsem se jim snažil co nejlépe odpovědět. V průběhu diskuse se mi podařilo zjistit, že loď už nabrala kurz kanál La Manche. Všichni čtyři souhlasili, že se mnou co nejdříve zajdou na nějakou tu pintu piva v Shanklinu. Potom jsem pro změnu vytáhl já nějaké informace ze svých společníků.

Saturday, April 22, 2006

Myslím,

„ že je to pochopitelné; v posledních třiceti letech nás stálo tolik úsilí, abychom vůbec přežili, že mezinárodní cestování muselo na vedlejší kolej.“
„A my to teď napravujeme,“ prohlásil rozzářeně Gabriel. „Plavíme se s těmihle neckami od polárního kruhu na jih podél pobřeží Evropy a Afriky až k rovníku.“
„Kreslíme mapy, sbíráme vzorky – faunu, flóru a minerály,“ doplnil Dek.
„Snažíme se podle možností stanovit rozsah výskytu trifidů,“ řekla Kerris. „Ještě trochu rumu, Davide?“
„Díky, ale raději odmítnu. Už tak mi stoupl do hlavy.“

Thursday, April 20, 2006

Dívali se,

jak vytírám poslední zbytek omáčky kusem chleba. „Co vás sem přivádí? Je to poprvé, co jsem potkal Američany. Dokonce jsem ani neslyšel, že by po Oslepení někdo přeplul přes Atlantik do Evropy.“
„Oslepení?“ Kerris pokývala hlavou. „U nás tomu říkáme Začátek.“
„Začátek?“ Gabriel se sarkasticky zasmál. „Tomu zase já říkám nucený optimismus.“
„Když na to přijde,“ podotkl Rory, „na západ nedopluli žádní Evropané.“
„Alespoň jsme v posledních letech o žádných neslyšeli,“ dodala Kerris.
Odolal jsem pokušení olíznout si prsty a spokojil jsem se s tím, že jsem do sebe obrátil sklenku rumu.

Wednesday, April 19, 2006

„Fantastické,“

řekl jsem upřímně. „Nedovede si představit, jaká je to pochoutka.“
„Chcete ještě chléb? Poslužte si.“
„A rum?“ zeptal se Gabriel.
„Skvělý, absolutně skvělý. Začínám se znovu cítit jako člověk.“
Rory se zamyslel. „Měl jste pořádnou smůlu, že jste to musel s letadlem tak zapíchnout. Co se stalo?“
Vylíčil jsem mu, jak jsme se snažili zjistit tloušťku oblačné vrstvy, kterou jsme považovali za příčinu tmy, a jak jsme následně zjistili – a to tvrdě – že naše rádiové spojení s leteckou základnou nejspíš zničila bouře. Vyprávění jsem korunoval popisem nouzového přistání na mase vegetace. Samozřejmě se od toho odvinula diskuse o tom, jaký přírodní jev mohl způsobit, že slunce nesvítí tak, jak by mělo. Pochopil jsem, že v New Yorku se potýkají se stejným problémem, což ukazovalo, že se jedná o globální, nejenom lokální problém.
Rozhlédl jsem se po jejich nedočkavých tvářích.

Tuesday, April 18, 2006

Zarazil jsem se.

Napadlo mě, že jsem možná zapomněl, nebo jsem se bezděčně dopustil nějakého společenského faux pas, ale Kerris najednou zčervenala. „Ach, promiňte nám. Civíme na vás.“ Omluvně se usmála. „Určitě jsme nečekali, že z moře vytáhneme vlastního Robinsona Crusoea, který je pilotem proudové stíhačky.“
Dek se zazubil. „Obzvlášť takového, který se postaví hrozivému kapitánu Sharpstoneovi.“
Navzdory všemu jsem se neubránil myšlenkám na tu zdivočelou dívku. Lidská společnost pro ni byla něčím naprosto novým a znepokojivým. Určitě toho na ni bylo moc. „Ta dívka, kterou jste vzali na palubu –“ začal jsem.
„Nedělejte si starosti,“ řekla mi Kerris. „V kajutě je s ní Kim So. Spokojeně se cpe sušenkami. Jak vám chutná?“

Monday, April 17, 2006

Rory měl pichlavé oči a špičatý nos. Usmál se vcelku ochotně, ale měl v sobě jakousi kousavost a pronikavý pohled inkvizitora. Uzavřel jsem s Rorym obřad potřásání rukou. „To byl pořádný skafandr, co jste měl na sobě, Davide. Na jakém stroji jste létal?“
Když jsem mu to řekl, uznale hvízdl. Pak přimhouřil oči, jako by si tu informaci ukládal k pozdějšímu použití.
„Jezte, jezte,“ pobídl mě Gabriel. „A pokud byste chtěl, máme mnohem víc. Deku, byl bys tak hodný a podal chléb ze stolu za tebou? Musíme ho trochu vykrmit.“
Dek mi podal tác zarovnaný chlebem.
Jídlo vonělo nádherně. Ani chuť mě nezklamala. Zaujaly mne hlavně ty masové medailonky: vypadalo to, jako by kuchař hodil do hrnce celé steaky bez ohledu na množství. Žluté kuličky o velikosti hrášku jsem neznal, ale měly lahodnou sladkou chuť.
Dychtivě jsem zhltl několik soust a začal jsem přemýšlet, jak si poradím s těmi obrovskými plátky masa obyčejnou lžičkou, když jsem si všiml, že všichni čtyři sedí kolem stolu a sledují každý můj pohyb stejně zaujatě jako publikum, které čeká, že kouzelník vytáhne z klobouku králíka.

Sunday, April 16, 2006

„Ten plavovlasý muž je Dek Hurney,“ pokračovala žoviálně Kerris. „Až vás bude přesvědčovat, abyste si s ním zahrál šachy, nedejte se. Partie s ním trvají dny a dýmka, kterou kouří, páchne tak strašně, že se nebudete schopný soustředit ještě za měsíc. Můj osobní názor je, že ty kouřové clony jsou součástí jeho strategie.“
Dek Hurney na mne působil dojmem přívětivého, byť trochu ostýchavého muže kolem třiadvaceti let. Usmíval se, ale při Kerrisiných žertech zčervenal.
„A v neposlední řadě tu máme Roryho Masterfielda. Ve hře na banjo nemá na lodi konkurenci.“

Saturday, April 15, 2006

„Nebudu předstírat že ne. Budu šťastný, jestli už nikdy nebudu muset ochutnat trifidy.“
Zdálo se, že je moje slova překvapila, protože se po sobě tázavě podívali.
Kerris vstala. „Dojdu pro ten rum, který jsem vám slíbila. Ale vy se pusťte do oběda, prosím.“ Přešla k baru a nalila do sklenky na whisky pořádného panáka. „Doufám, že vám malá společnost nebude vadit.“
„Vůbec ne.“
Aniž dala z ruky láhev rumu, volnou rukou postupně ukázala na jednotlivé muže. „Toto jsou moji spoludobrodruzi – Gabriel Deeds.“
Černoch vystoupil dopředu. Byl z trojice mužů nejvyšší a pohyboval se uvolněně jako nějaký sportovec. Vřele se na mě usmál a potřásl si se mnou rukou. „Rád vás vidím na palubě, pane Masene.“
„Prosím, říkejte mi Davide,“ opravil jsem ho s úsměvem.

Friday, April 14, 2006

Z jídelny

pro cestující čišelo nevtíravé pohodlí. Místnost, jejíž chloubou byl malý, ale příjemně zásobený bar, byla vybavena polstrovanými sedačkami. Na jednom stole stála mísa, v níž plavala spousta dušené zeleniny a hovězích medailonků.
Pochopil jsem, že nebudu sám. Byla tam ta jahodová blondýnka, Kerris Baedekkerová, a tři další muži. Nedočkavost z nich doslova vyzařovala. Jako děti, které čekají, až přijde kouzelník. Když jsem v ponožkách přikráčel po koberci k nim, zahrnuli mě širokými úsměvy.
„Nedělejte s tím žádné ciráty,“ řekl mi vysoký černoch a pokynul směrem k míse. „Určitě máte pořádný hlad.“

Thursday, April 13, 2006

Otázky a odpovědi

Čekal jsem, že budu jíst sám ve své kajutě. Nakonec se z toho vyvinulo něco, s čím jsem tak docela nepočítal.
Dal jsem si sprchu – nádhernou horkou sprchu. Potom jsem se převlékl do kalhot a košile z tenké džínsoviny, které mi zapůjčil člen posádky, jenž měl přibližně stejnou velikost jako já. Jelikož vhodné boty se pro mě zatím nenašly, nabídli mi silné vlněné ponožky, na tolika místech zalátané černou nití, že připomínaly dalmatiny.
Hodinu poté, co jsme z plovoucího ostrova vyzvedli zdivočelou dívku, jsem uslyšel chod silného parního motoru, který loď poháněl přes oceán. Když jsem se pak česal vypůjčeným hřebenem, nějaký námořník strčil hlavu do dveří. „Podává se bašta, kámo,“ spustil vesele. „Jídelna pro cestující je rovně po chodbě a první dveře doleva. To nemůžeš minout.“
Poděkoval jsem mu a ještě chvíli jsem se kochal svým čerstvě oholeným obličejem. Díky zdravé, ale omezené dietě posledních několika dní mi lícní kosti vystupovaly o něco víc než předtím. Ale celkově vzato jsem nevypadal nějak zvlášť vyhladověle.

Wednesday, April 12, 2006

Odpověděl jsem přikývnutím a úsměvem – i když unaveným. „David Masen. Z ostrova Wight.“
Potom jsme se otočili, abychom se podívali přes zábradlí, jak dívka v cárech leze po žebříku nahoru. I s kufříkem pod jednou paží se pohybovala neobyčejně hbitě.
„Jsem rád, že vyvázla před těmi trifidy,“ řekl jsem upřímně.
Kerris odpověděla něco, co mě hodně zmátlo. „Ano,“ řekla zamyšleně s pohledem upřeným na to, co jsem považoval za děsivé trifidí exempláře. „To jsou ale vychrtlé chudinky, co říkáte?“

Tuesday, April 11, 2006

„Že jsem řekl, co bylo jasné. Že jste Američanka. Nechtěl jsem, aby to znělo tak strašně hloupě. Ale mám za sebou několik mírně řečeno nezvyklých dní.“ Otočil jsem se, abych se podíval, jak se ostrá příď lodi tlačí do změti plovoucích vodních rostlin a rozráží ji stejně snadno, jako když čepel nože krájí zelí. V tu chvíli motory daly zpětný chod a zastavily plavidlo. Jeden palubní dělník spustil žebřík. Skoro pro sebe jsem řekl: „Plovoucí ostrovy, trifidi, mladé divošky, dny temnější než noc. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne.“
„Vypadá to, že se potřebujete pořádně najíst a dobře se vyspat,“ řekla vlídně.
„Souhlasím. A nepohrdl bych panákem rumu, kdyby se na lodi nějaký našel.“
„Věřím, že nějakou tu sklenku seženeme. Promiňte, teď jsem nevychovaná zase já.“ Usmála se na mě těma svýma jasně zelenýma očima a podala mi ruku. „Kerris Baedekkerová z New Yorku.“

Friday, April 07, 2006

Pobaveně se usmála.

„Nestává se každý den, aby se někdo postavil obávanému kapitánu Sharpstoneovi. Blahopřeji.“
„Chtěl jsem jenom, aby mi uvěřil. Ale zpackal jsem to.“
„Nakonec jste však dosáhl svého.“ Pokynula hlavou k čekající dívce. Loď se zatím pomalu sunula k plovoucímu ostrovu. „Kdo je to?“
„Nevím. Nejspíš ji to odneslo na moře, když se ta věc odtrhla od pevniny.“ Ohlédl jsem se po mladé ženě vedle sebe. Ten den mi to muselo myslet obzvlášť pomalu, protože teprve tehdy jsem si zařadil její přízvuk, třebaže jsem v zašlé nádheře Sandownova Imperiálního kinopaláce zhlédl stovky starých hollywoodských filmů. „Vy jste Američanka,“ řekl jsem překvapeně.
„Vy Britové jste vážně vnímavý národ.“ Stále s úsměvem na rtech přejela zlehka rukou po mé paži, která stále vězela v pogumovaném skafandru. „Tento oděv nosí všichni mladí muži na vaší straně Atlantiku, kteří chtějí jít s módou?“
Musel jsem se také usmát. „To sotva. Dokonce budu moc rád, až to ze sebe po deseti dnech stáhnu. Mimochodem, omlouvám se.“
„Za co?“

Wednesday, April 05, 2006

Je příjemné vidět vás,

jak se usmíváte, pane Masene.
Ohlédl jsem se a uviděl jsem majitelku toho ženského hlasu.
Mohlo jí být kolem pětadvaceti. Štíhlá, ale ne hubená. Záplava vlasů, které byly někde mezi zrzavými a blond, jí lehce splývala kolem ramen ve stylu, jaký jsem nikdy předtím neviděl. Oči měla jasné a inteligentní, zbarvené zvláštním zeleným odstínem. Její zdravá pleť byla velice jemně poprášena pihami. Nebyla tam proto, aby obsluhovala lodní stroje, to jsem poznal hned podle jejích hezky tvarovaných rukou, které měly k mozolům daleko. Vyzařovala z ní ta nedefinovatelná vlastnost, které někteří říkají ,dobré způsoby‘, přesto měla na sobě dělnické montérky, kostkovanou košili a pevné boty. Všední volbu oblečení poněkud zjemňoval růžový šátek.

Sunday, April 02, 2006

Měl jsem obrovskou radost,

že ji vidím. Srdce mi zaplavilo obyčejné, hloupé štěstí. Měl jsem pravdu. Nezemřela v té houštině trifidů. Ale jen bůh věděl, jak to dokázala.
Blíž k vodě už nemohla dojít. Nervózně balancovala v místech, kde se změť vegetace začínala nebezpečně třepit. Na prsa si tiskla kufřík. Čekala, až si loď pomalu prorazí cestu k ní.
Hypnotizoval jsem ji očima, aby znovu neztratila nervy a neutekla do svého doupěte. Pohled na nestvůrnou loď, která se tyčila nad ní, musel být děsivý a hrůzyplný. Ale zřejmě si uvědomila, že je to pro ni jediná šance na přežití. Proto zůstala na místě, jako by vrostla do země, i když na ní bylo vidět, že má strach. Kufřík k sobě tiskla stejně divoce jako matka, která se snaží chránit své dítě.