Vypadalo to,

že jsme uzavřeli pakt se samotným ďáblem. Neměl jsem však čas, abych posuzoval, zda bylo od Lesáků morální, že vypustili tyto zrůdy do manhattanských ulic. Před sebou jsem měl rozbité dřevěné dveře. Ležela na nich bezvládná, kulkami roztrhaná mrtvola nějakého mariňáka.
O několik vteřin později jsem v závěsu za Gabrielem vběhl do budovy. Marni se držela vedle mě. Nebylo to pro ni nejbezpečnější místo, ale vydat ji na milost zabijáckým rostlinám venku by také nebyla nejšťastnější volba.
V budově vládl chaos. Všude pobíhali lidé. Někteří stříleli, někteří prchali o život. V tomto omezeném prostoru zněl rachot střelby a hřmění granátů tak hlasitě, jako by mi měla prasknout lebka. Vzduch se halil modravým dýmem. Pod ním leželi mrtví nebo zranění muži a ženy.
Schoval jsem se za pohovku. Gabriel a Marni se skrčili vedle mne.
Ocitli jsme se v rozlehlém vestibulu. Byl jsem tady, když jsem s Kerris přišel navštívit Torrence. Stály tam tytéž postavy Alexandra Velikého, Julia Caesara a Hadriána, oddělené kapradinami ve velkých květináčích, které tvořily trsy zeleně.
Pochopil jsem systém útoku. Mariňáci postupovali přískoky v malých skupinkách po pěti, šesti lidech. Jedna skupinka vždy vyrazila vpřed a zajistila cíl. Další tým postoupil dopředu a zajistil další, a tak dál.
Štěkot kulometů odpovídal z trsů kapradin, za nimiž se zřejmě skrývala Torrencova ochranka. Tato skutečnost se potvrdila, když jeden mariňák hodil do vegetace granát. Exploze oškubala listy a odhalila nízkou betonovou stavbu se silnými zdmi, kulometné hnízdo. Ze štěrbin v jeho bocích chrlily hlavně pušek proudy kulek.
Mariňáci se hroutili jako kuželky. Krev se rozlévala po kobercích.
„Do prdele,“ ulevil si Gabriel. „Dávají nám na frak.“
„Co teď?“
„Postrč tu pohovku dopředu. Udržuj ji kolmo k tomu bunkru. A proboha, zůstaň dole.“
Ve třech jsme tlačili pohovku před sebou. Jako neprůstřelná bariéra to bylo mezi těmi zbraněmi těžkého kalibru více než chatrné. Mohli jsme se nanejvýš modlit, aby si střelci v kulometném hnízdě v té vřavě nevšimli našeho postupu.
Když nám k hnízdu zbývalo třicet kroků, Gabriel vytáhl něco, co vypadalo jako signalizační pistole s neobvykle širokou hlavní. S cvaknutím zasunul do komory jakýsi baňatý náboj.
„Hlavy dolů.“
Vypálil granátovou pistolí do kulometného hnízda. Projektil zasáhl betonový bok, kde s pekelným řevem explodoval.
„Já jim ukážu, kruci.“ Znovu nabil, zhluboka se nadechl a vystřelil ještě jednou. Tentokrát náboj proletěl otvorem v betonu. Opatrně jsem vykoukl právě včas, abych viděl, jak detonace setřásla z vnější strany bunkru bílý prach. Z úzkých střílen se okamžitě vyvalil dým a kulomety konečně ztichly.
V tu chvíli plácla Gabriela přes rameno něčí ruka. „Dobrá trefa, Gabe.“
Otočil jsem se a uviděl jsem chmurně se usmívajícího Sama Dymese. „Jestli se nám podaří zajistit vestibul, jsme prakticky tam.“ Sam kývl hlavou ke mně. „Přidal ses k týmu?“
„Mám tady taky nějakou práci, Same.“
„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě tady vidím, Davide. Zdá se, že budeme potřebovat každého, kdo umí střílet.“ Zajel si rukou k lokti, kde se přes košili šířila červená skvrna. „To je jenom střepina z granátu. Měl jsem se naučit házet tím krámem dál, sakra.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Jak se říká, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“
Ze schodiště před námi se vyrojily postavy v černých uniformách.
„Někdo zavolal Gardu,“ zamumlal Gabriel.

Boj

Oddíly lesáckých mariňáků se vynořily zpoza aut nebo ze dveří a vyrazily k patě obrovské budovy. Dým se zatím rozplynul natolik, abych uviděl, že dvoukřídlé dveře výbuch odmrštil dovnitř. Tímto otvorem mariňáci útočili. Pálili krátké dávky z automatických zbraní a likvidovali všechny, kteří se jim postavili na odpor.
Moje skupinka rychle vytáhla z tašek a pouzder ruční zbraně. Gabriel Deeds prudkým pohybem otevřel zámky na kytarovém pouzdře. Vytáhl svůj samopal a přes rameno si pověsil brašnu plnou granátů.
Ohlédl jsem se a spatřil jsem další obří trifidy. Pohybovali se s majestátností, která naháněla hrůzu. Jejich dvacetimetrové stonky se kolébaly s elegancí a výhrůžností obří kobry, zatímco kalichy se houpaly zprava doleva, jako by propátrávaly ulici. Žahadla s dokonalou přesností svištěla vzduchem, aby si připsala na účet další oběť. Přímo před mýma očima jeden muž neopatrně vyhlédl z otevřeného okna v druhém patře. Žahadlo si našlo jeho obličej. Přepadl a zřítil se na zem. Ozvěna jeho výkřiku se ještě chvíli rozléhala ulicí.

„Sacramento!“ Namířila mi pušku na prsa.
„Berlín!“ vyhrkl jsem dřív, než jsem si stačil uvědomit, že jsem něco řekl.
Dívka přikývla. „Fajn. Zůstaňte tady.“ Potom se otočila ke Gabrielovi. „Mariňáci jdou právě dovnitř, pane. Chvíli je na jihu zdrželi trifidi.“
„Odkud se ty zatracené obludy vzaly, proboha?“
„Došlo ke změně plánu, pane. Kromě toho, že odpálili brány na mostech, se našim technikům podařilo otevřít tunely pod řekou.“
„Dobrý bože… to znamená, že trifidi se hrnou nahoru na povrch uvnitř města.“
„To mi zní jako zatraceně cynická taktika,“ prohlásil jsem. „Ti lidi na ulici neměli šanci. Znamená to snad, že nad tím masakrem mávneme rukou jako nad další krvavou nehodou?“
Gabrielovy oči zpřísněly. „Někteří by to nazvali čas odplaty.“
Ohlédl jsem se po Páté Avenue a uvědomil jsem si, že veškeré diskuse o morálnosti lesáckých činů budou muset počkat. Nejbližší trifid byl možná několik set metrů daleko. Co víc, zdálo se, že se zajímá konkrétně o nás. „Myslím, že není nejlepší nápad dál tady takhle postávat,“ řekl jsem.
Jestli si Gabriel chystal nějakou odpověď, zanikla v obrovské explozi.
Otočil jsem se a uviděl jsem dým valící se ze spodku Empire State. Gabriel mi věnoval neradostný pohled. „Jdou na to,“ řekl mi. Potom se rozběhl k mohutné budově, která byla Torrencovým velitelstvím a zároveň jeho imperiálním palácem.
Nedošel jsem tak daleko, abych se schovával za dveřmi nějakého krámu. Pustil jsem se za ním – a právě v tu chvíli se začalo střílet.

„To byl chytrý tah, Davide,“ uznal zdráhavě Gabriel. „Dal jsi těm lidem šanci zachránit si krk.“ Podal mi samopal zpátky. „Ale je čas, abychom udělali to, kvůli čemu jsme sem přišli. Pojďme.“
S těmito slovy zamířil v čele našeho malého oddílu směrem k Empire State Building. Tou dobou byly už ulice prakticky bez lidí. Buď se nahrnuli do kancelářských budov, nebo se uchýlili pod zem do tunelů metra. Tam se k nim alespoň tito obludní trifidi nemohli dostat.
To se však nedalo říct o našem nechráněném postavení. Museli jsme neustále kličkovat mezi opuštěnými auty, namačkanými na sebe. Na Pátou Avenue se zatím klátil jeden trifid za druhým. A právě tehdy mi došlo, že to není žádný nahodilý vpád několika trifidů, ale koordinovaný útok. Pokud jsem mohl soudit, postupovali z východu na západ a hnali lidi před sebou. Potom nechali jednoho na rohu ulice, aby křižovatku hlídal. Pokud by to tak šlo dál, trifidi by zanedlouho dokázali zastavit veškerý pohyb nechráněných chodců. Navíc představovali takovou hmotu, že nebylo možné jednoduše je srazit autem. Na jejich likvidaci budou třeba plamenomety a buldozery.
K Empire State Building nám chybělo méně než sto metrů, když nám cestu zastoupila dívka s puškou.

Střelba přilákala pozornost ostatních trifidů. Začali se horlivě kolébat ulicí. Lidé se v panice valili směrem k nám. Dav strhl Marni stranou. Chytil jsem ji a odtáhl ji zpět do relativního bezpečí dveří nějakého obchodu.
„Paráda, Davide,“ řekl Gabriel. „Teď jsi sem přilákal ty velký kousky. Co teď?“
Podíval jsem se na kolébající se siluety gigantických rostlin. Bylo jasné, že všem rozstřílet vršky nestihnu.
Vrazil jsem zbraň Gabrielovi. „Podrž mi to,“ řekl jsem. Pak jsem se otočil k Marni. „Pomoz mi pustit v autech rádia. Co nejvíc… a na plné pecky!“
Podle výrazu, který nasadil, si Gabriel určitě myslel, že jsem zešílel. Ale Marni nezaváhala. Rozběhla se spolu se mnou podél kolony zablokovaných aut. Všechna byla prázdná, ale v některých řidiči nechali motor běžet. Trvalo mi jen chvilku, než jsem zapnul rádia a zesílil jejich hlasitost na maximum. Zanedlouho vřískala z otevřených dveří aut směs vážné hudby, jazzu a mluveného slova.
Marni a já jsme se propracovali zpátky ke Gabrielovi. Rádia byla puštěná tak hlasitě, že nám karoserie aut vibrovaly pod rukama.
Touto dobou už by trifidi normálně byli u nás. Ale u každého auta se zastavili a prozkoumali zdroj zvuku. Právě když jsem vlezl do kabiny jednoho náklaďáku a pustil jsem rádio, bluegrassová kytarová hudba umlkla v půlce akordu. Naléhavý ženský hlas řekl: „Pozor. Pozor, prosím. Toto je zpráva pro veřejnost. Na Manhattanu byli zpozorováni trifidi. Pokud jste doma nebo v bezpečné budově, zůstaňte tam. Jestli jste v autě nebo slyšíte toto vysílání na veřejném místě, přesuňte se na sever k Paralele na 102. ulici. Brány budou otevřeny a vy se budete moci uchýlit za zeď, dokud nebezpečí nepomine. Opakuji. V zájmu vlastního bezpečí se přesuňte k Paralele na 102. ulici. Brány budou otevřeny, abyste –“
V tu chvíli se mi hlavou honilo dost jiných věcí, než abych ještě přemýšlel o dopadech, jaké to může mít, když se desetitisíce Newyorčanů nenadále ocitnou v děsivém prostředí na sever od vězeňské zdi.

Třicetimetrová žahadla šlehala vzduchem se zlověstnou přesností a zasahovala obnažené tváře. Zanedlouho se na ulici svíjely desítky těl.
Ječící muži a ženy prchali jedním směrem ke zdánlivému bezpečí, ale čekal je další trifid, který se vykolébal zpoza rohu. Nezbylo jim než se rozběhnout stejnou cestou zpátky.
Rozhlédl jsem se po ulici. Úzký vchod do metra se ucpal lidmi, kteří se prodírali a probojovávali do podzemí se zoufalou nadějí, že tam najdou bezpečí.
Právě tento tón šíleného křiku upoutal pozornost jednoho trifida. Přestal postupovat na sever. Kalich na vrcholku kmene se otočil, aby – a neměl jsem o tom nejmenší pochybnost – aby se podíval na tu masu lidí, snažící se vecpat do úzkého schodiště. Poznal, kde najde snadnou kořist, změnil směr a kolébavě se vydal ke stovce zoufalých lidí.
A tento netvor se uměl pohybovat opravdu rychle. Stonek se prudce kýval dopředu dozadu vysoko nad nákladními auty. Viděl jsem, jak se spirála žahadla stahuje, připravená udeřit.
To mi stačilo. Vytáhl jsem z kabely samopal, zamířil jsem a poslal jsem zákeřné rostlině pořádně dlouhou dávku, která roztrhala kalich na kusy a zničila jeho žahadlo.
Gabriel mě probodl zlostným pohledem. „To jsi neměl dělat, Davide.“
„Nebudu tady jen tak stát a dívat se, jak ty obludy masakrují nevinné lidi.“
„Davide, to není náš cíl.“
„Já ti kašlu na takový cíl.“

„Tomuhle se to zřejmě podařilo.“ Kývl jsem hlavou směrem, k rostlině, která dál postupovala na třech mohutných, ale stále podivně pahýlovitých nohách. Ještě nikdy jsem neviděl exemplář takové velikosti. Podobně jako vodní odrůda zabijácké rostliny, na kterou jsme narazili v Kolumbově rybníku, musely i tyto varianty vyrůst někde v americkém vnitrozemí, daleko od lidských očí. Byla to další známka trifidího intelektu. Skrylo snad trifidí ,nejvyšší velení‘ tuto variantu jako tajnou zbraň, kterou použije, až usoudí, že lidé jsou nejzranitelnější?
Tato obluda musela být pětkrát větší než nejvyšší sesterské rostliny. A také se zdálo, že se pětkrát rychleji pohybuje. Přešla přes cestu a zmizela v postranní ulici.
„Tím se netrap,“ řekl mi Gabriel. „Protitrifidí čety ho brzy spálí.“
Ani to pořádně nedořekl, když se z další příčné ulice za námi vyvalila úplná masa vegetace. Napočítal jsem snad osm trifidů. Byli přinejmenším stejně vysocí jako jejich druh, který se právě odkolébal směrem k Times Square. Žahadla se vymrštila. Bylo slyšet další výkřiky. Zavládla totální panika. Motory aut řvaly, jak se řidiči snažili najít únikovou trasu, ale v situaci, kdy doprava stejně už stála, dosáhli jedině toho, že narazili do jiných aut. Mnozí spoléhali na to, že ve svých vozidlech budou v bezpečí, a s okny zavřenými na doraz se krčili uvnitř. Ale čekalo je kruté zjištění, že nejsou tak dobře chránění, jak doufali. Ta gigantická žahadla měla takovou sílu, že dokázala jediným úderem rozbít přední sklo. Další útok našel posádku auta a během několika vteřin ji s vražednou efektivitou otrávil.
Motoristé rychle pochopili, že mohou uniknout jedině pěšky, a tak rozrazili dveře svých aut a dali se na útěk. Mnozí nebyli dost rychlí.

Potom jsem uviděl příčinu paniky. Krev mi ztuhla v žilách a nevěřícně jsem vytřeštil oči na to, co se právě vynořilo zpoza rohu jedné budovy. Byl to trifid, který jako by přišel z říše nočních můr, vysoký dobrých dvacet metrů. Jeho stonek sebou škubal a houpal se, tmavě zelené listy se třásly s každým krokem, kalich na vrcholku se pomalu otáčel hned na jednu, hned zase na druhou stranu. Jeho žahadlo se s rychlostí blesku vymrštilo proti chumlu spadlých lidí. Dopadalo znovu a znovu jako důtky v rukou otrokáře.
Vzduch se naplnil pronikavým křikem.
Trifid se na rohu ulice zastavil. Nespěchal. Vůbec nespěchal. Kalich se otáčel, jako by se rozhlížel po ulici. Pak, jako by se rozhodl, se dal znovu do pohybu a s každým krokem znovu a znovu zabíjel, zcela bezstarostně.
„Do prdele,“ hlesl Gabriel. Jeho tmavé oči se leskly hrůzou. „Jak se trifid mohl dostat tak hluboko do středu města? A podívej se, jak je obrovskej.“
„Říkal jsi, že ženisté mají odpálit brány na mostech.“
„Ale tím by se trifidi nedostali až do vlastního města. Mají přece trifidí čety, které by si s nimi měly poradit. Měly ty mrchy spálit na popel, jen co sešly z mostu. Trifidi prostě nemohli proniknout až do těchhle ulic.“

Viděl jsem Gabrielovu okamžitou reakci. Znenadání se zastavil a ostře se po mně ohlédl. Výraz v jeho tváři se mi vůbec nelíbil. Byla to směs úleku a zmatku. Spěchal jsem dál a očima jsem pátral po zdroji toho nenadálého křiku.
Pak jsem jej uviděl.
Nemělo to nic společného s tím, co se dělo či nedělo v Empire State Building. Zato se vlna lidí valila z jedné příčné ulice.
Žlutý taxík se řítil po chodníku a troubil. Náklaďák se snažil prokličkovat mezi auty, ale narazil do autobusu. Pěší prchali před něčím, co jsem zatím neviděl, ale všichni běželi a klopýtali stejným směrem. Ohromeně jsem se díval, jak se tato lidská lavina valí přes Pátou Avenue a mizí v protějších ulicích. Nedávalo to naprosto žádný smysl.
Dohonil jsem Gabriela. „Gabe, co se děje?“
„Já nevím.“
„Neslyším žádnou střelbu.“
„Já taky ne.“
„Ale před čím ti lidi utíkají?“
„Nemám ponětí. Ale ať je to cokoli, jsou k smrti vyděšení.“
Dívali jsme se, jak příčná ulice vyvrhla další zpanikařené lidi. Odhazovali tašky, aktovky a nákupy. Mnozí dokonce při svém šíleném útěku ztratili boty.
Ale před čím utíkali?
Vstoupil jsem mezi auta, která zastavilo jak množství samotných aut, tak lidé, kteří jim běželi přes cestu. Z příčné ulice se vyřítil náklaďák jako šílený a narazil do několika stojících aut na Páté Avenue. Teď byla zablokovaná celá cesta.
Postoupil jsem ještě několik kroků dál mezi auta a nahlédl jsem do dotyčné ulice. Stále z ní vybíhali další Newyorčané, někteří tak divoce, že zakopávali a padali přímo na tvář. Další padali zase přes ně, až na chodníku vznikla svíjející se masa rukou a nohou, neboť ty, kteří se snažili vstát, znovu srážel nekonečný příval dalších lidí.

Zanedlouho už jsme byli na cestě. Podle plánu jsme měli dorazit k Empire State v době, kdy se útok Lesáků na budovu bude blížit svému cíli. Další naše rozkazy byly stručné a jednoduché – až znepokojivě jednoduché. Měli jsme se přeskupit a pak zamířit na sever k Paralele na 102. ulici. Odtamtud jsme měli nějakým způsobem vybojovat zpět své hydroplány pro zpáteční cestu. S rostoucím neklidem jsem si uvědomoval, že se možná budeme muset probojovávat celou cestu až k hangáru u řeky, a navíc je tu velká pravděpodobnost, že Torrencovi muži hlídající letadla mohli odstranit přívody k motorům nebo přeřezat ovládací lana a tak letadla vyřadit z provozu. Kdyby se to stalo, byli by z nás opravdoví trosečníci. Co potom? Mohl jsem jen doufat, že Sam Dymes má někde ve svém dlouhém rukávu schovaný záložní plán.
Obrátil jsem svou pozornost zpátky k ulici. Byla plná aut a chodců. Vypadalo to jako kterákoli jiná dopravní špička, kterou jsem v New Yorku zažil. Ale věděl jsem, že několik kilometrů odsud propukla lítá bitva o ovládnutí dělových baterií.
Vedle mě šla Marni. Hlavu měla skloněnou a snažila se co nejvíc zamaskovat zjizvenou tvář dlouhými rusými vlasy. Jen kousek před námi si vykračoval tím svým dlouhým, bezstarostným krokem Gabriel.
„Hej, Gabe!“ zavolal jeden taxikář ze svého vozu. „Neviděl jsem tě už několik tejdnů… kde ti byl konec?“
Nervozita mi napjala břišní svaly. Po Gabrielovi bylo v New Yorku určitě vyhlášeno pátrání. Kdyby ho poznal nějaký policista, střelba se mohla strhnout spíš dřív než později. Gabriel se jakoby nic sklonil k okénku taxíku. Uvolněně se usmál, prohodil s taxikářem několik slov a potom si ukázal na hodinky. Vytušil jsem, že muži vysvětluje, že pospíchá. Ale v tu chvíli stejně už naskočilo na semaforu zelené světlo a kolona aut se hřmotně pohnula.
Gabriel šel dál. Ale všiml jsem si, že teď věnuje víc pozornosti lidem v autech i těm, které měl kolem sebe na chodníku. Dokonce si zvedl kytarové pouzdro k hrudi, jako by byl připraven kdykoli je otevřít.
Stáhl jsem zip na kabele trochu dolů. Když jsem se tam podíval, spatřil jsem lesk kovu. Vrátil jsem zip zpátky, aby nějaký náhodný kolemjdoucí zbraň nezahlédl. Ale v tu chvíli jsem věděl, že jsem připraven začít střílet, pokud budu muset.
Doprava se stále dunivě valila kolem nás. A stále to vypadalo jako dopravní špička typického všedního dne. Lidé seděli v restauracích nad kávou. Chlapec prodával na rohu ulice noviny. Semafory přeskakovaly z červené na zelenou a zase zpátky. Na osvětlených tabulích na rozích ulic se střídalo známé Jdi… Stůj. Postupovali jsme s proudem chodců.
A v tom okamžiku mi blesklo hlavou: Něco se stalo. Odvolali útok. Je to všechno v hajzlu.
Gabriel přesto šel dál nějakých dvacet metrů přede mnou. Ostatní Lesáci kráčeli za mnou, sami nebo po dvojicích, a snažili se zapadnout do davu.
Napětím mi tak vyschlo v ústech, že když jsme došli na Pátou Avenue, měl jsem pocit, jako bych měl jazyk přilepený k patru. V dálce nějakých čtyř set metrů jsem už jasně viděl Empire State. Mihotavý mrakodrap se v podvečerním slunci tyčil nad rušné ulice města, povznesený a na pohled klidný.
Rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by budova byla terčem ozbrojeného útoku. Jediné, co jsem slyšel, byla auta, vyvolávání prodavačů pečiva a hlasitá hudba, která vycházela ze dveří obchodu s oblečením. Zatím nepadl jediný výstřel.
Gabriel stále vypadal jako někdo, kdo jde domů a nemyslí na nic jiného než na vychlazené pivo. Ale právě v okamžiku, kdy jsem začal přemýšlet o tom, že přijdu k patě Empire State a zjistím, že tam všechno funguje jako obvykle, propukla náhle vřava.

Hodina nula

Čas zbývající do pěti hodin odpoledne ubíhal pomalu. Mučivě pomalu. A tupé tikání hodin na stěně to nijak nezmirňovalo.
Před polednem se většina jednotky utábořené ve sklepení rozešla na svá stanoviště. Já jsem si krátil čas s Marni. Našla cestovní šachy, které tam nechal jeden ženista. Když jsme hráli třetí partii a její královna, věž a střelec znovu zatlačovali mého krále do rohu, nestěžoval jsem si, když Gabriel zahlaholil: „Tak, Davide. Je čas vypadnout.“ Kývl směrem k bedně, ze které trčelo ke stropu větší množství hlavní. „Umíš zacházet se samopalem a s granáty?“
Řekl jsem mu, že umím.
„To je dobře. Tak si vyber. Ingram je nejlehčí, takže se dobře nese, ale stará M3A1 má větší říz. Och.“ Vzpomněl si na nějaký detail. „Až to pak propukne, pokud na tebe někdo neznámý zakřičí ,Sacramento‘, odpověz ,Berlín‘. Jinak by se mohlo stát, že tě zastřelí.“
Byla to užitečná informace. Doufal jsem, že si na ni vzpomenu, až to budu potřebovat.
Pět hodin. Dopravní špička. Hluk dopravy venku zesílil. Po mřížce cupitalo víc nohou. Co jsem však neslyšel, byly exploze. Ani střelbu Lesáků útočících na dělostřelecké baterie na jižním cípu Manhattanu.
Gabriel Deeds mi zřejmě četl myšlenky. „Jsme moc daleko, než abychom slyšeli, jak odpálí brány na mostech. Což nám prozatím usnadní život. Připraven?“
Přikývl jsem.
Kromě Marni, Gabriela a mne k nám patřilo pět Lesáků. Všichni u sebe měli zbraně ukryté různými způsoby, buď ve velkých taškách, nebo v pouzdrech na hudební nástroje. Gabriel si nesl samopal a brašnu granátů v kytarovém pouzdře. Můj samopal našel pohodlný, ale dočasný úkryt v objemné kabele z plachtoviny.
„Fajn,“ promluvil ke všem Gabriel. „Je pět hodin. Útoky už začaly. Bude trvat přinejmenším několik minut, než se ta zpráva dostane na veřejnost. Takže až vyjdeme nahoru na ulici, rozdělte se, choďte ve dvojicích… a když říkám choďte, myslím to doopravdy. Tvařte se, jako byste se po dlouhém dni v kanceláři chtěli dostat domů.“ Postupně kývl na každého z nás. „A hodně štěstí. Chci vás všechny vidět, jak jedete domů. Tak fajn, Benjamine, vyveď nás ven.“

„Ale přesto, naši mariňáci mají nanejvýš kulomety. Proti tankům nebudou mít šanci.“
„Proto také mariňáci ukončí svůj diverzní útok, jakmile uvidí, že Torrencovi muži dorazili, a vrátí se pěšky zpět k Empire State Building. Jistě, a ulice v Greenvich Village jsou trochu úzké a my tam necháme několik ženistů, aby dopravu ještě víc zkomplikovali.“
Podíval jsem se na plán. Na papíře to vypadalo hezky. Ale uvědomil jsem si něco, co Gabriel řekl. „Zmínil ses, že jednou z našich tajných zbraní je dopravní špička. Která je ta další?“
„Neříkají nám Lesáci pro nic za nic,“ odvětil Gabriel. „Roky jsme využívali trifidy jako důležitou součást obrany proti Torrencovi. Teď je použijeme znovu.“
„Jak?“
„Vidíš mosty přes East River? Každý je přehrazený desetimetrovým plotem. Dali jsme tam nálože, které ty ploty přesně v pět hodin odpálí.“
Tiše jsem hvízdl.
Gabriel pokračoval: „Torrencovi lidé budou muset bojovat se spoustou zákeřných trifidů, až se přihrnou přes mosty na Manhattan. A každý Torrencův voják, kterého se nám podaří odlákat od Empire State, nám o maličko usnadní náš hlavní cíl.“
„Gabe,“ namítl jsem, „na tomto ostrově jsou desetitisíce mužů, žen a dětí. Jsou to nevinní lidé, kteří nemají s Torrencovým režimem nic společného. Budete mít na rukou jejich krev.“
Gabriel nesouhlasil. „Newyorčané mají plány pro případ ohrožení. Když se rozeznějí sirény – a ty budou kvílet po celém městě, počkej a uslyšíš je – lidé, kteří budou dál od domova, se uchýlí do tunelů metra. Když se vypne elektřina pro kolejový systém, vejdou se jich tam tisíce. Věř mi, Davide. Populace jako taková bude v bezpečí.“
Nadechl jsem se. Představa otevření cesty trifidům, aby mohli vpadnout do doposud bezpečné oblasti, se mi silně příčila. „Měl bych vědět ještě něco?“
„Jenom to, že máme v zásobě ještě několik překvapení.“
„Například?“

„Ne, nemůžeme se dovnitř probít hrubou silou.“ Gabriel zaťukal na mapu silným prstem. „Sam Dymes si myslí, že máme šanci na úspěch jedině tehdy, když se nám podaří odlákat převážnou většinu Torrencových sil úplně na jih ostrova, tady, kde je TriBeCa a Dolní Manhattan. Chce použít silnou zvláštní jednotku mariňáků, ženistů a tajných agentů, kteří zaútočí na pobřežní dělostřelecké baterie, aby Torrence uvěřil, že je to předehra k velkému námořnímu výsadku.“ Gabriel se neradostně usmál. „Věř tomu nebo ne, jednou z našich silných zbraní je manhattanská dopravní špička. Až zahájíme útok na děla dole u řeky, ulice budou ucpané auty. Torrencovy tanky a obrněné vozy budou muset projet z centrálního Manhattanu do Dolního. Není to víc než několik kilometrů, ale když budeme mít trochu štěstí – a vyvedeme jim ještě nějakou další darebnost – zabere jim to v tom provozu několik hodin.“

„A tušil jsi správně, Davide. Každá žena, která je schopná odnosit dítě, má být oplodněna. Na sever od Paralely je to povinné. Tady ve městě je to postaveno jen jako vlastenecký čin… ale myslím, že každá žena, která se dobrovolně nenabídne k tomu, že přijme jedno Christinino embryo, bude vystavena velkému tlaku, aby to udělala. Teď… po fiasku posledního pokusu o odvezení Christiny ponorkou je Torrence vůči nám tajnůstkářský.“
„Takže Christinu neodvezou do nemocnice?“
„Ne. Torrence nařídil, aby řadu kanceláří pod vrškem Empire State Building přebudovali na kliniku včetně vlastního operačního sálu. Jakmile Christině vyoperují vaječníky, rozvezou je do nemocnic a porodnic, aby byly připraveny na implantační program.“
„Jak tedy pronikneme do budovy, abychom Christinu dostali ven?“
„To je dobrá otázka.“ Gabriel zaujal zamyšlenou pózu. Jeho oči vypadaly ustaraně. „Velmi dobrá otázka. Víme, že to nebude jednoduché. Torrence je velice citlivý na své bezpečí. V budovách, které jsou bezprostředně okolo Empire State Building, má v trvalé záloze většinu manhattanských ozbrojených sil. Jako podporu mají tanky a obrněná vozidla. Přímo v budově pak sídlí jeho osobní stráž – Garda. Je to banda nelítostných hrdlořezů, kteří pro něho dělají špinavou práci.“
„My máme kolem šedesáti lidí. Opravdu si myslíš, že budeme schopni probojovat se do budovy, která si nezadá s pevností?“

Gabriel pokrčil rameny. „Má svoje úkoly.“
Podíval jsem se na Marni. Stačila se vzpamatovat z nočního plavání natolik, aby spořádala k večeři hromadu studených fazolí.
Tou dobou byly tři hodiny ráno. Během další tři čtvrtě hodiny se vrátili ze svých misí další ženisté. Ihned si sundali boty a zalehli na provizorní palandy.
Gabriel podal Marni a mně deky. Pak jednoduše řekl: „Zítra nás čeká velký den, Davide. Uděláš nejlíp, když si trochu odpočineš.“
Zcela jasně si vybavuji, že když jsem si lehal na ty boulovité matrace z papírových žoků, říkal jsem si, že určitě nedokážu usnout.
Měl jsem pocit, že sotva jsem zavřel oči, hned jsem je zase otevřel. Uviděl jsem Gabriela, který se ke mně shýbal, a sluneční paprsky proudící dovnitř matně lesklým mřížovím nad mou hlavou.
„Přinesl jsem ti trochu kávy,“ řekl Gabriel. Tvářil se vážně. „Hoď ten šálek do sebe a potom přijď ke stolu. Potřebuju ti říct pár podrobností.“
Přišel jsem za ním ke stolu. Dusot nohou na mřížce nade mnou mi prozradil, že obyvatelé Manhattanu si jdou po svých jako kterýkoli jiný den. Podíval jsem se na zeď, kde visely na hřebíku hodiny.
Vedle byl křídou napsán vzkaz pro ubytovanou jednotku: Seřiďte si hodinky na tento čas. Hodiny ukazovaly krátce před desátou. Přispal jsem si. Marni, která seděla opodál a jedla z konzervy, se na mě usmála a zamávala. Bylo příjemné vidět, že dostala nové oblečení. Dlouhé rusé vlasy jí zářily, jako by si je pořádně vykartáčovala. Nebýt jizvy, která se táhla přes obličej, snadno by splynula s intelektuální smetánkou města.
Gabriel rozbalil mapu. „Tak,“ začal. „Všechno se odehraje dnes odpoledne v pět… to je začátek špičky. Ulice budou ucpané auty. Chodníky a metro budou plné dělníků mířících domů.“ Ukázal na mapu. Byl na ní charakteristický mrkvovitý tvar Manhattanu. „My jsme tady, na Upper East Side. Víme, že Christina Schofieldová a Kerris Baedekkerová jsou v Empire State Building.“
„Kerris ví, co se děje?“
„Ví, že se něco stane. Ale zatím nezná žádné podrobnosti. Torrence jí dal za úkol dělat Christině společnici, aby byla spokojená a nenudila se, než dojde na její…“ Ušklíbl se. „Operaci.“
„Včera jsem viděl, jak z ulic na sever od Paralely odvážejí děvčata. Vytušil jsem, že to je začátek.“

S těmito slovy nám pokynul, abychom šli za ním. „Dávejte pozor, kam šlapete. Ženisté tady kladli nálože, když vás uviděli, jak dovádíte v řece.“ Kývl směrem k masivní betonové budově ani ne třicet kroků od nás. „Protiletadlová pevnůstka, takže psst.“ Přitiskl si prst na rty.
Jakmile jsme vyšli z keřů, zjistil jsem, že Gabriel a ženisté mají na sobě civilní šaty, které jim umožňují splynout s obyčejnými Newyorčany. Gabriel se zastavil pohledem na rozedraných šatech Marni a tiše řekl něco jednomu ženistovi, který si vzápětí sundal svetr a podal jej Marni. Přetáhla si jej přes svůj, čímž schovala místa, kde byl prodřený a zalátaný. Vypůjčený svetr jí byl komicky dlouhý, ale alespoň v něm tolik nevypadala jako uprchlík z otrockého tábora.
Ukázalo se, že nemusíme jít daleko. Nebyli jsme ani jednu ulici daleko, když Gabriel ukázal na dveře vedle kavárny, která byla ještě jasně osvětlená. Zaklepal na dveře. Otevřely se na několik centimetrů. Když pak muže na druhé straně uspokojila Gabrielova totožnost, otevřel dveře úplně.
Za dveřmi bylo schodiště. Gabriel sešel jako první do velké sklepní místnosti. Půlku zabíraly žoky papíru. Jinde byly na plošině ze žoků provizorní lůžka. Do kouta někdo narovnal bedýnky s konzervami potravin a vodu v lahvích.
„Vezměte si večeři,“ vybídl nás Gabriel mávnutím rukou. „Bohužel jsou to pečené fazole za studena z plechovky. Ale máme spoustu jablečného koláče a smetany.“ Usmál se. „Říkal jsem si, že bychom měli nakoupit zásobu pro případ, že by se zastavil Sam Dymes.“
„Kde je?“

Můj věznitel odpověděl syknutím: „Berlín.“

Do keřů se natlačili další lidé. Potom se známý, i když překvapený hlas zeptal: „Davide? Co tady proboha děláš?“ Ruka, která mi držela bradu, mě pustila. Otočil jsem se a uviděl jsem Gabriela Deedse, jak si užasle prohlíží Marni a mne. Jeho tvář se pomalu roztáhla do úsměvu. „A proč jsi nahý?“
Rychle jsem Gabrielovi vylíčil, co se stalo, včetně špatné zprávy, že úřady objevily naše hydroplány. Zatímco jsem mluvil, vděčně jsem vytáhl z pytle šaty a oblékl jsem se. Marni udělala totéž.
Gabriel při zprávě o letadlech mlaskl jazykem. „Budeme muset najít nějaký jiný způsob, jak se vrátit domů. Ale jedno po druhém. Seženeme ti jiný bezpečný úkryt na dobu, než bude po všem.“
„Nic takového. Jsem teď účastník tohoto podniku. Plnoprávný a aktivní účastník. Najdu Kerris a dostanu ji odsud.“
„Jestli bude chtít odjet.“
„Poslechnu si rozhodnutí přímo od ní.“
Gabriel přikývl. „Dobrá. Ale do zítřejšího odpoledne nemůžeme dělat nic. Všechny naše oddíly leží jako myšky, dokud nepřijde hodina nula.“
„Hodina nula.“
„Pak začne ohňostroj. Vysvětlím ti to později.“
Natáhl jsem si na mokré nohy své letecké boty. „Ale jak jste se dostali přes zeď?“
„Šli jsme znovu pod zem.“ Podíval se na Marni. „Ale tvoje průvodkyně o této cestě asi nevěděla.“ Na rtech mu zahrál úsměv. „Nenamočil by sis nohy… a tvoje cudnost by zůstala ušetřena.“

Něco zlého se blíží…

Bez dlouhých okolků jsme byli taženi od břehu hlouběji do houští. Cítil jsem, jak mi nůž probodává kůži. Věděl jsem, že každý hloupý pohyb, který udělám, by mohl být pohybem posledním.
Nějaká ruka mě chytila za bradu a zvedla mi obličej ke světlu z ulice, které pronikalo větvemi.
„Co uděláme s těmi dvěma hrdličkami?“ zašeptal hlas.
„Zabte je.“
„Ale –“
„A udělejte to rychle. Nožem.“ Z jiného směru se ozval třetí šeptavý hlas. „Počkejte. Obličej toho chlapa jsem už někde viděl.“
„No a?“
„Hele, to je ten chlap, kterej nás sem dovezl – ten Angličan… ehm… Masen. David Masen.“
„Víš to jistě?“
„Jasně.“
Následovala další tlumená porada. Jeden hlas zašeptal: „Počkejte tady. Hned se vrátím.“
Zdálo se mi, že to ,hned‘ se protáhlo na dobrou půlhodinu. Věznitelé nás zatím drželi v šachu. Zahlédl jsem, že i Marni má na krku lesknoucí se nůž. Byl jsem stále promočený a cítil jsem, jak zimou ztrácím cit.
Nakonec se v keřích ozvalo zašustění.
Hlas zašeptal: „Sacramento.“

Ale noční plavec se nevrátil. Dál jsme zápasili s proudem. Ukázal jsem na převislé keře nad řekou. „Plavte k nim,“ zašeptal jsem. „Z cesty by na nás nemělo být vidět.“
Překonat posledních několik metrů nám trvalo nekonečně dlouho. Silný proud nás strhával zpátky a já jsem pořád čekal, že mi z vody do tváře skočí nějaký neviditelný obyvatel řeky.
Marni plavala ze všech sil. Viděl jsem těsně před sebou bílý lesk jejích chodidel. Vzápětí jsem ucítil, jak mi do kolen narazilo něco ostrého. A pak znovu. Strčil jsem ruku pod vodu, abych to zahnal – a nahmatal jsem pevný kámen.
Vděčný, že mám zase půdu pod nohama, vylezl jsem z řeky za Marni, která si ždímala z vlasů vodu. Vyčerpaně jsem si sedl vedle ní. Začal jsem zápasit s mokrou tkaničkou, když vtom do mě Marni dloubla a kývla hlavou směrem k vodě.
V šeru jsem zahlédl hladkou, zaoblenou siluetu vyčnívající nad hladinu řeky. Bylo to lesklé, černé jako pendrek. Zahlédl jsem hřbetní ploutev. Potom se ozvalo uvolnění zadržovaného dechu a nad vodou se krátce mihl bílý oblak páry.
Tady jsem měl svou obludu, svého obyvatele hlubin.
S úsměvem (a obrovskou úlevou) jsem řekl, pro sebe i Marni: „Je to jenom přístavní sviňucha.“
Ale prakticky jsem neměl čas, abych si pocit osvobození vychutnal, protože v tu chvíli z keřů prudce vyjela ruka a přidržela mi na krku ostří nebezpečně vyhlížejícího loveckého nože. Hned nato se objevily další paže, které se chopily Marni a odtáhly ji do stínů.