Vickers vstal v hodinu, která ho svojí časností urážela. Předchozí noc volala Ann a pověděla mu o muži v New Yorku, který se s ním chce setkat.
Pokoušel se ji přemluvit.
„Vím, že ti to rozbije tvůj časový rozvrh,“ řekla, „ale myslím si, že tohle je něco, co si nemůžeš nechat ujít.“
„Nemohu tam jet, Ann,“ řekl jí. „Musím teď psát a nemůžu si dovolit ztratit čas.“
„Ale tohle je velké,“ prohlásila Ann, „největší věc, kte¬rá tě kdy potkala. Vybrali tebe, s tebou budou mluvit jako s prvním, před všemi ostatními spisovateli. Myslí si, že ty jsi člověk, který to udělá.“
„Reklamu.“
„To není reklama. To je něco jiného.“
„Zapomeň na to – nechci se s tím chlápkem setkat, ať už je to kdokoli,“ řekl a zavěsil. Ale teď si zde dělal časnou snídani a připravoval se, že pojede do New Yorku.
Smažil vejce a slaninu, dělal toasty a pokoušel se jed¬ním okem sledovat kávovar, který začínal vřít, když za¬zvonil zvonek u dveří.
Omotal okolo sebe župan a zamířil ke dveřím.
Může to být chlapec s novinami. Nebyl doma při pravi¬delném placení a chlapec pravděpodobně viděl světlo v kuchyni.
Nebo to může být jeho soused, podivný starý muž, který se jmenuje Horton Flanders a nastěhoval se sem asi před rokem a teď, v tu nejméně vhodnou dobu, zaskočil na návštěvu, aby tu prolenošil hodinu. Byl to vlídný stařec, vypadal skvěle, a přestože šaty měl trochu prožrané od molů a na okrajích ošuntělé, bylo příjemné se s ním bavit. Byl to dobrý společník, ale přesto by si Vickers přál, aby byl ve svých návštěvách více ortodoxní.
Může to být chlapec s novinami nebo Flanders. V tuhle ranní hodinu to sotva může být někdo jiný.
Otevřel dveře a tam stála dívenka oblečená v županu třešňové barvy a s králičími trepkami na nohou. Vlasy měla po prospané noci rozcuchané, ale modré oči jí jiskřily a hezky se na něj usmívala.
„Dobré ráno, pane Vickersi,“ řekla. „Vzbudila jsem se a nemohla jsem znovu usnout. Uviděla jsem u vás v ku¬chyni svítit světlo a napadlo mě, jestli vám třeba není špatně.“
„Jsem v pořádku, Jane,“ odpověděl jí Vickers. „Prá¬vě si dělám snídani. Možná, že by jsi se chtěla najíst se mnou.“
„Ó, ano,“ pronesla Jane. „Doufala jsem, že jestli třeba snídáte, pozvete mě, abych se najedla s vámi.“
„Tvoje matka neví, že jsi tady, viď?“
„Máma a táta spí,“ sdělila Jane. „Dnes je den, kdy táta nepracuje, a oni byli včera večer hrozně dlouho pryč. Slyšela jsem je, když přišli, a máma říkala tátovi, že moc pil, a řekla, že už s ním nikdy nikam nepůjde, jestli bude tolik pít, a táta…“
„Jane,“ řekl Vickers rozhodně, „myslím si, že tvoje máma a tvůj táta by nebyli rádi, že to říkáš.“
„Ale oni se o to nestarají. Máma to říká skoro pořád. Slyšela jsem, jak říká paní Traynorové, že má skoro chuť se s mým tátou rozvést. Pane Vickersi, co je to rozvod?“
„Teď nevím,“ řekl Vickers. „Nemohu si vzpomenout, že bych to slovo už někdy slyšel. Snad bychom se neměli bavit o tom, co říká tvoje máma. Podívej se, máš bačkory celé mokré, jak jsi šla po trávě.“
„Venku je vlhko. Je hodně rosy.“
„Pojď dovnitř,“ prohlásil Vickers, „a já vezmu ručník a vysuším ti nohy, potom si dáme snídani a zavoláme tvojí mamince, aby věděla, kde jsi.“
Vešla dovnitř a on zavřel dveře.
„Sedni si na tamtu židli, já jdu pro ručník. Bojím se, aby ses nenachladila.“
„Pane Vickersi, vy nejste ženatý, že ne?“
„No, ne. Nějak se přihodilo, že nejsem.“
„Skoro každý je ženatý. Skoro každý, koho znám. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?“
„Proč, přesně nevím. Nikdy jsem nenašel správnou dívku, myslím.“
„Je mnoho dívek.“
„Měl jsem dívku, je to dávno, co jsem měl dívku.“
Před lety si to pamatoval jasně. Přinutil léta, aby mu zatemnila paměť, aby vyhladila a schovala vzpomínky tak, aby o nich nemusel přemýšlet. Pokud si vzpomněl, bylo to tak daleko a tak mlhavé, že na to mohl hned pře¬stat myslet.
Ale teď se to vrátilo.
Byla tu ta dívka a zakleté údolí, kterým kráčeli. Jarní údolí, jak si je pamatoval, s rozkvetlými planými jablo¬němi planoucími na kopcích a s písní modrého ptáka a se skřivanem letícím vzhůru do nebe. Divoký jarní vánek čeřil vodu a vanul nad trávou tak, že se zdálo, že louka teče a stává se jezerem s bílými čepicemi pěny.
Kráčeli údolím a nebylo pochyb, že je zakleté, protože když se vracel, údolí tu nebylo – nebo to přinejmenším nebylo stejné údolí. Bylo to, jak si vzpomínal, úplně jiné údolí.
Šel tam před dvaceti lety a přes ta dvě desetiletí, kdy to schovával co nejhlouběji, se to vrátilo nazpět do jeho mysli, bylo to opět tady, tak čerstvé a jasné, jako by to bylo včera.
„Pane Vickersi,“ podotkla Jane, „myslím, že se toasty připalují.“

Slovesa: vyjadřují děje – činnost nebo stav podmětu nebo jeho změnu stavu. Mají různé tvary. Ty označují osobu (první, druhá, třetí), číslo (jednotné, množné), čas (přítomný, minulý, budoucí), způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací), slovesný rod (činný, trpný), a z části i rod (mužský, ženský, střední). Slovesa mají dvojí vid (dokonavý, nedokonavý). Slovesné tvary, které vyjadřují osobu jsou tvary určité (ve větě jsou slovesným přísudkem). Neurčité tvary nevyjadřují osobu a způsob – vyjadřují jen vid a rod (infinitiv – psát, vidět) a časové vztahy (přechodníky a příčestí – vida, vidouc, vidouce)
Slova neohebná – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.
Příslovce: vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, někdy i předmětů (místo, čas, způsob, příčina) nebo stupeň vlastností nebo míru věcí. Ve větě jsou příslovečným určením, občas neshodným přívlastkem. Svůj tvar ve větě nemění, ale věcný význam některých příslovcí se může stupňovat tvořením druhého a třetího stupně (často, častěji, nejčastěji).
Předložky: vyjadřují podobně bližší okolnosti jako příslovce, ale pouze ve spojení se jmény jejichž pád řídí. Teprve v předložkových pádech uplatňují svůj věcný význam. Tyto pády jsou ve větě příslovečným určením, řidčeji předmětem nebo neshodným přívlastkem.
Spojky: slova která spojují jednotlivé větné členy nebo věty a vyjadřují vztah mezi nimi (a, nebo, ale).
Částice: slova uvozující věty a označující jejich druh (přací – ať, nechť) a nebo vyjadřují postoj mluvčího k obsahu věty nebo i k jednotlivým slovům (snad, ovšem, kéž).
Citoslovce: vyjadřují city a nálady nebo vůli mluvčího (ach, oh, uhh) nebo zvuky (mlask, žbluňk). Citoslovce stojí zpravidla osamotě a nespojují se s jinými slovy do vět.

Slovní druhy – definice, mluvnické kategorie

Slova jsou ohebná (jdou časovat nebo skloňovat – podle pádů, čísla, rodu, osoby) a neohebná (nemění svůj tvar - neskloňují se ani nečasují).
Slova ohebná – jména – jména podstatná, přídavná, zájmena, číslovky a slovesa.
Podstatná jména: názvy osob, zvířat a věcí. Vyjadřují samostatné názvy pro vlastnosti, děje, činnosti a stavy. Ve větě mají většinou platnost podmětu nebo předmětu. Mění tvary podle pádu a čísla a mají jeden ze tří rodů (mužský, ženský, střední).
Přídavná jména: označují vlastnosti osob, zvířat, věcí nebo jinak zpřesňují nebo vymezují význam podstatných jmen. Mění tvary nejen podle pádu a čísla, ale i podle rodu (mužský, ženský, střední) ve shodě s podstatným jménem, které rozvíjejí nebo ke kterému se vztahují. Přídavná jména lze stupňovat – mohou vyjádřit různý stupeň vlastností tvořením prvního, druhého a třetího stupně (blbý, blbější, nejblbější).
Zájmena: zastupují nevyjádřená podstatná nebo přídavná jména, naznačují je, nebo na ně odkazují. Mění tvary podle pádu a čísla. Některá rozlišují i rod, jako jména přídavná (ten, ta, to; který, která, které) – jsou to zájmena rodová. Ostatní (já, ty) se nazývají bezrodá.
Číslovky: slova významu číselného – označují počet, pořadí. Ve větě se chovají jako jména podstatná nebo přídavná, někdy i jako příslovce (třikrát). Většinou mají tvary podle pádů, některá podle čísel a rodu. Jdou skloňovat (první, prvá, prvé). Někdy mají i tvar přídavných jmen (první). Mohou být i neohebné (tři, čtyři).

Domácí literatura
psali hlavně latinsky a historická díla.
Bohuslav Balbín – nejcennější dílo psané latinsky je Učené Čechy, které je věnované českým kulturním a literárním dějinám.
Rozprava na obranu jazyka slovanského obzvláště českého – obsahuje kritické poznámky o společenském životě a politických poměrech
Do Čech byli zváni cizí duchovní, kterým byla svěřena protireformační a rekatolizační práce v zemi. Tím do Čech přiváděli ohlasy španělské a italské litaratury a vedle toho ještě katolické a německé. Hlavní tvorba byla náboženská literatura.
Bedřich Briedel – básník; Co bůh? Co člověk? – mystická úvaha – konfrontoval zde s bohatou obrazností nicotu lidské existence a hodnotu existence boží.
Jesličky – kancionál (písňová poezie).
Dále se v české tvorbě uplatňovala duchovní lyrika: Adam Michna z Otradovic – Česká mariánská muzika – obsahuje vánoční koledy (Chtíc aby spal), ukolébavky (Hajem můj andílku) a milostné písně (Pod našima okny).

V próze se tyto umělecké směry rozvíjí hlavně jako forma kázání. Největším odvětvím, které se v této době rozvíjí je barokní divadlo, které působilo na všechny smysly diváků, hlavně na rozum a city.
Kramářská nebo jarmareční píseň – o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků; prodávali texty písní.

Emigrantská literatura:

(nekatolická inteligence)
Jan Ámos Komenský (1592-1670)
vedle Husa další osobnost světového významu. Narodil se na jižní Moravě, studoval na bratrských školách v Přerově a ve Střážnici, pak na německých protestantských universitách. Po návratu se stává učitelem v Přerově, pak ve Fulneku. Byl to poslední biskup jednoty bratrské, filosof, pedagog, historik a překladatel. Věnoval se výchově a vzdělání. Zemřel v Nardenu
před odchodem z vlasti: Labyrint světa a ráj srdce (2 části) – satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (=autor). Průvodci jsou Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům). Prohlížejí všechny stavy a zaměstnání – realistický obraz doby a smýšlení lidí. Ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvody, války). 2.část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (=záchrana)
Pedagogické práce: Velká didaktika (Didactica magna) – zásady moderního vyučování a výchovy (vyučování pro všechny a zdarma v mateřském jazyce; důraz na praxi, na tělesnou výchovu, názornost vyučování, kázeň). Spis obsahuje i názor na rozdělení vzdělání do 4 stupňů po 6 letech: předškolní (v rodině), v obecné škole, latinské (gymnázium), na universitě (doplněno cestováním)
Informatorium školy mateřské – pro matky, výchova v předškolním věku
Svět v obrazech (Orbis pictus) – 1. obrázková učebnice na světě
Brána jazyků otevřená – učebnice latiny
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti

Pavel Stránský: O státě českém – latinsky psaný spis
Pavel Skála ze Zhoře: Historie církevní – české dílo z dějin nekatolických církví.