A tak jsem zpracovával hromadu dřeva a rozsekával je na menší polena, která se dala použít pro přípravu jídla a ohřívání vody. Slunce zatím vyšplhalo výš. Ztratilo však něco ze svého nedávno obnoveného lesku. Dnes odmítalo zářit víc a viselo na obloze jen jako krvavý pomeranč. Všude kolem obzoru se usadila mlha v barvě sražené krve.

Krátce po poledni, kdy už jsem nasekal dost dřeva, aby to pro ten den stačilo, jsem si svlažil horní polovinu těla vodou ze džberu a zamířil jsem ke kantýně na oběd. Na rozbité nástavbě ponorky se teď hemžili dělníci. Viděl jsem modrobílý plamen acetylenového svařovacího hořáku, což znamenalo, že náročné opravy už začaly.

U vstupu do kantýny jsem prošel kolem postavy, která mi byla tak povědomá, že jsem si jí ani víc nevšímal.

„Haló, pane, nevíte tady o nějakém místě, kde by si člověk mohl zahrát ping-pong?“

Vytřeštil jsem oči. „Gabrieli?“

„Teď?“ Sam Dymes se zatvářil ustaraně. „Plán B.“
„Co je to plán B?“
„Chceš něco vědět, Davide? Nemám ponětí.“
S tím odešel, aby zraněným mužům a ženám odnášeným na ošetřovny poskytl alespoň několik slov útěchy.
Za několik hodin po příjezdu ponorky zavládl v táboře znovu klid. Kapitán ponorky a Sam Dymes začali hodnotit poškození plavidla. Vážněji zraněné členy posádky a komanda zatím rozváželi hydroplánem do větších osad na jihu, kde mohli mít lepší lékařskou péči.
Já jsem se vrátil k sekání palivového dříví. Při tom jsem nebyl daleko od trifidího plotu. Rostliny na druhé straně byly zticha. Nehýbaly se. Cítil jsem, že sledují dění v táboře s chladnou lhostejností. Deprimovaná nálada dolehla i na mne, a tak jsem zjistil, že moje úvahy o těchto mizerných rostlinách udělaly morbidní obrat.
Trifidi se vyvíjeli. Chodili. Slyšeli. Zabíjeli. Byli masožraví. Začínalo se u nich vyvíjet něco na způsob zraku. Mnozí vědci jim také připisovali inteligenci. Jak dlouho bude trvat, než přeskočí skromné lidstvo a přidají do svého repertoáru další schopnosti? Schopnost číst nám myšlenky? Pohybovat předměty čistě silou vůle? Něco mi říkalo, že stačí, abychom jen dost dlouho počkali. Pak poznáme z první ruky, jaké nové a ďábelské triky se tyhle kreatury naučily.

Oškrábal jsem si asi polovinu strniště (naštěstí jsem si břitvou nepořezal bradu), když jsem si uvědomil, že kolem koupelny na čerstvém vzduchu chodí lidé a všichni spěchají jedním směrem. Jejich hlasy přešly do křiku – ale nevěděl jsem, jestli je důvodem poplach nebo vzrušení.
Popadl jsem ručník a setřel jsem si z tváře mýdlo, které mi tam ještě zbývalo. Pak, jelikož mne zvědavost napínala jako pes vodítko, jsem se připojil k proudu lidí spěchajících k řece. Rozhlížel jsem se a očima jsem hledal příčinu tohoto rozruchu. Pak jsem ji uviděl. Zpoza ohybu řeky vyplula tmavá, štíhlá silueta ponorky, která, jak jsem si všiml dříve, opustila své kotviště.
Sílící křik mi napověděl, že něco není v pořádku. Už z této vzdálenosti jsem poznal, že ponorka se naklání na stranu a věž vypadá otlučeně. Ozvalo se volání po doktorech.
Ponorka, kulhající jako nějaký zraněný leviatan, obloukem přeplula řeku. Když srovnala kurz s dřevěným molem, pomalu se rozjela dopředu.
Teď, v narudlém ranním světle, poškození bilo do očí. Věž byla rozryta výbuchy granátů; z její nejvyšší části zůstal jen kovový šrot. Z periskopu a krytu radaru nezůstalo nic. Zdálo se však, že alespoň trup ponorky unikl nejhoršímu. Lidé se valili vpřed. Unavení členové posádky zatím začali vylézat průlezy na palubu a pak i na vlastní molo, kde byli vítáni objímáním.
To, jak členové posádky klopili hlavu, nesvědčilo jen o únavě.
Potvrzení přišlo rychle. „Christinu převezli z nemocnice,“ řekl mi později Sam. „Je mi to líto, Davide. Musí to pro tebe být hořké zklamání.“ Otočil se a díval se, jak z ponorky vynášejí na nosítkách zraněné. „Taky jsme přišli o několik dobrých lidí. Vrátila se jenom polovina komanda. Potom se ponorka dostala do palby pobřežních baterií, než se stačila potopit. Kdyby se jí nepodařilo skrýt se v mlze na volném moři, vůbec by tady nebyla.“
„Co teď?“

Když jsem pak v noci zavřel oči, v duchu jsem si ji představoval – a občas se mi o ní zdálo.
Další den, sedmý den po mém příjezdu, byl dnem osudným.
Ze skalnatého srázu na druhé straně řeky pomalu vstalo narudlé ráno. Z kurníků se ozvalo kokrhání.
Trifidi přivítali denní světlo tlučením proutky o své bulvy. Představoval jsem si, jak říkají: Slunce přichází, slunce přichází… Možná byli ještě nervózní po období téměř nadpřirozené tmy, kdy se snad obávali svého vyhynutí. Nyní tleskali vycházejícímu slunci sílícím klepáním, které rychle přerostlo do nelidského řevu.
Poslouchal jsem tyto botanické ovace při holení. Vedle umývadla se kouřilo z hrnku kávy. Koupelna byla jednoduchá, chatrná stavba tvořená řadou umývadel pod střechou z vlnitého plechu. Jelikož neměla žádné obvodové stěny, viděl jsem, jak trifidi vítají třepáním tmavě zelenými listy nový den. Den, který se pro ně bude skládat z toho, že se budou po tisícovkách mačkat na plot. Musel to od nich být akt slepé víry. Že jednou překážky padnou jako hradby Jericha. O kousek dál pak stály sprchy, které měly v zájmu cudnosti stěny až po střechu. Slyšel jsem odtamtud cákání doprovázené hlubokým mužským hlasem, jehož zpěv byl až překvapivě melodický.

Torrence a jeho kumpáni nebyli tak hloupí, aby nevěděli, že mezi lidmi s jinou barvou pleti a slepými je mnoho výjimečně talentovaných mužů a žen. Ti, kteří mohli být opravdovým přínosem pro komunitu, byli také náležitě využiti. Ale museli za to něco zaplatit. Za to, že dosáhnou lepší kariéry a společenského postavení, se museli vzdát svého pohlaví. Nikdo si nebyl stoprocentně jistý, zda to byl symbolický akt vzdání se Torrencovi nebo jestli si tím chtěl vytvořit poddajnější třídu sluhů. Torrence nicméně pohlížel na eunušskou pracovní sílu jako na velice užitečnou.
Během svého pobytu na základně jsem pomáhal s běžnými povinnostmi, k nimž patřilo hlídkování kolem plotů proti trifidům, sekání dřeva na oheň nebo škrábání hromad brambor. A za teplých, příjemných večerů jsem si s těmito lidmi povídal a vtipkoval nad pivem. Přesto jsem se v myšlenkách stále vracel ke Kerris Baedekkerové. Tisíckrát za den jsem se ptal sám sebe, co asi právě teď dělá. Přemýšlela o tom, co se stalo se mnou? Byla teď přítel, nebo nepřítel? Kdybych ji mohl nějakým způsobem dostat z ostrova Manhattan, šla by z vlastní vůle? Uznala by, že její otec není o nic lepší než nějaký loupeživý rytíř, krutý tyran, jemuž by měla být sebrána moc?
Nevěděl jsem. Prostě jsem nevěděl.

„Teď už byste si dal to vychlazené pivo?“
A šmytec, jak se říká.
Přesto jsem se na základně neměl špatně. Přívětivý Sam Dymes se svým typickým vyjadřováním, hojně opepřeným různými uch, ach a dlouhými, zamyšlenými mmmmm, byl dobrý společník. Zjistil jsem, že nevěřím, že by mohl být odpovědný za zastřelení Gabriela Deedse v New Yorku. Navíc jsem mu věřil, když mi vysvětlil, že Torrencova prosperující komunita je postavena na upocených bedrech otrocké práce. Otroci káceli stromy, z nichž se vyráběl dřevný líh na palivo do motorů. Otroci pracovali v uhelných dolech, dokud nezemřeli na plicní nemoci nebo naprostým vyčerpáním, aniž za celý měsíc spatřili denní světlo. Otrokyně byly spoutány v továrnách na děti, kde byly nuceny rok za rokem otěhotnět. Navíc se zdálo, že otroci jsou vybíráni podle barvy pleti a nevidomosti – nebo tehdy, když se odvážili kritizovat Torrencův režim. Většina otroků byla soustředěna na severu ostrova Manhattan v okrscích, kterým se předtím říkalo Harlem a Washington Heights, ale nyní byly známy jen pod nic neříkajícím označením ,Průmyslová zóna I‘. Toto ghetto se nacházelo za vysokou zdí, kterou jsem zahlédl s Kerris. Zmínila se o ní tenkrát jako o Paralele na 102. ulici. Jistě, někteří barevní pracovali také v jiných částech Manhattanu, ale chápali, že se jim dostalo zvláštního privilegia, a všichni, všichni věděli, že sebemenší prohřešek bude znamenat rychlý a nemilosrdný trest.

DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

„Protože Torrence soustředí své síly na operaci Lavina. Bude potřebovat všechny doktory, které má, aby pracovali v nemocnicích na programu masového oplodnění. Taky bude potřebovat služby lodních posádek. Koneckonců, ta vajíčka se neoplodní sama, že?“
Znovu jsem si povzdechl. „Rozumím.“
„V každém případě, podle vašich slov má ostrov Wight docela impozantní vzdušné síly. Torrence nemůže spoléhat na mizivou pravděpodobnost, že vaši lidé na útok neodpoví, a riskovat své lodě. Ne, měl v plánu použít vás jako trojského koně, aby dostal na břeh skupinu sabotérů a příslušníků speciálních komand v civilních šatech. Člověk nemusí ani moc přemýšlet, aby si spočítal, že by se zmocnili letišť a drželi je, dokud Torrencovy válečné lodě nepřivezou posily. Chápete?“
„Chápu.“

Zjevení

„Jednu rádiovou zprávu. Jenom jednu. To mi snad můžete dopřát, ne?“
Stál jsem opřený o cihlovou zeď.
Sam Dymes s upřímným lítostivým výrazem zavrtěl hlavou.
„Ale já musím poslat zprávu svým lidem na ostrov Wight. Chápete proč?“
„Samozřejmě.“
„Tak mi dovolte, abych je varoval, že Torrence je stále naživu. A že se navíc chystá vyslat invazní jednotky.“
Při tomto rozhovoru jsme stáli na břehu řeky. Slunce, které bylo víc nachové než červené, sklouzlo pod obzor.
„Meteorologické podmínky budou ideální pro krátkovlnné vysílání,“ naléhal jsem.
„Věřte mi, je mi to opravdu líto. Ale nedá se nic dělat.“ Já jsem se vztekal, ale Sam mluvil svým uvolněným jižanským přízvukem. „Davide, Torrence má na moři lodě, které nás hledají. Pokud zachytí naše vysílání a zaměří nás, vtrhne sem po řece a rozpoutá tady takové peklo, jaké jste ještě neviděl.“
Pročísl jsem si rukou vlasy. Bylo to zoufalé, zatraceně zoufalé, ale Sam měl pravdu. Základem toho, aby Lesáci přežili, bylo utajení jejich polohy. Za ty tři dny, které jsem tu byl, jsem vyslechl spoustu historek dokládajících Torrencovo banditství a masakrování.
Povzdechl jsem si. „Chápete, čeho se obávám? V době, kdy tady vysedávám na slunci, mohou Torrencovy invazní jednotky doma zabíjet mé lidi.“
„Poslouchejte mě, Davide. To se zatím nestane.“
„Jak si můžete být tak jistý?“

„Proboha… to je zrůdné. Kdybych – kdybych tušil, co se s Christinou stane, nepřivezl bych ji do New Yorku; raději bych…“ Na chvíli jsem zmlkl. Vřel jsem vztekem nad Torrencovou nelidskou krutostí. Teď už jsem věděl, proč loď, která mě zachránila, dostala rozkaz vrátit se maximální možnou rychlostí do New Yorku. „Dobrý bože,“ zašeptal jsem nakonec. „Kéž bych pro Christinu mohl něco udělat, aby se to nestalo. Chudinka… starala se o sebe od svých šesti let. Je sice imunní vůči trifidímu jedu, ale prošla si peklem.
Teď ji čeká ještě něco horšího.“ Udělalo se mi v ústech špatně. „Kdybych tak mohl popadnout Torrence za krk.“
Sam na mě upřel své modré oči. „K Torrencovi se asi nedostaneme. Ale o něco se snažíme.“
„Cože?“
„Víme, že Christinu odvezli do nemocnice. Operace Lavina potřebuje kolem čtyř týdnů, než bude připravena první dávka matek, takže máme poměrně dost času, než budou Christinu operovat.“ Kývl k oknu kantýny a prázdnému kotvišti ponorek za ním. „Poslali jsme přepadový tým, aby ji dopravil sem. Když všechno dobře dopadne, do týdne by měla být tady, živá a zdravá.“
„Věříte, že je to ve vašich silách?“
„Zkusíme to, Davide. Uděláme pro to maximum.“

„A bude to v kolosálním měřítku. Náhradní matkou pro Christinino oplodněné embryo se stane každá žena, která je fyzicky schopná donosit dítě. A tím myslím každou plodnou ženu, mladou i tu, která už tak mladá není. Týká se to i Kerris Baedekkerové, pokud jsou naše zdroje spolehlivé – a většinou jsou. Zkrátka, Christina Schofieldová se stane ,matkou‘ stovek tisíc dětí. Torrence přirozeně doufá, že tyto děti vytvoří páteř superrasy, která bude imunní vůči trifidímu jedu. A on se tak stane nejmocnějším mužem na planetě.“ Sam se nadechl. „Kromě toho chtějí Christinu rozpitvat jako živý exemplář při operaci, která se rovná usmrcení tisícem řezných ran v laboratorním provedení, aby se dozvěděli, co způsobuje její přirozenou ochranu.“ Na zdůraznění svých slov pomalu sekal rukou. „Davide, Torrence je v tomhle fanatik. Vášnivý fanatik. Ví, jak získat to, co chce. Dokonce nařídil, aby všem matkám, které už jsou v očekávání… prostě to udělat tak, aby těhotné nebyly a mohly přijmout Christinina vajíčka.“

„Torrencovi lékaři zdokonalili využívání prostředků zvyšujících plodnost pro stimulaci mnohočetných těhotenství. Jak také jistě víte, jeho cílem je nastartovat v jeho komunitě populační explozi, aby pouhou vahou počtu lidí vypudila trifidy a začala si znovu podmaňovat Long Island, New Jersey a tak dál. Dokonce pořád posílá přepadová komanda, která unášejí ženy a děti z jiných komunit.“ Napil se kávy. „Teď, když má Christinu, která je imunní vůči trifidímu žahnutí, si jistě dovedete představit, co se mu honí hlavou, ne? Kdyby měl milion takových lidí jako ona, mohli by se jednoduše vrátit na americkou pevninu a začít budovat Torrencovu říši.“
„Zkusil bych to říct na rovinu: podle vás chirurgové vezmou Christině vaječníky, oplodní vajíčka a potom implantují embrya jiným ženám?“

„Důvěrné informace mají cenu deseti dělových člunů, nemyslíte?“ řekl. V té chvíli před něho matrónovitá žena položila další kousek koláče. „Díky, Ireno. Ó, to vypadá skvěle.“ Přestože ještě před okamžikem byl zákuskem nadšený, teď jako by ho chuť k jídlu trochu opustila. Jeho výraz zvážněl. „Obávám se, Davide, že Christinina budoucnost nevypadá tak růžově.“
„A proč?“
„Podle posledních informací, které máme, Torrence vydal rozkaz k obrovské operaci s kódovým označením Lavina.“ Sam odstrčil koláč stranou. „Lidské samice se rodí se dvěma vaječníky. Každý vaječník obsahuje několik tisíc vajíček. A jak víte, z každého vajíčka, je-li oplodněno, se může vyvinout lidská bytost.“
„Pokračujte.“

Zatímco Sam se ládoval obrovským kusem jablkového koláče, vyprávěl jsem mu o svém nouzovém přistání na trifidím voru a následném setkání se zdivočelou dívkou, která se jmenovala Christina Schofieldová. Řekl jsem mu o tom, jak se lekla a utekla do houštiny trifidů. Jak ji zasypala žahadla. Jak jsem byl přesvědčený, že zemřela. Skončil jsem tím, jak se zázračně vrátila, bez sebemenšího zranění. Sam mě po celou dobu poslouchal, aniž sám něco řekl, a tvářil se, jako by ho víc zajímal jablkový koláč.
„No?“ vybídl jsem ho k vyjádření názoru, když spolkl poslední kousek koláčové kůrky.
„Nenašla by se tam ještě trocha toho výborného koláče, Ireno?“
Chvíli jsem váhal, jestli vůbec poslouchal, co mu vyprávím, ale okamžitě se otočil zpátky ke mně. „Christina Schofieldová. Jistě.“
Vypadal vážně. „Máte pravdu. Trifidí jed jí neškodí.“
„Zdá se, že víte o dění v New Yorku docela hodně.“

„Jak –“
„Jak dlouho jste o sobě nevěděl? Celé dva dny. Tak, vezměte si můj zákusek; myslím, že alespoň to pro vás můžu udělat.“
Zatímco jsme jedli, do mého vědomí si konečně našlo cestu něco, čím jsem se nevědomky zabýval skoro celé poslední dva týdny. „Pane Dymesi, když jsem –“
„Same. Říkejte mi Same, prosím.“ Roztáhl tvář do úsměvu a podal mi přes stůl ruku. „Jsem rád, že jsme se poznali… aha, vy si netřesete rukama, že?“ Šibalsky na mě mrkl.
„Same.“ Nechal jsem se obměkčit k úsměvu, který říkal něco v duchu: Tak fajn, vyhrál jsi. Potřásl jsem si s ním rukou. „Nechte si toho ,pana Masena‘. Já jsem David.“
„Jasně, Davide. Co jste mi to chtěl říct? Vypadal jste v tu chvíli docela vážně.“
Přikývl jsem. „Mám za to, že Algonquinové, které jsme ráno viděli, nejsou jedineční.“
„Nepovídejte?“
„Myslím si, že i jiní lidé jsou imunní vůči trifidímu jedu.“
„A co vás k tomu vede, Davide?“

Můžu si k vám přisednout?“
„Samozřejmě.“
„Začínáte se rozkoukávat?“
Řekl jsem, že ano.
„To je dobře,“ řekl tím svým nespěchajícím, bezstarostným hlasem. „Později vám seženeme nějaký kavalec. A vypadá to, že by se vám hodilo, kdyby vám někdo půjčil břitvu.“
Přejel jsem si prsty po bradě. Pichlavé strniště přecházelo do měkčího plnovousu. „Docela rád bych se taky převlékl, kdyby se to dalo zařídit.“
„Berte to jako hotovou věc, pane Masene. Páni, to je chilli? Nevšiml jsem si, že je na jídelníčku.“ Otočil se a bodře zavolal na nevidomou ženu, která u pultu vydávala jídlo. „Hej, Ireno – nezbyla ti tam ještě trocha toho ďábelského chilli?“
„Ten mladý pán vybral všechno do poslední kapky.“
„Tedy, pane Masene, apetit máte pořádný… ale taky je pravda, že jsme vás nechali nějaký čas o hladu.“

Když se Jumbo zastavilo a já jsem vylezl ven, všiml jsem si, že jedna ze dvou ponorek opustila své kotviště. Viděl jsem, že i Sam to zaznamenal, ale nijak to nekomentoval.
„Hádám, že budete zralý na pořádné jídlo, pane Masene.“ Usmál se. „Umyjte se, dejte se do pořádku, jak je libo. Bašta se podává tamhle v kantýně – to je ten domek s červenou střechou.“
Sam zamířil k jiné budově a já jsem ještě chvíli nerozhodně stál na místě. Také Jazmay o mne ztratila zájem a bavila se s několika nevidomými muži, kteří seděli u psacích strojů pod ochrannou plachtou.
Sam si všiml, že tam stojím se ztraceným výrazem ve tváři, a zavolal na mě: „Už nemáte žádné ozbrojené stráže, pane Masene. Buďte jako doma.“
Měl jsem v sobě dvě misky kořeněné polévky a hromadu chleba, když jsem uslyšel zapraskání místního rozhlasu. Ženský hlas oznámil přílet hydroplánu a vyzval skupinu čekajících pasažérů označených jako Evergladeský tým, aby se dostavila na molo číslo tři.
Zanedlouho skutečně přilétl nízko nad řekou velký stříbrný hydroplán a ladně, dokonale přistál na hladině. To ve mně probudilo krev pilota. Dal bych všechno za to, kdybych se mohl znovu posadit k řízení, zaposlouchat se do příjemného předení dvou krásných motorů Rolls-Royce a vzhlédnout k vábivé modré obloze.
„Řekněte mi, na co právě myslíte, pane Masene.“
Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem Sama Dymese, jak si nese podnos s talířem zeleniny, z níž se ještě kouřilo.

Sam Dymes, vzděláním technik, měl za sebou polovinu období, kdy vykonával funkci ,správce a holky pro všechno‘ této vojenské základny Lesáků. (Sam mi vysvětlil, že to jméno není odvozeno od nějaké náchylnosti ke kácení stromů, ale od toho, že jeho lidé žili mezi trifidy. „Naše správné jméno je Jednotná konfederace svobody, ale jak vidíte – nebo spíš slyšíte – je to nešikovně dlouhý název.“) Na rozdíl od newyorské komunity, kde byla populace soustředěna do jediného geografického bodu, Lesáci se skládali z několika set polosamostatných osad rozptýlených po východním pobřeží od Marylandu po špičku Floridy. „Nejdříve jsme se usadili na ostrovech a na pobřeží,“ řekl mi Sam. „Ale Torrence pod novým jménem generál Fielding poslal dělové čluny, aby nás rozstřílely na kousíčky. Proto jsme se posunuli podél řek dál do vnitrozemí, kde nás jeho dělové čluny nenajdou. A kvůli trifidům samozřejmě nemohl poslat armádu po souši.“ Kývnutím ukázal na jednu takovou rostlinu, která právě švihla žahadlem o okno. „Z těch potvor se vyklubali naši spojenci. Není to zvláštní, jak se věci vyvinou?“

Stáli jsme na střeše vozidla a dívali jsme se dolů na osadu. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako bych přelezl nějakou velkou zeď, která mi dovolila nahlédnout do rajské zahrady. Stejně tak jsem si znepokojeně uvědomoval, že zázrak, jehož jsem zde svědkem, je křehká věc. Taková, že nemotorné ruce ji mohly snadno rozbít.
„Á, pane, Masene. Máme společnost.“
Ohlédl jsem se. Osamocený trifid už kolébavou chůzí zdolal prostor, který nás dělil. Ještě pár vteřin a ocitli bychom se v účinném dosahu jeho pětimetrového žahadla.
Dymes pokynul k otevřenému průlezu u našich nohou. „Až po vás, pane Masene.“
V době, kdy rachotící Jumbo dorazilo k branám tábora – když cestou zpracovalo svým plamenometem nahromaděné trifidy – měl jsem už o svých nových hostitelích jasnější představu.

„Ne. Ti lidé jsou prostě imunní. Trifidi jim nemůžou ublížit.“
Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem to strávil. Potom jsem pokračoval s vyptáváním: „Trifidi si jich nejenom nevšímají. Oni se ani nesnaží je žahnout?“
„Myslím si, že dřív to zkoušeli. Ale když zjistili, že jejich žahadla na tyto lidi nepůsobí, přestali plýtvat jedem.“
„Říkáte, že trifidi něco zjistili. Takže těm rostlinám připisujete inteligenci?“
„Samozřejmě. Vy ne?“
Vzpomněl jsem si na otcova slova pronesená před pouhými několika týdny. Tenkrát ve skleníku mi řekl, že ty hrozivé rostliny spolu dokážou komunikovat: že dokážou osnovat strategie, plánovat invaze a potom koordinovaně pochodovat, aby se s námi utkaly.
Ale jaký pokoutný zvrat v předivu přírody způsobil tu změnu tam dole v údolí, kde muži, ženy a děti poklidně žili spolu s trifidy? To, co pro takové jako my mělo být polem smrti, se stalo bezpečným hřištěm šťastných algonquinských dětí.
„Zkuste si představit,“ vybídl mě Dymes, „že bychom měli taky takové štěstí jako tito lidé. Mohli bychom se znovu vydat do světa, který nám patřil. Ale nedokážeme se s nimi dost sblížit, abychom tajemství jejich imunity odhalili.“