Thursday, August 31, 2006

Netušil jsem,

jestli je to jméno písničky, kapely nebo hudebního stylu. Ale bylo svým způsobem vzrušující být tak blízko dunivému rytmu bubnů, zatímco kytara jako by zpívala, záhadně napodobovala lidský hlas. Zaskočilo mě, když jsem se podíval a zjistil jsem, že kytarista není nikdo jiný než Gabriel Deeds.
Stál jsem jako v transu a pozoroval jsem pohupující se tanečníky v místnosti, která byla rozehřátá jako trouba, nabitá zpocenými lidmi a rozvibrovaná těmi nakažlivými rytmy. Hudba hrála nějakých dvacet minut a Gabrielova zesílená kytara během té doby plynule přecházela od krásné lyrické něžnosti po děsivé skřeky a kvílení, které mi připomínaly tryskáč letící nízko nad hlavou. Gabrielovy oduševnělé hnědé oči se dívaly do nějakého bodu nad našimi hlavami, když hrál, jako by se zadní stěna nějak rozplynula a otevřela mu výhled do ráje. Čím déle jsem kytaru poslouchal, tím víc jsem slyšel jakousi hlubokou a mocnou touhu, která z hudby čišela.

Wednesday, August 30, 2006

Rytmy noci

Po večeři v restauraci Kerris navrhla, abychom šli do baru se živou hudbou. Předpokládal jsem, že si dáme jeden dva koktejly někde, kde bude v koutě diskrétně preludovat klavírista. Místo toho mne čekala další zvláštnost této kultury. Na konci dlouhého baru hráli hudebníci na vyvýšeném pódiu. Nástroje – kytary a bicí – byly elektricky zesílené. A hluk byl neobyčejný. V okamžiku, kdy jsem tam vešel, jako by mne zasypala zvuková lavina. Na tanečním parketu se divoce točili lidé, zcela zaujatí hudbou.
Kerris mi něco zakřičela do ucha. Muselo to být hlasitě, protože jsem cítil, jak mne zašimral bubínek, ale při úrovni decibelů, jakou měla hudba, jsem stejně neslyšel, co řekla.
Usmál jsem se a gestem jsem naznačil, že jsem neslyšel.
Zakřičela ještě jednou, tentokrát z takové blízkosti, že se její rty dotkly mého ucha.
„Manhattanské blues!“

Tuesday, August 29, 2006

Ale můj názor

na tuto třpytivou metropoli a mé plány do budoucna stejně nikoho nezajímaly. Možná právě ve chvíli, kdy jsem tam seděl a povídal si s Kerris, na mne upnul svou pozornost studený, krutý intelekt. Stejně jako se mistrovský šachista zamýšlí nad situací na šachovnici a vidí v novém světle figurku, kterou předtím přehlížel, tak tato bytost nyní upřela svůj vnitřní zrak na mne. Měl jsem se stát významným prvkem v budoucí strategii někoho jiného. Aniž bych to tušil, stal jsem se velice důležitou šachovou figurou v partii tohoto individua.
Když jsem si potom objednal kávu a zavtipkoval s Kerris, možná se konečně rozhodlo a vydalo patřičný rozkaz. Potom se opřelo, aby se dívalo, co se bude dít dál.

Monday, August 28, 2006

„Podařilo se nám tam na jihu vyčistit některé ostrovy od trifidů.“
„To muselo stát spoustu sil.“
„Jak je to latinské rčení?“ Na okamžik se zamyslela. „Labor omnia vincit.“
Odvážně jsem se pustil do překladu. „Když je vůle, cesta se najde.“
„Skoro. Práce všechno přemůže.“
Mluvili jsme dál. Musím ale přiznat, že vývěska na dveřích, Pouze pro bílé a vidomé, mne šokovala. Nikdy jsem nic takového neviděl: byla to umělá bariéra mezi vidomými a nevidomými, černými a bílými. Když jsem přijel do New Yorku, bylo to, jako by mi někdo nabídl nádherný, krásně zdobený koláč slibující nepopsatelnou sladkost. Přesto stačilo několikrát kousnout a měl jsem pocit, jako bych našel v polevě zamáčknutou odpornou mouchu. Ale řekl jsem si, že jsem v cizí zemi. Měli jiné zvyky. Ne všechny mi musely být po chuti. Měl jsem právo vynášet soudy, když zvyklosti mé domoviny mohly připadat lidem odjinud stejně problematické?

Sunday, August 27, 2006

„Fíí,“ hvízdl jsem. „A další desítky milionů trifidů jsou dál na pevnině.“
„Přesně tak. Celá země je nepřístupná oblast.“
„Je na této straně Atlantiku mnoho osad?“
„Několik. Na pevnině nevíme o žádné. Většinou jsou na ostrovech jižně od nás. A pár je jich roztroušených po velkých jezerech.“
„Máte s nimi časté kontakty?“
„Skoro žádné. Za posledních třicet let se lidé stali uzavřenějšími.“
„Jak získáváte kmeny, které zpracováváte na dřevný líh?“
„Proti proudu Hudsonu jsou dřevorubecké čety. Samozřejmě dobře chráněné před útoky trifidů. Posílají klády po vodě do lihovaru na severu ostrova.“
„Říkala jste, že máte více než tři sta tisíc obyvatel?“
„A rychle jich přibývá.“
„Ale jak je proboha můžete uživit?“ Rozhlédl jsem se po ostatních hostech. „Telecí, vepřové, hovězí, ústřice, sýry. Spousta zeleniny – nemluvě o kávě a tabáku. Jak to všechno dokážete vyprodukovat na místě, které z devíti desetin pokrývá beton?“
„Odpověď je samozřejmě taková, že nedokážeme. Hodně toho dovážíme z Karibiku.“
„Prosím?“

Friday, August 25, 2006

Zatnul jsem zuby

a následoval jsem Kerris dovnitř.
Znepokojivý zákaz na dveřích otupil mou chuť k jídlu, takže jsem se ve večeři jen ponimral. Kerris na sobě nedala nijak znát, že by viděla, že jsem si cedule všiml. Ukrojila si kus telecího a přemístila ho doprostřed talíře, aby kolem něj bylo jezírko omáčky.
Mluvili jsme o trifidech, kteří obkličovali Manhattan. Ujistila mne, že nepředstavují takovou hrozbu, jak se mi mohlo na první pohled zdát.
„Musíte mi prominout, že si budu s jídlem trochu hrát,“ začala. „Ale řekněme, že tenhle dlouhý kus masa je ostrov Manhattan. Od americké pevniny jej oddělují tři řeky. Řeka Harlem, na kterou jste se dnes díval, je nejužší, takže z ní můžete trifidy vidět nejlépe. Ale na protějších březích Hudsonu a East River je to stejné. Kdysi někdo spočítal, že na území, které kdysi zabíraly Queens, New Jersey, Brooklyn a Bronx se mačká kolem sedmdesáti milionů trifidů. Vytvářejí kolem ostrova útvar, který se podobá podkově. Naštěstí nás od nich dělí voda. Je snad zbytečné říkat, že na mostech a v tunelech, které nás spojují s pevninou, jsou docela pevné bariéry.“

Thursday, August 24, 2006

To je od tebe moc hezké,

„ Gabrieli. Díky.“ Pak mě něco napadlo. „Dej mi svoje telefonní číslo. Je na čase, abych tě znovu rozdrtil ve stolním tenise.“
Zasmál se. „Tobě ty výprasky nestačily, co? Tady máš mou vizitku. Toho čísla nahoře si nevšímej. To je do kanceláře. Číslo domů je pod ním.“ S těmito slovy si vyhrnul límec, aby se chránil před studeným vzduchem, a rychle odešel.
„Pojďte, Davide. Mám nohy jako led.“
Zamířili jsme do vítaného tepla restaurace. Na okamžik jsem se zamyslel nad tím, proč mezi Kerris a Gabrielem zavládly tak náhle rozpaky, když jsem ho pozval, aby šel na večeři s námi. Bylo mezi nimi někdy v minulosti nějaké romantické vzplanutí? Ale neměl jsem moc času, abych o tom přemýšlel. Pak jsme totiž došli k restauraci a já jsem uviděl ceduli na dveřích. Pouze pro bílé a vidomé.

Wednesday, August 23, 2006

Po chvíli mlčení jsem poznamenal:

„Jak vidím, o surovinu nemáte nouzi.“
„Ne. A všude kolem nás je to podobné.“ Kerris se ke mně naklonila a stiskla mi ruku, jako by tváří v tvář tomu nesmiřitelnému nepříteli náhle potřebovala blízkost jiného člověka. Nejistě se usmála. „Je to tak. Jsme v obležení.“
Večer jsme s Kerris šli do restaurace nedaleko hotelu. Automaticky se do mě zavěsila a mně to jednoduché lidské gesto bylo velice příjemné.
Na ulici jsme potkali Gabriela. Byl upřímně rád, že nás vidí.
„Jdeme se najíst,“ řekl jsem a pokynul jsem hlavou směrem k jasně osvětlené restauraci. „Nechceš se přidat?“
Jeho pohled se potkal s očima Kerris. Trapné ticho, které se na chvíli rozhostilo, bylo skoro až hmatatelné.
„Ne. Mám fofr. Ale díky. Říkal jsem si, že se jenom zastavím v hotelu, abych se podíval, jak si zvykáš.“

Tuesday, August 22, 2006

Chytila se mě. „Jenom se na ně podívejte.“
Pohlédl jsem směrem, kterým ukazovala. Na druhé straně se terén zvedal k linii pobořených budov.
„Brooklyn Heights,“ vysvětlila. „Jezdíme tam málokdy. Ze zjevných důvodů.“
A pak jsem je uviděl, v tom ponurém červeném světle. Trifidi. Miliony těch potvor. Tiší. Nehybní. Nikdy jsem ty rostliny neviděl tak hustě u sebe. A také jsem neviděl trifidy, kteří by byli tak obrovští. Pokrývali každý čtvereční centimetr půdy, kam až oko dohlédlo. Tlačili se až k vodě. Ti, kteří byli nejblíž, dokonce stáli s kořeny ve vodě, takže to vypadalo jako nějaká zlověstná mangrovová bažina.
Věděl jsem, proč se tam mačkají. Od toho, co jim mohlo připadat jako zásobárna s více než třemi sty tisíci lidmi, je dělil pouze úzký pruh vody. Všechny smysly, které měli, upínali k hlučnému městu a cítili ta sladká lidská sousta… toužili po nich.
Zachvěl jsem se, když jsem si představil invazi takového množství trifidů. Viděl jsem, jak se valí do manhattanských ulic. Bylo to jako těžký sen.

Monday, August 21, 2006

„Ne, daří se nám vyrábět náhradní díly. Potíž je v tom, že naše motory jezdí na dřevný líh. Je hořlavý, ale ničí písty. Optimální by bylo, kdyby se motor rozebral a opravil po ujetí každých tří tisíc kilometrů.“
„Bylo by pohodlnější a taky ekonomičtější přejít na rafinovaný trifidí olej. Samozřejmě byste museli přestavět motory aut, ale podle našich zjištění se s nimi dá bez problémů najezdit nějakých sto padesát tisíc kilometrů.“
„Proboha.“ Zdálo se, že to na ni udělalo nefalšovaný dojem.
Riskl jsem, že to bude vypadat jako vychloubání, a dodal jsem: „Tu rafinační technologii vymyslel můj otec spolu s nějakým Cokerem. Momentálně máme tři Masen-Cokerovy rafinerie, které produkují kolem dvaceti milionů litrů paliva ročně.“
Hlasitě vydechla. „Myslím, že vás nám přivála do cesty sama prozřetelnost, Davide. Kdyby nám vaši lidé ukázali, jak postavit ta Masen-Cokerova zařízení, naše problémy s palivem by se tím ze dne na den vyřešily. Nebo alespoň téměř vyřešily.“
„Jediné, co budete potřebovat, je spousta trifidů.“
„Trifidů? Těch máme dost.“ Šli jsme po cestě, která končila u řeky. Byla užší než Hudson, mohla mít na šířku něco málo přes dvě stě metrů.

„Ne, daří se nám vyrábět náhradní díly. Potíž je v tom, že naše motory jezdí na dřevný líh. Je hořlavý, ale ničí písty. Optimální by bylo, kdyby se motor rozebral a opravil po ujetí každých tří tisíc kilometrů.“
„Bylo by pohodlnější a taky ekonomičtější přejít na rafinovaný trifidí olej. Samozřejmě byste museli přestavět motory aut, ale podle našich zjištění se s nimi dá bez problémů najezdit nějakých sto padesát tisíc kilometrů.“
„Proboha.“ Zdálo se, že to na ni udělalo nefalšovaný dojem.
Riskl jsem, že to bude vypadat jako vychloubání, a dodal jsem: „Tu rafinační technologii vymyslel můj otec spolu s nějakým Cokerem. Momentálně máme tři Masen-Cokerovy rafinerie, které produkují kolem dvaceti milionů litrů paliva ročně.“
Hlasitě vydechla. „Myslím, že vás nám přivála do cesty sama prozřetelnost, Davide. Kdyby nám vaši lidé ukázali, jak postavit ta Masen-Cokerova zařízení, naše problémy s palivem by se tím ze dne na den vyřešily. Nebo alespoň téměř vyřešily.“
„Jediné, co budete potřebovat, je spousta trifidů.“
„Trifidů? Těch máme dost.“ Šli jsme po cestě, která končila u řeky. Byla užší než Hudson, mohla mít na šířku něco málo přes dvě stě metrů.

Sunday, August 20, 2006

PATNÁCTÁ KAPITOLA

Prošli jsme tím, co byl kdysi krásný veřejný park, na východní stranu ostrova. I v tom šeru jsem si všiml bledé zdi táhnoucí se od východu k západu. Kromě toho, že byla vysoká snad sedm metrů, bylo vidět také několik strážních věží rozmístěných v pravidelných intervalech.
„Kerris, co je za tou zdí?“
„Ach, to je Paralela na 102. ulici. Rozděluje Manhattan na dvě poloviny.“
„Cože? Proč?“
Odpověděla trochu mlhavě: „Je to věc stará nějakých dvacet let.“ Čekal jsem, až to rozvede. Ale ona jen řekla: „Pojďte, je toho ještě hodně k vidění.“ Vzala mne za ruku a vedla mě mezi poli vadnoucí kukuřice.
A měla pravdu. K vidění toho bylo hodně. Umělecké galerie. Muzea. Knihovny. Památníky. V jednu chvíli na ulici vedle nás prudce zastavilo auto, za doprovodu ztrápeného skřípání. Vypadalo to, že motor se nenadále zadřel, s ničivými následky.
„Na takový výjev si rychle zvyknete,“ řekla a šla dál, stále do mne zavěšená. „Klidně si můžete vsadit, že na pokažené auto narazíte na každé ulici.“
„Chybí vám součástky do motoru?“

Friday, August 18, 2006

Projížďka

„No, ta historka je hodně vymyšlená. Ve skutečnosti nikdo pořádně neví, odkud jméno ostrova pochází. Ještě nemáte hlad?“
Najedli jsme se v příjemné taverně White Horse na Hudson Street, podniku, který by nepůsobil nepatřičně vedle hospůdek na ostrově Wight.
Nejednou jsem si všiml na plochých střechách budov hlavní protiletadlových zbraní namířených k obloze. Další důkaz společnosti, která myslí na obranu? Nebo tu byla nějaká konkrétnější hrozba? Pokud byla, na hemžících se místních obyvatelích nebylo vidět, že by to nějak působilo na jejich nervy.
Znovu jsme se svezli podzemním expresem. Tentokrát na sever do Central Parku, kde se teď pěstovaly brambory a kukuřice. Neuniklo mi však, že nedostatek denního světla si vybral svou daň. Rostliny dostaly bledě zelenou barvu. Stonky beznadějně vadly.
Kerris jim věnovala smutný pohled. „Jestli slunce nezačne svítit normálně, dostaneme se do velkých potíží. Rostliny do týdne uhynou.“

Thursday, August 17, 2006

Kerris Baedekkerová

pojala prohlídku v náročném stylu. Pro mne byla něčím úžasným už jen jízda podzemní železniční soustavou. Obrovské železné vozy dunivě projížděly tunely, které byly tak obrovské, že ve mně navozovaly dojem katedrál. Ukázala mi Empire State Building se slovy: „Tam má kancelář můj otec.“ Odtamtud jsme odjeli do Greenwich Village, kde byly mnohem menší domy a vládla tam exotická bohémská atmosféra, která mě zvláštním způsobem dráždila.
Kerris se chvílemi nechala strhnout rolí turistického průvodce a zasypala mě fakty a čísly: „Ostrov Manhattan je skalní deska o rozloze padesát šest kilometrů čtverečních, stará tři miliardy let. Pitná voda se přivádí tunely o délce dvou set kilometrů ze tří soustav rezervoárů. Elektrárny jsou na uhlí. Jméno ,Manhattan‘ pochází od cestovatele, který oslavil objev ostrova se skupinou místních indiánů. Po velkém flámu dostal ostrov jméno ,Mannahattanink‘, což znamená ,ostrov všeobecného opojení‘.“
„Vážně?“

Tuesday, August 15, 2006

To nemohu přijmout, Kerris.“

„Ovšemže můžete. Budete potřebovat peníze. A dali jsme vám tam taky průkazku na metro.“
„Ale já vám to nebudu moci vrátit.“
„Nesmysl.“
„Ale –“
„Stejně to nejsou moje peníze. Berte to jako dar města New Yorku na uvítanou.“ Živě se na mě usmála. „Hoďte to do sebe. Nemohu dopustit, abyste marnil dny sám v hotelovém baru.“
„Kam jdeme?“
„Na prohlídku města.“

Monday, August 14, 2006

Barman mi přinesl pivo,

které jsem si objednal, a já jsem se usadil na stoličce. Další hodinu jsem se díval, jak nějaký blondýn s absurdně precizním účesem zachránil několik dětí a mladých žen, překypujících vděčností, před jakýmisi příslušníky páté kolony, kteří unesli osobní loď. Co bylo k vzteku, právě když se zdálo, že blondýna roztrhá na kusy ruční granát nebo bude vytlačen přes zábradlí lodi do moře plného žraloků, napětí přerušily další halasné výzvy, abychom si koupili kabát určitého střihu, opatřili si boty, které slibovaly, že ti, kteří je budou nosit, budou mít pocit, jako by ,se procházeli v oblacích‘, nebo koupili ,žvýkačku, na kterou ji dostanete‘.
„Prosím, hlavně nezvedejte obočí, až mne uvidíte,“ řekl zvonivý hlas.
Kerris si hbitě sedla vedle mě a objednala si pivo. Měla na sobě odvážně upnuté kalhoty a šmolkově modrý svetr; kolem krku si volně uvázala hedvábný šátek se zlatými a elektricky modrými flitry. Vyměnila si se mnou několik zdvořilostních frází a podala mi obálku.
„Co je to?“
„Malá hotovost.“

Saturday, August 12, 2006

Myslel jsem,

že se propadnu, jak mi bylo trapně. Dobře jsem věděl, co je televize. Viděl jsem spoustu zaprášených bedýnek se skleněným předkem, které se povalovaly v zahradních kůlnách. Ale ještě jsem neviděl žádnou, která byla… nevím, jak lépe to říct… živá. Na přijímači připevněném vysoko na stěně za barem se míhaly barevné obrázky. V intervalu, jenž se zdál být pětivteřinový, ale zřejmě byl delší, se střídaly záběry tanečnic, které na sobě měly úbory v šokující růžové barvě a vykopávaly dlouhé nohy ve ztřeštěném rytmu. Následovala plavovlasá dívka, která říkala, jak moc zbožňuje Popův popcorn. Pak dáma, která tvrdila, že vždycky nakupuje v Macy‘s. Hned za ní se objevily záběry na vojáky, jak pochodují, pálí z plamenometů na trifidy a pak drtí holínkami dýmající rostliny na kaši. „Těžší a nebezpečnější úkoly nemáme,“ zahřímal vážný mužský baryton. „Proto neznám nic lepšího než pořádný doušek vychlazeného Rheingoldu. Piva, za kterým se hrdinové vracejí domů.“

Friday, August 11, 2006

Hodinu jsem vyplňoval formuláře na celním úřadě. Vyfotografovali mě z profilu a an face pro imigrační záznamy. Potom mi muž v uniformě se zlatými prýmky potřásl rukou, přivítal mne v New Yorku a vybídl mne, abych prošel branou, za níž čekalo auto.
S Kerris po boku jsem se posadil dozadu. Auto se začalo proplétat dopravou a já mohl obdivovat město. Co mohu říct? Obrazy, zvuky, dokonce i vůně exotických jídel – to všechno doslova útočilo na moje smysly. Oči mi div nevypadly z důlků, hlavu jsem nakláněl, kroutil, otáčel hned na jednu stranu a hned zase na druhou, prostě snažil jsem se vstřebat všechno. Na ulicích lidé všech různých ras, směrovky se záhadně znějícími jmény – Tribeca, Chinatown, Little Italy, slavná Broadway. Bary, obchody, kavárny, restaurace, to všechno kypělo životem. Všichni chodili rychlým krokem, který vypovídal mnohé o vitalitě a cílevědomosti obyvatel.
Zjasnělo i slunce na obloze, do té doby špinavé. Naplnilo město tlumeným červeným světlem, rozzářilo budovy všemi odstíny červené barvy od tmavě měděné po zlatou. V té zmatené směsici prvních pocitů jsem si vytvořil jediný silný dojem čistého města, dobře spravovaného a vzkvétajícího.

Thursday, August 10, 2006

Po celé řadě prodlev loď konečně uvázali bokem k přístavní hrázi. O chvíli později už jsem scházel po lávce, abych se podíval, co mi tento cizí nový svět může nabídnout.
Čekalo nás něco na způsob oficiálního přivítání. Skupina mužů a žen rychle odvedla Christinu někam pryč. Kim s ní zůstala a držela ji za ruku, aby se nebála. Svým způsobem jsem se za ni stále cítil odpovědný, a tak jsem se zeptal Kerris, kam ji vedou. Kerris mne ujistila, že o Christinu bude dobře postaráno. „Hrozí jí jedině to, že se z ní stane slavná osoba; a totéž platí pro vás, Davide.“ Zamrkala na mě. „Tak. Ta hráz, po které teď jdeme… v roce 1912 by u ní zakotvil Titanic, kdyby přeplul Atlantik… samozřejmě nevím, jestli to vezmete jako dobré nebo špatné znamení.“ Když se před námi objevilo několik mužů v uniformách, usmála se. „Vypadá to, že budeme muset podstoupit nějaké formality, než vás budeme moci odvézt do hotelu.“

Wednesday, August 09, 2006

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Přestože chlad zalézal do morku kostí, bez jediného slova jsme se navzájem shodli, že zůstaneme na přídi lodi a budeme se dívat. Nahoře na můstku jsem spíš cítil, než viděl impozantní postavu kapitána Sharpstonea, jak vede svou loď a posádku bezpečně domů do přístavu. Zanedlouho jsem zahlédl rybářské čluny, které kontrastovaly s mořem jako inkoustové kaňky, a torpédoborec ježící se velkými děly a raketami, který střežil poslední úsek přístupové trasy.
Když jsme dopluli z otevřeného moře do soutoku Hudsonu, Harlemu a East River, voda změnila barvu na bahnitě hnědou. Pak jsme se ještě víc přiblížili k městu, jež se teď mohutně tyčilo před námi, a lodní motory zpomalily.
O chvíli později minula naši příď na levoboku ta slavná bronzová dáma, socha Svobody. Nazelenalý odstín jí zůstal i v tomto chabém světle, ale smutně jsem si všiml, že byla drasticky zohavena. Někdo jí dynamitem odstřelil oči z tváře. Takže obrovská socha teď vypadala slepě a zrůdně. Z vlastního ostrova mířilo na moře tucet matně blyštivých hlavní polních děl.
Když jsem se otočil k Manhattanu, uviděl jsem, že mrakodrapy se už tyčí nad námi a odrážejí ve svých oknech totéž chmurné slunce. Vypadalo to, jako by na mne, Davida Masena, cizince ve velice cizí zemi, shlížel milion kalných rudých očí.
Po přístavu se pohybovalo mnoho různých lodí – remorkéry, rybářská plavidla, říční lodivodské čluny, policejní čluny, bárky a také mnoho plachetnic – což říkalo mnohé o tomto národu lačnícím po přírodních zdrojích. Spatřil jsem silnice rozbíhající se kaňony z oceli a betonu přímo do srdce města. A auta, tisíce aut, náklaďáků, autobusů, dodávek všech velikostí a tvarů, které troubily a plnily vzduch zvuky motorů, jež zněly jako stálé tiché hřmění. Zapnuté reflektory jasně zářily, přestože bylo poledne.
Kerris teď měla na tváři uvolněný úsměv. Pro ni to byl domov. Pro mne… co říct… nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Měl jsem pocit, jako by se mi svírala hruď. Pohyboval jsem hlavou zleva doprava a zprava doleva, jak jsem se snažil obsáhnout to všechno najednou.
Byla to země zázraků, divů, skoro až nadpřirozené nádhery. Rozhořelo se ve mně zvláštní živočišné vzrušení. Chtěl jsem, ne, toužil jsem se vrhnout doprostřed toho víru pohybu, světel a zvuků.

Tuesday, August 08, 2006

Metropole

Fotografie, kresby, filmy, dokonce i obrázek na plechovce od sušenek – viděl jsem mnoho vyobrazení toho místa. Ale ten pohled na budovy, které se tajemně a kouzelně vznášejí na mlžném polštáři, mne naplnil úžasem.
Kerris, která stála vedle mě, s vlasy čechranými větrem, se také dívala jako v transu. Tohoto pohledu se člověk určitě nikdy nenabažil. A bylo úplně jedno, kolikrát se mu naskytl.
Nakonec Kerris promluvila: „Vypadá úchvatně, co říkáte?“
Musel jsem jí dát za pravdu.
Z věží obestřených mlhou se náhle vyklubaly mrakodrapy. I na vzdálenost nějakých dvaceti kilometrů jsem snadno rozeznal elegantní symetrii Chrysler Building. Agresivnější neomegalitické linie Empire State Building stoupaly k obloze těsně vedle. Kdysi dávno H. G. Wells napsal: „New York je zvláštní místo – všechno trčí nahoru a je plné oken.“ Neměl jsem pocit, že by ten slavný muž byl k tomuto kouzelnému pohledu spravedlivý. Zdaleka ne.

Monday, August 07, 2006

Předklonil jsem se a přenesl jsem svou váhu přes lokty na zábradlí. Naprosto klidné moře vypadalo jako srážející se krev – lepkavá, červenohnědá. Znovu mě napadlo, jestli náhodou nemířím do nějakého děsivého podsvětí.
Z dálky se ozval strašidelný výkřik. Osamělý, žalostný, nahánějící hrůzu ztracenými a umírajícími ozvěnami. Zapátral jsem po jeho zdroji. Nebylo třeba velkého úsilí, abych si představil, že vyšel z neviditelných úst nějakého dávno mrtvého námořníka. Ale rozum mi řekl, že to musel být racek, který někde plachtil tím soumračným světem. Díval jsem se ještě dlouho, ale nezahlédl jsem jediného mořského ptáka. Pak se ten tklivý výkřik ozval znovu.
Kam až jsem dohlédl, mezi mořem a oblohou se táhla bledá čára. Mlha, napadlo mě. Pravděpodobně z toho, jak se studený vzduch dotýkal moře, o něco teplejšího. Pak se ale přímo před mýma očima odehrála nenápadná proměna.
V dálce se objevily neurčité siluety. Uprostřed byly víc nahuštěné a směrem k okrajům řídly. Nebylo jich mnoho. Nezdály se být ani tak velké, ale jak jsem se díval, získaly trochu jasnější obrysy. Z mlhy přede mnou pomalu vystupovaly jako nějaký začarovaný Babylon věže šplhající vysoko k nebi. Magická pevnost vznášející se nad vlnami.
Ten pohled mě tak ohromil, že jsem si ani nevšiml Kerris, která ke mně zezadu přistoupila.
„Je to něco, že?“ řekla tiše. Otočil jsem se, a tak jsem uviděl, jak se jí zalesklo v zelených očích, když přikývla a dodala: „Domov.“

Předklonil jsem se a přenesl jsem svou váhu přes lokty na zábradlí. Naprosto klidné moře vypadalo jako srážející se krev – lepkavá, červenohnědá. Znovu mě napadlo, jestli náhodou nemířím do nějakého děsivého podsvětí.
Z dálky se ozval strašidelný výkřik. Osamělý, žalostný, nahánějící hrůzu ztracenými a umírajícími ozvěnami. Zapátral jsem po jeho zdroji. Nebylo třeba velkého úsilí, abych si představil, že vyšel z neviditelných úst nějakého dávno mrtvého námořníka. Ale rozum mi řekl, že to musel být racek, který někde plachtil tím soumračným světem. Díval jsem se ještě dlouho, ale nezahlédl jsem jediného mořského ptáka. Pak se ten tklivý výkřik ozval znovu.
Kam až jsem dohlédl, mezi mořem a oblohou se táhla bledá čára. Mlha, napadlo mě. Pravděpodobně z toho, jak se studený vzduch dotýkal moře, o něco teplejšího. Pak se ale přímo před mýma očima odehrála nenápadná proměna.
V dálce se objevily neurčité siluety. Uprostřed byly víc nahuštěné a směrem k okrajům řídly. Nebylo jich mnoho. Nezdály se být ani tak velké, ale jak jsem se díval, získaly trochu jasnější obrysy. Z mlhy přede mnou pomalu vystupovaly jako nějaký začarovaný Babylon věže šplhající vysoko k nebi. Magická pevnost vznášející se nad vlnami.
Ten pohled mě tak ohromil, že jsem si ani nevšiml Kerris, která ke mně zezadu přistoupila.
„Je to něco, že?“ řekla tiše. Otočil jsem se, a tak jsem uviděl, jak se jí zalesklo v zelených očích, když přikývla a dodala: „Domov.“

Sunday, August 06, 2006

Když jsem uslyšel úlevné vzdechy výzkumného týmu, vytušil jsem, že je to signál k ukončení poplachu. Chodbou se rozlehl dusot nohou, jak se námořníci vraceli do svých kajut.
Ať to bylo cokoli, pominulo to bez jediného výstřelu.
Přesto mi ta horečná aktivita kolem lodních zbraní poskytla dostatek materiálu k přemýšlení. Ještě když jsem v noci uléhal na lůžko, vrtalo mi hlavou, jaké setkání kapitán Sharpstone na širém moři očekával.
Ráno se spíš připlížilo, než přišlo: nad východní obzor se pomalu rozšířila matná skvrna, jako když krev prosakuje tmavou látkou.
Probudil mě chlad. U snídaně jsem se dozvěděl, že v zájmu zvýšení rychlosti kapitán Sharpstone nařídil použít každý krychlový centimetr páry k tomu, aby se motory roztočily ještě víc, takže na vyhřívání kabin teplo nezbylo. V řezavě chladném ránu, které tu a tam nechalo námrazu na plachtě přes lodní dělo, jsem se tedy zachumlal co nejtepleji, vyšel jsem na palubu a zahleděl jsem se dopředu do zimního šera. Červená šmouha za mnou se pomalu sunula po obloze výš. Před desátou už znovu získala třpyt červeného staniolu. Přesto stále vydávala velice málo světla.

Druhý den večer, když bylo slunce jen cihlově červenou šmouhou nad obzorem, na palubě znenadání propukla horečná aktivita. Z palubních průlezů vybíhali námořníci, v jejichž výrazech bylo možno číst odhodlání i napětí.
Kapitán Sharpstone na mne zavolal klidným, ale mocným hlasem: „Pane Masene, běžte dolů, prosím.“ V téměř úplné tmě ho bylo na můstku vidět jen jako temnou siluetu.
Má zvědavost byla silnější. „Co se děje?“
„Nic, s čím bychom si nedokázali poradit. Teď vás ale musím požádat, abyste se odebral do podpalubí.“
Několik členů posádky mezitím stáhlo ochranné plachty z velkého palubního děla. Další zvedali do stojanů kulomety.
„No tak, pane Masene,“ trval na svém kapitán. „Jinak budu nucen nechat vás odvést dolů v zájmu vaší vlastní bezpečnosti.“
Zdráhavě jsem opustil palubu a odebral jsem se do jídelny pro cestující.
Nálada výzkumného týmu byla viditelně napjatá. Nikdo nemluvil. Gabriel si složitě proplétal prsty a vyhlížel okénkem ven.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Posádka na palubě se postavila ke zbraním.“
„Je to jen bezpečnostní opatření,“ řekl mi Rory. „Není čeho se bát.“
Hezká slova – ale všiml jsem si znepokojených výrazů Kim a Deka.
„Stává se to často?“ zeptal jsem se. Došlo mi, že tihle lidé mají nepřátele. A že někde tam v tmavém oceánu se k nim nepřítel může nepozorovaně přibližovat.
Tiše jsem seděl a čekal jsem, až padne první výstřel.
Večeře se z celkem pochopitelných důvodů opozdila. Teprve po narychlo připravené omeletě zazněl z palubního rozhlasu hvízdavý zvuk.

Friday, August 04, 2006

Překvapeně jsem zjistil, že se nemůžu dočkat, až připlujeme do New Yorku. Znovu se ve mně probudil dobrodružný duch. Měl jsem chuť objevovat. Počítal jsem s tím, že po návratu na ostrov Wight podám podrobné hlášení o tom, co jsem v americkém velkoměstě našel. Jednu znepokojivou oblast jsem už objevil. Gabriel Deeds se nijak netajil tím, že se nechal chemicky vykastrovat náhradou za jistá privilegia. Na mém ostrově byla plodnost něčím oslavovaným, a proto ve mně představa kastrace zdravého, mladého muže okamžitě vzbudila reflexivní odpor. Na druhé straně, vytvoření třídy eunuchů ve společnosti rozhodně nebylo ničím novým. Mužská kastrace se prováděla v antickém Římě, v Byzanci, v Osmanské říši a mnoha východních kulturách. Eunuši, často považovaní za elitu společnosti, vykonávali mnoho specializovaných rolí od střežení sultánova harému přes kněžské povinnosti až po vysoké úřady v byzantské státní správě. Stejně jako se koni nasazují klapky na oči, aby podal lepší výkon, může chlapec obětovat své mužství, aby se mohl soustředit na své povinnosti bez rušivého vlivu hormonů.
Bez ohledu na to, zda mi taková praxe připadala ohavná, v Gabrielově světě byl newyorský eunuch realitou.

Thursday, August 03, 2006

Christina se na mě přísně podívala. „Odporné pivo.“ Potom protáhla obličej, zašilhala a zakývala hlavou ze strany na stranu, jako by napodobovala někoho, kdo trochu přebral.
Kerris se usmála. „Něco mi říká, že za několik měsíců bude tady z naší malé divošky typický newyorský puberťák… tak na zdraví!“
Během několika dní jsem si na pobyt na moři zvykl. Co víc, sžil jsem se s lodním režimem. Jídla bylo neuvěřitelné množství. Káva byla k dispozici po celý den. Často jsem rozmlouval s olíky. Nejpřátelštější byli Kerris Baedekkerová a Gabriel Deeds. (Byť Gabriel mě s náramným potěšením drtil ve stolním tenise – přesto jsem mu to jednou nebo dvakrát vrátil. Také jsem mu předvedl s lepenkovým tubusem a pevně svinutými ponožkami základy kriketu. Byla to sladká pomsta.) Kim So trávila většinu času učením Christiny, takže jsem je moc neviděl. Ale všiml jsem si, že Christinin slovník získal zpěvný americký přízvuk, tu a tam opepřený výrazem, který se jednoznačně hlásil ke Skotům z Vysočiny. Dek, sice milý, ale až nepříjemně ostýchavý, měl sklon utíkat se ke své práci. Většinu dne trávil tím, že psal podrobné zprávy o geologických nálezech z různých lokalit, na nichž loď zatím přistála. Pochopil jsem z toho, že existuje naléhavá potřeba objevit nová ropná pole, která by byla snadno dostupná a bez trifidů. Nebyl to žádný bezvýznamný úkol. Nejméně porozumění jsem našel s Rorym Masterfieldem. Jeho pronikavý pohled mne jaksi odrazoval; a přestože to maskoval kamarádským úsměvem, cítil jsem z něho skrytou pichlavost.

Wednesday, August 02, 2006

„No tak, dejte si se mnou. V tuhle denní dobu už se to smí. Třebaže tu potvoru slunce není vůbec vidět.“ Ladným pohybem vysunula dlouhé nohy zpod stolu a zajímavou houpavou chůzí, která pro ni byla typická, přešla na druhý konec místnosti. (Gabriel se o ní vyjádřil jako o ,vyzývavé‘ a významně na mě mrkl.) „Osobně si myslím,“ pokračovala, zatímco nabírala led do dvou vysokých sklenic, „že posádka trochu žárlí na naše občerstvení.“ Zakývala lahví s whisky směrem ke mně. „Oni musejí na moři abstinovat. A když nás vidí jak se posilujeme sklenkou něčeho dobrého, dost je to žere. Stačí vám to?“ Zvedla sklenici; byla v ní víc než štědrá dávka alkoholu.
„Ano – bohatě. Díky.“

Tuesday, August 01, 2006

Nenuceně řekl: „Chemoinjekce. To pro tebe bude taky novinka, co?“

Čas plynul. Někdy se nedalo odlišit, kdy je noc a kdy den. Těžké mraky, které se přivalily, zakryly slunce a zredukovaly beztak už chabé množství světla prakticky na nulu. Loď však uháněla dál, šrouby čeřily vody Atlantiku a příď mířila na západ. Chvílemi foukal řezavě studený vítr. Ze tmy vyletovaly sněhové vločky. Někdo kdysi řekl, že sněhová vločka v červnu je zvrácenost. Pochopil jsem, že nebyl daleko od pravdy. Měl být teplý letní den, ale já jsem se díval, jak se za oknem míhají proudy sněhových vloček. Třeba ani nepřijde obleva. A třeba za několik chmurných let obalí celý svět silná vrstva mrtvého ledu.
Jenže kdo to mohl vědět? Tisíce, miliony let nebo celou věčnost mohla Země obíhat kolem slunce, uzamčená v ledové rakvi. Aniž by na jejím povrchu zůstal jediný mikroorganismus.
Otřel jsem z okénka sražené kapičky. Venku se prostírala absolutní tma, kterou kazily jen ty bílé sněhové tečky.
Ten dávno zemřelý básník měl pravdu. Sněhová vločka v létě je skutečně zvrácenost.
„Ahoj, pane bum bum!“
Christina se na mě zářivě usmála přes jídelnu pro cestující. Kreslila silnou voskovkou hůlkové postavičky.
Také jsem se na ni usmál a pak jsem si položil ruku na prsa. „David.“
„David Masen,“ řekla vesele. „Ano. David Masen. Čas na večeři?“
„Ne,“ řekl jsem, zaskočený pokrokem, který udělala. „Na večeři budeme muset ještě chvíli počkat.“
Kerris zvedla hlavu od zprávy, kterou psala. „Christina dělá mílové kroky. Dejte jí rok nebo dva a bude se hlásit do našeho výzkumného týmu.“
„Takže z ní bude taky olík?“
„Olík? Aha, vy jste asi mluvil s posádkou, že?“
„Ne. Gabriel mi to řekl. Po pravdě řečeno, členové posádky jako by se mi spíš vyhýbali.“
„Tím se netrapte. K nám se chovají stejně. Ostatně, trocha vzájemného podezření nikdy nikomu neuškodila. Trochu whisky?“
„Tedy – ehm, když myslíte –“