Friday, December 30, 2005

„Je to vážné?“

„Ano. Velice vážné.“
„Tak to zkuste znovu.“
„Už se stalo. Neodpovídají.“
Přidal jsem plyn a ostrý kužel nosu stíhačky se zvedl. Ručička výškoměru přestala klesat a my jsme znovu začali nabírat výšku.
„Stoupáme,“ poznamenal zbytečně Seymour. „Musíme přistát, ne?“
„Musíme. Ale pokud možno na dráhu – ne někomu do záhonu se zelím.“
„Chcete říct, že nemůžeme přistát, dokud neobnovíme rádiové spojení?“
„Něco na ten způsob,“ řekl jsem přiškrceně. „Budu se snažit chvíli kroužit, aby mohli – doufám – vyřešit své technické problémy.“
A tak jsme kroužili deset minut…
Dvanáct minut.
Patnáct, šestnáct.
Ručička ukazatele paliva se plížila k zlověstné červené zóně.
Stále žádný rádiový kontakt.

Wednesday, December 28, 2005

ve sluchátkách

mi zase zachrčela porucha. Znělo to, jako když se vlna rozbije o mořskou hráz.
Čekal jsem, až se klidný hlas pozemní služby ozve znovu.
Ve sluchátkách mi dál syčelo.
„…a proto,“ říkal Seymour, „je evidentní, že tento silný úbytek slunečního světla není způsoben vodními ani ledovými částečkami. Pokud nejsou na vině ani sopečné erupce, jsme nuceni –“
„Pozemní službo,“ řekl jsem rychle. „Ztratil jsem příjem. Přepínám.“
Šum poruchy. Ale žádný hlas.
„Pozemní službo. Slyšíte mě? Přepínám.“
„Množství úlomků v horní atmosféře musí být neobyčejné. Člověk by –“
„Seymoure,“ řekl jsem ostře.
„Eé?“
„Máme problém.“
„Jaký problém?“ Mluvil skoro zasněně, zřejmě v duchu pokračoval ve svých propočtech.
„Ztratil jsem spojení s pozemní službou.“

Tuesday, December 27, 2005

V duchu

jsem si představil člověka u radaru, jak sedí nad obrazovkou a sleduje tlustou zářivou tečku, která představuje náš signál.
Seymour za mnou trochu ožil. Myslím, že spíš uvažoval nahlas, než že by mluvil se mnou, ale pustil se do spekulace o příčině ztráty slunečního světla. „Sopečná erupce může vyvrhnout prach do vyšších vrstev atmosféry, což může vést k úbytku slunečního světla. Nikdy však do takové míry – alespoň známé dějiny nic takového nepamatují. Výbuch Krakatoy citelně snížil množství světla dopadajícího na povrch Země. Výsledkem toho byly nižší teploty v globálním měřítku, což znamenalo řadu krutých zim a studených lét. Ale tohle tu ještě nebylo. Kdybychom chtěli jít ještě dál, mohli bychom spekulovat –“
Ve sluchátkách jsem uslyšel pozemní službu. „Klesněte na čtyři tisíce metrů a pokračujte rychlostí sedm set padesát kilometrů. Udržujte kurz –“

čas

I kdybychom si nějak popletli čas a vzlétli po západu slunce, hvězdy zářivé jako diamanty by nám přichystaly nádhernou podívanou. Vypadalo to, jako by Země přestala bavit samotné bohy, a tak přes ni přetáhli rudý plášť.
Chvíli jsem mluvil s velitelstvím. Měl jsem pocit, že v pozadí slyším Starýho, jak bručivě vydává pokyny dispečerovi, ale možná se mi to jenom zdálo. Každou chvíli mi do ucha zachrčela porucha, když blesk rozpoutal peklo na nebi nad letištěm. Seymour si za mnou dělal poznámky a fotografoval.
Zkontroloval jsem stav paliva. Ručička ukazovala, že v nádržích zbývá čtvrtina.
Náš čas vypršel. Řekl jsem Seymourovi, aby schoval fotoaparát. Vraceli jsme se domů.
Ubral jsem plyn a nechal jsem letadlo klesat. Až do posledního okamžiku přiblížení budu přistávat poslepu. Řídicí věž mě bude muset navádět, dokud neuvidím přistávací světla na dráze.

Sunday, December 25, 2005

Zalétl

jsem pohledem ke kovovým křídlům letadla. Ve dne nad mraky by sluneční paprsky zpravidla oslnivě tančily po celé délce od kořene křídla po špičku. Teď dalo světlo kdysi stříbřitému povrchu barvu rzi.
„Takže to, co způsobuje tmu, nemůže být obyčejný mrak,“ promluvil jsem konečně. „Alespoň ne bouřkový mrak.“
„Ne,“ přisvědčil Seymour. „Bouřkové mraky to nepochybně ještě zhoršily. Ale slunce zakrývá další vrstva oblačnosti, která musí být ještě výš.“
„Ale říkal jste přece, že ten mrak pravděpodobně nebude sahat výš než do sedmi a půl kilometru, ne?“
„Ano, to je pravda. Ale leťte výš, jestli můžete.“
A tak jsem vyletěl s letadlem výš. Dokonce až do maximálního stropu šestnácti tisíc pěti set metrů, kde prořídlou atmosférou nepronikl do kokpitu žádný slyšitelný hluk motorů. Tady měla být obloha spíš skoro černá než modrá. Ale byla tam jen pochmurná červeň.

Saturday, December 24, 2005

Ve výšce

deseti tisíc metrů jsme se mraku zbavili.
„Ách…“ Seymourův hlas ve sluchátkách vyjadřoval zmatek, dokonce zklamání.
Dostali jsme se ven z mraku, ale světlo jsme nenašli.
Alespoň ne takové světlo, jaké jsme očekávali.
Svět doznal hluboké proměny.
„Co to… já… já to nechápu…“
Slyšel jsem Seymourův hlas. Ale pozornost jsem věnoval světlu na obloze.
Představte si uhasínající uhlík. Představte si jej těsně před tím, než popel přestane žhnout. Je to červená barva, ale matná, matně červená, která neslibuje nic než zánik ohně.
Světlo, které jsem viděl, mi připomnělo takovou uhasínající zář. Jediné, co jsem totiž viděl – od linie jednoho horizontu přes celou kupoli oblohy až k dalšímu – byla jednolitá tlumená červeň. Vydávala jen velice málo světla. A vypadala studeně. Šel z ní ještě větší mráz, než jaký byl v té výšce tak jako tak. Sténání vzduchu na křídlech letadla nemělo daleko k pohřebnímu zpěvu. Ten zvuk dal průchod mým nenadálým obavám.
„Tomu nerozumím,“ prohlásil Seymour. „Mrak leží pod námi. Tak kde je slunce?“
Půl hodiny jsme kroužili ve výšce tou chmurnou oblohou. Její hluboce tlumená červeň propouštěla jen málo světla.

Friday, December 23, 2005

„Troufnu si říct,

že máme tu čest s nějakými rekordmany mezi mraky, Davide. Měli bychom být… počkat… počkejte okamžik.“ Ztišil hlas. „Vidím obrysy mraků – musíme být už skoro nad tím.“
Podíval jsem se nahoru, jestli tam najdu mléčnou zář slunečního světla pronikajícího mračnou clonou. Zatím tam nebylo nic. Zvýšil jsem tah dvou turbomotorů Sapphire a stoupal jsem stále výš.
Osm tisíc metrů… osm tisíc pět set.
Každým okamžikem to přijde, přesvědčoval jsem se. Každým okamžikem se kolem nás otevře výhled na sluneční světlo zalévající v kaskádách nadýchanou krajinu mraků.
Devět tisíc metrů: přitáhl jsem knipl a přidal jsem šťávu. Letadlo teď prakticky stálo na ocase a dralo se přímo nahoru jako raketa.

Thursday, December 22, 2005

„Nemusíte

se bát, jsem v rádiovém kontaktu se zemí a oni nás krásně vidí na radaru. Momentálně jsme přímo nad Winchesterem.“
„Nad Winchesterem,“ zopakoval Seymour jako ozvěna. „Můj ty bože. Otec tam učil tělocvik. Před Oslepením ho zachránilo to, že den předtím, než se na obloze objevila ta světla, spadl při pólu z poníka. Osmačtyřicet hodin o sobě nevěděl.“
Zjistil jsem, že začínám brát Seymoura na milost. Ta malá dávka strachu, kterou dostal při našem startu v bouři, na něj měla hodně polidšťující vliv.
„Zatočím teď doprava,“ řekl jsem mu. „Tím se dostaneme znovu na jih nad pobřeží. Jak se cítíte?“
„Dobře, díky. I když… žaludek se trochu bouří, ale myslím, že se to zlepšuje.“
O chvilku později bílá čísla nechala za sebou značku sedmi a půl kilometru.
„Seymoure. Sedm tisíc pět set metrů.“

Wednesday, December 21, 2005

„Šestkrát?

“ Jeho hlas zněl najednou přiškrceně. „Šestkrát?“
„Šestkrát,“ potvrdil jsem klidně. „Nedělejte si starosti. S přístroji to trochu zacvičilo. Ale protože jsme nebyli uzemnění, k žádným škodám nedošlo.“
„Zaplaťpánbu,“ hlesl.
Jelikož měl helmu, hledí a kyslíkovou masku, neviděl jsem mu do obličeje, když jsem se ohlédl, ale všiml jsem si, že otáčí hlavou ze strany na stranu. Zřejmě už ovládl svůj strach natolik, aby se začal znovu zajímat o své okolí. „Jak přesně jsme vysoko?“ zeptal se.
„Blížíme se k šesti kilometrům.“
„Tak to bychom každou chvíli měli narazit na horní okraj toho mraku.“
„Vidíte něco?“
„Vůbec nic. A vy?“
„Nic. Budu dál stoupat.“
„A dokážete pak… ehm, najít cestu zpátky?“

Tuesday, December 20, 2005

Rekognoskace

„Máme zelenou. Chyťte se pořádně, Seymoure. Tahle holka sebou umí pěkně hodit.“
Zdálo se mi, že začal něco říkat; možná to dokonce byla modlitba. Ale jeho slova zanikla v řevu motorů. V dalším okamžiku už jsme stoupali k tomu, co leželo nad námi.

ŠESTÁ KAPITOLA


Když se to vezme kolem a kolem, očekával jsem rutinní let. To, co jsem zjistil krátce nato, mi poskytlo dost látky k přemýšlení.
Jistě, nebyly to běžné podmínky. Počasí bylo odporné. A pravda byla, že jsem odstartoval v absolutní tmě, doprovázen Seymourem Hinkmanem, najednou mimořádně introspektivním – a také mlčenlivým – meteorologem. Ale tento stroj, Gloster Javelin, byl letoun do každého počasí a do noci, zkonstruovaný tak, aby si bez problémů poradil s bojovými úkoly i v Arktidě uprostřed zimy.
A tak jsem stoupal výš a výš.
Patnáct set metrů, dva tisíce, dva tisíce pět set…
A stále tma, která jako by neměla konce.
V pravidelných intervalech jsem volal základnu. Ale prakticky nebylo co hlásit.
Tři tisíce, tři tisíce pět set, čtyři tisíce metrů.
Létal jsem s Javelinem v dlouhých, třicetikilometrových kruzích kolem neviditelného ostrova Wight pod námi. Pořád jsem stoupal a motory skučely. O tu trošku vody, která na kabině zůstala, se postaral nápor větru o rychlosti devět set kilometrů v hodině.
Pět tisíc pět set metrů.
Výškoměr uháněl jako o závod, na počitadle naskakovala vyšší a vyšší čísla.
V uchu jsem zaslechl slabý hlas.
„Davide… hmm, D-Davide… dostali jsme se z toho, ne?“
„Z té bouřky? Jasně, bez problémů.“
„Neuhodil do nás blesk?“
„Šestkrát.“

Monday, December 19, 2005

„Ta bouřka.

Nemohu se ubránit dojmu, že je docela prudká.“
„To je fakt, Seymoure, je to síla.“
„Ach… jistě.“ Slyšel jsem ve sluchátkách chabou imitaci smíchu. „To tedy je, Davide. Ehm, tak mě napadlo…“
„Ano?“
„Je rozumné, abychom letěli v takovém počasí?“
„Jak řekl velitel Reynolds: nutnost si to žádá.“
„To je pravda, řekl to.“
„A my se přece chceme dostat tomu pekelnému zatmění na kloub, ne?“
„Ano, ano, samozřejmě. Ale… tedy… není možné, že do našeho letadla uhodí blesk?“
„Ne, řekl bych, že to není možné, Seymoure. Řekl bych, že to je jisté.“
„Proboha.“
„Nedělejte si starosti. Včera jsem spadl s jedním letadlem, a tak si nemyslím, že bych mohl mít takovou smůlu, aby se to dnes stalo znovu. Co myslíte?“
„Já… tedy…“

Sunday, December 18, 2005

„Pane Masene?“

„Ano?“
„Náš plán je elegantně jednoduchý. Poletíte s letadlem vzhůru oblakem, dokud se nedostaneme na nezacloněné sluneční světlo, abychom mohli stanovit šířku té zastírací vrstvy.“
„Rozumím.“
„Toto letadlo se může vznést do sedmi kilometrů?“
„Jeho strop je ve výšce nějakých patnáct tisíc. Bude vám to stačit, pane Hinkmane?“
„Ano… ano, bude.“
Zaznamenal jsem, že Hinkmanovo nadšení teď do jisté míry ochablo.
Další prudký blesk zalil krajinu elektricky modrým světlem. Stromy, jejichž siluety se na okamžik objevily, vypadaly jako obrovská chlupatá zvířata, která se houfují k útoku. Byl to působivý obraz. A také mrazivý.
„Och, pane Masene…“
„Říkejte mi Davide, prosím,“
„Ano, jistě, jistě. Pak i vy mně říkejte Seymoure.“
„Ano, Seymoure?“

Friday, December 16, 2005

Nechal

jsem ho mluvit a pokračoval jsem v předstartovní přípravě. Na plexisklový kryt divoce bušil déšť. Ve vzduchu se už vznášela vůně leteckého paliva. Byl to destilát z trifidího oleje a voněl sladce, jako pečené hrušky v koláči.
„Předpokládám, že zatemňující oblačná vrstva začne v malé výšce,“ říkal právě Hinkman. „Ale jelikož je jasné, že tato bouřka vzniká z varianty mraku známého jako kumulonimbus, může se táhnout nahoru do výšky přesahující šest kilometrů.“
Jako by živly chtěly potvrdit, co meteorolog říká, oblohu rozťala vidlice blesku. V dalším okamžiku zatřásl letadlem stojícím na ranveji rachot hromu.

Thursday, December 15, 2005

Temné nebe

sice vůbec nevypadalo přátelsky, ale měl jsem s ním schůzku, která nesnesla odklad.
Krátce po půl páté už jsme byli usazení v kokpitu. Stíhačka stála na ranveji a čekala, až dostane z řídicí věže povolení ke startu.
Seděl jsem v pilotním křesle a měl jsem pocit, že Hinkman, který sedí za mnou, ani nemá čas se nadechnout. Sice měl na sobě podobně jako já helmu a letecký skafandr, což pro něho muselo být neobvyklé, ale mluvil pořád a rychle.
„Existuje deset základních forem mraků,“ prohlásil. „Od nimbostratu, který se tvoří v relativně malých výškách, až po vysoké mraky, jako je cirrus, cirrostratus a další, které se mohou vyskytovat ve výšce pět kilometrů.“

Wednesday, December 14, 2005

„Písečné bouře

jako takové jistě ne, veliteli. Ale vzhledem k tomu, že množství denního světla se snížilo o… hm, tedy, o sto procent, máme co dělat s docela neobvyklým jevem.“
„A vaším úkolem je vyřešit toto tajemství, pánové Masene a Hinkmane.“
Hinkman začal znovu mluvit o částečkách unášených vzduchem, ale Starej se důležitě podíval na hodinky. „Šestnáct nula nula. A jestli se nepletu, slyším motory vašeho letadla. Hodně štěstí, pánové.“
Jako muž, který toho nikdy mnoho nenamluvil, si potřásl rukou s Hinkmanem a potom se mnou. „Ohavné počasí, Masene. Nerad vás posílám nahoru do takového svinstva, ale nutnost si to žádá, znáte to.“
Déšť bubnoval na střechu. Zdálo se mi, že za oknem jsem zahlédl modrobílý zákmit blesku.

„Ještě nějaké otázky?“

„Ne, pane… vlastně…“
„Ano, Masene?“
„Máme představu o tom, co je příčinou té tmy, pane?“
Starej si zamyšleně poškrábal jeden ze svých volně visících podbradků. Ve stejnou chvíli déšť zabubnoval na střechu prudčeji. „Osobně jsem nikdy nic takového neviděl,“ přiznal. „Na normální mrak je to moc velká tma; snad v Suezu jsem zažil něco, co se takové denní tmě podobalo nejvíc. Ta mizerná písečná bouře byla tenkrát tak prudká, že si člověk neviděl ruku před obličejem. Pane Hinkmane?“
Pan Hinkman pochopil, že byl vyzván, aby se zapojil do diskuse. Horlivě, s očima rozzářenýma, spustil: „Velitel Reynolds možná uhodil hřebík na hlavičku. Mraky, které známe v této části světa, jsou tvořeny vodou nebo ledovými částečkami, které úplně nebrání průchodu světla. Ale písečné bouře jsou tvořeny docela přirozenými částečkami písku. Ty představují pro světlo mnohem větší překážku a doslova cloní sluneční paprsky.“
Starej se zatvářil překvapeně. „Písečné bouře? Na ostrově Wight? To nemůžete myslet vážně!“

Monday, December 12, 2005

Velitel Reynolds,

známý spíš jako Starej, měl pětašedesát a jeho podbradek dosahoval takových rozměrů, že vypadal jako starý buldok, kterého právě někdo vytrhl ze spánku.
„Masene,“ zabručel Starej, „tohle je pan Hinkman.“
Mladý muž se zářivýma očima, který stál u stolu, se toporně uklonil a napřáhl ruku. Čišela z něj horlivost; vypadal jako čerstvý student, který právě dostal první úkol.
„Pan Hinkman je meteorolog,“ pokračoval Starej svým typickým rozvláčným bručivým hlasem. „To znamená, že jeho parketa je počasí. Poletí na místě navigátora.“
„Ano, pane,“ řekl jsem trochu zdráhavě. „Ale mohu se zeptat, zda má pan Hinkman nějaké zkušenosti s létáním v proudové stíhačce?“
„Bohužel –“
Horlivý mladý meteorolog sice začal odpovídat, ale Starej jeho odpověď mručivě přehlušil. „Pravděpodobně žádné. Ale ani je nepotřebuje. Bude sedět v kokpitu za vámi, Masene. Dělat si poznámky, fotografovat, co je třeba vyfotografovat, a podobně.“
„Ano, pane.“

Mitch

se zašklebil. „Třeba chtějí, abych tě držel za ruku, Davide. Můžu odhánět všechny ty protivný velký ptáky, kteří se na tebe v jednom kuse vrhají.“
„Možná,“ přisvědčil jsem. „Asi by sis měl taky vzít skafandr.“
„Hurá, budu taky hrdina,“ zajásal. „Holky se o mě porvou, počkej a uvidíš, kámo.“ Začal si povolovat kravatu, ale ještě stačil zavolat na hezkou asistentku, která právě odcházela: „Hej, krásko. Mám takovej nápad: co kdybych se pro tebe večer v osm zastavil?“
„Já mám lepší.“ Hodila po něm úsměv. „Nenamáhej se,“
Mitch pokrčil rameny a pak na mě spiklenecky mrkl. „No co, neřekla ne.“
Mitchovo úsilí nasoukat se do skafandru vyšlo nadarmo. Když jsme se nahlásili v kanceláři Starýho, dozvěděli jsme se, že s sebou v dvoumístné proudové stíhačce budu mít pasažéra.
Mezitím začalo pršet. Bubnování dešťových kapek do střechy z vlnitého plechu v sobě mělo cosi zlověstného.

Friday, December 09, 2005

Byl vyrobený

z pevné, vulkanizované bavlny a límec s manžetami měl z neoprenu, takže padl člověku těsně, jako by to byla druhá kůže. Od boku visela dlouhá hadice, která se napojovala na přívod vzduchu z letadla.
„Nějaké nové zprávy o tom, co způsobuje tu tmu?“ zeptal jsem se.
„Ve zprávách v rádiu říkali, že prý je to jenom tlustá vrstva mraků –“
„Zatraceně tlustá vrstva.“
„Dáš si čaj?“
„Díky.“
„Ale jestli chceš vědět můj soukromej názor, naši páni vědátoři jsou z toho vedle. Kterou mašinu bereš?“
„Panthera.“
„Ty máš štěstí, prevíte. Bohové se na tebe smějou.“
„Doufejme.“ Zapnul jsem si pevný zip na prsou.
V tom okamžiku strčila hlavu do dveří asistentka velitele.
„Můžu nakouknout?“
„Lepší už to nebude,“ poznamenal Mitch.
„Změna plánu,“ oznámila mi. „Starej nařídil pozemnímu personálu, aby vytáhli Javelin.“
„Javelin? Ten je přece dvoumístný. Proč si to rozmyslel?“
„Mě se neptejte.“ Oblažila nás třešňově červeným rtěnkovým úsměvem. „Já tady jenom pracuju.“

Wednesday, December 07, 2005

„Rozbitá vrtule.

Zítra bude moci znovu do vzduchu.“
„Slyšel jsem, že jsi vyfasoval úkol pro hrdinu.“
„Nelíbí se mi, jak to zní.“
„Zítra budeš v novinách na titulní stránce, frajere.“
„Doufám, že z důvodů, za které si to zasloužím.“
„Kamaráde, holky na tebe budou stát frontu.“
„To si vážně myslíš?“
„To si piš, kámo. Takže špalky pryč, zmáčknout plyn a za chvíli budeš pod tak velkou modrou sukní, že ti na to knipl nebude stačit.“
„Jenže hrdinům se často stává, že rychle skončí tuzí jak špalek.“
Bylo to naše typické škádlení. Absolvoval jsem s Mitchem pilotní školu. Za dobu, co jsme se znali, jsme si vypracovali vlastní žargon, z něhož byli cizí lidé často paf. Zatímco jsme si přehazovali krátké vtípky sem a tam jako tenisté při dlouhé výměně, převlékl jsem se do skafandru.

Tuesday, December 06, 2005

Přivítala

mě osobní asistentka velitele letecké základny a řekla mi, abych se okamžitě vystrojil. Měl jsem vzlétnout s naší jedinou proudovou stíhačkou Panther a zjistit, jak vysoko oblačný příkrov sahá.
„Tak jsem slyšel, že tě sundal racek, Masene!“ Bodrý hlas ,Mitche‘ Mitchella mě přivítal okamžitě, jak jsem prošel dveřmi do šatny. Mitch byl malého vzrůstu, ale měl dlouhé šlachovité paže, které mu občas přidávaly další přezdívku, ,Opičák‘. Výběr veselých písní ze show Noëla Cowarda, které se linuly z rádia v koutě, rozechvíval okna. Ostrovní rádio se snažilo zvednout lidem náladu. Po ironickém ,Pokoji s vyhlídkou‘ následovala narychlo složená koláž s názvem ,Nechovejme se k trifidům jako zvířata‘.
Mitch Mitchell mi hodil sušenku a vrátil se k nalévání vařící vody do čajové konvice. „Takže racek. Co nesl? Třicetimilimetrový kanón nebo rakety vzduch-vzduch?“
„To je obrovská legrace, Mitchi.“
„Velká škoda?“

Sunday, December 04, 2005

PÁTÁ KAPITOLA

Odkud se tak znenadání vzalo tolik vražedných trifidů?
Ale podle vývoje situace se zdálo, že na některé odpovědi nebudu muset čekat dlouho. Ještě týž den odpoledne jsem obdržel naléhavou zprávu, abych se okamžitě hlásil na své letecké základně.
Nemohl jsem tušit, že krátká cesta tam bude první etapou nejpozoruhodnější pouti mého života.
O půl čtvrté odpoledne události začínaly dostávat spád. Džíp, který už hodně pamatoval, ale mechanicky byl v pořádku, mě odvezl z Domu matek v Bytewateru na mou leteckou základnu na opačné straně ostrova.
Jelikož svět byl stále ponořený do inkoustové tmy, reflektory svítily naplno a ozařovaly hangáry i ranvej.

Thursday, December 01, 2005

Z horního okna

Domu matek jsem se díval, jak vozidla s rozsvícenými reflektory obklíčila rostliny. Během několika minut byli trifidi připraveni o vrchní část rostliny, čímž prakticky pozbyli možnost žahnout. Pak je jednoho po druhém povalili a osekali jim pahýlovité dřevěné nohy. Stonky a dřevité bulvy pak odvezli ke zpracování a rozdrcení, jako kdyby to nebylo nic nebezpečnějšího než žoky starého papíru.
Během několika hodin byla trifidí invaze zlikvidována na celém ostrově. Rádio tu zprávu triumfálně vytroubilo do éteru.
Ale na temném nebi nad námi zůstávaly viset zlověstné otazníky.
Co se stalo s denním světlem?