„Ne. Je v New Yorku, pane Masene. V bezpečí.“
„Jenže vašim hrdlořezům nedělalo nejmenší problém zabít mi přítele.“
„To mě mrzí. Nevěděl jsem, že došlo ke ztrátám na životech. Věřte mi, to nebylo naším úmyslem.“
„A co bylo vaším úmyslem?“
„Dopravit vás bezpečně sem.“
„Kde přesně se nachází to… tady?“
„Jižně od Masonovy-Dixonovy linie,“ řekl opatrně. „Nepotřebujete vědět přesně kde.“
„Dobrá, pane Dyme. Proč jsem tady?“
„Mé jméno je Dymes. Proč jste tady? Doufám, že to bude stejně jasné jako to, že máte nos mezi očima.“ Znovu mě odměnil tím plachým úsměvem. „Omluvte mě. Je čas na malý zásah proti škůdcům.“

Seděl jsem na jednom nízkém sedadle vedle Sama Dymese. Jazmay, která to velké kovové zvíře řídila, seděla pode mnou, s hlavou v úrovni mých chodidel.
Kodrcání mělo jeden pozitivní efekt. Otázky, které jsem v sobě dusil, dostaly najednou volnost.
„Proč jste mě sem sakra přivezli?“
Sam Dymes na mě vrhl pohled, z něhož čišela bezelstnost. „Jednak jsem vám potřeboval něco ukázat. Držte se pevně, za okamžik projedeme bránou. Trochu to tady drncá.“
„Ne… sakra… do hajzlu! Proč jste mě přivezli na tohle místo? Proč jste museli zastřelit mého přítele? A co jste proboha udělali s Kerris?“
„Kerris?“ bezděčně si promnul bradu. „Je v pořádku.“
„Jak to můžete vědět?“
„V této věci mi budete muset věřit.“
„Je tady?“

Civěl jsem na něho a v hlavě se mi přetlačovala stovka vzteklých otázek, které chtěly ven. Ale byl jsem příliš ohromený, než abych ze sebe nějakou vychrlil.
„Sam Dymes,“ zopakoval, dal si ruku na prsa a couvl k vozidlu. „A teď, byl byste tak laskavý a nasedl? Potřebuju vám něco ukázat.“
Vozidlo se na housenkových pásech dunivě rozjelo po cestě. Cestou míjelo další vozidla. Všechna mu byla podobná. Velké, šedivé slonovité stroje s nápisem JUMBO na boku. Každý měl za kabinou řidiče jinou kresbu. Zahlédl jsem obrázky stiskajících žraločích zubů, komiksových postaviček, štíhlých děv. Každé vozidlo mělo vlastní jméno: Šťastlivka, Divoška, Ohňožrout. To, které stálo úplně na konci řady, se těšilo jménu Žravá Žofka a jeho kresba zobrazovala impozantní ženu, která pojídá trifidy vcelku, jako by to byly celerové výhonky.

Dívka na vozidle otevřela jedny dveře do kabiny, zasunula samopal do přihrádky a potom sklouzla do jakéhosi světlíku, kudy se lezlo pod kabinu do kokpitu pro řidiče. Krátce nato motor zavrčel a rozběhl se. Zpoza sloních ,uší‘ se vyvalily dva chvosty modravého dýmu.
„No řekněte, nemá krásný zvuk?“ prohodil nadšeně a poplácal stroj. „Na vaši počest jsem té staré holce dal nový svíčky…“ Vykročil směrem ke stroji. Ale téměř ve stejném okamžiku se otočil zpátky ke mně. „Mimochodem, já jsem nějaký Sam Dymes. Píše se to jinak, ale vyslovuje se to stejně jako ta stará mince, která se tady kdysi používala.“ Znovu mi podal ruku a pak se ostýchavě usmál. „Vy si se mnou asi nepotřesete rukou, že? To mě mrzí. A mrzí mě…“ Ukázal, jako by si píchal injekci do ruky. „Říkali jsme si, že to bude nejlepší způsob, jak vás sem převézt, aniž byste si ublížil.“

Usmál se. „Tedy, nemůžu říct, že bych vám to měl za zlé. Asi bych byl taky naštvaný a nechtěl nikomu podávat ruku.“ Hlas byl stejně jasný a přátelský jako jeho modré oči. „Cítíte se dobře? Žádné křeče nebo nevolnost?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Cítím se docela dobře… vzhledem k okolnostem,“ promluvil jsem trochu odměřeně.
„Fajn, fajn. No tak, Jazmay.“ Uvolněně se na dívku usmál. „Nevím, co si myslí pan Masen o tom, že na něho míříš samopalem, ale mě to trochu znervózňuje…“ Otočil se ke mně. „Tak. Vy se na mě nevrhnete ani neutečete, že ne? Ne. Ovšemže ne. Jazmay, dej pryč tu věc a raději nahoď starýho Jumba, buď tak hodná.“

Prohlídka

Podobnost stroje se zvířetem očividně neunikla ani jeho majitelům. Na jednom dlouhém šedém boku bylo velkými písmeny napsáno JUMBO. Pro změnu hned za jednou z prosklených kabin jsem si všiml barevné kresby indiánského bojovníka s dravčím profilem, jak se zdviženou bradou hledí k nějakému vzdálenému horizontu. Vedle toho stálo písmem, které se dá nazvat jedině jako nápadné: Nešetřete je!
V dolní části stroje byly vyvedeny i další nápisy, ale jednalo se spíš o prozaičtější instrukce typu: Přívod stlačeného vzduchu a Do tohoto vozidla tankujte pouze 100oktanové palivo.
„Dobrý den, pane Masene.“ Muž, který pracoval na motoru, mi podal ruku. Byl vysoký, vytáhlý, měl světlé vlasy a zářivě modré oči. Hádal jsem mu kolem pětatřiceti. V jeho přízvuku bylo znát protahovanou výslovnost z jižních států. Všiml si, že má hřbet ruky ještě umazaný od oleje, otřel si jej do sedací části svých maskáčových kalhot a podal mi ji znovu.
Nezareagoval jsem.

Muž vyklouzl pozpátku

z průlezu toho kuriózního vozidla. Švihem ruky zavřel průlez – jen to třesklo – pak odstoupil a otřel si ruce umazané od oleje do hadru.
Mohu ten stroj popsat jen tak, že vypadal jako nějaký železný slon. Natřený byl světle šedě a měl dvě velké zaoblené kabiny vedle sebe, které působily dojmem protažených sloních uší. Z předku vozidla trčelo něco, co se velice podobalo slonímu chobotu, ale bylo to z kovu. Celá ta bizarní konstrukce včetně sacích otvorů, výfuků a ocelově šedého těla spočívala na dvou pásech. Byla pravděpodobně ještě o maličko větší než bitevní tank.

Trifidi, pozor… zpozorovali jsme syna slavného likvidátora trifidů Billa Masena… pošlete to dál… připravte se k útoku… okamžitě zabít…
Otřel jsem si z čela pramínek potu. Jistě, byla to iracionální představa. Možná slabý halucinační dozvuk omamné látky, kterou do mne napumpovali. Přesto to byl silný dojem. A znervózňující.
Ale za dané situace jsem neměl čas, abych se tím víc zabýval.
Mladá žena se samopalem mi ukázala, abych šel za roh domu. Překvapeně jsem zůstal stát. Stálo tam totiž nejvýstřednější vozidlo, jaké jsem kdy spatřil.
„Same,“ oslovila dívka muže, který se nakláněl průlezem do nitra stroje. „Same. Vedu ti Masena. Co s ním mám udělat?“

O něco výš

proti proudu byla uvázána slušná sbírka hydroplánů od jednomístných letadel s plováky po velké dopravní hydroplány, které mohly pojmout padesát i víc lidí. S plnou nádrží slušného paliva by mě jedna z těch krasavic mohla přenést přes Atlantik až domů.
Musel jsem udělat ještě několik kroků, než jsem došel k domu. Zadíval jsem se do svahu a zapátral jsem, odkud vychází ten tlukot proutků o dřevité kmeny. A samozřejmě tam byli. Trifidi. Byly jich tisíce. Naštěstí je od tábora odděloval pevný plot, vysoký snad tři metry. Byly tam také stopy po ohni. Tito lidé zřejmě čas od času odrazovali rostliny od toho, aby se příliš mačkaly na plot, jedním či dvěma dávkami z plamenometu. Měl jsem zřetelný, i když iracionální dojem, že mě ty hrozivé rostliny sledují, jak jdu kolem. Tento dojem ještě zesílil, když se tmavě zelené listy začaly chvět, nálevkovité útvary na horním konci kmene se rozkolébaly a náhle se ozvalo bušení proutků o bulvy porostlé štětinami. Že by trifidí morseovka?

Slunce se opíralo

do země tak, jak jsem to neviděl už několik týdnů. Okamžitě mne zasáhlo horko, vlhké horko, které se lepí na kůži. Mým očím chvíli trvalo, než se s tím jasem vypořádaly. Musel jsem si je zaclonit, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Potom jsem uviděl, že stojím na mírném svahu, který sbíhá k široké řece s bahnitou hnědou vodou. Po levé i pravé straně jsem měl řady chýší, které dodávaly místu vzezření vojenského tábora. Žena, která mne vedla, působila netrpělivě. Pokynula mi samopalem, abych šel dál.
No co, měla zbraň. Poslechl jsem bez váhání.
Když jsme pak vykročili k nevelkému srubu, měl jsem i nadále možnost rozhlížet se po okolí. Viděl jsem muže a ženy v uniformách. Vozili nebo nosili bedny k dřevěnému molu. Všiml jsem si, že bok po boku tam kotví dvě tmavé, štíhlé ponorky. Usoudil jsem, že jedna z nich mne sem přivezla.

„Pojďte. Nedělejte žádné hlouposti, třeba že byste se pokusil o útěk. Já vás nezastřelím, ale dosáhnete jedině toho, že se necháte zabít žahanci.“ Její hlas měl překvapivě irský rytmus.
„Kam mě vedete?“
„Někdo si s vámi chce promluvit.“
„Kdo?“
Zřejmě se slovy šetřila, protože neodpověděla. Místo řečí vycouvala ze dveří a namířila mi na obličej.
Nebyl to vhodný okamžik pro náhlé a nepředvídatelné pohyby. Jednoduše jsem zvedl obě ruce do výšky ramen a dával jsem si zatraceně záležet, abych vypadal uvolněně. Doufal jsem, že z mého postoje pochopí, že nemám v úmyslu vzít do zaječích. Přesto jsem se nezbavil živé představy, ve které jsem viděl, jak mě vede k zakrvácenému kůlu. Tam na mne bude čekat řada postav s puškami. Zapudil jsem tu děsivou vidinu, zhluboka jsem se nadechl a vyšel jsem dveřmi ven.

Přesto jsem si až příliš živě pamatoval, jak se Gabriel Deeds složil na zadní sedadlo taxíku poté, co střelec vypálil. Kerris křičela. Proboha, co se jí stalo? Ublížili jí? Byla tady? Držena v zajetí v nějaké sousední chýši? Pokud ano, co s ní dělali? Cítil jsem, jak se mnou rozlézá neblahá předtucha.
Zanedlouho trifidí bušení proutky o dřevité bulvy ustalo. Na chýši, kde jsem si konečně lehl na lůžko, padlo tíživé ticho.
S myšlenkami na Kerris Baedekkerovou jsem zavřel oči.
Probudilo mě prásknutí dveří. Dovnitř vtrhlo sluneční světlo. V první chvíli jsem si myslel, že se bude opakovat vodní obřad. Místo toho mi mladá žena se žlutou čelenkou pokynula samopalem.

„Trifidi.“

Bez oken a s hodinkami, které se zastavily o půl čtvrté, jsem neměl ponětí o tom, kolik může být hodin. Zanedlouho jsem si ale všiml, že proužek světla pode dveřmi čím dál víc slábne, až zmizel úplně. S příchodem noci klapot trifidů zesílil. Také cvrčci se ozývali hlasitěji. Kromě toho se mi zdálo, že někde nedaleko slyším kvákání žab. Když jsem přitiskl ucho na dveře, zaslechl jsem hlasy, ale byly tak tlumené, že jsem nedokázal rozeznat jednotlivá slova.
Vrátil jsem se na lůžko. Oči už mi mezitím přestaly slzet, ale měl jsem nepříjemný pocit, jako bych je měl plné písku, a tak jsem použil trochu pitné vody na to, abych si je vypláchl. Potom jsem si prohlédl pravé předloktí. Kolem žíly se tísnilo šest vpichů. Sáhl jsem si z boku na krk. Bolavé místo pod uchem bylo tak citlivé, až jsem sebou škubl. Před bluesovým klubem mi někdo musel nasadit chvat, zatímco někdo jiný mi píchl jehlu do tepny. Alespoň že si únosci dali záležet a dopravili mne vcelku.

Po chvíli jsem začal své okolí lépe vnímat.

Po jednom střešním trámu lezl pavouk o velikosti talíře a svýma složenýma očima si nepochybně měřil vetřelce. Venku se na chvíli rozlehlo hlasité bubnování. Déšť, uvědomil jsem si, déšť bušící do střechy z vlnitého plechu. Přeháňka byla krátká, skončila stejně rychle, jako začala. Prakticky okamžitě jsem ucítil až nepříjemně intenzivní pach hlíny. Pavouk nade mnou ztratil zájem o mne a raději vysával životní šťávy z velké mouchy.
Jídlo…
Podíval jsem se na tácek vedle sebe. Chléb mi připadal trochu moc okoralý, ale plátek růžového vodního melounu vypadal lákavě. Zakousl jsem se do něho. Kromě sladké šťávy mi ústa zaplnila i spousta jadérek, ale chuť k jídlu se bouřlivě probudila. Ve společnosti osminohého spolustolovníka, který si nad mou hlavou pochutnával na vlastním jídle, jsem snědl všechno, co na tácku bylo.
Znovu ke mně dolétlo rytmické chrastění. Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal jsem. Klacíky, které vytrvale buší do nějakého většího kusu dřeva. Zamračil jsem se, jak jsem se snažil zařadit ten kdysi známý zvuk.
Potom můj omámený mozek konečně zabral. Slovo, které jsem hledal, si našlo cestu na mé rty.

Můj mozek, otupený uspávací látkou, se pročistil dostatečně, abych pochopil, že jsem vězeň. Roztřeseně jsem se vrátil, sedl jsem si zpříma na postel a začal jsem v této pozici klímat. Nakonec se dveře otevřely. Dovnitř vešla pružná černoška kolem pětadvaceti let, se žlutou páskou na čele. V rukou měla samopal, kterým mi namířila na obličej, jako by nic. Nepohnul jsem se. Díval jsem se na ni se snovým klidem.
Mladý muž latinskoamerického vzezření mi dolil vodu do džbánu z větší nádoby a pak položil na postel vedle mě tácek s ovocem a chlebem.
Moji věznitelé nepromluvili ani slovo. Já také ne. Když ten vážný, tichý obřad skončil, odešli. S žaludkem, kterým mi škubaly ne zrovna malé křeče, jsem si netroufal jíst. Raději jsem dlouhými, žíznivými doušky vyprázdnil džbánek s vodou.
Vodní obřad se opakoval ve čtyřhodinových intervalech. Vždy přišel stejný pár: žena se samopalem a muž s velkým džbánem, z něhož dolil můj menší. Opět nikdo nepromluvil. O chvíli později jsem zůstal sám, abych mohl obřad zakončit tím, že znovu vypiju vodu na jeden zátah.

Správně,

řekl jsem si. Prozkoumej své okolí, Masene. Stěny? Ze dřeva. Okna ? Na to zapomeň. Žádná. Trámy táhnoucí se pod šikmou střechou… z vlnitého plechu. Ano, pane… z vlnitého plechu, který je rezavý a na mnoha místech opravovaný. Podlahu tvoří udusaná hlína. Světlo pocházelo z jedné slabé elektrické žárovky pověšené z trámu. A ty sedíš na skládacím lehátku… bez přikrývek.
Zatím to ujde. Na vratkých nohou jsem došel ke dveřím, které vypadaly, jako by kdysi patřily do nějakého lepšího domu, ale teď byly použity v budově, jež si dělala mnohem menší ambice.
Zamčené dveře. To už tak dobré není.

Na podlaze stál

plechový pohárek a džbán s vodou. Dlouho jsem na to civěl. Věděl jsem, že chci, zoufale chci nalít tu studenou, čirou vodu do pohárku a pít, co hrdlo ráčí. Ale vazba, která nějakým způsobem propojovala toto vědomí s tím, abych fakticky pohnul rukou a něco pro to udělal, byla přetržená. Díval jsem se slzícíma očima střídavě na pohárek a na vodu. Za dlouho jsem konečně získal alespoň malou motorickou kontrolu. Připitoměle, nekoordinovaně se mi podařilo cáknout vodu do pohárku. Uchopil jsem ho, ale než jsem jej dopravil ke rtům, podařilo se mi vylít všechno do poslední kapičky.
Já to vzdávám. Místo pohárku jsem vzal džbán a hltavě jsem vypil celý obsah. Věřte mi, ta voda byla to nejlahodnější, co jsem za hodně dlouhou dobu ochutnal. Když jsem do sebe nalil tak litr, zdaleka jsem se necítil tak nejistě jako předtím. Bolest hlavy ustoupila a já jsem si začal trochu víc všímat svého okolí.

Jonáš

Velryba mě spolkla do svého břicha. Cítil jsem houpavý pohyb. Slyšel jsem tekutiny syčivě kolující tělem. Svist vypuzovaného vzduchu. Hluboké dunění mocného srdce. Přízračný hlas říkal: „Deset sáhů… osm sáhů…. pět sáhů…. čtyři sáhy.“
Otevřel jsem oči a uviděl jsem kovové lodní přepážky. Dveře se otevřely a odkryly výhled do chodby osvětlené v pravidelných intervalech elektrickými světly. V tu chvíli se nade mnou vztyčila postava. Zaostřil jsem pohled na tekutinu, která vystříkla z injekční stříkačky. Pak mě jehla bodla do ramene. Uslyšel jsem zvláštní dunivý řev. Mlhavě jsem si uvědomil, že vychází z mých úst. Světla se zatočila; vír se vrátil. Znovu mě to stáhlo do tmy.
Když jsem otevíral oči, okamžitě jsem vycítil změnu prostředí. Vzduch byl jinak cítit. Připadalo mi to jako byliny. Rozměry místnosti, v níž jsem ležel, byly větší a postel širší. Z dálky ke mně doléhal jektavý zvuk, jako by někdo tlumeně hrál na xylofon.
Vím, že jsem ten zvuk měl identifikovat hned. Ale měl jsem pocit, jako by mi do hlavy někdo nacpal surovou bavlnu. Oči mi ustavičně slzely a jazyk se mi lepil na patro. Bylo to, jako bych si dopřál ďábelský flám (a teď za to pykal hlavou jak střep). Přesto jsem se na posteli alespoň posadil.

Po koncertě nás Gabriel vyprovodil k čekajícímu taxíku. Nad mořem se dosud míhaly modravé a stříbřité exploze blesků.
Otevřel Kerris dveře. „Šťastnou cestu, slečno Baedekkerová,“ řekl jí. Jakmile jsme vyšli na ulici, vrátil se ke zdvořilému oslovování. „Pane Masene. Dávejte na sebe pozor.“
„Budu, Gabrieli. Ty taky.“
Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Na jeho široký přátelský úsměv. Na to, jak mi cloumal rukou nahoru a dolů, když jsme stáli u otevřených dveří taxíku.
Protože v tom okamžiku vystoupil ze stínu muž s pistolí v ruce. Natlačil Gabriela na auto, odstoupil a pak vystřelil na jeho hruď.
Gabriel se zhroutil a horní polovinou těla padl na zadní sedadlo auta, kde seděla Kerris. Zoufale jsem se vrhl dopředu, abych se ho pokusil v pádu zachytit.
Ale dřív, než se k němu mé natažené ruce dostaly, se mi kolem krku sevřela něčí paže a začala mě škrtit. Jednou stranou šíje mi projela ostrá, řezavá bolest. Zdálo se mi, že někde v dálce slyším Kerrisin křik.
Světla přístavu rozmazaná blýskáním se najednou slila do jediného světelného víru.
Točil se kolem dokola, čím dál rychleji. Spolkl mne do tmy. Do absolutní, bezedné tmy.

„Nebude ti tohle všechno chybět?“ zeptal jsem se Kerris.
„Věřím, že se přizpůsobím,“ řekla a usmála se. Z šera klubu na mne zazářily její zelené oči. „Kromě toho, těším se, že uvidím, jak tam na druhé straně žijete. Bude to nový začátek pro oba naše národy.“
„Na to si připiju.“ Ťukli jsme si sklenkami.
V tom okamžiku kapela začala hrát. Mluvit se při té hlasitosti nedalo. Zato oči mi těkaly od muzikantů ke Kerrisině tváři, která ve světle z pódia nádherně zářila. Po celou tu dobu kouzelná hudba vzlétala a klesala a Gabrielova kytara zněla střídavě andělsky a ďábelsky. Nechal jsem se jí unést. Když jsem zavřel oči, vzala mě na kosmickou jízdu na saních. Znovu jsem našel v tónech kytary hlubokou vášeň. Pocit absolutní touhy.
Cítil jsem, jak mne někdo vzal za ruku. Otevřel jsem oči a uviděl jsem Kerris. Ruku měla na stole položenou na mé, pozorovala kapelu a hlavou zlehka pokyvovala v rytmu hudby.
Znovu jsem zavřel oči. Zatímco bluesové tóny kouzlily, odevzdal jsem se stavu naprosté a absolutní blaženosti.

„Že ty pojedeš se mnou.“
Gabriel navrhl, abychom si na rozloučenou šli někam sednout. Večer před vyplutím jsme s Kerris zašli do bluesového klubu, od něhož se otevíral výhled přes vodu na sochu Svobody. Kolem kovového obra se mihotala tichá světla. Vlhký vzduch byl nabitý elektřinou. Kerris poznamenala, že nad mostem se chystá bouřka. Její nádherné šaty z nějakého třpytivého červeného materiálu doplňovaly klimatický ohňostroj na volném moři.
Našel jsem prázdný stůl, objednal jsem pití sobě a Kerris a nechal jsem jedno poslat na pódium, kde měl Gabriel plné ruce práce: zapojoval kabely do zesilovačů a ladil si kytaru. Rozhlédl se po sále a poděkoval mi pozvednutím sklenky.
Uvnitř byla hlava na hlavě. Konverzace čile šuměla. Poprvé od chvíle, kdy se generál Fielding rozplýval nadšením nad mnohočetnými porody, jsem si v klubu všiml jednovaječných dvojčat. Jakmile jsem zahlédl jeden pár, najednou se mi zdálo, že jsou všude, a v krátké době jsem takových dvojic napočítal tucet. Veselou atmosféru v klubu to nijak nenarušovalo. V jenom koutě slavily dvě dospívající dívky spolu se svými přáteli šampaňským společné narozeniny.

„A dobré odpoledne taky tobě. Ty musíš mít špiony všude,“ dodal jsem žertem. „Jak jsi přišla na to, že budu tady?“
„Och, jednoduchost sama. Zatelefonovala jsem ti do hotelu. Recepční mi řekla, že tě viděla odcházet s pingpongovou pálkou v ruce a lehce zoufalým pohledem v očích.“ Zazubila se na Gabriela. „Prohrává moc?“
Gabriel pokrčil rameny. „Tento mladý muž má momentálně ztrátu pouhých šesti her.“
„Ale dotahuju,“ zaprotestoval jsem s předstíraně dotčeným výrazem.
„Pomalu, Davide. Pomalu.“
„Davide, poslouchej.“ Kerris byla červená, jako by spěchala. „Mám pro tebe nějaké noviny. Konalo se zasedání Výzkumné komise a ředitel schválil novou cestu do Evropy. Také bylo rozhodnuto, že do ní bude zahrnuta diplomatická mise na ostrov Wight.“ Usmála se. „Pojedeš domů, Davide. Loď vyplouvá pozítří.“
Překvapeně jsem se na ni podíval. „Tak brzy?“
Gabriel na mě kývl. „Tak ses konečně dočkal, Davide. Blahopřeju.“
Byla to, jak Newyorčané říkají, úplně nová hra. Svým výrazem jsem se prozradil. Kerris naklonila hlavu na stranu. „Ty nemáš radost?“
„Mám. Samozřejmě… jednom jsem nečekal, že se věci dají do pohybu tak rychle.“ Podíval jsem se jí do očí. „Ale pojedu jenom pod jednou podmínkou, Kerris.“
„A ta zní?“

Vrátil jsem míček se zrádnou falší, která ho zaskočila. „Dobrý úder, pane Masene.“ Lehce pokrčil rameny. „Ale pokusit se v některém z nich o přelet Atlantiku by byla sebevražda. Viděl jsi, jak naše auta jezdí na dobré slovo a melou z posledního. To palivo je tak hrubé, jako by mělo zuby. S písty to dělá peklo. Tři tisíce kilometrů a prásk.“ Načasoval slovo tak, aby se shodlo s jeho returnem. „Písty se zadřou.“
Nezbývala mi jiná možnost než naléhat, aby mě vzala loď. Ale osud zase jednou rozdal svou kartu náhody.
Do haly vtrhla Kerris. „Ahoj, Gabrieli. Dobré odpoledne, Davide. Slyšela jsem, že tě tady najdu.“

Řekl jsem mu, že se chystám požádat o odvoz domů při nejbližší možné příležitosti.
„To bude záležet na plavebním rozpisu,“ řekl mi Gabriel a vytáhl z krabičky nový míček náhradou za ten, který ležel rozbitý na podlaze. „Plavby přes Atlantik zatím ještě nejsou tak časté.“
„Viděl jsem v přístavu několik velkých hydroplánů. Těmi bych se dostal domů za necelých dvacet hodin.“
Gabriel se rozhlédl, aby se přesvědčil, že nás nikdo neposlouchá. „Ty hydroplány…“ začal šeptat, jako by mi svěřoval nějaký košilatý vtip, „…jsou pro parádu.“
„Pro parádu? Mně připadají naprosto provozuschopné.“
„Možná, kdyby měly to správné palivo.“
„Copak nejsou přestavěné na dřevný líh?“
„Jsou, ale palivo není dostatečně čisté pro motor letadla.“ Podal. „Jednoho z těch broučků bys mohl zvednout do vzduchu a obletět s ním ostrov. To je tak všechno.“