POČÁTKY PÍSEMNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

Literární život v našich zemích můžeme sledovat od 60. let 9. stol. – základy vzdělanosti byly položeny na Velké Moravě. Počátky psané literatury jsou spojeny s rozvojem křesťanství, které ideologicky podporovalo utužování feudálních vztahů. Rozvoj křesťanství potřeboval památky hlavně pro účely bohoslužebné. První texty vznikaly ve staroslověnštině, v Čechách také v latině; čeština proniká do psané literatury později. Literární jazyky byly také hebrejštin a němčina.

Vidíte? Nikdy není konec. Ještě před malou chvílí jsem měl představu o tom, že v dalších měsících budu v této kanceláři pracovat na letových harmonogramech našich aerolinek, připravovat rozpočet letecké pošty a dělat spoustu jiných důležitých, ale jednotvárných úkonů.
Ale teď se znovu vidím v pilotním křesle letadla. Zlaté slunce se leskne na křídlech, motory předou melodii, která je sladší než med. A na obzoru leží nové krajiny, které volají po objevení.
Proto tady, na poslední stránce, v hloubi duše vím, že se vzepřu konvenci. Nemohu totiž s žádnou jistotou napsat ,Konec‘.
Zato mohu napsat – a napíšu – na prahu nového světa a nových dobrodružství – s naprostou jistotou:
Toto je začátek…

Když jsem před několika hodinami seděl u svého stolu, zatímco skučící vítr vrhal na sklo sníh a v sousedním pokoji spal William, dosáhl jsem v tomto líčení svých zážitků okamžiku, kdy je běžné napsat jedno obyčejné slovo: Konec. Chtěl jsem pak najít Kerris a dát si s ní kávu, než se vrátíme do našeho bytu. Ale jako v mnoha oblastech života, ať už je řeč o civilizacích nebo jednotlivcích, prostě není možné prohlásit: „Dospěli jsme na konec,“ jako by za tím bodem všechno přestalo existovat.
Pochopil jsem to ani ne před půl hodinou, když do mé kanceláře vpadl Sam Dymes se slovy: „Hele, nerad tě takhle přepadám, Davide, ale podívej se na tohle…“ Ukázal mi zprávu z Výzkumného ústavu bezdrátové komunikace, v níž stálo, že zachytili nějaké nevysvětlitelné – a nedešifrovatelné – rádiové signály, které jsou nesmírně silné. V době, kdy píšu tato slova, pořád vidím Sama, jak rozrušeně chodí sem a tam a opakuje podrobnosti Kerris: že vysílání má původ na druhé straně planety; že vedle něho nejlepší naše vysílače vypadají asi jako plechový megafon; že už chystá vyslání expedice, která by měla najít zdroj tohoto záhadného vysílání…

Smečka zase tu noc lovila, nebo to snad byla jiná smečka, která vyrazila na míle k jihu, a u velkého zamrzlého jezera doháněla sobí laň. Noc byla jasná téměř jako den a z pokraje lesa Kazan nejdříve
spatřil sobici, jak asi na třetině míle daleko vybíhá na jezero. Smečka o síle deseti dvanácti kusů se již rozdělila do zlověstného tvaru podkovy a oba vlci v čele běželi málem v stejné čáře s kořistí a pozvolna ji svírali. S ostrým štěknutím vyrazil Kazan ven do měsíčního světla. Byl prchající lani přímo v cestě a řítil se proti ní s rychlostí blesku. Asi na dvě stě kroků ho laň spatřila a uhnula doprava a přední vlk na té straně ji uvítal rozevřenými čelistmi. Kazan ji dostihl zároveň s druhým předákem a skočil lani na měkké hrdlo. V jednom rozběsněném klubku je zezadu obklopila smečka a laň padla. Kazan, s tesáky hluboko zaťatými do její krční žíly, se octl napůl pod jejím trupem. Ležela na něm těžce, ale nepustil se. Byla to jeho první velká kořist. Krev v něm bouřila jako oheň. Mezi zaťatými zuby vztekle vrčel. Nevydrápal se zpod jejích plecí a předních nohou, dřív než v těle nad ním ustal poslední záchvěv. Ulovil toho dne již králíka a neměl hlad. Posadil se tedy opodál ve sněhu a čekal, zatímco hltavá smečka rvala mrtvou laň. Po chvíli přistoupil blíž, strčil mezi dva vlky čenich, a ta dotěrnost mu vynesla rafnutí.

Zatímco roztroušené pozůstatky lidstva následovaly své prastaré instinkty a válčily spolu, širší vesmír běžel dál podle věčných zákonů, které řídí jeho nebeský mechanismus. V době, kdy jsme bojovali o ovládnutí Manhattanu, mrak mezihvězdného prachu, který byl, jak teď už víme, odpovědný za velkou tmu, jež zahalila Zemi, dál plul sluneční soustavou. Čas od času vytvořil hustý závoj mezi naší planetou a sluncem a proměnil dny v nejčernější noc. Během letních měsíců opět zhoustl. Srpnové mrazy nás připravily o úrodu. V září leželo deset centimetrů sněhu jak na ostrově Wight, tak v nejjižnějších amerických státech.
Do října prachové mračno zmizelo, nepochybně pokračovalo ve své nehlučné pouti kosmem. Škoda, kterou napáchalo, nám však zůstala. Jistě, byly i radosti – včetně narození našeho syna Williama a Rowenina zlepšujícího se zdraví – ale museli jsme a stále se musíme rvát také s hořkou realitou. Boj za získání dostatečného množství potravin je nekonečný. Newyorčané se po osvobození táborů otrocké práce museli smířit s drastickým zásahem do své životní úrovně. S bezuzdnou spotřebou je pro nejbližší předvídatelnou budoucnost konec – a možná navždy. Trifidi jsou teď ještě agresivnější než kdy dřív. Mutují rychleji a vytvářejí novější, vražednější odrůdy. Obyvatelé ostrova Wight, Manhattanu a komunit, které jsem poznal jako Lesáky, se teď alespoň spojili a bojují s hladem a trifidí hrozbou společně.

Ten obraz mi zůstane v paměti navždycky. Otec sedí vedle Christiny a s výrazem nepopsatelné úcty se dívá na své čisté předloktí. Vidí v něm klíč k novému světu.
Od té doby uplynulo už více než šest měsíců. Přestože je dnes poslední březnový den, tady na Manhattanu jsme stále v sevření nejkrutější zimy, jakou jsem kdy zažil. Vánice se prohánějí městem a dělají ze světa za mým oknem ve stém patře bílý malström. Normálně bych měl dokonalý výhled na sochu Svobody, ústí, kde Hudson odevzdává své vody Atlantiku, a ostrůvek, na němž oslepený Torrence stále řve vzteky ve svém vězení pro jednoho.

„Ale jak je to možné?“ zeptal se užasle otec. „Před třiceti lety mě jeden trifid málem oslepil. Měl jsem pocit, jako bych měl obličej v ohni.“
„A od toho dne jste trifidy jedl a pracoval s nimi. Byl jste vystaven jejich jedu v tak malých dávkách, že pro vás byly neškodné. Postupem let to vaše tělo stimulovalo k tomu, aby si vybudovalo přirozenou imunitu, tak jako se zaříkávači hadů stanou imunními vůči hadímu jedu.“ Zkontroloval paže ostatním lidem v místnosti. „Čtvrtina lidí nezareagovala na test odmítavě. Odhaduji, že tento vzorek bude reprezentativní pro místní populaci jako celek. Mnoho tisíc vašich lidí bude imunních. Klidně mohou začít dobývat zpět svou starou vlast.“
Otec seděl u stolu a vrtěl hlavou. Potrvá mu nějakou chvíli, než pochopí pravdu. Celá léta usilovně pracoval na tom, aby našel nějaký vědecký způsob, jímž by se dala neutralizovat síla trifidů. A zatímco se pachtil v laboratoři, jeho tělo udělalo přesně to – aniž by o tom věděl.

„Byli byste všichni tak laskaví a vyhrnuli si rukávy?“ zeptal jsem se. Všichni uposlechli.
Otec povytáhl obočí. „To je to poslední překvapení, které jsi na mé chtěl vytáhnout?“
S úsměvem jsem přikývl. „Ano.“ Také jsem si vyhrnul rukáv. „Ryder Chee ten test dokončil teprve minulý týden. Ještě jej musíme vylepšit, aby bylo možné rychle a přesně otestovat všechny lidi na ostrově. Ale podařilo se mu přijít té věci na kloub.“
„Teď se ti opravdu podařilo probudit mou zvědavost,“ prohlásil otec. „Na co jsme konkrétně testováni?“
Ryder Chee přešel od jednoho k druhému. Christina mu nesla podnos, kde leželo na sterilizovaném papíru asi tucet jehel. Ryder Chee vzal jehlu a namočil hrot do narůžovělého roztoku ve skleněné ampulce. Potom velice metodicky všechny obešel a každého píchl do předloktí. Jehlu zahodil, vzal si další a zopakoval postup na dalším kandidátovi.
Díval jsem se na to maličké bodnutí na kůži. Chee mi řekl, že nebudu muset čekat dlouho. A měl pravdu. Bodnutí začalo svědit a pak pálit. Na ruce se mi objevila jediná jasně červená skvrna.
Otec se nedočkavě podíval na svou paži, Potom zavrtěl hlavou, skoro jako by byl zklamaný, že na jeho kůži se červená skvrna neobjevila. Ryder Chee si jeho ruku pozorně prohlédl. „Necítíte nic, Bille Masone?“
„Vůbec nic.“ Otec se tvářil nechápavě.
Ryder Chee spokojeně přikývl. Potom se zeptal: „Je v Anglii ještě mnoho trifidů, Bille Masene?“
„To bych řekl, že je. Celý ostrov je jimi zamořený. Proč?“
„Protože kdybyste chtěl,“ řekl otci Chee, „mohl byste si tam udělat výlet. A chodit mezi trifidy.“
Otec se zatvářil ohromeně. „Chcete říct, že podle toho testu jsem imunní?“
„Píchl jsem vás do kůže jehlou namočenou do slabého roztoku jedu té rostliny. Nenastala žádná reakce. Proto vám trifidi nemohou ublížit. Ale totéž nemohu říct o vašem synovi. Jemu trifidi ublížit mohou.“

A tak kolona aut vyrazila ze Shanklinu do venkovského hotelu, kde jsme se měli ubytovat. Cestou jsem přemýšlel o odhalení, které si pro otce schovávám, a zajímalo mě, jak zareaguje.
Díval jsem se, jak za oknem ubíhá známá krajina. Bylo skutečně příjemné být doma. Přesto jsem nemohl nevzpomínat na posledních několik měsíců, počínaje tím, co zpočátku vypadalo jako nešťastná mise na osvobození Christiny. Teprve když odvezli oslepeného Torrence, jsem si pořádně uvědomil, co se stalo. Vybavil jsem si, že když se ulicemi kolébali trifidi, slyšel jsem rádiové vysílání, které nabádalo Newyorčany, aby hledali bezpečí na severu. Už jsem chápal, proč byli součástí lesácké mise také rozhlasoví a televizní technici. V den útoku ovládli rozhlasové a televizní stanice a odvysílali varovná hlášení, v nichž vyzvali obyvatelstvo, aby prchlo na sever od Paralely na 102. ulici. Bylo důležitým prvkem celkového Dymesova plánu vystavit svobodné Newyorčany hrůzné realitě táborů nucených prací. Plán vyšel dokonale. Příval lidí, kteří podlehli panice a vydali se na sever, byl takový, že Torrencovi žalářníci museli otevřít brány. (Nepochybně je k tomu také pomohl přesvědčit pochod těch zrůdných trifidů manhattanskými ulicemi.) V důsledku toho se desetitisíce uprchlíků z jižního Manhattanu znenadání ocitly v ghettech na severu. Tam se začali zděšeně a užasle rozhlížet kolem sebe. A tak se stalo, že Torrencovo tajemství vyšlo na světlo. To, co následovalo, byl spontánní pochod slepců, otroků i svobodných k Empire State Building.
Tehdy Torrencův diktátorský režim padl. Otrocké tábory byly osvobozeny. Rodiny se znovu shledaly. Jistě, ten přechod měl své problémy a nezdary, ale i tak se od té doby podařil zjevný pokrok.
V hotelu jsme poobědvali. Zazněly rodinné historky. Otec se bavil s Ryderem Cheem, jako by se znali desítky let.
Potom jsem řekl otci: „Ryder Chee by na tobě chtěl udělat malý test, spolu s ostatními lidmi v této místnosti. Souhlasí všichni?“
Každého okamžitě ovládla zvědavost.

Postupně jsme se dostali do města, kde na nás čekala auta. Můj otec Bill Masen, hrdina předchozí éry, se v průběhu posledních několika týdnů dověděl z rádiových zpráv, co se mnou bylo, ale nemohl se dočkat, až se dozví víc. „A ty tvrdíš, že ta dívka, kterou jsi našel, Christina Schofieldová, je skutečně imunní vůči trifidímu jedu?“
„Stejně jako Ryder Chee a jeho kmen. Mohou chodit mezi trifidy stejně, jako když se my jdeme projít do sadu.“
„Vzkazoval jsi mi rádiem, že máš pro mě další překvapení.“
Usmál jsem se. „Ano, mám.“
Otec se zazubil. „No tak, Davide, co je to? Přece nebudeš svého starého otce napínat, ne?“
„Bohužel ještě chvíli budu. Je to něco, co ti opravdu potřebuju ukázat.“
„V tom případě hořím zvědavostí. Sedni si do toho prvního auta.“ Otec se obrátil ke Kerris, která šla ruku v ruce s matkou. „Kerris, drahoušku, vy jeďte s Davidem. My pojedeme za vámi.“

Svět potom

Bylo jasné říjnové ráno, když trup hydroplánu políbil hladinu dokonalého moře. Přiškrtil jsem klapky a motory, které nás poháněly při patnáctihodinovém letu na východ přes Atlantik, zmlkly. Zelené pahorky ostrova Wight byly stejné, jak jsem si je pamatoval. Při pobřeží se držela mlha a zjemňovala siluety shanklinských domů. Zanedlouho motorový člun připevnil k předku letadla lano a potom je odtáhl k molu, kam se na nás přišel podívat docela slušný dav.
Byla to dlouhá cesta a na Manhattanu bylo třeba udělat ještě hodně práce. Ale považoval jsem za správné, aby se moji rodiče setkali s ženou, která nosila jejich první vnouče.
Vystoupili jsme za jásotu a frenetického potlesku. Nic takového jsem předtím neviděl. Kam se poděla obvyklá britská zdrženlivost? Musel jsem se usmát, když Gabriela Deedse obklopily desítky vesničanů, kteří si s ním chtěli potřást rukou. Indián Ryder Chee vypadal v davu impozantně a zároveň nepatřičně. Ale i jeho obvykle vážný výraz podlehl úsměvu, když se k němu přihrnuli ostrované, aby ho přivítali. Christina se vesele smála, odpovídala davu máváním a tleskala. Oči se jí třpytily vzrušením.
Bylo to všechno chaotické, místy snad dokonce bouřlivé. Ale najednou jsem stál tváří v tvář svému otci. Jeho tvrdá tvář se roztáhla do úsměvu. „Vychutnej si ten okamžik, synu,“ řekl mi a položil mi ruce na ramena. „Dostává se ti přivítání pro hrdinu – a ty si je v každém směru zasloužíš.“
Najednou nešlo souvisle mluvit. Na to bylo příliš mnoho objímání, potřásání rukama a polibků. Můj starý kolega a kamarád, pilot Mitch Mitchel, dokázal dostat ruku přes mačkající se lidi a ukázat tak v plné kráse celou svou paži, pro kterou si vysloužil přezdívku ,Opičák‘. Energicky mi prohrábl vlasy a zvolal: „U Bílé labutě, zítra večer v osm. Pivo jde na mě!“

„Nařizuji ti zvednout ty zbraně.“
Na podlahu spadla další zbraň a po ní další a další. Zanedlouho vestibulem znělo rachocení kovu o mramor. Podíval jsem se na civilní stráž u dveří. Následovala příkladu a odkládala své pistole a pušky. Stejně rychle jako zvuky vestibul zaplnily, také utichly.
Stará žena pak znovu promluvila. „Je konec, Torrenci. Tvoji spoluvládci byli uvězněni. Budou postaveni před náležitý soud. Stejně jako ty.“
„Cože? Vy… vy kreatury mě chcete soudit? To nikdy… nikdy.“ Zvedl pistoli a zamířil ženě do tváře.
Někdy se říká, že náhody ve skutečnosti neexistují. Že se naše činy řídí našimi neuvědomělými touhami.
Měl jsem želízka jen na jedné ruce, neboť příchod slepců nasazování pout přerušil. Z pravého zápěstí mi tak visel metr řetězu. A na konci toho hrozivého řetězu byl těžký ocelový náramek.
Dřív, než Torrence stačil vystřelit, jsem řetězem vší silou mávl. Měl jsem v úmyslu zasáhnout ruku, která držela pistoli. Ale švihl jsem řetězem příliš vysoko. Torrence v tu chvíli uslyšel zvuk blížícího se řetězu a pootočil se.
Okov ho zasáhl z boku do obličeje. Až příliš jasně jsem viděl škodu, kterou napáchal otevřený ocelový náramek, když se zaryl do jeho jediného zdravého oka.
Když ho pak zdravotníci odváděli, budovou se stále rozléhal Torrencův řev a nadávky, zoufalé a zuřivé projevy jeho neartikulovaného, ale hlučného vzteku.
Otočil jsem se ke Kerris, která klečela vedle Marni a držela ji za zakrvácenou ruku. Na tváři se jí leskly slzy. Přistoupil jsem k ní. Myslím, že jsem byl jediný, kdo se v tom okamžiku hýbal. Přestože ve vestibulu bylo snad pět set lidí, všichni nehybně stáli. Jako by tam stále nějak vládl Torrencův duch, přestože on sám byl zostuzený a sesazený.
Byl to sice strašlivý tyran, ale jeho zhoubný vliv nakonec pominul a zmizel. Gardisté vyhledali své slepé otce a matky. Podle emocí, které se jim zračily ve tvářích, vojáci neviděli své rodiče dlouho, velice dlouho.
Možná právě v tom okamžiku se Torrencovo zakletí definitivně zlomilo. Znovu spojené rodiny začaly v malých skupinkách odcházet.
Brzy odejdeme i my. Ale ještě ne. Bylo třeba postarat se o Marni. Se vší úctou, jak si to zasloužila.

Žena promluvila jasným hlasem. Ale ne k Torrencovi. Místo toho zvolala: „Stephene? Stephene? Jsi tam?“
To byl signál všem slepcům. S klidnou důstojností začali všichni volat jasným hlasem:
„Elizabeth? Elizabeth?“
„Anthony?“
„Hansi, jsi tam, Hansi?“
„Joe? Slyšíš mě, chlapče?“
„Colleen?“
„Rose?“
„Aarone, jsi tam, synu?“
„Theo…“
„Michaeli, to jsem já, tvůj otec…“
Zotročení slepci a svobodní slepci volali své syny a dcery.
„Colleen?“
„Benjamine, to je tvoje matka.“
„Slyšíš mě, synu?“
„Thomasi…“
Torrence už neovládl vztek a vyštěkl na své muže: „Vyžeňte ty lidi ven třeba pěstmi, jestli budete muset… pokud se nepohnou, vypalte do nich kulku. Postřílejte je jako psy!“
Rozhlédl jsem se po gardistech. Kdyby dveřmi dunivě projela celá eskadra tanků, nemohli by vypadat ohromeněji. Všude se tváře ozbrojených mužů zardívaly; začali se dívat jeden po druhém, co udělají jejich kamarádi.
Nedělali nic.
Slepí na ně dál volali.
„Joe, poslouchej mě. Zahoď tu bouchačku, chlapče.“
„Colleen, dej pryč tu zbraň.“
„Benjamine…“
Přejížděl jsem pohledem od jednoho gardisty k druhému. Jak se v nich začaly probouzet silné emoce, jejich zaryté tváře se proměnily.
Najednou jeden důstojník odhodil svou pistoli na podlahu, kde hlasitě zarachotila.
Jasné hlasy slepců po celou tu dobu nepřestávaly volat své syny a dcery.
„Zvedni tu pistoli!“ obořil se Torrence na gardistu. „Zvedni ji, nebo tě postavím před vojenský soud!“
Muž zavrtěl hlavou a sklopil pohled k podlaze. Vzápětí odhodil na zem pušku a po ní samopal.

Civilní stráž se zatím rozestoupila ještě víc a já jsem spatřil, do jisté míry nevěřícně, jak vestibulem pochoduje podivné seskupení lidí. Uvědomil jsem si, že jsou to slepci. Pohybovali se sebevědomě a pronikavě klepali bílými holemi o mramorovou podlahu. A bylo jich tolik, že v klapotu holí zanikly všechny ostatní zvuky.
„Co to má znamenat?“ zeptal se nanejvýš podrážděně Torrence. „Vyžeňte ty lidi odsud.“
Ale slepci postupovali dál a to, co zpočátku vypadalo jako desítky, byly ve skutečnosti stovky. Byla to úžasná směs. Své zastoupení tam měly všechny barvy lidstva. Někteří byli oblečeni elegantně, jiní měli na sobě hadry. Evidentně přišli jak ze svobodného Manhattanu, tak z otrockého tábora na severu.
Torrencův výraz osciloval mezi hněvem a zmatkem.
V popředí tohoto zvláštního procesí šla nevidomá žena kolem sedmdesáti let s dlouhými bílými vlasy; vidomá dívka vedle ní ji vedla.
Torrence se najednou začal smát. Podíval se na mě a potom na Sama Dymese. „Já vím, co to je, Dymesi!“ Ukázal svou pistolí zpátky na slepce a řekl: „Tohle je tvoje tajná zbraň.“ Rozesmál se ještě hlasitěji. „Na nic lepšího se nezmůžeš?“
„Já… já o tom nic nevím.“ Samův hlas byl sotva šepot.
„Á, takže ty se k té absurdní pantomimě nechceš znát? Konečně zdravý rozum!“ Nato se Torrence otočil a zařval na slepé muže a ženy: „Poslouchejte mě! Vy nevíte, že staré pořekadlo pořád platí?“ Ukázal na své zelené oko. „Že v zemi slepých je jednooký králem!“
„Generále Fieldingu,“ začala stará žena klidným hlasem.
„Ach, jdi pryč, slepá stařeno. A tu chátru si vezmi s sebou.“
„My neodejdeme, generále Fieldingu. Nebo bychom vám měli říkat vaším pravým jménem… Torrence, že?“
Torrence opustil humor. „Masterfielde, nechte to tady vyklidit, a jestli do pěti minut nebudou venku, dejte rozkaz, aby do nich začali střílet.“
Gardisté zvedli zbraně.

„Chci, abyste zařídil, že Kerris Baedekkerová se bude znovu podobat své sestře. Potom může odjet do Mateřského centra.“
„Ano, pane.“ Rory Masterfield mluvil s neskrývanou horlivostí. „A ostatní, pane?“
„David Masen je důležitý pro mé strategické plány týkající se ostrova Wight. Pokud jde o ty další…“ Přezíravě mávl rukou. „Myslím, že je čeká dlouhá a nepříjemná kariéra v uhelných dolech. Samozřejmě bez vyhlídek na postup. Ale teď je podle mě podstatné –“
Marni se s němým výkřikem vytrhla muži, který ji držel. Vrhla se k Torrencovi a sekla mu po tváři prsty nataženými jako drápy. Torrence couvl. Ale až poté, co jsem uviděl na jedné líci červené škrábance.
Dříve než se Marni stačila prsty dostat k jeho zdravému oku, popadli ji gardisté a odtáhli ji zpátky. Rozběsněná Marni obrátila svou pozornost na ně.
Torrence jediným pohybem vytáhl zpod saka pistoli a vystřelil.
Marni si přitiskla dlaň na hrudní kost. Pak se její tvář zkřivila bolestí a ona se svezla na podlahu. Zůstala na ní ležet obličejem dolů. Nehybná.
Zaťal jsem pěsti a zvážil jsem, jakou mám naději, že se mi podaří dát tomu muži jednu pořádnou ránu do obličeje.
Torrence se však rozhodl, že nebude víc riskovat. „Dejte jim pouta.“ Vztekle si sáhl na poškrábanou tvář a potom upřel zlostný pohled na tělo Marni. „To hoďte do spalovny,“ přikázal. Pistoli si nechal v ruce.
Gardisté mi začali na zápěstí zaklapovat ocelová pouta, když jsem zvenku zaslechl nějaký rozruch. V první chvíli jsem skutečně doufal, že znamená návrat trifidů. Ale toto nebyl poplašený křik. Spíš sílící hukot hlasů, které sice byly poměrně klidné, ale něčeho se dožadovaly.
Torrence obrátil líté zelené oko směrem k hlavnímu vstupu. Sledoval jsem jeho pohled. Ve dveřích stála řada příslušníků civilní stráže vyzbrojených puškami. Viděl jsem, jak po sobě nervózně pokukují. Pak jeden po druhém ustoupili.
Vestibulem proběhla vlna hlasů. Teď už jsem byl opravdu zvědavý a zvedl jsem hlavu, abych viděl přes gardisty přede mnou. Dokonce ani gardisté nevěnovali pozornost nasazování pout zajatcům.

Torrence na odpověď nepočkal. Místo toho si prohlédl zbytek kořisti. A znovu se zatvářil, jako by sám se sebou byl náramně spokojený. Měl k tomu všechny důvody. S pomocí zajatého mariňáka nás vylákal dolů. Jeho muži geniálním způsobem rozvěsili dynamitové tyčinky po stropě a použili výbušninu tak, aby místo smrtících střepin vytvořila silnou tlakovou vlnu, která oběti omráčí. Hrozilo nebezpečí, že utrpíme vážnější zranění na hlavě, ale Torrence vsadil na to, že vaječníkům hluboko v Christinině břiše se nic nestane a že jeho chirurgové by jí je mohli urychleně vyoperovat, pokud by to bylo třeba. Ale otec vždycky otevřeně přiznával, že Torrence má dobré organizační schopnosti, byť je využívá vyloženě brutálním způsobem. Co víc, Torrence musel zmobilizovat své protitrifidí čety, aby pracovaly i přes noc. Oknem jsem viděl, jak obrněné buldozery odklízejí kdysi děsivé dvacetimetrové rostliny spálené na popel něčím, co musela být nefalšovaná ohnivá bouře z masově nasazených plamenometů. V situaci, kdy byl Manhattan zbaven vetřelců – lidských i trifidích – se město vrátilo do železného sevření tohoto muže.
Torrence se zastavil, aby si prohlédl obě své dcery. Nejdřív se zadíval na Marni a zvláštní pozornost věnoval její jizvě. Potom se znovu obrátil ke Kerris. „Víš,“ začal, „já myslím, že opravdu budete dvojčata. Teď samozřejmě nevypadáte identicky.“ Promluvil přes rameno. „Masterfielde.“
„Pane?“

Podíval jsem se doleva.

Kerris tam stála, s tváří bílou jako papír. Pak se mi z ničeho nic vrátil sluch. Doprovázelo to zvonění, které vycházelo, jak jsem tušil, někde z nitra mé hlavy, explozí uvržené v chaos. Za mnou byl Sam Dymes, s obličejem zčernalým následky výbuchu. A byl tam i zbytek našeho otřeseného týmu: Christina, Marni, mariňák a dva tajní agenti.
Zato všude kolem nás se rojily desítky vysoce rozrušených gardistů. Zahlédl jsem Roryho Masterfielda, jak se na mě dívá s výrazem, který se nedal popsat jinak než jako samolibý.
Palčivá bolest kolem mých očí zesílila, až jsem sebou škubl. Usoudil jsem, že jelikož jsem o něco vyšší než průměr, platím daň za to, že jsem byl explozi blíž. Popáleniny o sobě dávaly bodavě znát.
Gardisté mi chytili ruce a prohledali mě, jestli u sebe nemám ještě nějakou zbraň, kterou bych mohl schovat do rukávu nebo boty. Zanedlouho byli hotovi. Pak jeden z nich zakřičel zpátky ke vchodu: „Vězni zajištěni.“
Řada černých uniforem se přede mnou rozevřela.
Dopředu postoupila vysoká postava. A já jsem zjistil, že se znovu dívám do té odhodlané tváře s jedním okem zeleným a jedním žlutým. Torrence vypadal, že je se sebou spokojený. Zblízka si prohlédl mou tvář, jako bych byl nějaká vytoužená starožitnost. „Ano,“ řekl nakonec. „Skutečně se pozoruhodně podobáte svému otci, Masene.“ Usmál se na mě. „Už brzy se budu moci Billu Masenovi odvděčit za tohle.“ Ukázal na své žloutkové oko. „Věřte mi, vrátím mu to i s úroky. A jak se daří vaší matce, Joselle Playtonové?“
Držel jsem ústa pevně zavřená.
„Nebo si teď nechává říkat Josella Masenová?“ Znovu se usmál a potom se naklonil tak blízko ke mně, že mi žlutá bulva visela přímo před očima. „Těším se na večírek při příležitosti našeho shledání. Hmm, když na to přijde, Josella nebude zase tak stará, ne? Jistě, bude už příliš stará na to, aby měla děti přirozeně. Ale určitě by mohla odnosit Christinino potomstvo, ne?“