6.

George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člo¬věk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sot¬va pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.
„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi,“ řekl. „Udělaly na mě dojem.“
„Jsem rád, že to říkáte,“ prohlásil Vickers.
„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nic¬méně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodu¬jeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat.“
Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič¬ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová,“ pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn.“
„To je pravda.“
„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám.“
„Doufám, že je.“
„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější.“
„To je,“ odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru.“
„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi,“ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.
„Nemám o vás žádné mínění,“ odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci.“
„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po¬chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy.“
„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství.“
„To nejsou podezřelá obchodní tajemství,“ poprvé se v Craw¬fordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí.“