Stál

jsem tam s vytřeštěnýma očima. A měl jsem pocit, jako by mi v srdci něco zemřelo.
Další týden jsem na tom byl špatně. Vrátil jsem se do letadla. Snažil jsem se spát, jedl jsem nouzové zásoby, díval jsem se, jak noc střídá den. Měl jsem pocit, jako by na mně stále ležela únava. Nedokázal jsem se toho zbavit.
Několikrát jsem si nasadil přilbu a rukavice a propátral jsem nějakých padesát akrů svého plovoucího ostrova. Krabi cupitali sem a tam. Rackové křičeli jako ztracené duše.
Můj malý svět stále osvětlovala tatáž tlumená rudá záře. Ke zlepšení nálady mi to nijak nepřispívalo.

Ale

v poslední vteřině jsem nechal hlaveň klesnout a zoufale jsem zavrtěl hlavou. Zmohl jsem se jen na to, že jsem se ohromeně díval, jak dívka s křikem vběhla plnou rychlostí do trifidího houští. Listy a stonky se zatřásly a tucet rozvinutých žahadel prosvištělo vzduchem. Skupinka kroutících se zákeřných rostlin vypadala v tu chvíli stejně hrozivě jako hnízdo kober.
Trifidi se uzavřeli a dívka mi zmizela z očí. Po další divoké vřavě pak rostliny nenadále znehybněly.
Dívčin křik ztichl.

Počkej!

zavolal jsem za ní. „Neboj se!“
Prchala, hbitá jako laň, džunglí prken. Rozběhl jsem se za ní, zkoušel jsem na ni volat, ale byla vystrašená. Určitě nikdy předtím neslyšela zvuk střelné zbraně.
Běžela jako slepá. Před sebou měla houštinu trifidů, kteří tam stáli s kořeny v drnech.
Myslel jsem, že se jim vyhne.
Neudělala to.
Myslel jsem, že se určitě zastaví.
Neudělala ani to.
Běžela dál a dál. Zvuk výstřelů ji vyděsil tak, že ztratila rozum.
„Prosím, zastav se! Nechoď tam… ne!“
V jednom šíleném okamžiku jsem skutečně uvažoval o tom, že bych se pokusil střelit ji do nohy, abych jí zabránil vběhnout do smrtící pasti.

Tehdy

a tam jsem pochopil, že musím najít nějaký způsob, jak ji z této plovoucí masy vegetace zachránit. Po čase si zvykne na život v mé domovině. Vyškolení lidé se tam o ni postarají. Naučí se mluvit anglicky, a třeba se dokonce znovu stane členem rodiny.
Periferním viděním jsem zahlédl kymácející se siluetu.
Plynulým pohybem jsem vytáhl pistoli a dvakrát jsem vystřelil. Obě rány se zaryly do bulvy blížícího se trifida. Třetí kulka našla stonek se žahadlem, které se rozvinovalo a připravovalo k útoku. Projektil ráže pětačtyřicet udělal z rostlinné hmoty vláknitou kaši.
Dívka pronikavě vykřikla. Potom si přitiskla ruce na uši a rozběhla se pryč.

Byl by

na nás zvláštní pohled. Já, oblečený jako kosmonaut z drahocenných dětských komiksů ještě ze Starého světa, se stříbrnou přilbou pod paží. Děvče vypadající jako divoška, oblečené do hadrů, živené krysím masem. Stojíme v rudě osvětleném světě plevele a vraků a smějeme se jako nějaké rozjařené děti.
V tu chvíli jsem k té bytosti pocítil také jakousi beznadějnou lásku. Byla krásná, plná života, ztepilá, nezničitelně zdravá, navzdory prostředí, v němž se nacházela. A tak jsme tam stáli: dva lidé svedení nepřízní osudu.

V tom okamžiku

se mi v hlavě zrodila představa, skoro až nadpřirozeně jasná. Viděl jsem v ní komunitu na pevnině, která bojuje o přežití. V ní rodina. Otec, matka, holčička. Pak přijde katastrofa. Všichni až na holčičku zemřou. Jaké hrůzy musela vytrpět, aby přežila do dospělého věku, by vydalo na celou knihu. Sama, zdivočelá, stále v ohrožení.
„Táta, táta, táta.“ Vesele to slovo opakovala. „Táta, máma, teta Sue, umyjsipusu… Tátamer-mur. Umyjsipusu!“ Rozzářeně ukázala, jak si umývá pusu a bradu.
Potom se zasmála. A byl to tak krásný smích, že jsem najednou zjistil, že se směju také. Pokusil jsem se přestat, ale byl to ten smích, který se prostě nedá potlačit; vytryskl z hlubin mého břicha a burácel z mých rtů.

Znovu

se mi podívala do očí. Viděl jsem, jak se v nich požitkářsky zablýsklo, když si nacpala sušenku do pusy a hlasitě – a se zjevnou rozkoší – ji rozkousala. Polkla a postupně si olízla všechny prsty včetně palce. „Mmm… mmm!“
„Chutná ti to?“
„Mmm!“
Usmál jsem se. „Já jsem… David… Da-vid.“
Nechápavě se na mě podívala. „Da… Daf…“ Zkusila to znovu; bylo vidět, s jakým úsilím ohýbá rty. „Da… d… dob…“
„David.“
Zářivě se na mě usmála. Pak najednou řekla: „Dáda.“ Hlas jí zněl dětsky. „Táta-táta táta-táta.“

Vypadalo to,

že ji náš malý rituál uspokojil, protože vrátila krysu do plátna, rychle ji zabalila a strčila si ji pod paži. Ale mou nabídku neodmítla. Bleskově vymrštila ruku, jako by tahala horký kaštan z ohně, a vyškubla mi sušenku z prstů.
Nebyla to hltavost ani barbarství, prostě se tak pohybovala. Rychle, a přitom elegantně.
Začala si sušenku prohlížet. Bylo jasné, že pečivo vidí poprvé. Potom k ní přičichla a zkusila po ní přejet palcem. Když byla spokojená, olízla ji.
„Mmm-mm!“

Vzala

do ruky krysu a naznačila, že ji kouše do břicha, což doprovodila nadšeným: „Mmm, mmm.“ Potom mi ji podala, abych si mohl vychutnat plody jejího úsilí.
Úsměv, který jsem vyloudil, byl hodně nucený.
Krysa rozhodně neprobouzela chuť k jídlu. Z nosu jí vytékal pramínek krve; srst postrádala lesk; vyčnívající zuby měly nezdravě žlutou barvu.
Nechtěl jsem svou novou přítelkyni urazit tím, že odmítnu nabídnutou pochoutku. Proto jsem nechal na tváři vřelý úsměv, ulomil jsem z balíčku pro přežití kus sušenky a podal jsem jí ho.

Ale ona

byla rychlejší a jako blesk seskočila z paluby lodě. Při dopadu její bosé nohy jen zlehka pleskly o drny. Potom přistoupila blíž ke mně, přikývla a usmála se. Zároveň začala rozbalovat něco schované v obalu, který vypadal jako kus plachtoviny.
Zarazil jsem se, protože jsem pochopil, co dělá. Ona nabízela jídlo mně.
Znovu přikývla, usmála se a ukázala mi oslnivě bílé zuby. Potom rozprostřela plátno přede mne na zem, jako by chystala piknik. Uprostřed plátna byli dva krabi – a velká krysa.

Slyšel

jsem historky o opuštěných dětech v neobydlených částech pevniny zamořených trifidy, které vychovala zvířata podobně jako legendární dvojčata Romula a Rema. Považoval jsem je za obyčejné báchorky. Ale stále se objevovala vyprávění o lidech, kteří přežili, když se z nich stali úplní divoši. Dokonce i do té míry, že úplně ztratili lidskou řeč.
„Mem-er, Ach! Ach!“ Udělala z ruky klepeto a přitiskla si ji k ústům. „Mem-er. Ach! Ach! Ach! Ach!“
Najednou se mi rozsvítilo. „Jídlo… ty myslíš, jestli mám jídlo?“
Naklonila hlavu na stranu, nerozuměla.
„Jídlo.“ Naznačil jsem pohyby při jídle.
„Ach! Ach!“
Pochopila.
Usmál jsem se a přikývl jsem. Ta nebožačka tady mohla být celé týdny; určitě byla pořádně vyhladovělá. Natáhl jsem ruku po brašně.

Chtěl

„ bych si s tebou promluvit, jestli můžu… prosím… nechci ti ublížit. Jmenuji se David… Jsem tady náhodou. Jako ty.“
Připadalo mi to jako jasný závěr. Že tady nějakým způsobem ztroskotala. Ale bůhví, jak dokázala tak dlouho unikat vražedné pozornosti trifidů.
Usmál jsem se. „Věř mi, já ti neublížím. Zůstanu tady dole na zemi. Chtěl bych jenom –“
„Mm… mem-er.“
„Promiň, ale –“
„Mem-er. Ach! Ach!“
Oči jí zářily. Zdálo se, že v sobě mají vitalitu a inteligenci, ale byla snad němá? Nebo… stydím se to přiznat, ale pocítil jsem něco, co mělo blízko k odporu.

V mžiku

jsem si přilbu sundal.
„Nelekej se,“ řekl jsem jí. „Nechci ti ublížit.“
Při pohledu na výjev, který vypadal, jako by si někdo sundal hlavu, dívka slyšitelně zalapala po dechu a zvedla roztřesené ruce před obličej.
Promluvil jsem co nejkonejšivěji. „Neboj se. Neboj se, prosím. Já ti neublížím…“
Mohl jsem si ji teď prohlédnout o něco lépe. To, co měla na sobě, nebyly žádné obvazy, ale šaty, z nichž zůstaly jenom cáry. Tvář měla sice čistou, dokonce snad vydrhnutou, ale pohled na masu jejích vlasů byl šokující. Nikdy jsem takového člověka neviděl. Navíc v sobě měla cosi z šelmy. Jako divoká kočka.

Když

jsem zvedl hlavu, uviděl jsem, jak se na palubě objevila postava. V prvním okamžiku jsem ji neidentifikoval jako lidskou. Spíš jsem měl neskutečný dojem mrštné, nelidské bytosti, tvora s hřívou tmavých vlasů. Ohromující bylo to, že měl na sobě něco, co vypadalo jako obvazy vlající ve větru. Ze všeho nejvíc připomínal egyptskou mumii, třebaže na mumii se pohyboval po lodním vraku mrštně a velice živě.
„Počkej!“ vykřikl jsem. „Prosím, počkej!“
Postava se zastavila a ohlédla se. Poznal jsem, že je to dívka. Mohlo jí být kolem šestnácti. Z očí jí čišel úlek. Dívala se na mě, jako bych to byl já, kdo právě vyběhl z hrobky.
Pak jsem si uvědomil, že její reakce je naprosto přirozená. Vždyť jsem měl na sobě něco, co jí muselo připadat jako oděv z jiného světa, a obličej mi zakrývala přilba a plexisklové hledí.

Přestože

mne toto splynutí lidských výtvorů a přírody odpuzovalo a zároveň fascinovalo, nebyl jsem připraven na to, co jsem spatřil vzápětí.
Smetl jsem stranou břečťan visící z boku kajutové jachty a najednou jsem ztuhl. Krev mi zahučela v uších. V okénku byla tvář. Tvář s očima, které na mě pohlédly, zářivější než všechno ostatní, co jsem od pádu do této říše plevele uviděl. Kontakt našich očí trval jen zlomek vteřiny. Intenzita setkání byla však taková, že jsem zalapal po dechu.
Pak tvář zmizela.
Abych se vzpamatoval z překvapení, ustoupil jsem od lodi, ale zachytil jsem patou za větev a ztěžka jsem dosedl na zadek.

OSMÁ KAPITOLA

Všechny byly začleněny do této obrovské změti rostlinné hmoty, která se v určitém okamžiku utrhla a odplula po proudu na volné moře.
Téměř hypnotizovaný tímto obrazem neuvěřitelné bezútěšnosti – obrazem, který mi připadal jako hřbitov všeho, co bylo člověku kdysi drahé – jsem prolézal přes čluny nakloněné hned na jednu, hned na druhou stranu, zpola ztracené ve zhoubné zeleni. Tady vyčníval zrezivělý lodní komín. Jinde jsem zahlédl za popínavými rostlinami podobnými liánám otevřené okénko. A uvnitř se rýsovalo něco, co vypadalo jako palandy pro posádku. Přistoupil jsem blíž a odhrnul jsem závoj vegetace, snad abych odkryl jméno vyvedené na přídi nebo další okénko zarostlé vrstvou mechu.

Ostrov, na kterém straší.

Nade mnou rudé slunce dál pochmurně zářilo na obloze v barvě rzi. Křik racků byl tak strašidelně smutný, že jenom umocňoval žalostnou atmosféru. Jaký to svět – jaký to výsostně smutný svět. Rezavé světlo, harampádí po vyhynulém národě, skoro až nadpřirozený pocit osamění.
Mech, mech, mech – poslední král Angkor Watu je mrtvý…
O několik chvil později jsem vstoupil mezi hromady porostlé býlím, které byly vyšší než domy. S úžasem jsem zjistil, že jsou to trupy malých nákladních lodí, remorkérů a rybářských plachetnic.

S přilbou

na hlavě a hledím spuštěným, abych se chránil před jakýmkoli trifidím útokem, jsem se prodíral smetím. Tu a tam jsem zahlédl dřevo mola vklíněné do masy vegetace. Na jednom silném sloupu byla přibitá cedule, na které stálo: Kotvení dovoleno pouze držitelům povolení. Stěží čitelná písmena už dávno vybledla a zůstaly jenom šablonou nakreslené obrysy kolem skvrnek černé barvy.
Jinde jsem našel pozůstatky třicet let staré boty obrostlé býlím a věc, v níž jsem poznal bednu od televize, bez obrazovky a lampy. Uvnitř trůnil krásný krab s největšími klepety, jaká jsem kdy viděl. Když jsem se přiblížil, chňapl klepetem do vzduchu; bylo jasné, že nehodlá opustit svůj bakelitový domov bez boje.

Otázka

která mi bleskla hlavou, zněla: kam proudy donesou toto trifidí plavidlo?
To ukáže čas, pomyslel jsem si neradostně. Mezitím jsem si všiml skupinky nízkých pahorků, které se zvedaly na nejsevernějším konci voru. Místo abych zůstával schovaný jako zajíc v kokpitu letadla, rozhodl jsem se, že zjistím, jaká další tajemství by toto zvláštní plavidlo mohlo ještě skrývat.
To, co jsem našel mezi těmi hrby a boulemi, potvrdilo mé podezření. Pod vrstvou svlačce, břečťanu a mechu jsem uviděl pozůstatky mola; možná původem odněkud z horních oblasti Southampton Water nebo z řeky Avon.

Byla to příliš neuvěřitelná představa?

Nevěděl jsem. Ale zeptejte se statkáře, za jak rychle obyčejný bodlák ovládne obilné pole. Nebo si pozvěte zahradníka, aby vám dosvědčil, že i obyčejná sedmikráska dokáže napadnout, podmanit si a ovládnout trávník na zahradě. Potom se zeptejte sami sebe, jestli rostlina, která umí chodit, komunikovat – a zabíjet – může vymyslet takové plavidlo, aby si našla nové pastviny. Já jsem teď alespoň věděl, jakým způsobem trifidi před několika hodinami uskutečnili své vylodění u Bytewateru na ostrově Wight. Ani na okamžik jsem nepochyboval o tom, že naši lidé najdou podobnou masu vegetace vyplavenou na pláž. Tu, která přepravila předsunutá úderná komanda trifidí invaze.

Sto metrů

daleko jsem zahlédl větší skupinu trifidů. Listy se jim houpaly ve větru, ale jinak se nehýbali. Možná jim vyhovovalo stát se zapuštěnými kořeny a čekat. Byl snad tento obrovský pružný vor jejich vynálezem? Možná měli přece jen ve svých dřevitých bulvách mozek. Třeba probíhal jejich vývoj tak rychle, že se u nich za posledních dvacet třicet let rozvinul intelekt a jednotlivé rostliny získaly specializované schopnosti. Trifidí vojevůdci? Trifidí technici? Trifidí inženýři? Inženýři, jejichž úkolem bylo vymyslet, postavit, a dokonce také řídit takové plavidlo, s jehož pomocí se jejich druh přenese na dosud nepodmaněná území.