„Teď. Zůstaň stát na pět vteřin úplně bez hnutí.“
„Gabrieli –“
„Důvěřuj mi, jo?“ Tvářil se vážně, ale zároveň jako by byl nabitý nějakou energií. Jako by byl na stopě něčemu důležitému.
„Tak dobře, co mám podle tebe udělat?“
„Fajn. Až řeknu: ,Teď,‘ zkus se po dobu pěti vteřin hýbat co nejmíň. Pak rychle zvedni ruce přímo nad hlavu. A pozorně při tom poslouchej ty trifidy tamhle na pahorku.“
Udělal jsem, co po mně chtěl.
Když jsem stál nehybně, slyšel jsem pomalé ťukání, skoro jako když člověk zamyšleně bubnuje prsty do desky stolu. Ale jakmile jsem pohnul rukama, rozpoutalo to doslova explozi klepání, která se zpomalila do předchozího tempa, když jsem se přestal hýbat.
„Slyšel jsi to?“ zeptal se netrpělivě,
„Slyšel, ale co to znamená?“

Zrak a sluch

Další den ráno jsem si ani nestačil obout boty a už mi Gabriel Deeds klepal na rameno. „Davide, pojď se na něco podívat a řekni mi, co si o tom myslíš.“ Vypadal jako někdo, kdo právě vykopal truhlu s pokladem.
Šel jsem s ním na kraj našeho tábora vymezeného řadou Jumb. V mlžném ránu vypadaly ještě šedivěji.
„Myslel jsem si, že to nebude trvat dlouho, než nás navštíví sousedi,“ poznamenal jsem. Trifidi se už šourali k táboru. Zatím měli cestu zablokovanou. Ale i tak si budeme muset dát pozor na jejich žahadla.
„Postav se na ten kmen, aby tě dobře viděli.“
„Gabrieli.“ Nechápavě jsem se na něho podíval. „Možná se budeš divit, Gabrieli, ale vím, jak ty potvory vypadají.“
„Jistě. Ale stoupni si na ten kmen. Věř mi, chci ti něco ukázat.“
„Ale oni jsou –“
„Ne, poslouchej je,“ řekl rychle. „Je na nich něco jiného.“
„Jak to myslíš?“
„Jestli se příliš nepletu, myslím, že se právě naučili úplně nový trik.“
Stál jsem na kmeni stromu, který mi poskytoval plošinku asi metr dvacet nad zemí. Nejbližší trifidi byli schovaní za hrází z vozidel, takže z nich bylo vidět jen nejvyšší část stonku a kalichy s žahadly. Ale díky nízkému pahorku asi sto metrů od nás stálo několik trifidů dostatečně vysoko, abych je viděl. Od kořenů po žahadlo. Od těchto trifidů se ozývalo klepání proutků o chlupaté bulvy.
Tázavě jsem se na Gabriela podíval.
„Co slyšíš?“ zeptal se.
„Nic, jenom to, jak trifidi chřestí svými proutky.“
„Chceš říct, že sis ničeho nevšiml, když jsi vylezl na ten kmen?“
„Čeho jsem si měl všimnout?“

„Co teď?“
„Několik dní zůstaneme tady. Až ta chátra odejde, vrátíme se, vyčistíme základnu od trifidů, opravíme ploty a postavíme ji znovu. Pohřbíme to, co zůstalo z mrtvých. Bude to dlouhá práce, ale uděláme to.“
„Ale máte přece vojenská letadla. Mohli byste pronásledovat Torrencovy lodě a rozbombardovat je na kusy.“
„To bychom mohli,“ připustil Sam. „Potíž je v tom, že vzali do zajetí spoustu našich lidí, kteří na těch lodích budou. Doufáme, že jednou budou zase svobodní.“
„Ale zatím budou využíváni na otrockou práci?“
„Ano, budou.“ Přikývl a zamyšleně si přejel prstem po kořeni nosu. „A zajaté ženy se stanou součástí Torrencova velkého plánu. Budou nuceně oplodněny. Budou mít děti.“ Jeho hlas byl unavený. „Zalehnu.“ Poplácal mě po rameni. „Měl by ses taky zkusit vyspat. Čekají nás těžké dny.“
Loudavě se vzdálil a sedl si zády k jednomu vozidlu. Velice jsem pochyboval o tom, že Sam Dymes té noci zamhouřil oko. A i kdyby ano, něco mi říkalo, že těžké sny by toho dobrosrdečného muže mučily až do rozbřesku.

„Asi to tak bude.“
Chvíli si to obracel v hlavě. Představoval jsem si ve tmě jeho modré oči jako dva chladné plamínky. „Víš, co mě vážně štve? Jak jsem podcenil Torrencovu posedlost pomstou. Jasně, věděl jsem, že je krutý. Zlikviduje každého, kdo se mu postaví. Ale nikdy by mě nenapadlo, že zorganizuje takový přepad. Nemá dost lidí ani zdrojů, ale jeho schopnost mstít se je… nekonečná. Musel na nás poštvat všechny vojáky, které měl, spálit většinu svých zásob paliva a nasadit polovinu své flotily. Ale moc to chtěl… tak moc, že při tom málem přivedl svou komunitu ke kolapsu.“
„Ale co chtěl? Podle toho, co říkáš, je tato základna jenom jednou z několika desítek, které máte.“
„No tak, Davide, nebuď naivní.“
„Prosím?“
„Dobře si prohlédni tohle.“ Zamáčkl cigaretu a vytáhl něco z náprsní kapsy. „Vzal jsem to jednomu z Torrencových mužů… ne, nevzpíral se, právě zahajoval novou kariéru nebožtíka. Tady, co si o tom… ne, počkej, potmě nic neuvidíš. Trochu ti na to posvítím.“ Slyšel jsem cvaknutí zapalovače. „Co jsem si všiml, všichni Torrencovi muži to měli zastrčené v kapse nebo přilepené na helmě. Tohle je to, co Torrence tak moc chtěl.“
Ve světle mihotavého plamínku jsem uviděl fotografii. Pochopil jsem a povzdechl jsem si. „Mne,“ řekl jsem mu.
„Vidíš, jak ti to pálí. Když jsi byl v New Yorku, Torrencovi špehové tě sledovali.“ Zastrčil si fotografii zpátky do kapsy. „A taky fotografovali.“
„Ale proč riskoval životy svých mužů, jen aby mě dostal?“
„Torrence tě chtěl zpátky. Mrtvého nebo živého, na tom mu nezáleželo. Musíš si uvědomit, že Torrence klade tvému otci za vinu, že přišel o oko a utrpěl značnou újmu na svém egu. Kdybys přišel o život, s radostí by tvé rodině poslal tvou hlavu naloženou ve sklenici. Nebo kdyby tě dostal zpátky do New Yorku živého, použil by tě jako rukojmí. Tak či onak by tě zneužil, aby tvůj otec trpěl za to, co udělal.“
„Víš, jak mi teď je? Dnes dopoledne přišly o život desítky vašich lidí.“
„Ať se na to podíváš z kterékoli strany, vinen je jediný člověk. A to je Torrence. On je odpovědný. On má na rukou krev.“

Škubl jsem sebou a probudil jsem se. Ve tmě, která byla takřka absolutní, vedle mě někdo seděl. Z cigarety, kterou schovával mezi dlaněmi, stoupal dým. Byl tak zamyšlený, že si zapomněl z cigarety oklepat popel, který se mu teď v šedivých vločkách sypal na kotníky. Sam vypadal, jako by ho drtily strasti celého světa.
Přestože se nepohnul, musel nějak vycítit, že už nespím.
„Podělali jsme to, Davide,“ řekl sotva šeptem. „Podělali jsme to.“
Posadil jsem se. Údy jsem měl ztuhlé od ležení na zemi.
„Včera mi řekla, že čeká dítě…“ Mluvil nesoustředěně, nesouvisle. „Zítra měla odletět domů k manželovi na mateřskou. Jazmay byla dobrá holka… vlastně už ne holka… žena. Znal jsem ji od doby, kdy její rodina připlula z Irska na plachetnici, která vypadala, jako by ji pohromadě držely provázky a balicí papír. Život je groteskní… nemyslím směšný. Prostě – prostě občas vyskočí a kousne tě. Byla šťastná, že bude máma, mluvila o tom, jak se na to těší. A o pár hodin později leží mrtvá na zemi… Na člověka z toho jdou nejrůznější myšlenky. Byl to osud? Bylo to někde napsané?“ Najednou změnil téma a s ním i tón. Sice dál mluvil tím tichým jižanským šepotem, ale jako by měl na sebe zlost. „Jak jsem mohl být tak pitomý, Davide? Jak je možné, že nás tak zaskočili?“
„Ty torpédové čluny byly rychlé. Než jsme se stačili rozkoukat, sesypaly se na nás.“
„Ale měli jsme pozorovací stanoviště po proudu řeky. Jediné, co mě napadá, je to, že hlídky přepadli dřív, než stačily spustit poplach.“

Ležel jsem na trávě a díval jsem se vzhůru na hvězdy. Orion, moje oblíbené souhvězdí z klukovských let, teď vypadal nevýrazně. Jeho pás, kdysi třpytivý, se už netřpytil. To, co tam venku tvořilo mlžnou bariéru mezi Zemí a vzdálenějším vesmírem, střídavě sláblo a sílilo jako odliv a příliv nějakých obrovských kosmických moří. Občas to ztlumilo slunce tak, že z něj zůstal jen krvavě rudý kotouček. Jindy to prořídlo, takže slunce svítilo téměř normálně. Právě teď to zahalilo hvězdy závojem, kterým prozařovaly jen ty nejjasnější. Ale i ty svítily ponuře, přitažlivé asi tolik jako zuby v mrtvé lebce.
Dlouho jsem tam ležel a díval se nahoru na smutně zakalenou oblohu, než si pro mě přišel spánek, ale i potom se mé sny hemžily hořícími lidmi, křikem a vyděšenými tvářemi. Znovu a znovu se mi vracel obraz Jazmay padající k zemi. Místo krve jí z rány na hlavě vyrazily vějíře trifidích úponků, které rostly dál a dál, bez konce, až jako břečťan obrostly budovy, pohltily celé země a chystaly se pokrýt celý svět…

„Díky,“ promluvil překvapivě tichým hlasem. Potom se zadíval oknem dopředu, jako by se v myšlenkách přenesl někam daleko.
Jumbo se plahočilo zpátky do kopce a já jsem tentokrát už neměl žádné zábrany. Jakmile nám cestu zkřížili nějací útočníci, dal jsem jim plamenometem co proto.
Ve chvíli, kdy Jumbo konečně prorazilo plot, se hořící stopa táhla až k místu, kde padla Jazmay. Trasa, kudy jsme projeli, byla poseta tvary, které se svíjely a doutnaly. Ale tentokrát jsem nechal oči otevřené.
Noc zastihla zbylá Jumba zaparkovaná v kruhu. Byli jsme nějakých patnáct kilometrů od tábora, na planině, která se táhla, kam až oči dohlédly. Trifidi kolébavě pochodovali směrem ke vzdálenému táboru.
Zpráva se evidentně šířila trifidí šeptandou.
Přijďte, bude hostina.
Jeden za druhým odhodlaně postupovali na sever.
Sčítání ukázalo, že z bitvy vyvázlo jen něco málo přes sto Lesáků. Očividně skleslí z utrpěné porážky, rozdělali jsme oheň v zóně bez trifidů vytvořené hradbou vozidel. Sušené zásoby a láhve s vodou posloužily k poněkud tísnivé večeři. Potom jsme postavili hlídky vyzbrojené silnými svítilnami a karabinami a pokusili jsme se využít noc k tomu, abychom se co nejvíc vyspali.

Dříve, než nepřátelští vojáci stihli z tarasnice vystřelit, plamen je pohltil.
Pustil jsem spoušť. Příval pekelného ohně ustal. Současně jsem zavřel oči, protože jsem nechtěl vidět následky svého činu.
Ani jsem nemusel. To, co z vojáků zůstalo, o několik vteřin později přejelo naše vozidlo.
„Davide. Otevři průlez.“
Vozidlo zastavilo vedle kantýny, jen dva metry od vchodu. Sam Dymes s brašnou plnou dokumentů vyběhl zpoza rozstřílených dveří. U průlezu se zastavil a kývl na Jazmay, která hbitě vylezla oknem.
Ale k průlezu se nedostala. Zastavila se svým tmavým, energickým pohledem na mých očích. To byl okamžik, kdy ji našla nepřátelská kulka. Zhroutila se na zem a její krásné vlasy prosákly karmínem. Její upřené oči přestaly vidět, světlo života z nich vyprchalo v jediném okamžiku.
Sam se na ni podíval s výrazem, v němž se dala vyčíst bolest a vztek. Popadl ze země samopal a vypadal v tu chvíli, jako by se chtěl v záchvatu pomstychtivé zuřivosti rozběhnout za jejím vrahem.
Zakřičel jsem na něho: „Same. Je pozdě. Vlez dovnitř!“
Jeho vytáhlá postava se nerozhodně zhoupla. Prahl po pomstě. Pak ještě jednou zalétl očima k nehybnému tělu Jazmay, smutně potřásl hlavou a vlezl do vozidla.
„Jeď, řidiči! Šlápni na to!“
Sam zavřel průlez a nasoukal se do kabiny za mne. Jeho výraz byl jako otevřená rána. Z jindy klidných očí čišely žal, hněv a zuřivost a měnily jeho pohled v něco, z čeho mi stydla krev v žilách.

„Připrav se s tím průlezem!“ zařval na mě Gabriel a hned se zase vrátil k popohánění řidiče, aby přijel ke kantýně blíž.
Viděl jsem, jak se nepřátelský dav rozevřel jako Rudé moře před Mojžíšem. Zdálo se, že v prostoru tábora se hemží až neskutečné množství vojáků v hnědozelených uniformách.
Rychle jsem se rozhlédl. Tábor byl v rukou nepřátel, o tom nemohlo být nejmenších pochyb. Ale toto dobytí mohlo mít krátké trvání. Už jsem viděl trifidy, jak postupují tou svou trhanou chůzí, která způsobovala, že se horní část stonku a kalich prudce komíhaly sem a tam. Valili se protrženým plotem a nejkratší cestou mířili k mrtvým z obou stran. Dnes večer se rostliny nakrmí do sytosti.
„Sakra!“ zaklel mrzutě Gabriel.
Když jsem se podíval sklem před sebe, uviděl jsem před námi shluk mužů. Tentokrát před naším strojem neprchali. Dva z nich mířili přímo na nás dlouhou černou rourou.
Gabrielovi se zalesklo v očích. „Tarasnice! Buď připravený vyskočit.“
V podobných chvílích je úžasné, jak může pud sebezáchovy dát člověku rychlost blesku. Bez uvažování jsem popadl ovládací páku před sebou a zmáčkl jsem červené tlačítko.
Z chobotu na předku našeho vozidla vytryskl obrovský plamen. Ta hučící, prskající žhavá masa měla barvu samotného pekla.

Ústup

Dolů to jelo rychleji, mnohem rychleji. Jumbo se s rachotem řítilo k budově kantýny. Jazmay střílela z okna samopalem. Sam mířil zpoza dveří revolverem.
Situace nevypadala dobře. Snad třicet útočníků obkličovalo budovu a kropilo stěny střelami ze svých karabin.
„Musíme sebou hodit,“ křikl Gabriel. „Až přijedeme k baráku, otevři průlez a dostaň ty dva co nejrychleji dovnitř. Jasný?“
Přikývl jsem a sevřel jsem tyč před sebou.
Připadalo mi to, že jsme v těch kabinách na předku Jumba hrozně zranitelní. Jako by kolem nás nebylo nic než sklo. Věděl jsem sice, že je tvrzené, ale nepřál jsem si, aby to nějaká kulka prověřila.
Naše Jumbo dojelo na rovnou zem a jeho předek se sklonil tak, že jsme z cesty vyryli metr ornice. Pak už jsme se plnou rychlostí řítili k budově.
Úspěch nebo neúspěch od sebe dělila šířka vlasu. Stačilo, aby některý z nepřátelských vojáků prohodil dveřmi do kantýny granát. Útočníků před námi stále přibývalo. Náš řidič zpomalil.
Gabriel to nehodlal připustit. Zadupal na podlahu kabiny, aby zdůraznil rozkaz. „Jeď, sakra!“ křikl do vnitřního mikrofonu. „Jestli neuhnou, přejeď ty svině!“
Svině uhnuly.
Když viděly, jak se na ně řítí Jumbo, motor řve a od pásů odletuje bahno, uskočily stranou.

Otočil jsem se a plácl jsem Gabriela do ruky. „Musíme se vrátit!“
„Nemůžeme. Už jsme skoro za vodou.“
„Sam a Jazmay tam zůstali. Jsou v pasti.“
Jeho tmavé oči rychle zhodnotily situaci. V dalším okamžiku stiskl tlačítko vnitřního mikrofonu. „Řidiči. Obrať to o sto osmdesát stupňů… a buď připravený nabrat pasažéry.“ Podíval se na mě. „Fajn, Davide. Myslím, že je vhodná chvíle na malou modlitbu. Chystáme se strčit hlavu lvovi do chřtánu.“

„To dělá ta hudba,“ překřičel jsem burácení motoru. „Orientují se podle zvuku té hudby.“
Gabriel přikývl. V jeho tváři se zračilo smutné uspokojení. „Proto hrajeme raději písničky než instrumentální skladby. Ti tvorové zbožňují lidský hlas.“
Zatímco jsme se přesunovali k naší únikové části plotu, ohlédl jsem se. Torrencovi muži měli pod kontrolou snad tři čtvrtiny tábora. Kruh postav v maskáčích obkličoval budovu velitelství. Poslední Jumba odjížděla se vzácným nákladem Lesáků. Jedno vozidlo však zůstávalo. Bylo obludou i mezi ostatními. Dvě věžičky s kulomety rozsévaly ohnivou smrt a zkázu. Torrencovi muži na ně útočili, ale byli znovu a znovu odráženi.
V tom okamžiku jsem uviděl, jak z kanceláře vyběhl Sam Dymes. V jedné ruce držel brašnu napěchovanou dokumenty, které byly příliš tajné, než aby mohly padnout útočníkům do rukou. Vedle něho běžela Jazmay a střílela ze samopalu.
Honem, honem… Popoháněl jsem je očima, aby naskočili do toho nestvůrného vozidla a s burácením odjeli po svahu do bezpečí. V tutéž chvíli, kdy jsem je mlčky popoháněl, aby běželi rychleji, jsem si všiml, že útočníci manipulují nějakých třicet kroků od vozidla s dlouhou černou trubkou. Během několika okamžiků bylo po všem. Vyvalil se dým, raketa vylétla z roury, prorazila kovový bok a vybuchla v jeho hrdinském srdci.
Exploze vytrhla ze stroje obě věžičky. Hořící vrak se kutálel trávou k řece.
Nevěřícně jsem na to zíral. Tlaková vlna srazila Sama i Jazmay na zem, ale jako blesk se znovu postavili a sprintovali ke kantýně, aby se v ní schovali. Ale bylo jasné, že každý úkryt, který najdou, bude mít jen krátké trvání.

„Sveze se nějakým Jumbem… mizíme odsud.“
„Kam?“
Škubl hlavou směrem k nejbližšímu trifidímu plotu. „Tam. Kam za námi Torrencovi muži nebudou moci.“
Naše vozidlo se už zařadilo do kolony za ostatní a dunivě ujíždělo trávou. Jedno Jumbo zavadilo o sprchovací barák a strhlo si střechu na svůj ocelový hřbet. Jelo dál, jako by se nic nestalo, a dělalo z drnů bláto. Z některých vozidel trčely hlavně kulometů. Poté, co se natočily k útočníkům, vychrlily smrtící proudy kulek prostoupených zářivě červenými svítícími střelami, které kosily Torrencovy vojáky ve velkém počtu.
V tu chvíli jsem ještě choval určitou naději, že je možné zvrátit vývoj bitvy v náš prospěch. Ale déšť kulek, který se snesl na náš pancéřovaný bok, mi prozradil opak. Další Torrencovi muži pronikli po vnitřní straně trifidího plotu a snažili se obchvatem uzavřít Lesáky do pasti. Teď byl naší jedinou nadějí ústup.
To, co zpočátku vypadalo jako chaotický boj, brzy přešlo v organizovaný ústup. Naše kolona se rozdělila. Každé vozidlo zamířilo samostatně k určenému sektoru trifidího plotu. Pak jedno po druhém prorazilo plot, přervalo dráty a nadělalo z kůlů třísky.
Gabriel se na mne smutně usmál. „V tomto okamžiku přenecháváme obranu velkým zeleným chlapíkům.“ Pokynul směrem k čekajícím trifidům. „Počítáme s tím, že Torrencovi muži nebudou mít na to, aby si poradili se všemi.“
Jako na znamení, první trifidi začali postupovat dírami v plotě a horlivě pátrat uvnitř tábora po kořisti.

Z reproduktorů rozmístěných na sloupech po celém táboře začala hrát hudba. Rytmický ženský hlas zpíval pomalou baladu, která se ozvěnou rozléhala po stráni. Dokonce ani střelbě mísící se s mučivými výkřiky umírajících se nedařilo přehlušit tu krásnou melodii.
Něčí ruka mi zatřásla ramenem. „To je náš signál k ústupu!“ Gabriel otevřel průlez Jumba. „Vlez tam!“ Rychle jsem se nasoukal dovnitř a posadil jsem se na jedno přední sedadlo. Zahlédl jsem, jak nějaký mladý hispánec vklouzl průlezem do kabiny pro řidiče pod mýma nohama. V další vteřině motor burácivě ožil.
Vozidlo se už rozjelo na svých housenkových pásech dopředu, když dovnitř vlezl Gabriel a posadil se vedle mne.
„Neviděl jsi Sama?“ zavolal.
„Když jsem ho zahlédl naposledy, mířil do své kanceláře.“
Gabriel se na sedadle otočil, aby lépe viděl na správní barák, kde Lesáci nakládali citlivější dokumenty do čekajících Jumb. Třesk kulek, které zasáhly bok našeho vozidla, najednou obrátil mou pozornost zpátky k řece. Objevily se další motorové čluny plné mužů v zelených maskáčích. Některé čluny se pokusily najet na břeh v místech, kde byl sráz příliš prudký, a tak útočníkům nezbylo než na břeh doskočit. Jenže sklon bahnitého břehu způsobil, že sklouzli zpátky do vody, kde se utopili pod tíhou výstroje, kterou měli na sobě.
Přesto se mnoha útočníkům podařilo proniknout na suchou zem – třebaže ne všichni se dostali až do tábora. Z hlídkových věží naši kulometčíci kropili zemi kulkami a mnoho vojáků posílali k zemi v půlce kroku. A po celou dobu zněla kakofonie střelby, explodujících granátů a pronikavého jekotu raketových baterií. Dým, který se valil táborem, byl hustý jako podzimní mlha.
„A co Sam?“ zavolal jsem na Gabriela.

Přesto jsem se podíval směrem, kterým ukazoval. O kus dál po proudu, stranou vlastní bitvy, leželo ve vodě zvláštní plavidlo, které svůj úkol zřejmě už splnilo. Připomínalo platýse. Sotva vyčnívalo nad hladinu a bylo strakatě pomalované tmavými odstíny modré a zelené. Dvě prosklené kabiny vykukovaly nahoru jako blyštivé oči. Drobné plavidlo, prakticky nevyčnívající nad hladinu oceánu, sledovalo poškozenou ponorku na základnu a potom odvysílalo její polohu hlavnímu údernému svazu.
„Sakra!“ vybuchl Gabriel. „Mělo nám dojít, co dělají. Proto ta velká děla mířila vedle, když jsme se snažili vyklouznout z Hudsonu. Chtěli nás jenom zmrzačit. Pak nás mohli sledovat až sem a…“ Jeho hlas zanikl v proudu nesouvislých nadávek.
Řeka sice byla příliš mělká na to, aby po ní mohly připlout válečné lodě s hlubokým ponorem, ale velice rychle se zaplnila celou flotilou menších člunů. Hnaly se vpřed, zatímco jejich palubní děla, kulomety, minomety a raketové baterie pálily o sto šest: jako smečka vodních hyen stahujících se kolem kořisti.
Ale ani nám nechyběly ostré zuby. Z různých míst na našem břehu zaštěkala děla a zasypala řeku granáty. Některé našly cíl. Tři nepřátelské motorové čluny se proměnily v ohnivé koule a jejich hořící posádky se vrhly do vody.
Gabriel radostí skákal po kovovém hřbetě Jumba. Ale dávka z kulometu, která se vzápětí odrazila od obrněného boku zabijáka trifidů, nám připomněla, že naše postavení je poněkud nápadné. Rychle jsme seskočili na zem a zpoza stroje jsme sledovali průběh boje.
Situace se nevyvíjela dobře. Navzdory tomu, že naše zákopy, palebná stanoviště děl a hlídkové věže statečně opětovaly palbu, více než tucet motorových člunů pronikl ke břehu. Pak, chráněni prudkou kulometnou palbou, Torrencovi vojáci vyrazili na zteč do kopce. V běhu stříleli, někteří házeli granáty do zákopů. Ztrácel jsem naději. Torrence zahájil rázný útok vedený speciálními pěšími oddíly. Lesáci umírali po desítkách.
V takových chvílích se často přihlásí o slovo absurdita.

Stejně jsme stačili odběhnout jen několik metrů, než jsme se otočili, abychom byli svědky toho, co muselo přijít. Dvě torpéda zasáhla zbývající ponorku schopnou plavby. Ponorka explodovala v gejzíru bílé pěny. Poté, co se rozlomila, bylo ještě chvíli vidět, jak dvě oddělené půlky plují od sebe, než klesly na dno řeky.
Třetí torpédo narazilo do bahnitého břehu a udělalo v něm pětimetrový kráter. Dovnitř se okamžitě vevalila vířící voda. Bublalo to a kouřilo jako nějaký ježibabí lektvar. Čluny, které odpálily torpéda, nás vzápětí zasypaly palbou z kulometů.
Gabriel, který tam stál jako nějaká divoká tmavá socha, ponechal volný průchod svému vzteku. „Jak nás našli?“ vychrlil ze sebe. „Na zpáteční cestě jsme dělali všechno předpisově. Drželi jsme nonstop hlídky. Přesvědčili jsme se, že nás nikdo nesleduje. Tak jak je možné, že jsou teď tady?“ Vypadalo to, že ani nevnímá svítící střely, které sviští kolem něho.
„Gabrieli!“ zařval jsem. „Hlavu dolů!“
Rozběhl se k nejbližšímu Jumbu a rychle vylezl na střechu. „Tamhle!“ ukázal. „Takhle to ti parchanti udělali!“
Vylezl jsem za ním, třebaže se mi naše nechráněné místo vůbec nezamlouvalo. Kulky létaly nepříjemně blízko.

Zvedl jsem se z rozbitých židlí, talířů a vysypaného jídla. Sam a Gabriel už utíkali ven z kantýny. Gabriel se zastavil na vyježděné cestě, ale Sam pokračoval dál ke své kanceláři. Jeho dlouhé nohy zabíraly jako nohy atleta.

„Hajzlové,“ sykl Gabriel, plný hněvu. „Hajzlové.“

Podíval jsem se k řece. Přes vodu se rychle šířily zpěněné brázdy ve tvaru písmene V.

„Torpédové čluny!“ Gabriel je zahlédl také. „Jak nás sakra mohly sledovat až sem?“

Díval jsem se, jak torpédové čluny zatáčejí ke břehu. Byla to malá, štíhlá plavidla, sotva větší než odpalovací komory, které měla po obou stranách středové kabiny. Ještě chvíli se řítila k táboru a pak vypustila svůj smrtící náklad.

Viděl jsem, jak se torpéda ženou ke břehu, a zatahal jsem Gabriela za ruku. „Pojď zpátky! Jsme moc blízko.“

Torpéda byla rychlá. Příliš rychlá, než abychom stačili udělat více než několik kroků – i když Gabrielův vztek byl tak prudký, že by mě nepřekvapilo, kdyby se rozběhl vpřed a pokusil se je nějak odchýlit holýma rukama.

Díky tomu a příliš mnoha dírám v trupu jsme se nemohli potopit. Jediné, co nám zbývalo, bylo mazat na otevřené moře, jako by nám za zadkem hořelo. Náhodou jsme vjeli přímo do mlhy, ve které se nám podařilo uklouznout dělovým člunům.“ Zavrtěl hlavou. „Věř mi, takovou cestu bych nechtěl zažít ještě jednou, pěkně děkuji.“

Poslední slova Gabrielovy věty ještě visela ve vlhkém vzduchu, když to přišlo. Zvuk, který nebyl zvukem. Byla to spíš neviditelná vlna, tvrdá jako beton, která zasáhla kantýnu, smetla talíře ze stolů a potom ty, kteří jedli, ze židlí. Okna se jedno po druhém roztříštila. Ozvěna se vrátila od srázu na druhé straně řeky jako zahřmění. Okamžitě jsem uslyšel křik. Siréna začala kvílet na poplach.

Vzdychl jsem úlevou. Naše odloučení bylo nepříjemné samo o sobě a zhořklo by úplně, kdybych věděl, že mě Kerris zneužila.

Gabriel nám při jídle vyprávěl o nejnovější misi na záchranu Christiny, třebaže jsme už skoro všechno jednou slyšeli. Věděli jsme hlavně to, že krátce předtím, než do nemocnice vtrhlo přepadové komando po zuby ozbrojené samopaly, Christinu uklidili na tajné místo.

„Smůla,“ řekl procítěně Sam. „Zatracená smůla.“

„Slovy jednoho starého blues,“ poznamenal Gabriel, „nebýt smůly, pořádné smůly, byl by náš život jednotvárný. Odvezl jsem pak přepadové komando k Hudsonu a koho nevidím – Roryho Masterfielda, jak hledí přímo na mne. Věděl jsem, že mě poznal, že moje krytí je v háji. A tak jsem naskočil do ponorky s našimi kluky. A tím to mělo skončit. Potopit se, vyklouznout po Hudsonu na moře a zmizet. Jenže jedna pobřežní baterie nás našla reflektorem. Seděli jsme tam jak kačeny. Ale první štěstí, které jsme té noci zažili, bylo to, že velká děla na ostrovech neměla potřebný dostřel. Granáty padaly více než půl kilometru od nás. S několika houfnicemi z baterie na TriBeCa už jsme takové štěstí neměli. Musím jim přiznat, že byli opravdu dobří. Udělali nám do věže tolik děr, že je v ní teď víc vzduchu než železa. Pak to korunovali tím, že nám ustřelili periskop a radar.

„A bude tak mít vysokooktanové palivo, aby mohl svými letadly udělat krátký proces s Lesáky. A se všemi ostatními osadami, které se budou zdráhat přijmout jeho – nevím, jak jinak to nazvat – ochranu.“

„A Kerris?“

„Je v pořádku,“ ujistil mě Gabriel. „Postaral jsem se o to, aby byla na zadním sedadle taxíku, než se objeví přepadové komando.“

„Jak se jí daří?“

„Zasáhlo ji, že jsi zmizel. Ale nese to celkem vzato dobře.“

„Ona neví, že jsi –“

„– špion? Ne, o mé druhé roli nic netuší. Bohužel neví ani to, jestli jsi živý, nebo mrtvý. Přirozeně jsem musel zachovat mimořádnou opatrnost.“

„Ty jí nevěříš?“

Gabriel zareagoval na můj výbuch ztrápeným výrazem. „Je mi to líto, Davide. Je to přece jen Torrencova dcera. Nemůžu jít do takového rizika. Máme v New Yorku víc agentů. Kdyby naše krytí prasklo –“

„Jasně, jasně, já rozumím,“ skočil jsem mu do řeči. „Ale řekni mi jedno, Gabrieli: věděla Kerris o tom, že Torrence má v úmyslu napadnout ostrov Wight?“

Podíval se mi přímo do očí. „Jsem přesvědčený, že o tom nevěděla. Podobně jako ty, měla být jenom pěšákem v jeho plánu.“

Zvrat

Gabriel mi u oběda vylíčil, co se stalo, počínaje mým únosem z New Yorku před více než týdnem.

„Všechno to byla moje práce,“ přiznal. „Věděl jsem, že generál Fielding, ten chlapík, o kterém teď víš, že je to Torrence, měl v plánu poslat tě zpátky na ostrov Wight s diplomatickým doprovodem.“

„Ale ve skutečnosti bych otevřel cestu invazní jednotce. Ano, Sam mi tu habaďúru vysvětlil.“

Gabriel pokračoval: „Takže mi bylo jasné, že tě musím buď dostat z New Yorku – nebo tě zabít holýma rukama.“

Podíval jsem se na ty mohutné ruce a potom zpátky do jeho hlubokých hnědých očí, které teď byly překvapivě vážné. Uvědomil jsem si, že tu druhou možnost nemyslel žertem.

„Věř mi, Davide. Klekl jsem na kolena, abych je přesvědčil, že tě mají z New Yorku vytáhnout.“ Upil kávu. „Ale snad chápeš, že naše důvody, proč jsme tě sem převezli a uchránili tak tvůj ostrov před invazí, nebyly tak docela ušlechtilé ani nezištné.“

Přikývl jsem. „Jestli se Torrence zmocní ostrova Wight, získá také Masenův-Cokerův procesor.“