4.

Nejdříve to byla žiletka, holicí čepelka, která se neopo¬třebovala. A potom zapalovač, který nikdy neselhal a ne¬vyžadoval žádné kamínky a nikdy nepotřeboval doplnit. Potom žárovka, která, pokud se s ní něco nestalo, svítila pořád.
A teď Věčné auto.
Sem někam budou patřit i syntetické karbohydráty.
Něco se chystá, řekl mu pan Flanders, když stál před obchodem starého Hanse.
Vickers si sedl na sedadlo u okna, pěkně vzadu v au¬tobusu, a pokoušel si v mysli utřídit fakta.
Někde byl zádrhel – žiletky na holení, zapalovače, žá¬rovky, syntetické karbohydráty a nyní Věčné auto. Někde musí být společný jmenovatel, vysvětlující, proč by to mě¬lo být právě těchto pět věcí a ne pět jiných, řekněme roleta a tyčky, s kterými se dá skákat, a joja a letadla a zubní pasty. S žiletkami se člověk oholí a žárovka mu posvítí na cestu a zapalovač by mu měl zapálit cigaretu a syntetické karbohydráty urovnaly přinejmenším jednu mezinárodní krizi a zachránily miliony lidí od hladovění nebo války.
Něco se chystá, řekl mu Flanders a stál tam v čistých, ale obnošených šatech a držel v ruce tu směšnou hůlku, ačkoli, jak tak o tom uvažuju, když ji pan Flanders držel, směšná nebyla.
Věčné auto bude jezdit pořád a nebude potřebovat žádný olej a když zemřete, odkážete ho svému synovi a ten, až zemře, ho odkáže svému synovi a pokud si váš pra¬pradědeček koupil takové auto a vy jste nejstarším synem nejstaršího syna nejstaršího syna, máte ho také. Jedno auto přežije mnoho generací.

„Omlouvám se za to auto. Kdybych věděl, že ho budeš potřebovat, spravil bych ho. Není tak špatné. Ale chtěl jsem vědět, co si myslíš o tom druhém obchodu, než ti vystavím účet.“
Prodejna na rohu vypadala nějak nevšedně a Vickerse to zmátlo, když k ní po ulici zamířil. Potom, když přišel blíž, uviděl, co je na ní tak zvláštního.
Starý Hans, opravář obuvi, si lehl do postele a zemřel. A opravna obuvi, která téměř nespočetně let stála vedle prodejny s drobným zbožím, byla definitivně zavřená.
Teď byla znovu otevřená – nebo měla přinejmenším umytou výlohu, něco, co se starý Hans za všechny ty roky nikdy neobtěžoval udělat, a bylo tam vystavené nějaké zboží. A byla tam cedule. Vickers se tak zajímal o to, co je na tom okně divného, že neviděl ceduli, dokud nestál skoro u obchodu. Cedule byla nová, s velkými, úhlednými písmeny, která říkala: OBCHOD S VYNÁLEZY.
Vickers se zastavil před výlohou a podíval se, co je uvnitř. V pruhu výlohy ležela vrstva černého sametu a na ní byly vystaveny tři předměty – zapalovač na cigarety, žiletka na holení a jednoduchá žárovka. Nic víc.
Pouze ty tři věci. Nebyly zde žádné popisky, rekla¬my, ceny. Nebylo to nutné. Jak Vickers věděl, každý, kdo tuhle výlohu uviděl, předměty rozpoznal, přestože se v krámu neprodávaly jen tyhle. K těm třem, co ležely na pruhu sametu, patřilo několik tuctů dalších, každý něčím odlišný a určitě výkonný.
Jak šel, ozvalo se klepání a když se vedle něj zastavilo, Vickers se otočil.
Byl to jeho soused, Horton Flanders, na své ranní pro¬cházce, ve svých trochu obnošených, pečlivě vykartáčo¬vaných šatech a se třtinovou hůlkou. Nikdo jiný, řekl si pro sebe Vickers, by neměl odvahu nosit v ulicích Cliffwoodu třtinu.
Pan Flanders mu hůlkou pokynul, postavil se vedle něho a upřel pohled do výlohy.
„Takže se rozrůstají,“ zahájil rozhovor.
„Podle všeho ano,“ souhlasil Vickers.
„Nejpodivnější vybavení,“ řekl pan Flanders. „Víte, ačkoli předpokládám, že vy asi ne, já jsem se hodně za¬jímal o tuto společnost. Jen ze zvědavosti, jestli mi rozu¬míte. Můžu dodat, že mě zajímá spousta věcí.“
„To jsem si všiml.“
„Jo, mě ano. Moc věcí. Například karbohydráty. Hod¬ně zajímavá organizace, nemyslíte, pane Vickersi?“
„Moc jsem o tom nepřemýšlel. Byl jsem tak zane¬prázdněn, že se obávám…“
„Něco se chystá,“ prohlásil pan Flanders. „Říkám vám, že je to tady.“
Autobus projel ulicí, minul je a zabrzdil u zastávky u rohu prodejny.
„Obávám se, že vás opustím, pane Flandersi. Jedu do města. Až se večer vrátím, zaskočte ke mně.“
„Ale ano, stavím se,“ odpověděl pan Flanders. „Brzy se zase zastavím.“

„To není moc, myslím, že bych se na to podíval.“
„Je to ta nejklasičtější věc, na kterou ses kdy podíval. Ten chlapík, co tady byl, jedním přijel a já si ho dobře prohlédl. Barva, jakou chceš. Spousta chrómu a nereza¬vějící oceli. Všechny součástky nejmodernější. A řízení… člověče, ta věc se řídí milionově. Ale musel bych si na to zvyknout. Šel jsem otevřít kapotu, abych se podíval na motor, a víš, ta kapota nešla otevřít. ‘Co tam děláte?‘ zeptal se mě ten chlápek a já mu řekl, že jsem se chtěl podívat na motor. ‘To nepotřebujete. Nikdy se nic ne¬porouchá. Nikdy se k tomu nebudete potřebovat dostat.‘ ‘Ale,‘ zeptal jsem se ho, ‘kde doléváte olej?‘ A víš, co mi odpověděl? ‘Nuže, pane,‘ řekl, ‘nenaléváte žádný olej. Do¬vnitř dáváte jenom benzín,‘ to mi řekl.
Budu jich mít asi zítra tak tucet,“ řekl Eb. „Bylo by pro tebe lepší, kdybys mi řekl, abych ti jedno schoval.“
Vickers potřásl hlavou. „Nemám moc peněz.“
„To je další věc. Ta společnost ti udělá dobrou cenu. Myslím, že bych ti mohl dát za ten tvůj vrak tisícovku.“
„Nestojí za tisíc, Ebe.“
„Vím, že ne. Ten chlápek řekl: ‘Dejte jim víc, než kolik stojí. Nestarejte se o to, co jim dáte. My vám to vynahra¬díme.‘ Nevypadá to jako chytrý způsob, jak dělat obcho¬dy, když nad tím tak přemýšlím, ale jestli chtějí fungovat takhle, neřeknu proti tomu ani slovo.“
„Budu se muset nad tím zamyslet.“
„Zbyde, abys zaplatil pět stovek. Jednoduše to pro tebe mohu udělat. Ten chlápek řekl, že to mám dělat jed¬noduše. Řekl, že je teď nezajímají tak moc peníze, jako to, aby dostali pár aut ven, aby jezdila po silnicích.“
„Nelíbí se mi to,“ nesouhlasil Vickers. „Tady se přes noc objeví společnost, prodává nové auto, a ještě ke všemu bez reklamy. Napadlo by tě, že o tom bude něco v novi¬nách. Kdybych já prodával nové auto, polepil bych zem reklamou… velké inzeráty v novinách, oznámení v tele¬vizi, billboardy na každé míli a tak.“
„Jistě. Také jsem nad tím přemýšlel. Řekl jsem, po¬dívejte, chlape, chcete, abych prodával tady to auto a jak ho mám prodat, když ho neinzerujete? A on povídá, že vypočítali, že auto je tak dobré, že každý bude překva¬pený, a řekne to dalším. Prohlásil, že neexistuje reklama, která by předčila slovní doporučení. Řekl, že radši ušetří peníze, které by dali do reklamy, a srazí dolů cenu auta. Řekl, že nebyl důvod nutit spotřebitele platit za reklamní kampaň.“
„Tomu nerozumím.“
„Takhle tě opravdu přesvědčí,“ připustil Eb. „Skupi¬na, která vyrábí Věčná auta, na to neutrácí peníze, to se klidně můžeš vsadit. A jestliže takhle nevyhazují peníze, představ si, co vyráběly všechny ostatní společnosti celá léta. Dát dvě nebo tři tisícovky za hromadu šrotu, která se rozpadne, když s ní podruhé vyjedeš ven? Nemrazí tě, když pomyslíš na peníze, které vydělávaly, co?“
„Až dostaneš ta auta,“ řekl Vickers. „Podívám se na ně. Možná při tom uděláme obchod.“
„Určitě. Buď si jistý, že uděláme. Říkal jsi, že jedeš do města?“
Vickers přikývl.
„Za chvíli sem přijede autobus. Chytneš ho na rohu u prodejny. Dostaneš se tam za pár hodin. Tihle chlápci jezdí opravdu dobře.“
„Myslím, že bych mohl jít na autobus. To mě nikdy předtím nenapadlo.“