Tuesday, October 31, 2006

Kerris

si všimla mého zasmušilého výrazu. Zlehka mě zatahala za ruku. „Teď je ta pravá chvíle na kávu a dobré lepkavé koblihy,“ řekla rázně. „A pak do postele.“
Čas plynul příjemně. Ale ze dnů, které jsem trávil nicneděláním s Kerris, jsem začal mít provinilý pocit. Rozhodl jsem se, že nadnesu otázku svého návratu na ostrov Wight. Také jsem se rozhodl, že nabídnu Kerris Baedekkerové, aby jela se mnou.
Ale jak už to v životě často bývá, události zvítězily nad plány. Mé dny snění se chýlily ke konci. Jisté mozky v tom velkém městě chladně spřádaly své strategie. A mne jako pěšáka na šachovnici čekal další přesun.
Odpoledne po prvním setkání s otcem Kerris, generálem Fieldingem, jsem se pilně snažil srovnat skóre s Gabrielem Deedsem. Alespoň malou naději! Po jeho mocném smeči předloktím míček odskočil od stolu a narazil do stropu haly YMCA, kde jsme hráli.
„Myslím, že to byl bod pro mne, pane Masene,“ řekl tím svým vlídným hlasem.
„Byl,“ přisvědčil jsem udýchaně.

Monday, October 30, 2006

Co však bylo

ještě důležitější, generál Fielding poháněl svou komunitu k tomu, aby expandovala na pevninu okupovanou trifidy, aby znovu dobyla svět pro lidstvo. Naproti tomu my na našem ostrůvku u pobřeží Anglie jsme se spokojovali s tím, že dřímáme v blažené nevědomosti ohledně toho, co se děje kolem. Byli jsme statičtí, někdo by dokonce mohl říct líní; neměli jsme žádný plán na obnovení komunit na pevnině. V duchu jsem se vracel ke svému rozhovoru s otcem toho osudného večera před několika týdny, kdy mě varoval, že ostrovní komunita, kterou pomáhal založit, čelí reálnému nebezpečí postupného zániku. Obyvatelstvo to zatím nevidělo, ale pravda byla taková, že poklidná izolace ostrova Wight se jednou stane jeho prokletím.

Sunday, October 29, 2006

„A ještě něco bys měl vědět.“

Stiskla mi ruku. „Až se rozhodnu, že je ta správná chvíle, abych měla vlastní děti, pořídím si je postaru.“
Tady byl ten zádrhel. Z vize generála Fieldinga, která představovala přílivovou vlnu lidí, jež smete trifidí hrozbu, jsem měl nepříjemný pocit. Obzvlášť když jsem slyšel o mnohočetných porodech navozovaných intenzivním používáním prostředků pro zvýšení plodnosti. I fena, která je nucena vrhnout štěňata příliš často, je předurčena k předčasné smrti. Ale jakkoli mi generálova strategie připadala nechutná, věděl jsem, že má své klady. Porodnost na ostrově Wight, kterou jsem do té doby považoval za impozantní, vedle ní bledla. Pokud bychom chtěli vést válku s gigantickým množstvím trifidů, potřebovali bychom armádu stejně gigantických proporcí.

Saturday, October 28, 2006

„Co se stalo?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Davide… propána, Davide. Musíš se ještě hodně učit. Já a desítky dětí? To je absurdní.“
„Proč? Tvůj otec přece říkal–“
„Ne. Davide, poslouchej.“ Otřela si slzy smíchu. „Já nemám mateřskou kartu.“
„Mateřskou kartu?“
„Ano. Když je dívkám třináct let, projdou hodnocením a dostanou svůj životní certifikát. Já mám kariérní kartu, což znamená, že jsem šla na vysokou školu, abych se – jak napovídá název – studiem připravila pro vhodnou kariéru. Jiné dívky se stanou profesionálními matkami.“
„Aha.“
„A mají pohodlné bydlení, dobře si jedí a dívají se na televizi, až jim to všechno leze ušima. Být profesionální matkou není špatný život.“
„Jistě.“

Thursday, October 26, 2006

Znamení

„Dobrá, Davide, proč ten protáhlý obličej?“
Byla půlnoc. Šli jsme ruku v ruce po Páté Avenue. Nekonečný proud dopravy vytvářel oslnivou – skoro až závratnou – řeku světla. Jednomu autu se s hlasitým zařinčením zadřel motor a auto zůstalo stát uprostřed ulice. Rozezněly se klaksony.
„Tak Davide?“ pobídla mě Kerris.
„To nic.“
„Určitě nejsi z ničeho sklíčený?“
„Totiž, jde o tu věc s…“ začal jsem mrzutě a skončil jsem pokrčením ramen.
„Otec se ti nelíbil?“
„Ne… nejde o tvého otce. Je to výjimečný člověk.“ Málem jsem řekl, že ho mám doopravdy rád, ale včas jsem se zarazil. Cítil jsem za profesionálním úsměvem mrazivou krutost. „Prostě mi ta výroba lidských dětí prakticky v průmyslovém měřítku připadá přinejmenším zvláštní.“
„Musím říct, že jsem o tom nikdy vážně nepřemýšlela. Na druhou stranu, jste v cizí zemi, pane Masene.“
„A cizinci dělají věci jinak, slečno Baedekkerová.“ Usmál jsem se. „Ano, ale stačí mi představa, že i ty jednoho dne… hrom do toho, Kerris, prostě se mi nelíbí představa, že bys měla přivést na svět bůhví kolik dětí.“
Náhle se zarazila a zadívala se na mě těma zelenýma očima. Potom si dala ruku na ústa a rozesmála se.

Tuesday, October 24, 2006

Jen zvažte,

jak různé společnosti zvyšovaly svou porodnost. V některých kulturách bylo plánované regulování porodnosti zakázáno, v jiných byly ženy, které měly velké rodiny, štědře odměňovány. Všichni se přičinili, od nuzáka po krále. Zkrátka, lidé rovná se moc. Jeden člověk pohne kamenem. Tisíc pohne horou.“
Na konci to nebyl ani tak rozhovor jako spíš politický projev generála Fieldinga. Kerris seděla po celou dobu mlčky. Přemýšlel jsem, kolika dětí je jí souzeno být matkou. Dvaceti? Třiceti?
Co víc, věděl jsem, že generál Fielding stojí o Masenův-Cokerův procesor. Já jsem zase přemýšlel o tom, jestli vyveze k mým lidem svou filozofii populačního růstu a prostředků pro zvýšení plodnosti. Věřte, že mi to dalo dost materiálu k přemýšlení na celý zbytek večera.

Monday, October 23, 2006

„S tím, že kolik?

– hm, řekněme – padesát procent populace je mladší pětadvaceti let?“
Přikývl jsem.
„My máme devadesát procent populace mladší pětadvaceti let,“ řekl. „Takže jak vidíte, máme energické, svěží lidi. Mladé lidi s ambicemi a potřebou – ano, jasnou potřebou – vytvořit si životní prostor.“ Generál si povzdechl a sepnul ruce na klíně. „Podívejte se do historických knih, Davide. Říše vzkvétaly, když měly vysokou porodnost. A na druhé straně upadaly, když porodnost klesla.

Sunday, October 22, 2006

„A dál, rodičky jsou ušetřeny únavné a časově náročné výchovy dětí. Tuto roli plní ženy, které jsou buď neplodné, překročily plodný věk, nebo jim v mateřství brání něco jiného.“ Generálovo pronikavé oko, to jediné zdravé, vyčetlo v mé tváři znechucení. „Vy s tím nesouhlasíte. Ale já jsem slyšel, že i vy máte své metody pro zvýšení porodnosti.“
Vzpomněl jsem si na veselé Domy matek překypující šťastnými, milovanými dětmi. „Ano,“ připustil jsem. „Ale výrobní proces je méně vědecký.“
„Chcete říct, že je nahodilejší? Že nejste schopni eliminovat vady plodu? Že jedna žena utrácí devět drahocenných měsíců na to, aby výsledkem bylo jedno dítě?“
„Může to vypadat náhodně, ale u nás to funguje.“
„A vaše populace činí třicet tisíc?“
„Tak nějak.“

Saturday, October 21, 2006

Ale

„není zvyšování lidské populace úkol na dlouho?“
„Proto jsme udělali z rozmnožování průmyslový proces,“ řekl generál. „Zavádíme metody masové výroby do oblasti rození dětí.“ Dotýkal se svých prstů, a tak odškrtával každý bod svého proslovu. „Představa, že žena vyčerpá devět měsíců svého plodného věku na vyprodukování jednoho dítěte, je v dnešním světě nemyslitelná.“
„To byste chtěl, aby ženy děti vrhly – jako zvířata?“
„Vy nazýváte takové rození vrh, což je ponižující. My bychom o takových ženách řekli, že jsou štědré.“
„Ale je možné najít ženy, které jsou schopné rodit dvojčata na rozkaz? Určitě –“
„Dvojčata ne. Já mluvím o situaci, kdy by normou byla trojčata, nebo dokonce čtyřčata. A dokonce to v posledních dvaceti letech normou je. Ženy berou prostředky pro zvýšení plodnosti, aby měly mnohočetné porody.“
Cítil jsem vzrůstající neklid. Poslouchání toho, jak tento muž triumfálně popisuje, že ženy byly degradovány na úroveň slepic v drůbežárně, připravila v mých očích tuto komunitu o značnou část lesku.

Friday, October 20, 2006

Ano, ovšem.

„ Podívejte, New York produkuje lidi takovým tempem, že naše populace lavinovitě narůstá.“ Vypadalo to, že jeho žluté oko hoří vlastním světlem. „Během deseti let bude tak obrovská, že i město jako tohle pro ni nebude – nebude moci být – dost velké. Jeho hranice padnou a lidé se vyvalí ven, rozsekají trifidy a zašlapou je do země, kam patří.“
„Ale nehrozí vám, že růst populace překročí meze soběstačnosti?“
„Potom se hrozba hladomoru stane popudem, který požene lidstvo dál.“
„Ale pozvolnější, kontrolovanější expanze by jistě byla bezpečnější –“
„K čertu s bezpečností, člověče. Tohle je válka. Lidé proti trifidům. Přežití versus vyhynutí. Pochopitelně budou oběti, ale s obrovskými rezervami mužů a žen budeme schopni své ztráty v okamžiku nahradit. Všude, kde jeden člověk padne v souboji s trifidem, zaplní mezeru deset jiných.“

Wednesday, October 18, 2006

„Och, ty samozřejmě máme,“ prohlásil generál energicky, „ale je to příliš hrubá síla. A taky zatraceně špinavá. Jaký by mělo smysl spálit trifidy za tu cenu, že nám zůstanou miliony akrů kontaminované půdy? Ne, já mluvím o nejdokonalejší zbrani. Nejstarší zbrani, jakou lidstvo zná, a zároveň také nejsilnější.“ Věnoval mi poměrně přísný úsměv a potom mne náklonem hlavy vyzval, abych hádal.
„To mě zajímá. Vypadá to, že se jedná o nějakou opravdu hodně zvláštní zbraň.“
„Ach, to tedy je.“ Předklonil se, vychutnával si okamžik odhalení. „Tou zbraní je samotný člověk. Nebo spíš lidé. A ne desítky ani tisícovky. Muži – a ženy! – po milionech,“ sděloval mi důvěrným hlasem, viditelně nadšený. „Zkuste si představit, že toto město je obrovská továrna. Jeho výrobky jsou lidé, Davide.“
„A lidé jsou vaše tajná zbraň?“

Monday, October 16, 2006

„Abyste mohli přinutit komunity, které jsou, řekněme, trochu ostýchavé, usednut za jednací stůl?“
„Ne, to samozřejmě ne, Davide. Ale musíme být schopni bránit své město a své lodní trasy.“
„Pokud to nezní příliš drze, generále Fieldingu, co je váš konečný cíl?“
„Samozřejmě dobýt svět.“
Čekal na mou reakci. Nedopřál jsem mu žádnou.
Úsměv mu zvrásnil tvář a napjal zjizvenou kůži kolem žlutého oka.
„Nebo abych byl přesnější,“ pokračoval, „měl bych říct dobýt svět zpátky. Pro nás všechny. Pro lidstvo. A zničit jediného skutečného nepřítele.“
„Trifidy.“
Přikývl.
„Bude to tvrdý oříšek, nemyslíte?“
„Mám zbraň, Davide. Úžasnou zbraň.“
„Atomovou bombu?“

Sunday, October 15, 2006

Ukázal jsem na sklenku.

„Ne, tohle mi úplně stačí, děkuji.“
„Tak tedy, Davide. Doufám, že k vám mohu být otevřený. Kerris vám jistě řekla, že naším cílem tady v New Yorku je navázat kontakt s ostatními komunitami bez ohledu na to, ve které části světa se nacházejí, že?“ Aniž by počkal na mou odpověď, pokračoval. „Navážeme obchodní vztahy, budeme si vyměňovat znalosti a odborníky.“
„Ale některé komunity nemají zájem hovořit.“
„Přesně tak. Několik našich lidí bylo brutálně zavražděno. Přestože se k těmto místům přiblížili pod bílou vlajkou. To je jeden důvod, proč musíme udržovat bojeschopnou armádu.“

"Ty......Ty sis sundal božskou čelenku. Ty jsi ďábel." blábolila zmateně a Stone jí raději nic ani nevysvětloval. V tuto chvíli by to bylo asi stejně zbytečné. Zničil jim tady takovou krásnou čelenku, pošpinil čest kněžky zaslíbené bohu a teď si ještě Ray sedl na ten divný trůn ve kterém náhle začalo podezřele praskat. To nevypadá dobře.
Kněžky pomalu obestoupily celou místnost podél stěn. Pak jejich velitelka s odhodlaným výrazem vyndala spoza pasu nebezpečně vypadající dýku a napřáhla se k ráně. Ostatní kněžky ji bleskurychle napodobily.
"To se na nás vrhnou, nebo budou těmi nožíky házet ?" zeptal se Mark, který měl odjaživa smysl pro detaily.

Saturday, October 14, 2006

Dost,

„aby nám to stačilo na obranu.“ Opět jsem mu věnoval záměrně neurčitý úsměv.
„Chápu. Chcete pomlčet o tom, jaké máte zbraně. V pořádku. Ostatně, zatím neznáme své vzájemné úmysly, nemám pravdu?“
Potvrdil jsem mu jeho názor dalším úsměvem.
„Pojďme si vzít nové koktejly.“ Sotva znatelným kývnutím upoutal pozornost servírky, která nám pohotově přinesla další pití. „Nechcete ještě něco jiného, Davide? Doutník? Nějaké jídlo?“

Thursday, October 12, 2006

„A do motorů používáte trifidí olej?“
„Ano, rafinovaný.“
„Ale hádám, že náhradní díly a munice musejí být v dnešní době vzácné.“
„Dokážeme si vyrobit nejen náhradní díly, ale i munici a bomby,“ poznamenal jsem. Ten našeptávač v nitru mé lebky, i když byl tichý, byl moudrý. Ponoukal mě, abych generálovi vnutil představu, že ostrov Wight není jenom obyčejná bezmocná komunita farmářů: že máme zuby a můžeme kousnout.
Generál pokýval hlavou. Vstřebal informaci a pak se na rovinu zeptal: „Kolik máte proudových stíhaček?“

Wednesday, October 11, 2006

Řekněte mi,

„ Davide,“ začal generál Fielding, „máte na ostrově Wight rodinu?“
Řekl jsem mu, že mám otce, matku a dvě sestry.
„Těší se dobrému zdraví?“
„Velice. Otec má svou práci, která je pro něho něco jako výprava za svatým grálem.“
Zdálo se, že generál se chce o otci dozvědět víc. Řekl jsem mu něco o jeho minulosti, jak se mu před třiceti lety podařilo přežít Oslepení a celkový nástup trifidů. Způsobem, který mi připomněl dotazování, jež jsem podstoupil cestou přes Atlantik, se mě vyptal na ekonomiku ostrova Wight a jeho infrastrukturu. Potom se jen tak mimochodem zeptal na jeho vojenské možnosti.
Tichý hlas v mé hlavě se ozval znovu. Drž si karty co nejvíc na prsou. Neodhaluj příliš.
„Máme několik válečných lodí a také nějaká vojenská letadla,“ řekl jsem s úsměvem. Záměrně jsem formuloval svou odpověď tak mlhavě, že by mi to i kněz mohl závidět.
„Ano, slyšel jsem, že jste musel s letadlem nouzově přistát. Byla to stíhačka, že?“
„Stíhací bombardér.“

Tuesday, October 10, 2006

Doktor Wiseman se taktně vzdálil, aby si vzal nový drink. Nad koktejly jsme tak zůstali Kerris, její otec a já. Generál mávl rukou směrem ke dvěma přepychovým pohovkám, které od sebe odděloval konferenční stolek. Jakmile si muži, kteří na nich seděli, všimli blížícího se generála Fieldinga, rychle uvolnili místa. Kerris a já jsme se posadili na jednu pohovku, generál Fielding na druhou. A tak jsme konverzovali, otočení k sobě. Vzduchem se nesly libé Straussovy melodie.
Mezitím jsem se už vzpamatoval z šoku, který mi přivodil pohled na generálovo zničené oko. Dokonce jsem něco takového už viděl. Příčinou takového zežloutnutí oka je potřísnění trifidím jedem. Stejný osud málem potkal před třiceti lety i mého otce. Pouze rychlá první pomoc a propláchnutí očí slaným roztokem ho zachránily před trvalým poškozením. Fielding evidentně neměl takové štěstí. Věděl jsem, že je na levé oko slepý.
To mu však nebránilo, aby mi zdravým okem neustále nepřejížděl po obličeji, jako by četl slova na stránce. Tento člověk dokázal během několika vteřin odhadnout povahu člověka a pak si ho zařadit podle toho, co vidí.

Monday, October 09, 2006

Existuje

„něco, čemu se říká Masenův-Cokerův procesor. To zařízení rafinuje trifidí olej na vysoce kvalitní benzín. Je to tak, Davide?“
Přisvědčil jsem. Ale tichý hlas uvnitř hlavy mi říkal, že jsem byl ke svým americkým přátelům až příliš štědrý, pokud jde o informace týkající se aktiv mé domoviny. Jestli tato komunita neměla žádný přístup k ropě a odvozeným produktům, procesor by pro ně byl jako husa, která snáší zlatá vejce. Jenže už jsem otevřel past (mlčenlivost nikdy nebyla mou silnou stránkou): pravda byla venku. Upřímně jsem doufal, že své předchozí neuváženosti na lodi nebudu litovat.

Sunday, October 08, 2006

Zatímco jsem maskoval svůj úžas, muž řekl: „Rád vás poznávám, Davide Masene. Věřte mi, těšil jsem se na setkání s vámi. Co říkáte našemu městu?“
Odpověděl jsem mu, že jeho město považuji za mimořádné, a on mi podal ruku. Přestože používal vojenský titul, stisk ruky měl spíš jako politik.
Otočil se k plešatějícímu muži. „Dovolte, abych vám představil doktora Wisemana.“
Přízvuk jasně zařazoval původ doktora Wisemana daleko na jih od Masonovy-Dixonovy linie. „Rád vás poznávám, pane Masene. Jsme rádi, že jste naším hostem. A doufáme, že po návratu domů do Anglie budete o nás moci říct mnoho dobrého.“
Generál Fielding se na mě podíval; pohled jeho žlutého oka se mi vpaloval do tváře. „David Masen nám přináší šanci vyřešit jeden z nejpalčivějších problémů,“ prohlásil.
„Nepovídejte,“ odvětil žoviálně doktor Wiseman.

Thursday, October 05, 2006

Z profilu jsem zahlédl vysokého muže. Mohlo mu být kolem šedesáti, ale stál rovně jako pravítko. Krátce zastřižené vlasy důstojně přecházely ze zrzavých ve stříbrné. Byl zabrán do rozhovoru s plešatějícím mužem přibližně stejného stáří.
„Otče,“ promluvila zdvořile Kerris. „Chtěla bych ti představit Davida Masena.“
„Těší mě, generále Fieldingu,“ řekl jsem a podal jsem mu ruku.
V okamžiku, kdy se ke mně otočil, jsem málem ucukl ohromením. Čistý profil, který jsem viděl předtím, byl klasický, pohledný profil hrdiny. Levá polovina obličeje se nemohla od té pravé lišit víc.
V pravém oku se leskl stejně zelený odstín jako v očích Kerris. Zato levé oko bylo žluté – jasně žluté jako vaječný žloutek. Nemělo žádnou duhovku; ta šokující žluť vyplňovala celý důlek a ponechávala uprostřed krutou černou zřítelnici. Od oka se rozbíhalo několik bílých jizev, které se táhly až k linii vlasů.

Wednesday, October 04, 2006

Kerris mne nasměrovala k oknům, z nichž se otevíral výhled na širé město dole, které se s příchodem tmy proměnilo v oceán světel. Objevila se servírka s tácem plným drinků. Vzal jsem si suché martini. Kerris si vybrala šampaňské. V rohu tiše hrálo smyčcové kvarteto. Přál jsem si, aby to mohl vidět otec. Koktejlová párty na vrcholku nejvyšší budovy světa!
V tom okamžiku jsem si slíbil, že svou rodinu přivezu do New Yorku. Právě když jsem se opájel tímto hřejivým optimismem, Kerris mne vzala za loket.
„Můj otec je tamhle,“ řekla mi. „Pojď, představím tě.“

Tuesday, October 03, 2006

Cítil jsem, jak se červenám od límce nahoru stejnou rychlostí, jakou jel výtah.
Jestli jsem očekával malé rodinné shromáždění, zmýlil jsem se. Výtah nás totiž vyklopil v obrovské místnosti, která byla jen o málo menší než fotbalové hřiště. Pod lustry konverzovali s koktejly v ruce elegantně oblečení muži a ženy. Mnozí Kerris poznali. Vřele se s ní vítali polibky na tvář. Až dosud jsem New York viděl jako město živě pulzující téměř výhradně mladými lidmi. Ale zdálo se, že v této místnosti je shromážděno mnoho šedivých hlav. Usoudil jsem že tohle je newyorská vládnoucí třída, zralí muži a ženy, kteří unikli Oslepení a zdědili ne-li Zemi, pak alespoň tento její malý a nádherný cíp.
Sebedůvěra prostupovala místností jako cigaretový dým. Tady ti dobří a důležití diskutovali o politice, formulovali priority a složité plány, vydávali dekrety. Toto byl dvůr manhattanského krále.

Monday, October 02, 2006

Ruku v ruce jsme vstoupili

impozantními dveřmi, nad nimiž stálo zlatými písmeny: EMPIRE STATE BUILDING.
Vyumělkovaným vestibulem. Po mramorové podlaze. Mezi sochami řeckých a římských hrdinů (včetně nádherné bronzové sochy zadumaného Alexandra Velikého). Do výtahu s hustým červeným kobercem. Liftboy pohnul mosaznou páčkou. Výtah se ladně rozjel vzhůru. Kerris mě vzala za ruku, stiskla ji a políbila mě na tvář. „Klid, Davide.“ Usmála se. „On tě neukousne. Vážně.“
Také jsem se usmál. „Setkání s otcem dívky je vždycky trochu důvod k nervozitě.“
„Neříkej, že nemáš velkou praxi. Takový fešák jako ty?“

Sunday, October 01, 2006

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

„Ale několikrát jsem se s ním setkala. Dokonce mi před týdnem zatelefonoval. Aby mě pozval na dnešní večírek.“
Na okamžik jsem se zamyslel. Nezdálo se, že by Kerris takové uspořádání vadilo. Brala to jako přirozený řád věcí. Připomnělo mi to naše Domy matek na ostrově Wight. Pochopil jsem, že v situaci, kdy bylo nanejvýš důležité přivést co nejrychleji na planetu co nejvíc lidí, přijala tato společnost v New Yorku podobný postup. Ve Starém světě před Oslepením by to bylo nepředstavitelné z mnoha důvodů – společenských, politických a citových. Teď nikdo ani nemrkl.
„Tak, jsme tady,“ řekla se zářivým úsměvem. „U taťky.“
Zvedl jsem oči k budově, která v podvečerním slunci rudozlatě zářila. Sloupy s náznaky listů palem a papyrů, které lemovaly její patu, navozovaly evidentně egyptskou atmosféru, zatímco dveře ,střežili‘ vytesaní orli. Oči mi to táhlo k obloze – výš, výš a výš – ale vrcholek jsem pořád neviděl. Okapové roury se leskly jako drahý kov, jako by celá budova byla vykládaný šperk gigantických rozměrů.
„Připravený?“ zeptala se.
„Lepší to nebude.“