Nenuceně řekl: „Chemoinjekce. To pro tebe bude taky novinka, co?“

Čas plynul. Někdy se nedalo odlišit, kdy je noc a kdy den. Těžké mraky, které se přivalily, zakryly slunce a zredukovaly beztak už chabé množství světla prakticky na nulu. Loď však uháněla dál, šrouby čeřily vody Atlantiku a příď mířila na západ. Chvílemi foukal řezavě studený vítr. Ze tmy vyletovaly sněhové vločky. Někdo kdysi řekl, že sněhová vločka v červnu je zvrácenost. Pochopil jsem, že nebyl daleko od pravdy. Měl být teplý letní den, ale já jsem se díval, jak se za oknem míhají proudy sněhových vloček. Třeba ani nepřijde obleva. A třeba za několik chmurných let obalí celý svět silná vrstva mrtvého ledu.
Jenže kdo to mohl vědět? Tisíce, miliony let nebo celou věčnost mohla Země obíhat kolem slunce, uzamčená v ledové rakvi. Aniž by na jejím povrchu zůstal jediný mikroorganismus.
Otřel jsem z okénka sražené kapičky. Venku se prostírala absolutní tma, kterou kazily jen ty bílé sněhové tečky.
Ten dávno zemřelý básník měl pravdu. Sněhová vločka v létě je skutečně zvrácenost.
„Ahoj, pane bum bum!“
Christina se na mě zářivě usmála přes jídelnu pro cestující. Kreslila silnou voskovkou hůlkové postavičky.
Také jsem se na ni usmál a pak jsem si položil ruku na prsa. „David.“
„David Masen,“ řekla vesele. „Ano. David Masen. Čas na večeři?“
„Ne,“ řekl jsem, zaskočený pokrokem, který udělala. „Na večeři budeme muset ještě chvíli počkat.“
Kerris zvedla hlavu od zprávy, kterou psala. „Christina dělá mílové kroky. Dejte jí rok nebo dva a bude se hlásit do našeho výzkumného týmu.“
„Takže z ní bude taky olík?“

Přikývl jsem.

Nevěděl jsem, co mám říct, aby to neznělo necitlivě, ale na Gabrielovu tvář se vrátil přátelský úsměv. „Chemoinjekce je metoda mužské sterilizace.“ Ukázal, jako by si do ruky píchal injekci. „Myslím, že v šestadvaceti byl otec na tu proceduru už moc starý. Trochu ho to rozhodilo.“ Poklepal si z boku na hlavu. „Já jsem z toho žádné problémy neměl. Ale taky je pravda, že mi nechybělo, co jsem nikdy neměl. Chápeš?“
Chápal jsem. A v duchu jsem byl zděšen.
Gabriel s úsměvem dodal: „Jakmile jsem měl Růžovou kartu, otevřelo mi to dveře na Kastrátskou vysokou, jak tomu říkáme.“ Pobaveně se zasmál. „A získal jsem nejlepší vzdělání, v jaké mohl někdo jako já doufat. Teď mám hezký byt a práci, která je bezkonkurenční. Pozor, Davide. Vylila se ti káva. Chceš nalít ještě kapku?“
Poděkoval jsem mu. Ne… chtěl jsem jít nahoru na vzduch. Pochválil jsem mu jeho hru… a získal jsem příslib odvety. Pak, aniž by moje tvář prozradila, co si myslím, jsem opustil místnost.

Gabriela to pobavilo. Smál se dlouho a hlasitě a plácal se do stehen tak prudce, že bych se nedivil, kdyby mu tam zůstalo pár modřin.
Bezděčně přejel obrovským palcem po hraně pingpongové pálky. „Je snadné zapomenout na všechny ty radosti z doby, když byl člověk ještě dítě. Já jsem choval králíky, spousty králíků. Pořád se množili, a tak jsem si ani nevšiml, když jeden dva zmizeli. Táta totiž čas od času některého píchnul do hrnce.“ Usmál se. „A moje neřest? Filmy. Každou sobotu jsem stál první ve frontě u Loewa. To je velké pozemní kino na Broadwayi. Zbožňoval jsem grotesky. Víš, co myslím? Buster Keaton, Laurel a Hardy, Arkina Rossettová? Ale Chaplinovi jsem nikdy nepřišel na chuť, připadal mi moc sentimentální. A taky se mi líbily kovbojky. Čím víc se tam střílelo, tím líp. Ale pak jsem ztratil chuť dívat se, jak jedni lidé zabíjejí druhé.“
„Cože?“
„Jo, táta zastřelil mou mámu. Prásk! Přímo do srdce.“
Ohromeně jsem ze sebe dostal: „To mě mrzí, Gabrieli. Nechtěl jsem –“
„To nic, Davide.“ Mávl rukou a sám se zatvářil omluvně. „Je to už dávno. Prý špatně snášel chemoinjekce.“
Nepřipadalo mi vhodné zeptat se ho, co jsou to chemoinjekce. Ale nejspíš si všiml nechápavého výrazu v mých očích.

Tak! Mečbol

Míček mi narazil na pálku s takovou silou, že se celuloidová kulička rozloupla na dvě úhledné polokoule. Hned nato Gabriel pokračoval v rozhovoru. „Ovšem – používáme vysílače s malým výkonem, takže signál nedoletí dál než nějakých padesát kilometrů. Taky jsme zažili nájezdy pirátů. Navíc jsme na tom byli hodně špatně, dokud před dvaceti lety nepřišlo nové vedení, které posílilo obranu. Každý, kdo by chtěl na naše město udeřit, by si to měl dobře rozmyslet, protože můžeme odpovědět tak tvrdě, že by se z toho ti lumpové nemuseli už nikdy vzpamatovat. Dáš si kávu?“
Tak lahodnou kávu jsem nemohl odmítnout. Sedli jsme si na konec stolu, usrkávali z papírových pohárků a debatovali. O možné příčině tmy, které pořád držela planetu Zemi v těsném sevření. Navzájem jsme si povídali o rodině a dětství: tak, jak se to dělá, když chcete někoho dobře poznat. Vyprávěl jsem mu, co jsem zažil při létání se svými modely, až po to, jak jsem konečně dostal poprvé do vzduchu svůj drahocenný raketový letoun. A jak kostelník ze strachu rozhoupal kostelní zvon, když ten zvuk uslyšel, protože si myslel, že se vrátily rakety z války s Hitlerem.

„A Rory?“
„Ten stojí mimo. Jeho doménou jsou diplomatické služby. Něco jako osobní vyslanec, který má navazovat kontakty s komunitami, které hledáme – a v ideálním případě v nich získávat spojence.“
„Což nemusí být vždycky nejsnadnější úkol, že?“
„To tedy ne… á, to byl bod pro mě, kámo.“ Znovu podal. Míček mi prosvištěl kolem ucha. „A blíží se nám mečbol.“ Navázal na předchozí téma. „Nejspíš ses s tím taky setkal. Lidi mají strach, že jim tu trošku jídla, kterou pracně vydupou ze země, seberou nějací bandité, takže se zavřou ve svých komunitách, izolují se a nechtějí s nikým nic mít.“
„Je to pochopitelné.“
„Jo, ale je na čase strhnout ty bariéry. Nemůžeme dál přežívat na svých upachtěných ostrovech, na svých upachtěných farmách v našem upachtěném světě. Musíme začít komunikovat, abychom mohli vytvořit mezinárodní federaci.“
„Organizaci spojených národů číslo dvě?“
„Proč ne? Jenže někteří lidé zastrčení ve svých evropských enklávách se ani neodvažují používat rádiový vysílač, aby na sebe nepřilákali pozornost. Ale klidně můžeš vsadit majlant, že všichni sedí u svých přijímačů a snaží se zjistit co nejvíc o svých sousedech.“
„My jsme o New Yorku nevěděli,“ řekl jsem, „takže vy nejspíš také nepoužíváte rádio, ne?“

Řekl mi víc o výzkumném týmu na palubě parníku Beagle Minor.
„Posádka se na nás dívá trochu podezíravě,“ prohlásil. „Říkají nám ,olíci‘.“
„Olíci?“
„Původně to bylo ,ologové‘, ale pak to zkrátili. Ale taky je možné, že se na nás dívají jako na bandu Oliverů Hardyů.“ Vesele se ušklíbl. „Vlastně bych se jim ani nedivil. Když jsme si přitáhli na palubu své knihy a laboratorní vybavení, nejspíš jsme jim připadali trochu nafoukaní. Dobrá rána, Davide! Ale nevydrželo to dlouho. Ještě než jsme stačili pořádně vyplout z přístavu, měli jsme hlavu přes zábradlí a telefonovali jsme do Mexika.“
„Telefonovali do Mexika?“ Usmál jsem se. „Aha, už chápu. Mal de mer.“
„To je ono… sakra, ta síťka se určitě pohybuje. Potom vystřídal mal de mer záchvat mal du pays.“
Mal du pays? To, že Gabriel použil pro stesk po domově francouzský termín, mi o něm něco prozradilo. Určitě měl prvotřídní vzdělání.
„Jestli tomu rozumím, posádka vám říkala ologové podle toho, co děláte?“ řekl jsem.
„Trefa do černého, Davide. Trefa do černého. Já jsem biolog se specializací na flóru.“
„A Dek?“
„Geolog. Kdybychom se náhodou nachomýtli k místům, kde je ropa nebo užitečné rudy, chceme o tom vědět. Kerris je zoolog. Snaží se zjistit, jak se daří živočichům pod všemi těmi krásnými, kolébajícími se trifidy.“
„Řekl bych, že špatně.“
„Krysám se tak špatně nevede.“
„Chceš říct, že uklízejí zbytky, když si trifidi poradí s většími kousky?“
„Přesně tak, Davide. Sakra, ta síťka mi určitě roste před očima. Musíš mi ukázat, jak děláš tu opačnou faleš, kamaráde.“ Gabriel vytáhl míček ze síťky a hodil mi ho, abych podal. „Kim So je odborník na antropologii. Zjišťuje, jak to my chudáci vlastně děláme, že jsme ještě tady.“

Gabriel zavrtěl hlavou a odpálil míček zpátky přes stůl rychlostí, která určitě neměla daleko k milionu kilometrů za hodinu. Míček mi narazil do pálky a odletěl nahoru, kde se odrazil od stropu. Než jsem jej přinesl, vysvětlil jsem mu základní pravidla kriketu. Hry, které můj starý učitel, pan Pinz-Wilks, s láskou říkal božská. Když jsem s vysvětlováním skončil, Gabrielův výraz svědčil o hlubokém a trvajícím zmatku. Nakonec, po dlouhém přemýšlení, se zeptal:
„A zápas, ve kterém družstva absolvují všechny směny na pálce, trvá jak dlouho? Dvě hodiny?“
„To ne,“ odvětil jsem s úsměvem. „Kriketové zápasy trvají o něco déle.“ Když jsem mu řekl jak dlouho, podíval se na mne tak podezíravě, jako bych ho chtěl pořádně tahat za nos.
„Dva dny?“ zeptal se. Pak to zopakoval: „Dva dny?“ Obrovským palcem vymáčkl důlek na pingpongovém míčku a zavrtěl hlavou. „Vy Angličani ale musíte mít výdrž. Jak můžete hrát tak dlouho bez jídla nebo spánku?“
„To ne, týmy mají přestávky na oběd a na čaj.“
„Na čaj?“ V očích se mu znovu objevil nechápavý výraz. Vysvětlil jsem mu, že v Anglii slovo ,čaj‘ znamená nejenom nápoj, ale i jídlo, které se jí v časovém předělu mezi odpolednem a večerem.
Gabriel pokýval hlavou a podal. „Churchill měl pravdu. Jsme dva národy rozdělené společným jazykem.“
Znovu jsem si uvědomil, že i když kulturní, a dokonce i jazykové rozdíly mezi Američany a Angličany vypadají na první pohled povrchní, může z nich vyplynout nejeden oříšek.
Ale jinak jsem s Gabrielem vycházel skvěle. Jeho vřelost a přátelskost mi hodně zvedly náladu. Hráli jsme spolu stolní tenis, pili kávu (opravdovou kávu – ne tu břečku ze žaludů, na níž jsem vyrostl a které se z nějakého důvodu říkalo ,francouzská káva‘) a přehazovali jsme si konverzační témata sem a tam spolu s těmi celuloidovými míčky, které měly výraznou tendenci praskat, jakmile se jich Gabriel dotkl.

Dál

„Za jak dlouho tam budeme?“
„V New Yorku? Počítám tak za tři dny.“
„Jsi rád, že se vracíte domů dřív?“
„Rozkazy jsou rozkazy. Ale bude to příjemné znovu chodit po pevné zemi. Páni, ty jsi v tom docela dobrý, co?“
„Mám spoustu praxe, jak čekávám v kantýnách na dobré počasí.“
Gabriel Deeds hrál stolní tenis báječně. Měl takovou sílu, že nejeden míček praskl následkem jeho ničivých smečí předloktím.
Stěny společenské místnosti byly ověšené přišpendlenými filmovými hvězdičkami. Karmínové rty se špulily z nalíčených tváří zasazených do propracovaných platinových účesů.
„Kruci, Masene, kde ses naučil tu opačnou faleš?“
„Při kriketu.“
„Při kriketu?“
„Nadhazování mi jde líp než pálka.“
„Co je to kriket?“
„Ty jsi nikdy neslyšel o kriketu?“