Později

dorazily protitrifidí brigády v ochranných oděvech, vyzbrojené trifidími puškami. Tyto brigády tvořili muži a ženy všech stavů. Jakmile byl vyhlášen trifidí poplach, zanechali všeho, co dělali, a spěchali na určené shromaždiště, připraveni vypořádat se s jakýmkoli útokem trifidů. Když jsem viděl, že dorazili, upevnilo to ve mně přesvědčení, že život se brzy vrátí k normálu.

I když

už byla pryč, pořád jsem si připadal trochu jako omráčený a její výjimečná nabídka stále visela ve vzduchu. Bylo mi jasné, že si to ještě budu muset rozmyslet.
Navzdory šoku z toho, že jsem se ocitl ve tmě, když měl být den, a úleku ze vpádu trifidů, kteří překonali Solent a objevili se na pláži u Bytewateru, jsem v tu chvíli stále věřil, že se můj život bude dřív nebo později znovu odvíjet jako obvykle. Dál budu letadlem přepravovat pasažéry na Scilly, Jersey a Guernsey a vzácněji podnikat výpady hluboko do vnitrozemí. Když jsem se probudil do noční krajiny, neměl jsem ponětí, že to všechno je pryč – že budoucnost, jak jsem si ji představoval, to roztříští na kusy a zamete jako rozbité sklo.

„No tak,

no tak, přede mnou se nemusíte upejpat, pane Masene, vy víte velice dobře, jak to myslím. Tak jak je to, jste registrovaný?“
„Ne, nejsem.“
„Ale populace ostrova by měla z tak dobré krve, jako je vaše, obrovský přínos.“
„Já opravdu nevím, jestli –“
„Máte snad nějaké filozofické výhrady proti eugenice?“
„Ne, ale –“
„Takže jsme domluveni. Až se přežene tahle bouře na lžíci vody a život se vrátí do zaběhaných kolejí, musíte k nám přijít na večeři jako náš host.“
„Mám letět do –“
„To nijak nespěchá, pane Masene,“ řekla se zářivým úsměvem. „Co třeba příští pátek?“
„Ehm, nejsem si jistý –“
„Výborně! Takže příští pátek. A pamatujte si: mládí je třeba nechat trochu vybouřit. No, nebudu vás rušit. A určitě zkuste náš angreštový džem – je fantastický.“
Vstala, usmála se a žoviálně dodala: „Neříkejte, že takovou nabídku, abyste fyzicky přispěl k novému zalidnění světa, dostáváte každý den.“
„Ehm, ne… nedostávám.“

V tu chvíli

mi z těch dětských hlasů naskočila husí kůže. Zpívaly, protože měly pocit, že jsou bezpečné ve světě, který znají. Jenže venku za zdmi, ve tmě, trifidi uslyší kolísání melodie. V duchu jsem je viděl. Groteskní rostliny, jejichž stonky se kolébají stejně výhružně jako kobry reagující na zvuk píšťaly. Jenže tyhle mrzké zrůdy se ani náhodou nenechají okouzlit hudbou. Když dostanou třeba jen malou šanci, vymrští své třímetrové žahadlo dětem do obličeje.
Matka Susan však považovala za lepší neplašit je. Takže až na tmu za okny probíhalo všechno jako obvykle – i když jsem přece jen navrhl v rámci bezpečnostních opatření rozestavit několik vidomých matek jako hlídky. Patrolovaly teď na ploché střeše budovy. Čas od času ohlásily Velké matce, že za zdmi je vidět charakteristický trhavý pohyb stonků.
Později mne matka Susan neomylně vystopovala v jídelně, kde jsem se posiloval čajem a toastem. Přisedla si k dlouhému stolu, u něhož jsem seděl, a energicky řekla: „Pane Masene, obvykle považuji za nejlepší zeptat se přímo. Jste zaregistrován v některém Domě matek?“
Záměrně jsem dělal hloupého. „Zaregistrován?“ zeptal jsem se.

Neměl

jsem na práci nic jiného, a tak jsem se chvíli potloukal starou budovou. V jídelně jsem si všiml kamenné tabulky nad jakubovským krbem, kterou nechali zapustit do zdi budovatelé domu. Byla do ní hluboko vytesána slova Sol lucet omnibus. Naštěstí pro mě stál pod nimi i překlad: Slunce svítí pro všechny.
Nu… teď už to neplatilo.
Venku byla tma jako v Hádově říši. A nikdo nevěděl, jak dlouho to tak zůstane.
Vrátil jsem se z knihovny na chodbu. Z jedné třídy jsem slyšel, jak třída zpívá starý chvalozpěv:
Všechny barvy a krásu, tvory velké i malé, všechnu moudrost a spásu od Hospodina máme…

Matka dál

prudce tahala za provaz a zvon pokračoval ve vyzvánění. Oznamoval dětem, aby se vrátily do tříd. Zároveň však vysílal jasný signál trifidům potulujícím se po polích. Pro ně to mohlo být vyzvánění svolávající k obědu. Věděl jsem, že zanedlouho se nahrnou k bráně a opřou se do ní, aby prověřili, jak je pevná.
Po cestě k nám lehkým krokem přicházela asi dvacetiletá vidomá matka. „Všechny děti už jsou uvnitř, matko Susan.“
„Děkuji, matko Angelo. Raději běžte také dovnitř. A požádejte prosím všechny matky a pomocný personál, aby se shromáždili v jídelně. Potřebuji mluvit se všemi.“
„Ano, matko.“ Pohledem mě zhodnotila od hlavy k patě a rychle se vrátila do domu.
Nezbývalo než čekat.
Všechny brány areálu byly zamčené. Přinejmenším hodinu měly odolat náporu trifidů, což mělo dát protitrifidím brigádám dost času na to, aby přijely. Kromě toho, dveře do vlastního domu byly dost pevné, kdyby se snad některým rostlinám podařilo proniknout až za zeď.

„Když teď

znovu vidíte, možná byste mi mohl pomoci dostat ty děti dovnitř.“ Tleskla. „Timothy, Lucy. Hned ať jste z toho stromu dole.“ Nechápal jsem, jak u všech všudy dokázala poznat jednotlivé děti, které si hrály na stromě. Pak došla k něčemu zapuštěnému do země vedle cesty, co vypadalo jako telegrafní sloup. Po straně byl provaz. Vršek sloupu jsem neviděl, protože se ztrácel ve tmě. Ale jakmile za provaz zatáhla, uslyšel jsem zvonění, které se rozlehlo přes zvlněné trávníky do noční krajiny za zdmi.
Děti zareagovaly na zvonění docela poslušně. Proběhly kolem mne směrem k jednomu křídlu domu, kde se svítilo v oknech. Podle vysokých, vzrušených hlasů, kterými na sebe pokřikovaly, je spíš nadchlo, než vyděsilo, že nevyšlo slunce.

„Zatím jste nenašel tu pravou?“

„Částečně. Ale také je tady to, že občas bývám pryč z ostrova na celé týdny. Vůči manželce by to nebylo férové.“
„Vida, muž nejenom statečný a urostlý, ale i ohleduplný. Později si musíme promluvit. Možná si ani neuvědomujete, jaké aktivum ve vás ostrov má. A jakpak se daří vaší matce? Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno velice hltavě přečetla její román Mým dobrodružstvím je sex.“
„Děkuji, daří se jí výborně. Ale její psaní se teď omezuje na laboratorní zprávy a – Páni! To jsem nečekal!“
„Jestli tomu rozumím, to ,páni‘ znamená, že rozsvítili reflektory.“
První, co jsem spatřil v záplavě světla linoucího se z elektrických lamp na sloupech podél cesty, byla usměvavá tvář matky. Vzápětí, když jsme obešli hustou bariéru z keřů, přišel na řadu nádherný trojpatrový zámeček a děti hrající si vedle něho na nádvoří osvětleném několika skromnějšími elektrickými lampami.

„Pane Masene, vidíte už světla domu?“

„Ne. Vůbec nic.“
„Brzy byste je měl zahlédnout. Možná jsou ještě schovaná za stromy.“
Nebo možná, pomyslel jsem si se strachem, trifidi už pronikli nějakým jiným vstupem dovnitř, aby všechny zlikvidovali svými žahavými biči.
„Často slyším nové zprávy o chvályhodném úsilí vašeho otce vymýtit ty hrozné rostliny, pane Masene. Ale vůbec nikdy jsem neslyšela padnout vaše jméno.“
„To je tím, že s otcem nepracuji. Nemám jeho hlavu na vědu.“
„A co tedy děláte, pane Masene? Tedy, pokud ode mne není taková otázka příliš dotěrná.“
„Jsem pilot.“
„Ach tak, jeden z našich několika hrdinů. Ale v tom kokpitu vám musí být strašně těsno. Poznám, že jste vysoký muž, hodně přes průměr. Sto pětaosmdesát?“
„Sto devadesát.“
„Opravdu výjimečné.“
Musela vědět, jak je to nepříjemné (pokud to není slabé slovo), když člověk z ničeho nic přestane vidět, a tak mluvila, aby mě uklidnila. Ale skutečnost byla taková, že jsem byl všechno možné, jenom ne klidný. Ta nepřirozená tma se mi nelíbila. Ani trochu se mi nelíbila. A navíc jsem věděl, že trifidi budou pospíchat k domu tak rychle, jak jim to jejich dřevnaté pahýly dovolí, jako smečka vyhladovělých psů vábených vůní pečeného masa.
„Jste ženatý, pane Masene?“
„Nejsem.“

V tu chvíli lampa zhasla úplně.

Přestože jsme měli být v bezpečí – alespoň na čas – břicho se mi křečovitě stáhlo. Znovu jsem přestal vidět.
Polkl jsem. „Máte radiostanici, která přijímá i vysílá? Musíme se spojit s úřady. Už jsem je před trifidy varoval, ale měli bychom jim oznámit, že jsme prozatím v bezpečí.“
„To bychom měli, pane Masene. Pojďte se mnou – zajdeme nahoru do domu. Je to hned za těmi stromy tamhle.“
„Totiž, promiňte, matko.“
„Proč máte tak nervózní hlas, mladý muži. Co se stalo?“
„Zhasla mi lampa.“
„Chcete říct, že je taková tma, že vůbec nic nevidíte?“
„Ano.“
„Hmm, to je vážně divné, že? Dovolte mi, pane Masene, abych vás v tom případě vzala za ruku a dělala vám průvodce.“
Načež mě ta stará paní, která byla třicet let slepá, popadla za ruku a rychlým krokem mě začala táhnout inkoustovou tmou k domu. Štěrk příjezdové cesty nám křupal pod nohama.
Šel jsem tak, že jsem držel jednu ruku nataženou před sebou, ve výšce očí. Jako všichni lidé, kteří náhle přestanou vidět, jsem se bál, že do něčeho prudce narazím a poraním si obličej.

Odněkud z dálky

jsem zaslechl vysoké, vyděšené dětské hlasy.
Počkal jsem, až matka nasadí na bránu visací zámek, a zeptal jsem se: „Matko, bylo by možné dostat děti hned do domu? Pokud by přišly do blízkosti zdi, mohly by pořád být v dosahu trifidího žahadla.“
Vedena neomylným orientačním smyslem vykročila spěšně po cestě. „Zazvoním, že začíná škola,“ řekla. „Pojďte, mladíku, můžete pomoci. Děti jsou rozjařené. Tvrdí, že je pořád ještě tma.“
„To mají pravdu.“
Matka se zastavila. „Opravdu je tma?“
Řekl jsem jí, že bez lampy nevidím svou ruku před obličejem.
Krátce se zamyslela. „Nejdřív tma, potom trifidi… vypadá to jako dost zlověstné znamení, co říkáte?“

„Prosím, matko.“

Polekaně jsem se rozhlédl. Teď už mi lampa neukazovala nic. „Matko, jdou sem trifidi.“
„Trifidi?“ řekla ohromeně a okamžitě přestala hrabat. „Doufám, že si neděláte legraci, mladý muži!“
„Ne, nedělám, matko. Prosím… musíme zavřít bránu. Budou tady každou chvíli.“ Ohlédl jsem se do směru, odkud jsem přišel. Za mnou byla jen tma, děsivá tma.
Matka pochopila nebezpečí. „Rychle,“ řekla. „Vy se postarejte o křídlo vlevo, já zavřu to vpravo.“
Olej docházel a světlo lampy tudíž rychle pohasínalo. Měl jsem co dělat, abych rozeznal zdobenou železnou bránu, která se tyčila do výšky dobrých dvou a půl metru. Když se zavřela, utěsnila mezeru v cihlové zdi zhruba stejné výšky. Modlil jsem se, aby zeď byla postavena kolem celého pozemku – a aby v ní nebyly žádné další brány, které by zůstaly otevřené. Trifidi byli totiž dost chytří, aby postupovali podél překážky, dokud nenajdou otvor. Pak by se dostali dovnitř, kde by začali trávit, oslepovat, zabíjet.

Konečně

jsem popadl dech, abych ji mohl oslovit titulem, který jí příslušel. „Matko…“ vyrazil jsem ze sebe. „Matko, musíte se vrátit za zeď a zavřít bránu.“
„Musím, opravdu musím, mladý muži?“
„Ano. Jsou tu –“
„A kdo mi dává takové drzé příkazy?“
„Promiňte. Jmenuji se David Masen.“
„Tak Masen? Jsi nějak příbuzný s Billem Masenem?“
„Ano, jsem jeho syn.“
„Takže, pane Masene juniore, proč takový úprk a lapání po dechu?“
V tom okamžiku se světlo mé lampy zredukovalo na slaboučkou zář. Opustil jsem domek pana Hartlowa v takovém spěchu, že jsem se zapomněl podívat, kolik oleje – ironií osudu trifidího oleje –zůstává v její nádržce. Tma se okamžitě natlačila do metrové vzdálenosti kolem mě, jako když vzduch vtrhne do vakua, aby je zaplnil. Všude kolem mne číhaly nahrbené stíny keřů, stromů a bůh ví čeho dalšího.

Určitě to byl trifid

pohybující se po štěrkové příjezdové cestě.
Přitiskl jsem obličej ke dveřím a čekal jsem na náraz žihadla.
„Prosím? Co chcete?“ ozval se vážný ženský hlas.
Údivem, že slyším lidskou řeč, jsem zkameněl.
„Haló? Nechte těch hloupostí. Vím, že tam někdo je.“
Pak se to ozvalo znovu: škráb-škráb.
Zvedl jsem lampu.
V jejím světle stála jedna ze slepých matek. Poznal jsem to podle charakteristického bílého šátku na hlavě, který všechny nosily. Energicky uhrabávala štěrk na cestě, aby srovnala místa, kde vozy vyjezdily koleje. Každou chvíli ,pohlédla‘ směrem ke mně očima, které sice neviděly, přesto však vyzařovaly pronikavou inteligenci. A přestože mohla mít sedmý křížek na krku, pořád v sobě měla dost hrubé síly; bílé kousky vápence pod hroty jejích kmitajících hrábí vyloženě syčely.

A lampa

– maličká, křehká lampa s hadrovým knotem – byla mým jediným zdrojem světla. Kdyby se mi podařilo rozbít ji, zůstal bych uprostřed této noční krajiny beznadějně slepý. Přestože už muselo být kolem desáté, nebylo vidět ani náznak slunečního světla.
Když jsem dorazil na vrchol kopce, lapal jsem po dechu. Měl jsem pocit, že kredencové dveře, které s sebou nesu, jsou s každým dalším krokem těžší.
Vypadalo to, jako by se zeď kolem zámečku vynořila z ničeho, tak slabě lampa svítila.
Zaslechl jsem škrábavý zvuk. S rozbušeným srdcem jsem se zastavil a snažil jsem se zpracovat ten zvuk v hlavě, vytáhnout z paměti nějaký obraz, který by mu odpovídal.
Škráb-škráb…

8

Něco zahvízdalo vzduchem. Rychle jsem si přitáhl kredencové dveře před obličej. O zlomek vteřiny později jsem ucítil, jak žahadlo plesklo o druhou stranu s dostatečnou silou, aby mě to zhouplo na patách dozadu.
Uslyšel jsem, jak proutky bubnují o stonky a s chladnou jistotou sdělují, že našly další oběť.
Jenže já jsem se nehodlal stát obětí tak snadno. Schoval jsem se za dveře a rozběhl jsem se. Další žahadlo se vymrštilo, ale kličkoval jsem po cestě tak, že mne minulo.
Těžce jsem supěl. Noha mě příšerně bolela od toho, jak jsem předtím uklouzl na schodech v domě pana Hartlowa. Několikrát jsem málem upustil lampu.

Běžel jsem a upíral jsem oči před sebe. Pátral jsem po charakteristické, dva a půl metru vysoké, kolébající se vražedné siluetě zabijácké rostliny, hledající novou oběť.
V situaci, kdy jsem měl nervy napjaté jako špagáty, jsem byl velice citlivý na všechny zvuky, na každý pohyb, na každý tvar, který jsem zahlédl koutkem oka, třeba jen letmo. Nejednou jsem se sklonil a zároveň zvedl kredencové dveře před obličej, abych je vzápětí dal dolů a zjistil, že se chráním před dopravní značkou nebo obyčejným hlohovým keřem.
Nedopřával jsem si mnoho odpočinku. V duchu jsem viděl s děsivou jasností, jak ty vražedné rostliny škubavě pochodují na svých třech pahýlech po pozemcích Domu matek a jejich žahadla sviští vzduchem, aby bez rozdílu zasáhla obličeje dětí i dospělých žen.
Děsil jsem se, jak přijdu k domu a budu tam stát se zdviženou lampou a bezmocně se rozhlížet kolem sebe po desítkách mrtvol, které tam budou ležet s rukama rozhozenýma a obličeji ztuhlými v posmrtném výrazu agonie.

Každou chvíli jsem na cestě našel ležet ptáka nebo kočku, které zasáhlo nepříjemně přesné jedovaté žahadlo nějakého trifida. Co víc, rychle jsem pochopil, že se změnil charakter chování těchto smrtících rostlin. Místo aby zabily a potom zapustily kořeny u své oběti, aby se nakrmily, až začne rozklad, nyní zabily a hned šly dál, přičemž vytrvale pátraly po nových obětech. Těžko říct, co tuto novou reakci způsobilo; v každém případě to znamenalo, že trifidi jsou teď ještě nebezpečnější.

7

V jedné ruce světlo a ve druhé štít, pohyboval jsem se co nejrychleji.
Den byl stále černý jako – no, jako noc. Neviděl jsem dál než na několik kroků od sebe. Až příliš jasně jsem si uvědomoval, že bych ani neviděl trifida, který mě zabil, pokud by svým třímetrovým žahadlem zaútočil ze tmy za hranicemi kruhu světla šířeného lampou, což klidně mohl.
Další problém: tuto oblast jsem moc dobře neznal. Ale pamatoval jsem si, že ve svahu nad Bytewaterem je úzká cesta. A ta cesta vedla mezi poli k jednomu Domu matek. Tam trifidi najdou snadné cíle. Děti hrající si kolem; matky, z nichž některé byly slepé, jak vozí děti v kočárku nebo si dělají své.
Běžel jsem tedy tou tmou, v níž se všechno utápělo. Dech mi chrčel v krku, srdce mi hromově bilo. Jediné, co jsem viděl, byly mé dusající nohy a několik čtverečních decimetrů cesty pod nimi.

6

ČTVRTÁ KAPITOLA
Noční kraj

Z pošty jsem vyběhl, jako by mi za patami hořelo. V levé ruce jsem držel rozsvícenou lampu. V pravé ruce jsem měl dveře od kredence, které jsem vyškubl z pantů, a modlil jsem se, aby mi posloužily jako štít, pokud bych se ocitl v dosahu hbitého žahadla nějakého trifida.
Radista mi řekl, abych zůstal sedět na poště. Jenže jak trifidí žahadla bičovala okna a nechávala na skle čůrky jedu podobné plivancům, uvědomil jsem si, že kdybych se tam schoval, podělaný strachy, svou nečinností bych si vzal na svědomí něčí smrt.
Trifidi napadli náš ostrov. To bylo jasné. Už pozabíjeli spoustu lidí. Budou zabíjet znovu. A v blízkosti musely být desítky nic netušících ostrovanů. Věděl jsem, že je mou povinností varovat je.

5

Najednou to bylo jasné, překvapivě jasné. Otec před námi viděl budoucnost zbavenou světla civilizace; budoucnost zachvácenou všemi temnými hrůzami, jaké doba chaosu a anarchie přinese.
Později dopoledne jsem jel v pečlivě udržovaném, čtyřicet let starém kostitřasu, kterým jsme se navzájem vozili, přes sluncem zalité pahorky do Shanklinu, kde kotvil můj hydroplán, připravený ke krátkému přeletu k pevnině. (Tomu, který, jak si jistě vzpomenete, předčasně ukončil sebevražedný nálet jednoho racka.) Kroutil jsem volantem na úzkých venkovských cestách a přemýšlel jsem o otcových slovech. Přemýšlel jsem o tom, jakou podobu bude ta nová doba temna mít.
Jak se ukázalo, moje úvahy o blížícím se metaforickém soumraku byly úplně mimo. Budoucí temné hrůzy totiž byly doslovné. Temnota byla skutečná.
A absolutní.

4

Dokázal bych tomu uvěřit stejně snadno jako tomu, že zítra vyjde slunce.
Otec sledoval tuto ukázku trifidího hluku, pohybu a – možná –dokonce emocí. Pomalu zavrtěl hlavou a sluneční paprsky se mu zaleskly v šedivějících vlasech. Jeho obličej neprozrazoval ani náznak toho, co snad cítí.
Po krátkém mlčení začal: „Davide. Vždycky jsem nosil v nitru pevné jádro optimismu, ale poslední dobou… začínám mít pochybnosti. Rozumíš?“
„Ale tady na ostrově jsme přece před trifidy v bezpečí, ne?“
„Držíme svou pozici, synu. Ale čas od času mě napadne, že možná opravdu žijeme v oku bouře. Možná jsme v bezpečí jenom na chvíli.“
„Takže ty si myslíš, že tady žijeme v iluzích?“ Nikdy předtím jsem otce neslyšel vyjádřit takové pochybnosti; znepokojilo mě to. „Že tuhle kolonii nemůžeme přivést k úspěchu?“
„Řeknu tohle: jen díky přízni štěstěny jsme po útěku z pevniny sem získali prostor k dýchání. Odklad. Těch posledních pětadvacet let byla pauza, poklidná, a dokonce i vyplněná prosperitou. Ale já myslím, že se musíme podívat do očí krutější realitě: že nejtěžší úkol nás teprve čeká někdy v budoucnu.“
„Ale tady se nám přece daří. Máme pořádek, obchod, dopravu, domovy, rostoucí porodnost.“
„Jistě, to všechno máme – a je to samo o sobě zázrak. Ale zpohodlněli jsme. Sedíme si tady, v bezpečí svého malého ostrova. Ale k okolnímu světu jsme se prakticky otočili zády, s výjimkou dalších ostrovních komunit v La Manche.“ Chvíli se na mě klidně díval. Potom na mě začal mluvit tichým, ale důstojným hlasem. „Davide, poslouchej mě. Naše společnost si osvojila mistrovství v umění oprav. Recyklování, opravování, obnovování. Ale nebudujeme nic od nuly. Netěžíme ze země rudy, abychom je přetavili na ušlechtilé kovy. Pokud to neděláme, jak bychom někdy mohli začít stavět nové traktory a auta – nebo dokonce odlít obyčejnou čajovou lžičku? Jsme na tom tak, že pokud nenajdeme jakž takž slušný traktor postavený před zánikem světa, musíme vybrat součástky z půltuctu rozlámaných starých traktorů a dát z nich dohromady jeden, který bude fungovat. A ta letadla, na kterých létáte? Nejnovější má přes třicet let – třicet let, Davide: dnes by to měly být muzejní exponáty.“ Aby podtrhl svá slova, dělal rukou pomalé sekavé pohyby. „Davide. To, co dokážeme, pořád nestačí. Musíme se pohnout dál od cizopasení na téhle – na téhle mrtvole zaniklé civilizace. Musíme znovu začít vynalézat, vymýšlet nové stroje. A měli bychom být schopni dělat to všechno od začátku: vytěžit rudu, vytavit ji, odlít nové součástky – protože jednoho dne už ze starého světa nebude nic, co by se dalo vybrat. Pak, bez stínu pochybností sklouzneme do nové doby temna. Do takové, ze které bychom už nemuseli vyjít.“

3

Otec se zasmál. „Možná, možná. Ale jednou jsem pracoval s nějakým Lucknorem, který jako by trifidům dokázal instinktivně porozumět. Byl přesvědčený, že spolu skutečně mluví, a nejen to, že mají vysoce vyvinutou inteligenci.“
„Myslíš, že měl pravdu?“
„Myslím, že byl proklatě blízko.“ Znovu se poškrábal na bílém obočí; dělával to, když byl v hloubavém rozpoložení. „Potíž je v tom Davide… určitě jsem jich rozpitval tisíce, ale zatím jsem nenarazil na žádnou stopu nervové soustavy a určitě jsem nenašel ani náznak něčeho, co by se dalo vzdáleně popsat jako mozek. Přesto… sleduji, jak tyhle rostliny fungují, sleduji to posledních čtyřicet let. Jejich pohyb má cíl. Dorozumívají se tlučením proutky o stonek. Když vymrští žahadlo, ,umějí‘ zamířit na nechráněný obličej člověka. A sledoval jsem, jak se pohybují v krajině, celé legie, jako pěchota za pochodu; viděl jsem, jak se nasměrují ke komunitě a oblehnou ji.“ Usrkl kávu. „Možná bych neřekl, že jsou přímo inteligentní, ale když něco má čtyři nohy, vrtí to ocasem a štěká to, řekneš, že je to pes, ne? A tyhle rostliny jednají, reagují, plánují, útočí a zabíjejí přesně tak, jako by se někde v nich skrýval chladný intelekt.“
„Ale jsme schopni je porazit, ne?“
„Určitě to alespoň zkusíme. A dáme do toho všechno.“ Znovu se rozhlédl po rostlinách a pak se úkosem podíval na mě. „Ostatně, já si nemyslím, že by měly zdědit Zemi. Co ty na to?“
Rostliny odpověděly za mne. Doteď byly zticha, ale najednou začaly bušit svými proutky o stonky. Znělo to stejně, jako když se zlomyslní kluci ve škole záměrně snaží rozčílit učitele tím, že začnou hbitě bubnovat prsty o lavice, jakmile se k nim otočí zády, aby napsal křídou na tabuli zadání domácího úkolu.
Otec mě obdařil úsměvem.
„Už to zase dělají – mé děti vyrostlé z hlíny. Mluví.“ Poslouchal jsem, jak rostliny bubnují svými proutky. Zdálo se mi, že slyším jejich rytmus, a cítil jsem tempo, které teď vyjadřovalo naléhavost, jako by každý trifid předával svému sousedovi tajnou zprávu.
V tom okamžiku bych odpřisáhl, že nějakými dvaceti trifidy spoutanými ve skleníku proběhla vlna vzrušení.
Otec to také poznal. Tentokrát promluvil přímo k trifidům. „Tak co jste zaslechli? Dobyla jedna z vašich armád další lidskou komunitu? Chystá se trifidí nejvyšší velení zavelet znovu k pochodu? Chtěli byste se k nim přidat?“
Možná to byla náhoda, nebo to možná byla reakce na otcovy otázky, pronášené zpola uštěpačně a zpola vážně, ale klepání proutků o stonek se najednou vzedmulo ve vlnu hluku. Byl to pořádný rámus; řetězy řinčely, jak jimi rostliny lomcovaly, stonky se kývaly ze strany na stranu jako obilí, které nenadálý poryv větru ohýbá hned tam a hned zase jinam.
V tu chvíli bych snadno uvěřil, že ty rostliny nějakým způsobem vyburcovalo volání do zbraně od jejich druha někde za mořem. Teď mu tajemně odpovídaly. Chřestění proutky byl jejich nadšený aplaus; kolébání ze strany na stranu byly oslavné vlny.
Cítili, že se blíží bitva. Vítězství je na dosah.