Ohnul jsem kolena,

abych měl hlavu níž než lidé kolem mne. Zároveň jsem záměrně dodal svým očím skelný pohled, abych co možno nejvíc připomínal slepého. Šmátral jsem po stěnách a ustupoval jsem směrem k salónku.
Policisté začali vykopávat dveře. Každého, kdo jim stál v cestě, krutě odstrčili stranou.
„Pořádně se rozhlídněte!“ zařval velící důstojník. „Tady je to!“
Brunátný policista došel ke dveřím pokoje, v němž jsem bydlel spolu s oběma děvčaty.
„Á,“ řekl, viditelně spokojený sám se sebou. „Tady, chlapi. Ten práskač měl pravdu.“
V tu chvíli mě napadlo zkusit si najít nějakou zadní cestu z objektu. Dokonce i okno by přišlo vhod.
Brunátný policista ustoupil a mávl na své muže, aby je popohnal dovnitř. „Dejte se do toho,“ zahřímal. „Ale dávejte si majzla. Tak ne, chlape. Opatrně s tím, opatrně. Nejdřív rozšroubujte trubky. Ne, záparu nechte být… klidně ji vylijte na podlahu.“
Teď, když policisté byli v místnosti, jsem opatrně nahlédl dovnitř.
Brunátný důstojník stál s rukama v bok a díval se, jak jeho muži rozebírají aparaturu.
„Opatrně s těma měděnýma trubkama.“ Vzápětí dodal se zálibnou krutostí: „Jestli někdo z vás nějakou trubku promáčkne, já mu pak promáčknu jeho podělanou hlavu.“ Zvláštní bylo, že do jeho newyorského přízvuku byly přimíchány široké yorkshirské samohlásky. Určitě by to bylo na dlouhé vyprávění, jak se ten chlapík z Yorkshiru, evidentně ve středním věku, dostal do New Yorku. Avšak to, co dělal teď, bylo celkem jasné. Tohle nebyla žádná razie proti nelegálním palírnám alkoholu. Důstojník si evidentně přivlastňoval destilační zařízení včetně všech lahví na místě pro vlastní potřebu.

…a tak jako Orfeus

Řinčení doprovázely zvýšené hlasy. Sice jsem si ještě musel otírat oči po požití toho ohnivého alkoholu, ale vyběhl jsem na chodbu. Hemžila se slepci, kteří chtěli vědět, co se děje. O kus dál jsem uviděl vrátnou, jak se belhá k bráně, odkud řinčení vycházelo. Jelikož jsem byl dost vysoký, abych viděl přes hlavy lidí přede mnou, spatřil jsem muže s brunátným obličejem v čepici s černým štítkem. Mlátil do brány holí.
„Pusť mě dovnitř, babo!“ zařval. „Okamžitě mě pusť dovnitř, nebo dám rozkaz chlapům, aby začali střílet.“
Stařena uposlechla. Viděl jsem, jak se horní polovina brány nad motajícími se hlavami s třeskem rozlétla.
„Z cesty… uhněte!“
Muž v čepici si razil cestu. Slepci přede mnou museli ustupovat. Jedna žena upadla v tlačenici. Rychle jsem ji zvedl, aby ji neušlapali.
V tu chvíli jsem už byl zatlačen za dveře svého pokoje. Až teď jsem poznal že muži, kteří si razí cestu mezi slepci, jsou policisté. Jen vzdáleně však připomínali vyfešákované policisty, které jsem viděl při svém příjezdu do New Yorku. Toto byla individua, z nichž čišela brutalita. Uniformy měli upocené a neforemné. Vyzbrojeni byli buď děsivě vyhlížejícími obušky, nebo brokovnicemi. A viditelně neměli náladu na nějaké laškování. Zatímco zaháněli slepce hlouběji do chodby, poprvé mě napadlo, že si přišli pro mne. Možná jim někdo z obyvatel domu práskl, že dorazila skupina cizích lidí. A policisté přišli ty záhadné vetřelce hledat.

Bylo obtížné udělat to tak, aby jim život na ostrově Wight nepřipadal jako ráj, když jsem jim popisoval zvlněné pahorky, čerstvý mořský vzduch a domov mé rodiny schovaný v úrodném zeleném srdci ostrova. Řekl jsem jim, co jsem prožil. Dokonce se pobaveně usmály, když jsem jim líčil některá svá dětská dobrodružství, která v jednom okamžiku vyústila v dramatické zničení otcovy laboratoře.
A musím přiznat, že jsem ke svým spolubydlícím pocítil sympatie. Během hovoru jsem si všiml, jak se v obou pomalu probouzí chuť do života. Zjizvená tvář Marni se najednou roztáhla do dojemně krásného úsměvu. Z nějakého pramene ukrytého hluboko uvnitř vyprýštil Rowenin smysl pro humor. Kdybych tak ty dvě mohl nějakým kouzlem přenést do své domoviny, staly by se z nich opět normálně fungující lidské bytosti. Dobrá strava, odpočinek, čerstvý vzduch a obyčejné svobody, jimž jsme se těšili, by je daly do pořádku. Byl jsem o tom přesvědčen.
Díval jsem se, jak popíjejí pálenku z destilačního zařízení. Bez ohledu na to, jak chutnala, měla určitý posilující účinek. Roweně se do obličeje vrátilo trochu barvy. Marni ožila. Nakonec si všimla mého netknutého hrnku. Ukázala na něj a naznačila, abych se napil.
Přikývl jsem, usmál jsem se a zvedl jsem hrnek ke rtům.
Ještě po deset minutách mi z očí tekly slzy. Potom jsem uslyšel z chodby hromové řinčení.

Rowena

se unaveně usmála. „To je teď náš život.“ Rozhlédla se. „Tohle je domov… a my se s tím musíme smířit. Ale za tu čokoládu díky. Myslím, že Marni ani já jsme žádnou neměly už několik let.“ Vzala si čokoládové tyčinky, jednu podala sestře a řekla: „Marni, mohla bys nám všem donést pití?“
Marni hbitě přešla přes místnost k destilační aparatuře. Tam nalila do tří hrnků štědré množství. Nechápal jsem to. Zdálo se, že Rowena necítí žádnou sebelítost. S výrazem, který se podobal vyrovnanosti, se dívala, jak se snažím slovně vymotat z pocitu viny, který cítím, řečmi o tom, že Torrence je odporný a že nutit lidi k otroctví je špatné.
Marni postavila hrnek pálenky přede mne na podlahu a přisedla si k sestře. Chvíli to vypadalo, jako by si nebyly jisté, jak čokoládu nejlépe sníst. Ale jakmile ochutnaly první kousek, rychle spořádaly zbytek. Upřímně jsem litoval, že pro ně nemám víc.
Já jsem se zatím se sžíravým pocitem viny a hněvu dál zaplétal. „Přece není možné, aby lidé ve zbytku Manhattanu mhouřili oči nad tím, v jak strašných podmínkách jste tady drženi.“
„Oni to nevědí. Prostě nic nevědí.“
„Určitě se muselo pronést ven, jak to tady vypadá. Co řidiči náklaďáků, které převážejí zboží ze severu ostrova na jih?“
„Naši vládcové si dávají dobrý pozor. Veškeré zboží se s využitím místní otrocké práce dopravuje v noci do skladišť na hranici. Svobodní dělníci z oblasti na jih od Paralely ráno naloží zboží na náklaďáky, které je rozvezou po městě. Dobře vymyšleno, ne?“
„Takže ty dvě pracovní síly se nikdy nesetkají?“
„Ne. Všichni lidé na severu si určitě myslí, že skladiště každou noc naplní kouzlem nějaká pohádková babička.“
„Copak se lidé z města neptají, co se tady děje?“
„Někteří ano. Jako tady Marni, když studovala. Ale ten, kdo to udělá, riskuje, že tady sám skončí. A když se vám to stane, je to jako umřít a odejít do pekla.“ Rowena pokrčila rameny. „Víte, že se nikdy nevrátíte, že už nikdy neuvidíte svou rodinu a nebudete s ní moci mluvit.“ Napila se pálenky. „Ve skutečnosti někteří lidé ve městě musejí mít matnou představu o tom, co se nachází nad Paralelou, že je to svým způsobem vězení, jenže odkdy se veřejnost živě zajímá o to, co se děje ve vězení? Je to jako s odpadky nebo s procesem, kterým se vám dobytek dostane na talíř v podobě roštěnky: nemáte ve zvyku o tom příliš hluboce přemýšlet.“
Rozčilovalo mne, jak je to nespravedlivé.
„Vyprávějte nám o svém životě, Davide,“ řekla. „Jak to vypadá u vás doma?“
Dva zelené pohledy se upřely na mne. Oba si byly neskutečně podobné. Málem bych uvěřil, že se na mě dívají nějak nadpřirozeně proměněné Kerris Baedekkerové. Jedna vynikala nepozemskou, byť křehkou krásou. Druhá měla tvář krutě zjizvenou šikmou, karmínovou řeznou ránou.

No, no

Davide, pomyslel jsem si, zase ta tvoje podezíravost…
Existovalo však nebezpečí, že okolnosti Samovi a ostatním zabrání v návratu. V tom případě bych to patrně musel risknout, vrátit se do hangáru s hydroplány a pak zamířit na vlastní pěst domů.
Kap… kap… kap…
Destilační zařízení dělalo svou práci. Můj čich opanoval skoro až nepříjemný pach fermentujícího sladu a ječmene. Vrátná čas od času přerušila své hlídačské povinnosti, došourala se do místnosti, vytáhla zpod věčně kapajícího kohoutku plnou láhev pálenky, ucpala ji zátkou a dala ji k bratříčkům (byly jich desítky a desítky) do kredence, načež dala pod kohoutek prázdnou láhev, otočila kohoutek a – ovšem – kap kap kap začalo nanovo.
Někdy před polednem jsem našel způsob, jak vyhlédnout na ulici. Zjistil jsem, že když se postavím na židli, můžu se dívat větrací mřížkou. Získal jsem tak mřížkovaný obraz ulice s třípatrovými činžovními domy. Slunce ukazovalo rušnou scénu. Lidé všeho věku a ras pospíchali sem a tam. Většina jich nesla různé koše nebo rance. Viděl jsem také mnoho slepců. Pohybovali se po ulicích jistě, ale jak jsem si s nepříjemným pocitem uvědomil vzápětí, zdálo se, že jsou využíváni jako soumaři. Nosili velké dřevěné bedny, které měli připevněny na zádech jakýmsi postrojem. Nezahlédl jsem nikoho, kdo by měl na sobě lepší oblečení než ty nejubožejší hadry.
Pozoroval jsem tu scénu několik minut. Za tu dobu projeli kolem dva tři lidé na bicyklu. Viděl jsem káru taženou statným mužem, v níž se vezli dva vepři a bizarně také rakev vyložená saténem, který měl šílenou růžovou barvu. Za ním následovalo stádo dobytka poháněné chlapci s holemi. Potom jsem poprvé od příjezdu do této zóny spatřil vozidlo s vlastním pohonem. Natáhl jsem krk, abych viděl lépe. V zorném poli se objevilo něco, co vypadalo jako kovová bedna na kolech. Těch několik málo oken, které to mělo, zakrývala ocelová síťovina. Zato nahoře se blyštěla bublina z plexiskla. V této střelecké věžičce seděl muž a kouřil cigaretu.

Okna,

jimiž bych se mohl dívat ven, tam nebyla, a tak jsem seděl na židli a poslouchal jsem odkapávání, které plnilo další láhev.
Ještě hodina toho ďábelského kapání a zešílel bych. Rozhodl jsem se, že se půjdu trochu projít. Došel jsem ke schodišti. Tak, a tady mé ranní dobrodružství končí, pomyslel jsem si. Schody totiž přehrazovala brána zamčená na visací zámek. Jelikož sahala až ke stropu, nepřicházelo v úvahu přelézt ji. Nahlédl jsem do otevřených dveří po mé pravé ruce. Odtamtud na mě podezíravě zašilhala starší žena. Pochopil jsem, že funguje jako vrátná. Klíč od brány určitě ležel někde v jejím doupěti, ale byl mimo můj dosah, pokud bych se s ní o něj nepopral. Kromě toho, i kdybych se o něco pokusil, „Začala by řvát a pak by přiběh policajt,“ řečeno slovy moderní písničky.
Vrátil jsem se do svého pokoje. Tam jsem přemýšlel nad svými možnostmi. Brzy jsem přišel na to, že jsou docela omezené. Buď zůstat zavřený v téhle smradlavé domácí palírně, nebo najít nějaký způsob, jak utéct. Ne že by mě útěk zase tolik lákal. Kam jsem mohl jít? Nabízela se odpověď na jih do města. Jenže to by znamenalo přelézt šestimetrovou zeď, což by nebylo nejsnazší; jednak proto, že by proti tomu ozbrojené stráže měly námitky. Možná bylo nejlepší sedět na místě, dokud se Sam Dymes nevrátí.
Jestli se vrátí.

Sám…

Promiňte, nerozumím,“ řekl jsem ohromeně. „Sam Dymes tady byl včera v noci s deseti dalšími lidmi. Kam odešel?“
Muž, jenž nám minulou noc dělal průvodce, pokrčil rameny. „Já nic nevím.“
„On nic neřekl?“
„Řekl jen, že odchází.“ Potom muž dodal s nádechem uraženosti. „Měl jiného průvodce.“ Vytáhl z kapsy kus papíru. „Ale řekl mi, abych vám dal tohle.“
Zlostně jsem si donesl vzkaz do svého pokoje a přečetl jsem jej za doprovodu bublání destilačního přístroje.
Ráno jsem se probudil, když se obě ženy chystaly do práce. Před odchodem obě vypily plný pohárek toho, co nakapalo z kohoutku přístroje. Krátce nato jsem zjistil, že Sam a všichni, kteří přicestovali se mnou, jsou pryč.
Ve vzkazu stálo:
Davide, vypadá to jako podlý trik, utéct ti takovým způsobem, ale musíme si pospíšit víc, než jsme původně plánovali. V zájmu tvého bezpečí tě musím naléhavě požádat, abys seděl na místě, dokud se nevrátíme. Tam budeš v bezpečí. Pokud bys něco potřeboval, požádej Benjiho (to je ten muž, který nás přivedl). S pozdravem Sam Dymes.
Zalétl jsem očima k místu, kam jsem položil batoh s trhavinami. Byl pryč. Ženisté se evidentně vydali splnit úkol, jímž byli pověřeni.
Co teď?

Jelikož jsem byl z noclehu v takových podmínkách trochu rozpačitý, sundal jsem si letecké boty a bundu a pak jsem si vylezl na horní palandu. Byla úzká a matrace byla tenká, ale okamžitě jsem znehybněl, abych nerušil své spolunocležníky. Obzvlášť Rowena vypadala, že potřebuje víc než jenom dobře si přes noc odpočinout.
Než se i mne zmocnil spánek, rozhodl jsem se navrhnout Samu Dymesovi – ne, sakra, požádat ho! – požádat, aby sem dal dopravit léky. Evidentně jich bylo velmi třeba. Ale dopadlo to tak, že jsem nedostal šanci.

Marni

„Marni je chytrá holka. Organizovala schůze, na kterých zpochybňovala politiku našeho otce. Policisté ji odvezli do města k výslechu. Když zjistili rodové spojení, nahlásili ji otci. Nařídil jim postarat se o to, aby už nikdy nepromluvila. Také jim navrhl, aby ji zohavili.“ Udělala si gesto přes obličej, jako by napodobovala říznutí nožem. „Otec si myslí, že když je někdo ošklivý, lidé ho nebudou poslouchat.“ Pokrčila rameny. „A tak Marni skončila tady.“
„Proboha. Ale vy jste o Marni nevěděla, dokud jste ji nepotkala tady?“
„Ne. Jak říkám, je nás tady spousta… podobných jako vejce vejci.“ Pohlédla na sestru. „Pokud si nás někdo nevezme do parády.“
„Ale jak –“
„Promiňte, že jsem tak nezdvořilá, Davide. Ale sestra a já se teď potřebujeme vyspat.“
Marni souhlasně přikývla.
Rowena vysvětlila: „Ráno musíme obě do práce.“
„Do práce?“ zopakoval jsem překvapeně, když jsem se podíval na Rowenino churavé tělo.
Pokrčila rameny. „Když nepracujeme, nedostaneme jídlo.“ Opatrně se uvelebila pod přikrývky. Marni si vylezla na palandu nad ní.
Mlčel jsem.
Aniž zvedla hlavu z polštáře, Rowena zašeptala: „Buďte naším hostem, Davide. Lehněte si na horní palandu. Není špinavá.“
„Ne… ne, ehm, určitě je v pořádku, ale ten muž, který mě sem dovedl, řekl, že později bude jídlo.“
Unaveně se usmála. „Tím myslel snídani.“
„Aha.“

Krátce nato promluvila druhá kopie Kerris. „Čím vás tak znervózňujeme?“ Hlas měla podobný jako Kerris, zněl však velice slabě. Však také vypadala nemocně. Její tělo působilo tak křehkým dojmem, jako by se mohlo prudkým pohybem rozbít na kousíčky.
„Já – ehm – já… totiž… někoho mi připomínáte, to je všechno.“ Moje pokusy o konverzaci hraničily s nesrozumitelností. Ale pravda byla taková, že pohled na prakticky dvě Kerris Baedekkerové (byť určitým způsobem jiné) mě vyvedl z míry.
„Je to tím, že jsme děti generála Fieldinga?“
„Generála Fieldinga?“ Znovu jsem se zakoktal. Na okamžik jsem zapomněl, že když teď mluvím o Fieldingovi, používám jeho původní jméno: Torrence.
Zatímco Marni se na mě mlčky dívala, dívka s oholenou hlavou pokračovala: „Je tady hodně jeho dětí.“
„Všechny vypadají jako… ehm, chci říct, všechny jste si podobné?“
„Některé.“
„Slyšela jste někdy o Kerris Baedekkerové?“
„Ne. Měla jsem?“
„Vypadá jako vy,“ řekl jsem i když jsem věděl, že to zní trochu hloupě. „Mohla by být vaše dvojče.“
„Nebo trojče. Nebo čtyřče.“ Zdálo se, že dívku to vůbec nepřekvapilo. „Najdete hodně lidí, kteří nosí tuhle tvář.“ Ukázala na svůj obličej. „Obzvlášť v těchto končinách.“
„Vždycky jste žila tady?“
„Ne. Přestěhovali mě za Paralelu, když mi bylo dvanáct. Chodila jsem do dobré školy a byla jsem vybrána pro kariéru ve správě, ale onemocněla jsem těžkou chřipkou a z nějakého důvodu už jsem se z toho nikdy nevzpamatovala.“ Nepatrně pokrčila rameny. „Zabírala jsem drahocenné místo ve třídě a spotřebovávala příliš mnoho dobrého jídla. Mrzáci jsou luxus, který si nemůžeme dovolit, proto jsem se ocitla tady.“
V chabém světle jsem si prohlédl její tvář. Jemnost kostí. Průsvitnou kůži. Světlo v jejích očích. Nevěděl jsem, čím to je… ale měla v sobě něco éterického.
Její sestra, která seděla vedle, byla ve srovnání s ní strašně robustní.
„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Nepředstavil jsem se. Jsem David Masen. Asi víte, proč jsem tady.“
„Že jste se nepředstavil?“ zopakovala s unaveným úsměvem. „Páni… něco tak zdvořilého jsem už dlouho neslyšela. Dobrý večer, pane Masene. Já jsem Rowena. A toto je Marni. Ale tu už znáte.“
„Ano, znám.“

Jak s oblibou říkala moje matka, když mi nabírala na talíř zeleninu: „Máš dvě možnosti, Davide Masene. Buď ti to bude chutnat, nebo si na to budeš muset zvyknout.“ Ať se mi to líbilo nebo ne, na noc to byl můj domov. U stěny stály tři palandy nad sebou. Marni rázně ukázala na tu nejvyšší. Tím bylo řečeno vše: tato palanda byla na noc má.
Ne že by nebyla ochotná. Svým typickým způsobem, který kolísal mezi rázností a hrubostí, mi prakticky strhla batoh ze zad.
„Ne… počkejte!“ Zarazil jsem ji těsně předtím, než pustila batoh na podlahu. „Pomalu a s klidem.“ Nervózně jsem se na ni usmál a potom jsem kývl směrem k batohu. „Bum bum.“ Okamžitě jsem začal litovat, že jsem na ni promluvil jako na malé dítě. Oheň v jejích očích mi napověděl, že Marni rozhodně není prosťáček. Napadlo mě, co asi říkala, že tím vyprovokovala policii, aby jí vyřízla jazyk.

Dlouho

si mě zlostně prohlížela a potom došla k destilačnímu zařízení. Překvapivě prudce kopla do kotle. Kapalina se bublavě rozběhla trubicemi. Potom si vzala z kredence prázdnou láhev, postavila ji pod trubku a otočila kohoutkem. Do láhve začala kapat průzračná tekutina.
Aniž si mě všímala, udělala na destilačním zařízení ještě několik úprav, především špičkou boty. Potom došla k závěsu a odhrnula ho.
Zjistil jsem, že mám před sebou další postavu. Byla to dívka a seděla na palandě. Zrzavé vlasy měla oholené až na lebku. Byla pohublá v obličeji. Ale zelené oči nezářily o nic míň. Marni se otočila a znovu se na mne zamračila.
Já jsem si zase prohlížel obě mladé ženy. Dívaly se mi do očí neochvějně. „Ježíšmarjá,“ hlesl jsem. Teď jsem měl před sebou dvě dokonalé kopie Kerris Baedekkerové.
A bylo to.

Pak došla řada na mě.

„Tady,“ řekl mi průvodce. „Najíst dostanete později.“
Sam mě poplácal po rameni. „Brzy se zastavím, abych se podíval, jak ses zabydlel.“
Nečekal jsem žádný luxus. Takže jsem alespoň nebyl zklamaný. Zjistil jsem, že v mém pokoji je se mnou pestrá změť měděných trubek a nádob, které bublaly a syčely. Jestli mne čichové buňky neklamaly, z pachu sladu vařícího se v jakémsi ocelovém samovaru se dalo usuzovat, že můj spolubydlící je destilační přístroj. Ten pach i horko byly děsivé.
Otočil jsem se, ale dveře se za mnou už zavřely. Dupání nohou mi však napovědělo, že další moji druzi jsou rozdělováni do pokojů. Na jednom konci místnosti byl závěs, který se táhl od stěny ke stěně. Před třiceti lety to byla přepychová sametová drapérie nějakého zámožného majitele domu. Teď… stačí říct, že pamatoval lepší časy.
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl nahlédnout za závěs, se dveře za mnou otevřely. Otočil jsem se a uviděl jsem, že vešla Marni. Jizva na tváři jí dodávala trvale divoký výraz. Ale i její oči byly divoké. Takže možná mne opravdu neměla ráda. Možná si můj předchozí pokus obejmout ji špatně vyložila.

Pohled, který se naskytl mým očím, mi ukázal úplně jiný New York. Tady byly domy nízké, zakrslé. Pohybovaly se od přízemních chatrčí po čtyřpatrové činžovní domy. A vypadaly asi tak stejně lákavě jako řada zkažených zubů.
Měsíční svit odhalil ještě víc. Otevřená prostranství – předpokládal jsem, že bývalé městské parky – se proměnila v jakousi ošuntělou průmyslovou zónu. Z rour na boudách natlačených jedna na druhou se valil dým. Před neustálým bušením kladiv, závoděním pil, třeskem kovu o kov a kvílením strojů se nedalo nikam uniknout.
„Noční směna,“ řekl mi tichým hlasem Sam. „Torrence má rád, když jeho dělníci pracují nonstop… jistě, slečno.“ Dlouhá ruka Marni se natáhla a postrčila Sama správným směrem.
Znovu do těžkého snu. Pouliční lampy svítily a zalévaly čtvrť nezdravě žlutou září. Co však bylo zvláštní, i když se v domech pohybovali lidé, zdálo se, že jen málo příbytků v tomto ghettu má elektřinu. Míjel jsem kostely přebudované na továrny. V budovách, které kdysi byly oázami klidu, duněly buchary. Podle toho, co jsem viděl, tu bylo jen málo motorizovaných vozidel. Po ulicích pospíchali muži, ženy a děti s těžkým nákladem na zádech – těly poražených zvířat, dřevem, olověnými trubkami, starým železem, pneumatikami. Tu a tam byly některé části cest ohrazené jako výběhy pro kozy, ovce a slepice.
Spěchali jsme dál. Všiml jsem si, že naše podivně vyhlížející skupinka nepřitahuje žádné zvědavé pohledy. Tady měli lidé oči prázdné, ať už z přepracování, hladu nebo opiátů – nebo všeho dohromady, to jsem nedovedl posoudit.
Když přede mnou přešlo přes cestu dítě s tak obrovským nákladem, že se mi z toho udělalo špatně, na okamžik jsem zpomalil. Jeho obličej byl jako hrůzná maska s vráskami bolesti. Marni mne rázným postrčením popohnala dál.
A tak jsem šel a proplétal jsem se tou příšernou směsicí domů, v nichž sídlili ševci, kováři, tkalci, skláři, hrnčíři, tesaři, bednáři, truhláři, mydláři (od nichž se linuly strašlivé pachy vařícího živočišného tuku). A po celou dobu jsem se nohama brodil v odpadcích, které jsem se raději ani nesnažil identifikovat.
Došli jsme do úzké uličky. Z jednoho okna činžovního domu hrál saxofon. Ale ten hudebník musel zešílet. Překotné tóny běhaly po stupnici nahoru a dolů a snažily se být lyrické a zároveň kakofonické.
Bylo to dokonalé místo pro ponuré noční bloudění duše. Cítil jsem tmu, krutou a tíživou. Žaludek jsem měl jako na vodě. Proboha, co bych za to dal, kdybych se ubíral mírnými zelenými kopci své domoviny…
„Tady,“ řekl náš průvodce. „Rychle dovnitř.“
Bez okolků a obřadností nás nacpali do dveří třípatrového činžovního domu, ve kterém jsme stoupali po schodišti, jež bylo cítit zapařeným zelím. Vzápětí jsem si všiml, že to vypadá, jako by náš průvodce přiděloval jednotlivé lidi do místností. To byla příjemná myšlenka. Toužil jsem si lehnout na měkkou matraci.

Tíha trhavin

mi těžce doléhala na záda. Mezi lopatkami mě začalo šíleně svědit. Skutečně to připomínalo těžký sen. Přál jsem si, aby někdo promluvil. Nebo zahvízdal. Nebo si začal broukat nějakou pitomou melodii, když na to přijde. Místo toho jsme se dál plahočili mlčky. Přitom tma na nás po celou tu dobu doléhala jako fyzické břemeno.
Vítej v pekle, pomyslel jsem si. Vítej v pekle.
Tato podzemní cesta nakonec skončila. Vedle hromady nějakého rezivějícího mechanismu, jímž mohl být jedině nějaký starý dopravníkový pás, který kdysi vyvážel uhlí na povrch, bylo železné schodiště. Unaveně jsme vyšli nahoru. Měl jsem pocit, jako by můj pětatřicetikilový batoh výbušnin teď vážil skoro tunu. S roztřesenýma nohama jsem zdolal schodiště a potom jsem se protáhl otevřenými dveřmi.
Najednou jsem byl venku na prostranství, které vypadalo jako dvůr uhelných skladů. Vedle pyramid uhlí se tyčily hromady nasekaného dřeva na otop. Naše skupina kradmo přešla přes dvůr k bráně ve zdi. Průvodce jí prošel ven. Rychle zkontroloval, že vzduch je čistý, a ukázal nám, abychom šli dál. Netrpělivá Marni za mnou dohlížela na to, aby se nikdo neloudal.

Šli jsme dál. Přestože jsem se snažil nedělat to, přistihl jsem se, že se opakovaně dívám po Marni. Její vlasy, oči, tvar obličeje a uší – všechny její rysy s výjimkou jizvy, která jí kreslila přes obličej krvavě rudý šrám, byly totožné s Kerris. Byla tajemný, němý dvojník, který se mě držel jako stín, zatímco jsme postupovali hluboko pod městem.
Napadlo mě: Jdu do místa, které jako by vypadlo z těžkých snů. Vidím zohavené dvojče ženy, kterou mám rád. Jdu jeskyní, která vypadá, jako by neměla konec. Na zádech mám pětatřicet kilo trhavin. Mezitím se zdá, že našemu průvodci zhasne lampa. Tma se tlačí blíž. Za jak dlouho se z toho mrtvého tunelu vyrojí deset milionů duchů, kteří musejí na Manhattanu strašit? Vzduch se znatelně ochladil. Jediné, co jsem viděl, byly zářící oči mých společníků. Oči Marni za mnou jako by zářily ještě víc. Jako blyštivé skleněné kuličky visící ve tmě.

Vedle nás se objevila malá tmavá postava. „Marni nemluví.“ Muž si sáhl na jazyk. „Když byla malá, policajti si mysleli, že mluví moc.“ Jeho prsty napodobily nůžky.
„Nerozumím.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Je jedním z Torrencových dětí? A udělal jí tohle?“
Sam se zachmuřil. „Torrence má stovky dětí. Ty, které nesplňují jeho kritéria, končí tady. Myslím, že je jako otec velice vybíravý… pokud ho vůbec můžeš nazvat otcem. Počkejte, co se děje, slečno?“ Zjizvená dívka, která jinak byla tak nezvykle podobná Kerris, jako by ztratila trpělivost. Poplácala Sama po rameni a ukázala k útesu.
„Ehm, ano, jistě,“ dostal ze sebe. „Vypadá to, že bychom měli vyrazit.“
Šli jsme ulicí po dvou. První byl ten malý snědý muž, Marni šla vzadu a dávala pozor, aby se nikdo neztratil. Když jsem jenom trošku zpomalil, ucítil jsem na batohu její ruku, jak mě pobízí, abych šel dál. Nijak jsem s plněním jejích němých příkazů neotálel. Nevěděl jsem, kolik strkání obsah batohu snese.
Jestli jsem čekal, že narazíme na stezku, která vede nahoru na útes, mýlil jsem se. Místo toho jsme se vydali podél úpatí skalní stěny, kde jsme narazili na dlouhou nízkou budovu, jež se táhla od vody až k útesu. Byli jsme nahnáni dovnitř (s pomocí Marniných postrčení, když bylo třeba). V budově byly dvě kolejnice. Průvodce rozsvítil petrolejovou lampu a pokynul nám, abychom šli za ním.
Po chvíli chůze jsem si uvědomil, že budova nekončí útesem. Kolejnice pokračovaly dál do tunelu.
„Metro?“ zeptal jsem se Sama, který šel vedle mne.
„Ne, podívej se na tu rez na kolejích. Tohle není v provozu už léta. Podle mě to musel být tunel pro dopravu uhlí. Kdysi se uhlí vozilo po Hudsonu na nákladních člunech a potom se podzemním vlakem rozváželo do města.“ Rozhlédl se po klenutém tunelu vytesaném ve skále. „Možná to není nejhezčí trasa, ale jestli nás dovede nepozorovaně k cíli, budu spokojený.“

Dvojník

„Kerris?“ zopakoval jsem její jméno, když vyšla ze stínů kousek ode mne. Okamžitě jsem vykročil směrem k ní a rozpřáhl jsem ruce, abych ji objal. Ucukla, jako bych na ni chtěl zaútočit.
„Co se stalo, Kerris?“
Podívala se na mě a při tom zvedla bradu. V tu chvíli jsem uviděl, že úhlopříčně přes celý obličej, od pravého spánku po levý koutek úst, se jí táhne krutá, znetvořující jizva. Živě rudá rána rozdělující její obličej na dvě poloviny. Ztuhl jsem. Hlavou mi blesklo: To jí udělal Torrence.
„Proboha, Kerris, co se stalo?“ Znovu jsem se pohnul, jako bych ji chtěl obejmout. Probodla mě zuřivým pohledem. „Kerris –“
Ucítil jsem něčí ruku na rameni. „Klid, Davide.“
„Same, podívej, co jí ta zrůda udělala. Byla –“
„Davide… Davide, ne, poslouchej mě.“ Sam mě chytil za ruku. „To není Kerris. Bude to její sestra. Možná dokonce dvojče. Nevím –“
„Proboha…“ Otočil jsem se k ní. „Omlouvám se, moc se omlouvám. Myslel jsem –“
„Davide, je mi to líto,“ řekl rychle Sam. „Vypadá to jako nějaký hloupý trik, ale tak to není. Neměl jsem ponětí, že tady sestra Kerris dnes v noci bude…“ Otočil se k dívce. „Promiňte. Spletli jsme si vás s někým jiným.“

Hoď sebou

řekl. „Za rovných deset minut musíme být odsud pryč.“
Když jsem vystoupil z letadla, většina našich lidí už byla na odchodu. Všiml jsem si, že mariňáci se rozdělili na malá družstva čítající čtyři až osm členů. S každým byl někdo, koho jsem považoval za místního průvodce. Postupně opouštěli hangár bočními dveřmi. Gabriela přiřadili k jedné takové skupince. Z druhého konce budovy zachytil můj pohled a zasalutoval mi. Pak vyklouzl s družstvem mariňáků do noci. Moje skupinka odešla až jako poslední. Všiml jsem si, že mi společnost dělá televizní technička a dva ženisté. Síly byly maximálně využity. Kromě svého ruksaku jsem vyfasoval ještě těžký batoh.
„Co je uvnitř?“ zeptal jsem se.
„Neptej se,“ dostal jsem odpověď. „Ale když to postavíš na zem, chovej se k tomu, jako by to byl nejvzácnější porcelán tvé babičky.“
„Aha.“ Teď už jsem tušil, čím je batoh naplněn.
Pak už jsem mu prokazoval obrovskou úctu.
O chvíli později jsme vyšli bočními dveřmi ven. Znovu jsem měl pod nohama pevnou půdu Manhattanu. V dálce jsem slyšel hluk aut mísící se s kovovým řinčením, které mohlo vycházet z nějaké továrny. Přede mnou oddělovala cesta prostor doků od zvedajícího se břehu.
Naši skupinku teď tvořil asi tucet lidí. Sam Dymes se poradil s naším místním průvodcem a pak přiběhl dlouhými skoky ke mně. „Drž se ostatních,“ řekl mi. „Za minutku odcházíme.“
„Nebude to vypadat podezřele, když půjdeme ulicemi Manhattanu s tím vším na zádech?“ Kývl jsem hlavou směrem ke skupince s nadmutými batohy. Několik lidí také okázale neslo samopal. Díky tomu všemu bychom museli připadat dost podezřelí i tomu nejméně všímavému policistovi.
„Nedělej si starosti, Davide. Jsme na sever od Paralely na 102. ulici. Tahle část Manhattanu je úplně jiná než ta přepychová, kterou znáš z jihu ostrova.“ S neklidným výrazem se několikrát rozhlédl kolem sebe, jako by se bál, že si nás někdo všimne. Nebudilo to v člověku zrovna velkou důvěru. „Navíc půjdeme poměrně zvláštní trasou… vida.“
„Co se stalo?“
„Nic. Naše průvodkyně. Konečně přišla.“
Otočil jsem se a uviděl jsem, jak ze stínů vyšla štíhlá postava. Její chůze v sobě měla něco, co… V dalším okamžiku se ke mně otočila obličejem.
Vytřeštil jsem oči.
„Kerris?“

„Ještě není konec. Budu šťastnější, až tuhle mašinu někam schováme.“
Popojížděl jsem s letadlem po olejové hladině a snažil jsem se držet hluk motoru na minimu. Věděl jsem jenom to, že podle instrukcí se mám držet vedoucího letounu.
Začal jsem se potit. Z velkého hydroplánu se stala příslovečná sedící kachna. Čekal jsem, že každým okamžikem vyšlehne odněkud ze tmy kužel pátracího reflektoru a připíchne nás jako špendlík motýla. S ním přijde smršť kulometné palby, která nás rozseká na kusy.
Letadlo zamířilo nejkratší cestou k zaoblené, hrbaté budově, která vybíhala ze břehu. Naštěstí se v přední části budovy otevřela velká vrata. První letadlo bylo v mžiku uvnitř a druhé ho následovalo. Neváhal jsem. Maličko jsem polechtal plyn, jen tolik, aby se letadlo rozjelo k vratům. Jakmile jsme projeli, vypnul jsem motory a nechal jsem letadlo dojet vlastní setrvačností.
Vnitřek zalily jasným světlem neonové zářivky. Na molech se vyrojili muži a ženy, aby letadla ručně přitáhli do účelových přístavišť. Tohle nebyl žádný provizorní dok.
Přejel jsem očima po stěnách. Za ta léta byly pokryté vrstvami špíny. Přesto se mi podařilo rychle rozeznat několik cedulí. Pouze pro posádky letadel. Imigrační úřad tudy. Restaurace a bar Ocean Clipper. Letecká společnost Riverside Park vás vítá. Další tabule byly pro Boeing, BOAC a American United Airlines. Evidentně jsem se ocitl v hydroplánovém přístavu, který sloužil New Yorku před Oslepením. Na čas byl uvězněn v čase jako moucha v jantaru, ale teď se potichu znovu probudil k životu.
Mariňáci rychle vystoupili. Lidé v civilních šatech, které jsem neznal, začali vykládat trhaviny a munici.
Zatímco jsem prováděl kontrolu po přistání, objevil se u nosu letadla Sam. Ukázal mi, že mám otevřít okno kabiny.
„Skvělý let, Davide. Teď tě potřebujeme dostat do bezpečného domu, než budeme připraveni odletět zpátky.“
„Myslel jsem, že zůstanu u letadla. Je to –“
„Příliš riskantní. Nemáme záruku, že tady nebudou hledat. Dostaneš průvodce, který tě odvede do bytu. Budeš tam sedět na zadku, dokud tě nepřivedeme zpátky sem. Rozumíš?“
Přikývl jsem.

Právě ve chvíli

kdy jsem začal upadat do jakéhosi nepřirozeného rozpoložení, v němž bych skoro uvěřil, že jsme vlétli do nitra země a řítíme se nějakou podzemní jeskyní, jsem před sebou uviděl zář. Světla Manhattanu byla ještě jasnější, než jsem si je pamatoval.
„Zatím to vypadá dobře,“ zamumlal jsem. „Nezhasli světla, takže o nás nevědí.“
Znenadání světla velkoměsta ještě víc zjasněla. Znovu jsem viděl řeky reflektorů, jak se v metropoli, která nikdy nespala, auta valila po cestách. Mrakodrapy se jevily jako věže potečkované světly, šplhající vzhůru ke krvavě rudému měsíci.
Vedoucí letadlo přede mnou rychle pokleslo, aby přistálo na řece. Podařilo se mu to jen s malým cáknutím. Druhé letadlo následovalo jeho příkladu. Přiškrtil jsem klapky na minimum a doklouzal jsem na překvapivě hladké přistání.
„Jsme dole,“ řekl jsem, trochu zbytečně. „Jenom doufám, že nás nikdo neviděl.“
„V New Yorku bydlí lidé, kteří se dívají dovnitř – ne ven. Určitě nás ani neslyšeli. V tom kraválu, který dělají všechna ta auta, to ani nejde.“ Gabriel se na mě usmál. „Mimochodem, dobrá pilotáž, Davide.“

S nervy napjatými jak pérko v hodinkách jsem zapojil do hry všechny své smysly. Hmatem jsem sledoval rovnováhu letadla, sluchem zvuk motorů, očima číselníky, ukazatele a letadla za sklem. Skalní stěny po obou stranách se sevřely ještě víc, až to vypadalo, že konce křídel dělí od zkázy jen fous.
Níž. Níž. A ještě níž.
Potom jsem zmáčkl vypínač, kterým se rozsvěcovala světla pod letadlem.
„Fajn,“ řekl jsem Gabrielovi hlasem tak klidným, že mě to překvapilo. „Podívej se do zrcátka. Vidíš, jak světla dopadají na vodu?“
„Mám je.“
„Řekni mi, až ty dva kotoučky světla začnou splývat.“
„Jasně. Přibližují se… počkej… zastavily se.“
„Sletím ještě níž… dávej pozor.“
„Jo.“
„Řekni mi, jakmile se začnou překrývat.“
„Řeknu.“
Maličko jsem ubral plyn. Bručení motorů o tón kleslo.
„Je to tady,“ řekl Gabriel. „Světla se dotýkají. Jo. Teď se začínají překrývat.“
„Fajn. Zůstanu v téhle výšce. Řekni mi, kdyby se světla oddělila, rozumíš?“
„Rozumím.“
A tak se letadla schovala do údolí. V situaci, kdy jsme kolem sebe měli útesy a kopce sahající výš, než jsme letěli, to bylo pro obsluhu newyorských radarů stejné, jako bychom byli v podzemí. Dalších patnáct minut bylo hrůzných. Stačilo klesnout příliš nízko a udělali bychom velké šplouch. Příliš doprava nebo doleva a skončili bychom v plamenech na svahu údolí.