kniha-Prstenec kolem slunce

Přes obrovskou výlohu byla napříč pověšena ohromná cedule. Stálo na ní:

DOMY
POSTAVENÉ NA PŘÁNÍ
$500 za místnost
VÝHODNÉ PODMÍNKY PŘI KOUPI VAŠEHO
STARÉHO DOMU

Ve výloze byl pěti nebo šestipokojový dům, postavený uprostřed malého, hezky navrženého trávníku a zahrady. V zahradě byly sluneční hodiny a na domě kopule s větr¬nou korouhvičkou ve tvaru letící kachny. Na zastřižené trávě stály u bílého kulatého stolu dvě bílé zahradní židle a na příjezdové cestě se blýskalo nové auto.
Ann stiskla Vickersovi rameno. „Pojďme dovnitř.“
„To musí být to, o čem mluvil Crawford,“ řekl Vickers. „Máš spoustu času, než ti pojede autobus,“ přemlouvala ho Ann.
„Může být. Jestli se chceš jít na ten dům podívat, se mnou nepočítej.“
„Kdybych si myslela, že je to možné, popadla bych tě a provdala bych se za tebe.“
„A udělala mi ze života peklo.“
„Proč, prosím tě, proč bych dělala něco takového?“
Vešli do dveří a ty se za nimi zhouply, hluk ulice utichl a oni kráčeli po zeleném koberci, sloužícím jako trávník.
Prodavač je uviděl a vyšel je přivítat.
„Pouze jdeme okolo,“ řekla Ann, „a mysleli jsme, že bychom se mohli podívat. Vypadá to jako dobrý dům…“
„Je to dobrý dům,“ ujistil je prodavač, „a má mnoho speciálních vlastností.“
„Je pravda, co je na té ceduli?“ zeptal se Vickers. „Pět set dolarů za pokoj?“
„Každý se mě takhle ptá. Přečtou si ceduli, ale nevěří tomu, takže první věc, na kterou se zeptají, když vejdou, je, zda je skutečně pravda, že prodáváme tyto domy za pět set dolarů za místnost.“
„A je?“ trval na svém Vickers.
„Zcela určitě. Dům s pěti pokoji je za dva a půl tisíce dolarů a desetipokojový dům by byl za pět tisíc dolarů. Zpočátku se samozřejmě většina lidí nezajímá o dům s de¬seti místnostmi.“
„Co tím myslíte – zpočátku?“
„Víte, to je tak, pane,“ řekl prodavač. „Náš dům byste mohl nazvat domem, který roste. Koupíte si dům s pěti pokoji, řekněme, a zakrátko, jakmile zjistíte, že chcete další pokoj, přijdete a změníte plány a chcete dům se šesti pokoji.“
„Není to drahé?“ zeptala se Ann.
„Ale vůbec ne,“ pravil prodavač. „Stojí to pouze pět set dolarů za pokoj navíc. To je nízká a základní sazba.“
„To je prefabrikovaný dům, že?“ zeptala se Ann.
„Předpokládám, že byste to tak nazývala, ačkoli je to k tomuto domu nespravedlivé. Když řeknete ‘prefabri¬kovaný‘, myslíte tím dům, který je předem připraven a sestaven z kousků. Složit to zabere týden nebo deset dní a potom máte skořápku – bez topení, krbu, bez ničeho.“
„Zajímá mě myšlenka přidávání pokojů,“ řekl Vickers. „Řekl jste, že když chtějí pokoj navíc, pouze vás zavolají a vy přijdete a jeden k tomu přilepíte.“
Prodavač trochu strnul. „Ne úplně přesně, pane. Nic nepřilepujeme. Uděláme nový návrh domu. Pokaždé vám dům dobře a prakticky naplánujeme a navrhneme v sou¬ladu s posledními vědeckými a estetickými představami o tom, jaký by domov měl být. V některých případech přidání další místnosti znamená, že musíme změnit celý dům, nově uspořádat místnosti a tak.
Samozřejmě,“ dodal, „pokud chcete změnit místo, mů¬že být nejlepším řešením dát jako protiúčet celý dům a koupit nový. Za tuhle službu požadujeme poplatek jed¬noho procenta ročně z originální ceny, plus, samozřejmě, poplatek za místnosti navíc.“
Nadějně se na oba dva podíval. „Máte pravděpodobně dům, že?“
„Malou chaloupku nad údolím,“ řekl Vickers. „Není zrovna velká.“

kniha-Prstenec kolem slunce

Crawford potřásl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mělo dokazovat, jak jsou i oni vystrašení.“
Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce složené na bři¬še, sevřel opěradla svého masivního křesla a narovnal se. Teď seděl vzpřímeně.
„Předpokládám, že byste rád věděl, k čemu se nám hodíte.“
„Přirozeně.“
„Nemůžeme vyjít do ulic a říkat: ‘Tady jsme, spoje¬ná síla světového průmyslu, bojujeme za záchranu našeho způsobu života.‘ Nemůžeme jim vysvětlovat, jaká je si¬tuace. Smáli by se nám. Nakonec, nemůžete říkat lidem, že auto, které vydrží věčně, nebo dům, ve kterém míst¬nost stojí pouze pět set babek, je pro ně něco špatného. Chceme po vás, abyste o tom napsal knihu.“
„Nevím…“ začal Vickers, ale Crawford ho v půlce věty uťal.
„Měl byste to napsat, jako byste na to přišel sám. Budete napojen na informované zdroje, které jsou příliš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstaráme vám všechny údaje, ale materiál se bude jevit jako váš.“
Vickers pomalu vstal. Natáhl ruku a zvedl klobouk.
„Děkuji za šanci. Nemám zájem.“

7.

Ann Carterová se podívala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě přestane bavit přidělávat si problémy, nechám tě být. A až to udělám, možná dostanu šanci zjistit, proč se tak chováš.“
„Musím napsat knihu. Píšu ji. Co chceš víc?“
„Kniha mohla počkat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepočká.“
„Pokračuj, řekni mi, že jsem zahodil milion dolarů. Na to myslíš.“
„Mohl bys po nich požadovat za psaní nereálný ho¬norář a získat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ještě nikdy nebyl a…“
„A odložit nejskvělejší práci, kterou jsem kdy dělal,“ prohlásil Vickers, „a vrátit se k ní, až vychladne a zjistit, že jsem ztratil kontrakt.“
„Každá kniha, kterou napíšeš, je tvoje nejskvělejší. Jayi Vickersi, nejsi nic jiného než okázalý literát. Jistě, děláš dobrou práci a ty tvé slátaniny se prodávají, ačkoli se někdy divím proč. Kdyby v tom nebyly peníze, nena¬psal bys už ani slovo. Řekni mi, ty poctivče, proč píšeš?“
„Odpověděla jsi za mě. Řekla jsi, že pro peníze. Dobře, tak pro peníze.“
„Správně, máš opravdu špinavou duši.“
„Můj Bože,“ pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manželé.“
„To je jiná věc. Nikdy jsi nebyl ženatý, Jayi. To ukazu¬je tvoji sebedůvěru. Vsadím se, že jsi o tom dokonce nikdy ani nepřemýšlel.“
„Jednou ano. Jednou, už dávno.“
„Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadím se, že to bylo žalostné. Vsadím se, že právě odsud jsi čerpal látku pro nejintenzivnější milostné scény tvých knih.“
„Ann, jseš trochu opilá.“
„Jestliže jsem opilá, můžeš za to ty. Ty jsi ten, kdo řekl: ‘Děkuji za šanci, nemám zájem.‘“
„Měl jsem podezření, že je v tom něco nefér,“ stál na svém Vickers.
„To jseš celý ty,“ prohlásila Ann.
Dopila drink.
„Neměj podezření,“ řekla, „které slouží k tomu, aby ses vyhnul zodpovědnosti a odmítl nejlepší příležitost, kterou jsi kdy měl. Když bude někdo přede mnou má¬vat penězi, nedovolím nějakému podezření, aby mi stálo v cestě.“
„Jsem si tím jistý,“ souhlasil Vickers.
„To bylo ošklivé, co jsi mi teď řekl,“ vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojďme odtud. Posadím tě do autobusu a už se, prosím tě, nevracej.“

o přírodní filozofii četl, že čirá látka Chaosu by měla být po¬dobná tomuto. Slyšel o podobných zvláštních událostech, které se přihodily během prvního obléhání Praag, než zasáhl Magnus Pobožný a město zachránil. Kámen tekl jako voda, podivné nestvůry byly jako z masa a kostí, noční můry kráčely ulicemi.
Proletěly kolem něj další scény. Viděl prastarý hrad v Syl¬vánii, kde se s Gotrekem střetli s upírem a zachránili dívku. Poznal upíra podle obrazu, který kdysi viděl na hradě Draken¬hof. Byl to Mannfred von Carstein.
Viděl velkou bitvu, v níž se armády Císařství střetly s hor¬dami orků a Snorri Nosohryz padl v boji a byl oplakáván všemi trolobijci. Viděl obrovskou hořící horu, na jejímž vrcholku bojoval Gotrek s okřídleným démonem, který vypadal jako kříženec člověka a elfa, i když byl mnohem větší. Byl si vě¬dom, že tyhle věci se nikdy nestaly. Možná to byly přeludy vyvolané jeho horečnatým mozkem, předpovědi budoucnosti, záblesky světů, kde by se to mohlo stát, kdyby šel jinou cestou.
Nevěděl a nedbal o to. Už cítil, jak mu to téměř zahltilo smysly. Kdyby to pokračovalo, mysl by se mu pod přívalem informací zhroutila a zbyl by z něho blábolící šílenec. Pak uviděl, že některé ostatní koule se přibližují a nabírají novou podobu. Vycítil bytosti kolem sebe, jak se stahují blíž a blíž éterem jako žraloci kolem plavce. Výběžek myšlenky, hebký, nenávistný a zlomyslný se k němu natáhl a pronikl mu do mozku.
Už brzy se nakrmíme, řekl. Tvá duše bude naše.
Trpaslík se zastavil.
„Je v tom nějaká elfí zrada?" řekl. Teclis zavrtěl hlavou.
„Tvůj přítel prošel portálem Prastarých. Nemá žádné amu¬lety ani ochranná kouzla. Nemá tušení, jak se zaštítit. Nemá takové runy, jako máš ty na své pozoruhodné sekeře. Pokud ho nenajdeme brzy, zemře nebo bude pozřen těmi, kdo žijí za hranicí."
Trpaslík opět zvedl sekeru a přistoupil blíž. Na tváři měl rozhodný výraz. Teclis se už obával, že bude muset bojovat.

Místo toho trpaslík zamířil k bráně. „Najdu ho. Nepotřebuji tvou pomoc, elfe."
„Není to tak jednoduché. Nejsi čaroděj. Nedokážeš ho uvnitř cest najít. Bez správného klíče pravděpodobně ani ne¬dokážeš najít cestu zpět. Bloudil bys tu navždy nebo alespoň do té doby, než bys narazil na něco, co by ani tvoje sekera nedokázala zabít."
„Ale ty mi pomůžeš?" řekl trpaslík. V hlase mu zněla drsná ironie. „Proč mám pocit, že je v tom nějaký háček?"
„Protože ty mi na oplátku pomůžeš splnit můj úkol. Jedno¬duchý obchod. To dokáže pochopit i trpaslík,"
Trpaslík se na něho zadíval.
„Neměj obavy. Nebudu vyžadovat nic, co by ohrožovalo tvou trpasličí hrdost nebo ty vaše podivné představy o cti."
„Co ví elf o cti?"
Teclis se usmál. „Pak tedy, až zachráníme tvého přítele, nechám na tobě, aby ses rozhodl, jestli to, co po tobě žádám, je čestné."
Trpaslík zvedl hlavu. Cítil past. Tak bych se na to díval i já, pomyslel si Teclis, kdybych uzavíral obchod s démo¬nem. Znovu se usmál, protože právě nahlédl do toho, co se trpaslíkovi odehrávalo v hlavě.
„Tak dobře," řekl trpaslík. „Ale jestli je to trik nebo mě zradíš, zemřeš, i kdybych měl vylézt z pekla a zabít tě."
Teclisovi zmizel úsměv ze rtů. Nedalo se pochybovat, že trpaslík míní udělat přesně to, co řekl. A vypadal jako někdo, komu by se to mohlo i podařit.
„Pokud máme cestovat společně, měli bychom znát svá jména. Jsem Teclis z Aenarionova rodu," řekl a zdvořile se uklonil jako osobě neurčitého postavení.
„Jsem Gotrek, syn Gurniho," řekl trpaslík. Neuklonil se. „A pokud je ten, kdo na mne má vzpomínat, mrtvý, brzy se k němu připojíš."
Uvidíme, pomyslel si Teclis. Jestliže jsme na Stezkách Pra¬starých, může se rovnováha sil vychýlit v můj prospěch.