Trocha plánování

Práce. A zase další dřina. To bylo náplní dalšího dne po cestě do plovoucího skladiště na jezeře, tajemného jako nějaká loď duchů. Pomáhal jsem uklidit pozůstatky ubikací spálené na popel a brzy jsem zjistil, že dýchám prach a jím saze. Co dělalo tento nepořádek ještě děsivější, byly lidské ostatky, které se povalovaly v sutinách jako zčernalé klacky. Nechal jsem si uvázat přes dolní polovinu obličeje kapesník, abych to nejhorší ze sutin nevdechoval.
Alespoň jsme teď viděli nějaký pokrok. Protitrifidí čety udělaly krátký proces s rostlinami, které se protrženými ploty vevalily dovnitř. Ploty jako takové byly opraveny. Stalo se také několik malých zázraků, za které byli všichni upřímně vděční. Učeň od mechaniků byl živý vytažen ze studny, do níž skočil, když se začalo střílet. Před polednem se trifidími houštinami dobelhaly dvě ženy v ochranných oděvech. Přežily z jednoho předsunutého pozorovacího stanoviště, které nepřítel překvapil před útokem.
Teď, když se do tábora vrátil pořádek – stany stály, kuchyně pod širým nebem vyvařovaly – naše vyhlídky hned vypadaly podstatně lépe. A všechno vypadalo ještě zářivěji, když se vrátily dva velké čtyřmotorové hydroplány, které odletěly s prvním světlem.
Na to, co zbylo z mola, vystoupil oddíl těžce ozbrojených mužů a žen. Napočítal jsem jich padesát. Vyložili z letadla pytle s výstrojí a bedny munice. Po zbytek dne hydroplány pendlovaly sem a tam mezi táborem a hlavním velitelstvím.
Při zasloužené pauze na oběd jsem se důkladně umyl. Divil jsem se, jak popel dodal vodě, která ze mne stékala, inkoustově černou barvu. Potom jsem si sedl k husté polévce z ryb a trifidů, která teď byla obvyklá.
Gabriel si ke mně přisedl. „Dorazily posily,“ oznámil a začal si do misky lámat chléb. „Speciální jednotky. To by mohlo nasvědčovat, že velitelství má něco za lubem.“
„Například?“
„Sam dostal asi před dvaceti minutami od velícího důstojníka mariňáků zapečetěné rozkazy. Odpoledne svolá poradu.“ Podíval se na mne. „Mimochodem, jsi taky pozvaný.“
Lžící jsem dopravil do úst trochu kořeněného jídla. „Přijedou ještě další posily? Padesát je slušný začátek, ale ztratili jsme přece víc lidí.“
„Lidských zdrojů je i tak nedostatek. Ostatní mariňáci mají plné ruce práce s protipovstaleckými operacemi v Everglades na Floridě. A letectvo a dělové čluny musí nepřetržitě vyhánět z našich vod v Mexickém zálivu bandy pirátů. A to ještě na velitelství ani nezačali přemýšlet o Torrencovi.“
Znovu jsem se v duchu vrátil na svůj domovský ostrov. Víc než kdy jindy mi připadal jako poklidné, zastrčené místečko, léta neobtěžované nepřáteli v podobě trifidů ani lidí. Připadalo mi, že Lesáci jsou zády u zdi. Zdálo se, že bandité, piráti, dokonce i obyčejní pytláci ohrožují každou hranici.
„A smutné je, že nemluvíme o zdejších drzých lupičích,“ řekl Gabriel. „Všimli jsme si, že pokaždé, když je špatná úroda nebo krutá zima, počet přepadení našich komunit se ztrojnásobí – ať už chtějí ukrást dobytek nebo si odnést několik pytlů brambor. Pravda je, že tihle lidé, kteří nás přepadají, jsou obyčejní lidé jako my, které pohání hrozba – a realita – hladu. Koneckonců, když ti dítě umírá hladem a ty víš, že sousedé mají plnou spíž, budeš jen tak sedět se založenýma rukama? Něco s tím uděláš, ne?“
„Kdo jsou tito lidé?“
„Často ani nevíme. Jediné, čím jsme si jistí, je to, že nemají nic společného s Torrencem. Vypadá to, že jsou to malé nezávislé osady, které si obstarávají živobytí – nebo spíš živoří – vysoko v kopcích.“ Pokrčil rameny. „Když jim nastanou krušné časy, sejdou dolů a udělají krušné časy nám.“
„To se s nimi nedá nic dělat?“
„Obětovali jsme hodně paliva a času pilotů na to, abychom se je pokusili najít ze vzduchu. Ale i když se nám podaří objevit jejich osady, představa bombardování hladových rodin je mi proti srsti.“
„Ne, já myslím začít s nimi mluvit. Když je těžká doba, dát jim jídlo.“
„Dát jim jídlo? To by byl nějaký humanitární program? Nebo by to spíš bylo jako zaplatit peníze za ochranu mafii?“
„Když jim dáte dost, aby nehladověli, vezmete jim důvod pro přepadání lesáckých osad.“
„To je dobrý nápad, Davide. Ale už jsme to zkoušeli. Když dojde na věc, každý se na každého dívá se vzájemným podezřením. Je to jako Ryder Chee a jeho rodina. Posledních dvacet let s nimi žijeme prakticky v těsném sousedství. Ale když nás před dvěma dny přišli navštívit, bylo to poprvé, co jsme s nimi prohodili slovo.“
„Oni udělali první krok. Přinesli zdravotnický materiál.“
„A já jim z hloubi srdce děkuji za pomoc.“
„Gabrieli, jsem přesvědčen –“
„A já jsem přesvědčen, že jeden z důvodů proč sem přišli a procházeli se trifidy, jako by nebyli jedovatější než třešně, byl ten, aby si dopřáli škodolibé uspokojení.“ V očích měl tvrdý lesk. „Ale řekl bych, že až se nám tady podaří dát situaci do normálu, Ryder Chee ani jeho klan už sem ani nepáchnou.“
Spolkl jsem poslední lžíci polévky. „Chápu, jak to myslíš s tím vzájemným podezíráním,“ řekl jsem Gabrielovi a vrátil jsem se k práci.

Dítě nouze

Stačilo deset minut pátrání a měli jsme materiál pohromadě. I když jsme v dílně byli namačkaní (a Sam dával u dveří pozor na další nečekaná překvapení), pustil jsem se do díla. Přilbu jsem vytvaroval z galvanizovaného pletiva. Osobně bych spíš uvítal svařené spoje, ale musel jsem se spokojit se silným motouzem. Ten, propletený pletivem sem a tam, držel jednotlivé části pohromadě, aby tvořily jakousi bednu, dole otevřenou. Malá úprava pomocí nůžek na drát zajistila, aby těsně padla kolem ramen. Podařilo se také najít staré letecké rukavice. Byly sice ztvrdlé stářím, ale dalo se čekat, že svému účelu poslouží. Abych si chránil oči, našel jsem si jakési letecké brýle. Zbytek těla mi zakrývala kožená letecká bunda, přes kterou jsem si vzal ještě pončo vystřižené z velice pevné plachtoviny. Vzhled podivného křížence doplnily kusy plátna ovázané kolem nohou jako jezdecké nohavice. Nijak okouzlující to nebylo. Ale mělo to fungovat.
Požádal jsem o dlouhý lovecký nůž a od jednoho z pilotů, kteří přežili, jsem ho dostal. Zastrčil jsem si ho do boty. Jako další zbraň jsem zvolil sekyrku.
Takto vyzbrojen jsem došel ke dveřím dílny. Venku to vypadalo, že všude je klid. Ale zatímco jsme pracovali, s tělem podsaditého muže, který se protlačil kolem mne, se něco stalo.
Před očima jsem měl prázdná prkna. Tělo tam před deseti minutami leželo. Teď bylo pryč. Ale na dlouhé přemýšlení nebyl čas. Potřebovali jsme tuhle skupinu mužů a žen dostat do letadla a v pořádku je odvézt zpátky do tábora. Opatrně jsem se protáhl dveřmi a došel jsem k lávce. Doufal jsem, že můj provizorní protitrifidí oděv je dostatečný, ale až příliš dobře jsem si uvědomoval, že není vyzkoušený. Držel jsem rty stisknuté. Kdyby žahadlo zasáhlo přilbu, pořád hrozilo nebezpečí, že mi kapičky jedu stříknou do obličeje. Alespoň oči jsem měl dobře chráněné leteckými brýlemi.
S očima a ušima ve střehu, sešel jsem po lávce na širokou palubu voru. Maličko se mi pod nohama rozhoupal a pod prkny se znovu ozval ten srkavý zvuk.
Jeden pohled na pilota mi stačil, abych poznal, že je mrtvý. Na šíji, kam ho zasáhlo žahadlo, ještě hořela ohnivě rudá skvrna. Měl jsem v plánu přitáhnout hydroplán za uvazovací lana k voru, vlézt do něho a nastartovat motory, aby byly dostatečně zahřáté pro vzlet. Kdybych navíc přirazil bok stroje až k okraji voru, nezbyla by žádná mezera, kterou by vodní trifid mohl z vody zaútočit, a lidé by pak mohli bezpečně nastoupit.
Začal jsem všemi silami tahat za provaz a pomalu, pomaloučku přitahovat mohutný hydroplán k sobě, když jsem ucítil první ránu. Žahadlo mě švihlo do prsou. Modlil jsem se, aby plachtovina byla dost silná. Další žahadlo zasáhlo přilbu. Škubl jsem sebou, když mi jemná tříšť jedu dopadla na holou kůži. Jed mě začal okamžitě svědit a pálit, ale rty jsem nechal pevně sevřené. Jelikož jed nebyl smrtelný, pokud se nedostal pomocí jehlovitých chloupků na žahadle přes kůži do krevního oběhu, opláchnutí vodou to spraví – ovšem až po dokončení rozdělaného úkolu.
Zpod jezerní hladiny se vymrštila další žahadla. Viděl jsem, jak čeří vodu. Sled úderů, které byly jako šlehnutí bičem, zasáhl moje rukavice, paže a přilbu.
Začínáte špatně mířit, pomyslel jsem si. Podepisuje se na vás zklamání.
Tak jsem si to namlouval. Ale pak jsem si všiml, že žahadla, která mě jasně minula, padla těsně za mě. Najednou jsem zjistil, že se mi do nich začínají zaplétat nohy.
Usoudil jsem, že se tihle vodní trifidi prostě zamotávají jeden do druhého. Ale zanedlouho mě žahadla začala táhnout za nohy. O chvilku později byla napjatá jako struny na kytaře a vibrovala tak, že z nich odletovaly kapky vody.
Přestal jsem tahat za uvazovací lano, protože jsem si uvědomil, že tah, který vyvíjejí trifidi, začíná být velice silný. Když jsem se podíval dolů na nohy, uviděl jsem, že kolem každé je ovinuto snad deset žahadel. Tohle nebyla náhoda. Ta žahadla byla chápavá. Měla obrovskou sílu a já jsem si v tu chvíli uvědomil, že se snaží odtáhnout mne do vody.
Tak tím se vysvětlovalo zmizení podsaditého muže i posádky. Byli zabiti a následně odtaženi do vody, kde se stali potravou trifidů.
Rychle jsem pustil uvazovací lano a pokusil jsem se žahadla přetrhnout. Nešlo to, byla příliš tuhá. Živě jsem si představil sám sebe, jak jsem tažen do jezera, přestože se vzpírám. Téměř jsem cítil, jak se mi voda zavírá nad hlavou. Stáhnou mě dolů. Utopí mě. Potom se začnou krmit.
Šeptem jsem zaklel a vytáhl jsem nůž. Dlouhá čepel se zaleskla. Naštěstí přeřízl jedno žahadlo po druhém. Jakmile jsem byl volný, zdvojnásobil jsem své úsilí.
„Myslím, že pomoc neodmítneš.“
Pohlédl jsem stranou. „Gabriel?“
Zazubil se na mě přes přilbu z pletiva. Oči měl schované pod brýlemi. „No tak,“ řekl. „Nenechávej si všechno to lano pro sebe.“
Teď to šlo o něco líp. Přitáhli jsme hydroplán k voru. Nakonec jsem zjistil, že v situaci, kdy mezi vrtulemi a deskami zbývá mezera jen půl metru, nemohu riskovat nastartování motorů. Hydroplán ale alespoň poslouží jako překážka pro trifidí žahadla. Během několika minut jsme dostali lidi z dílny na palubu.
Hydroplán spolu se sesterským strojem zanedlouho vzlétl a ponechal plavidla dole péči vodních trifidů.
Zbytek dne zabralo rutinní létání sem a tam mezi táborem a plovoucí základnou. Jeden z pilotů si vzal malý létající člun a vydal se na čtyřhodinovou cestu na jih do hlavního velitelství. Vedle něho ležela na sedadle obálka se Samovým hlášením, varováním před vodními trifidy a žádostí o nové rozkazy.
Ostatní piloti a já jsme převáželi stany, potraviny, munici a letecké palivo z jezerní základny zpět do tábora.
Navzdory duševním otřesům, které ten den přinesl, bylo příjemné znovu letět. Vychutnával jsem si ten pocit, že mám v rukou znovu knipl, uklidňující povědomost rutinní kontroly gyrokompasu a výškoměru, ovládání poměru mísení. A kochal jsem se zvukem čtyř motorů, jejichž hladký chod zněl mým uším jako hudba.
Když jsem se vracel s letadlem nacpaným skoro až k prasknutí velice potřebnými zásobami, podíval jsem se z okna na zapadající slunce, které vrhalo na zemi tisíc metrů pode mnou dlouhé stíny, a začal jsem si tiše zpívat.
V té chvíli, kdy jsem letěl sám, mě napadlo, že bych mohl ty zásoby vyhodit a natočit nos letadla východním směrem. Palivové nádrže byly plné a další den kolem třetí hodiny místního času bych mohl s letadlem klouzavě přistát v zátoce na ostrově Wight. Ale věděl jsem, že to neudělám. A nebyla to jen otázka loajality vůči Samu Dymesovi a jeho lidem. Ne. Měl jsem jiné plány. Ale prozatím si je budu muset nechat pro sebe.

Gabriel

postoupil dopředu. Jeho značná výška mu umožňovala nahlédnout do vody z pozice, která byla pro ostatní nedosažitelná. Hlubokým hlasem řekl: „Já vím, kde jsou.“
„Kde?“
„Ve vodě.“
Sam se postavil na převrácený kbelík, aby nahlédl do jezera. Bylo na něm vidět, že se obává dalšího útoku. „Ne, Gabe,“ řekl nakonec. „Já je nevidím. Kde jsou?“
„Pod vodou… je to jen otázka mutace, chápeš?“
„Čeho?“
„Mutace. Ty obludy se mění ďábelským tempem. Chodí, zabíjejí, komunikují spolu. ,Vidí‘ pomocí jakéhosi sonaru.“
Sam se zakoktal. „To – to mi chceš říct, že ty prašivé kytky fakticky umí plavat?“
„Ne, plavat ne,“ zamumlal Gabriel, skoro jako by se bál, že ho trifidi uslyší. „Může to být úplně nový druh… vodní druh. To, co jsem viděl v jezeře a považoval za obyčejné vodní řasy, určitě budou horní vějířovité listy trifidů.“
„Oni je nedostali jednoho po druhém,“ řekl jsem mu. „Byl to připravený útok. Zabili celou posádku během několika vteřin.“
„Přepadení?“
Gabriel přikývl. „Já myslím, že David má pravdu. Ti trifidi je nějakou dobu sledovali a potom si zvolili pro útok dobu, kdy byla celá posádka zranitelná.“
„Do prdele.“ Sam zavrtěl hlavou. „Musíme o tom rychle informovat hlavní velitelství. Vždyť… ty zkurvené rostliny by už mohly pochodovat řekami a potoky doprostřed našich měst.“
Gabriel zvedl hlavu. „Jedno po druhém. Jestli tam teď někdo půjde, zabijou ho dřív, než se stihne přiblížit k hydroplánům.“
„Dobrá připomínka.“ Sam si přejel rukou po bradě. „Výborná připomínka. Ale jak se dostaneme k letadlům?“

Kolem mne zašuměly hlasy. Zmatek. Hněv. Obavy.
Lidé se začali tlačit dopředu, aby nehybnému kamarádovi pomohli. Ale ve mně se ozval starý trénink z minulých let.
Když najdete někoho, jak leží na zemi, nechoďte k němu. Dobře se rozhlédněte. Potom pozorně prohlédněte tvář a šíji pacienta, jestli neuvidíte průkazné známky…
Udělal jsem to. A uviděl jsem je.
„Počkejte,“ zařval jsem na muže, kteří se mačkali kolem mě a chystali se seběhnout po lávce na palubu voru. „Řekl jsem počkejte!“ Protlačil jsem se dopředu a zablokoval jsem jim cestu.
„Uhni, kámo,“ řekl jeden podsaditý muž. „Nevidíš, že na něho přišla slabost?“
„Ne!“ S vypětím sil jsem ho zatlačil zpátky. „Zůstaň tam. Ty nevidíš, co má z boku na šíji?“ Sáhl jsem si na vlastní krk kousek pod uchem. „Má tam červenou skvrnu.“
„No a?“
„Ty to nepoznáváš?“ vykřikl jsem zoufale. Nehodlal jsem dopustit další ztrátu na životech. „Je to trifidí žahnutí.“
„Trifidí žahnutí? Kámo, tobě muselo rupnout v bedně. Vidíš tady někde nějaký trifidy?“
Rozhlédl jsem se. Viděl jsem stejný obraz, jako když jsme sem přijeli. Různorodou směsici plavidel, několik hydroplánů a zatopený kostel. Jinak nic, jen obrovské třpytící se jezero, jehož barva byla v tom tlumeném světle někde mezi šedou a stříbrnou.
„No a?“ Muž měl obličej brunátný hněvem. „Vidíš tady nějaký trifidy, sakra?“
„Věř mi, je to trifidí žahnutí.“
Sam se na mě nechápavě podíval. „Davide, promiň, ale určitě se mýlíš. Musíme mu pomoct.“
„Je mrtvý; vidíte přece –“
„Uhni, chlape.“ Bylo to pochopitelné. Ten podsaditý muž chtěl pomoci kamarádovi. Bylo to také smrtelné.
Muž něco zabručel a přitlačil mě na zábradlí. Vzápětí přeběhl po palubě k padlému pilotovi. Ještě než se k němu dostal, jezero vedle něho začalo vřít, jako by se těsně pod hladinou krmily hladové ryby. Zároveň jsem zaslechl svist.
Myslím, že ve skutečnosti jsem je neviděl. Později jsem si namluvil, že jsem rozmazaně zahlédl něco dlouhého a velice tenkého.
Podsaditý muž zasténal. Prudce zvedl ruku k čelu. A pak bylo po všem. Otočil se a poklesl v kolenou. V dalším okamžiku se zhroutil na kraj voru. Jedna ruka se vytočila tak, že se konečky prstů dotkla vody.
„Nechoďte tam!“ zahřímal jsem na překvapené muže. „Vraťte se do dílny.“ Nedal jsem jim pokoj, dokud nebyli za dveřmi. Tam, za dřevěnými stěnami, byli v bezpečí.
Sam ohromeně zavrtěl hlavou. Nakonec se nadechl, aby se uklidnil. „Co to bylo?“
„Zabilo ho trifidí žahnutí,“ řekl jsem mu.
„Tady? Uprostřed vší té vody? Chci říct – ty tady vidíš nějaké trifidy?“
Vzpomněl jsem si na trifidí vor z klád a naplaveného dřeva, na němž jsem nouzově přistál, pohromadě držený trávou. Rozhlédl jsem se po jezeře, ale neviděl jsem nic, co by se mu třeba jen vzdáleně podobalo.
Pokrčil jsem rameny, úplně zmatený. „Věř mi, Same. Je tady trifid. Někde. Jenom ho z nějakého důvodu zatím nemůžu najít.“

Odhodil cigaretu do vody,

kde se zasyčením zhasla. „Tak to jsme dva, Davide. Něco ti řeknu. Moc rád bych teď byl doma se svou ženou a rodinou. Nemusel bych se každý den probouzet a čelit další záhadě, která je ještě větší než ty předchozí. Mohl bych si v neděli ráno poležet, s hrnkem kávy, novinami a hodnou ženou vedle sebe.“ Na několik vteřin se zahleděl do neurčita. Neviděl zatopený kostel ani tuto loď duchů, na níž jsme stáli. Trvalo to jenom okamžik, potom se jeho oči znovu zaostřily. Zhluboka se nadechl. „Měli bychom to všechno,“ gestem obsáhl opuštěná plavidla, „uložit do kartotéky pod heslo Marie Celeste a nechat to být.“
Kéž by to bylo tak snadné.
Další zhruba hodinu jsme se zabývali úkony nezbytnými k tomu, abychom připravili hydroplány na zpáteční let do tábora. Pomocná četa načerpala do prázdných nádrží letecké palivo, zkontrolovala stav oleje a elektroinstalace a odvázala lana. Piloti včetně mne se posadili do kabin, aby zkontrolovali přístroje.
Sam to chvíli sledoval, ale nebyla to jeho parketa. Nakonec udělal z rukou troubu a zakřičel na nás z parníku: „Podává se káva! Přijďte za deset minut!“
Ten, kdo unesl posádku, se každopádně ani nedotkl zásob jídla. Než jsme se sešli na palubě parníku, Sam měl nachystané hrnky se skvělou horkou kávou a plechovku sucharů z ovesné mouky. „Klidně se nacpěte,“ prohlásil s vážným výrazem. „Něco mi říká, že původní posádka se už nevrátí.“
Jeden z pilotů přišel na palubu říct Samovi, že musí odletět teď, jestli má dorazit na velitelství do setmění.
„Dobrá… hele, tady je moje hlášení a dopis šéfové. Požádej ji, aby ti pokud možno připravila odpověď a nové rozkazy do zítřejšího rána.“
Pilot zamířil k letadlu a Sam si zapálil novou cigaretu. Pak promluvil k nám všem, jako by mu některé věci ležely v hlavě. „Víte, že jsme v táboře měli posádku rovných sta mužů a žen. Třicet jich buď padlo, nebo bylo zajato při útoku. A půl tuctu jich ještě má taková zranění, která si vyžádají, aby nějakou dobu zůstali na lůžku. Jak takové dobré lidi nahradíte?“ Pokrčil rameny. Nečekal odpověď. Žádná nebyla. Věděl jsem, že počet Lesáků ve všech komunitách není dohromady vyšší než sto padesát tisíc. Pro tuto chabou populaci představovalo krajní zátěž už jen zajištění potravy a ošacení, nemluvě o vynakládání drahocenných zdrojů na nekonečný boj s trifidími armádami a opravování stovek kilometrů protitrifidího plotu. Gabriel zamyšleně ukusoval suchar. „Jak to vidím, šéfka bude muset stáhnout osoby z jiných táborů, abychom znovu měli plný stav.“
Sam přikývl. „Asi ano. Ale tím pádem jí nezůstanou prakticky žádné rezervy…“ Unaveně se usmál. „Připomíná mi to jeden starý vojenský vtip. Jestli máš prostěradlo moc krátké, nahoře si kus uřež a našij si ho dole… jenže teď už to není vtip. Vše nasvědčuje tomu, že právě to děláme.“
Gabriel se na mě podíval. „Třeba by se nám podařilo vyjednat nějakou půjčku a pronájem od Davidových lidí. Určitě by se nám hodilo –“
„Gabrieli – promiň.“ Sam zvedl ruku, aby si vyžádal ticho. „Slyšeli jste to někdo?“
Podívali jsme se na sebe a zavrtěli jsme hlavou.
Sam přešel k zábradlí. Z toho, jak najednou vystrčil hlavu, jsem poznal, že se něco stalo. „Michael upadl… leží tam na palubě.“
Vyrazil jsem za Samem po spojovacích lávkách z parníku na jeden nákladní člun a potom na druhý. Před námi, o něco níž, byla velká plošina voru. Pilot ležel na zádech na slunci, s rukama rozhozenýma na obě strany. Obálka se Samovým hlášením ležela vedle něho.

Gabriel

zvedl z podlahy pušku. „Někdo to použil jako kyj. Hele, pažba je úplně zničená.“ Podíval se do nábojové komory. „Ale je plně nabitá.“
„Nejspíš se zasekla.“
Gabriel namířil na jezero a stiskl spoušť. Výstřel mi zahučel v uších. Zvuk opět zanikl bez sebemenší ozvěny.
„Dokonalá,“ prohlásil. „Máš nabitou pušku, která funguje. Tak proč ji použít jako kyj?“
„A na palubě nejsou žádné vypotřebované zásobníky,“ upozornil jsem. „Bojovalo se, ale nestřílelo.“
Přešli jsme z jednoho spojeného člunu na druhý. Zanedlouho jsme dorazili na kolesový parník uvázaný ke kostelní věži. Tady zblízka se tyčil vysoko nad mou hlavu. Měl dvě patra kajut, širokou promenádu a zdobené kování. Kdysi to musela být vyložená Kráska Jihu mezi říčními parníky, která v přepychu vozila milionářské hazardní hráče po řekách. Kdysi musely paluby žít hudbou a smíchem, možná i podivnými smůlami při pokeru nebo projevy přízně nějaké aristokratické femme fatale. Teď to byla loď duchů.
Dveře kajut skřípaly s každou vlnou na jezeře. V jídelně nedojedená jídla zaschla a přilepila se k talířům. Kotlík na kamnech se vyvařil a dno se propálilo. Postele byly úhledně ustlané.
„Ten, kdo na posádku zaútočil, musel přijít ve dne,“ řekl jsem. „V postelích nikdo neležel. A jestli se příliš nemýlím, to na talířích vypadá spíš jako oběd než jako snídaně.“
„Souhlasím.“ Sam vypadal, jako by měl v ústech nepříjemnou chuť. „Ale nejsou tu žádná těla. Žádné skvrny od krve. Přesto stačili vyhlásit poplach a měli čas se bránit.“
„A rozhodli se bojovat sekerami. Pušky drželi jako kyje, přestože je měli nabité.“
Prohledali jsme celý parník odshora dolů. Po mužích ani památky. A vlastně ani po útočníkovi. Nahlásil jsem to Samovi, který právě stál u tepaného zábradlí a díval se dolů na vodu mezi kostelní věží a trupem parníku. Zdálo se mi, že tam pod hladinou vidím kostru náklaďáku, jehož vyhaslé světlomety se dívají jako prázdné oční důlky v lebce. Zřejmě ho tam před lety přinesla nějaká povodeň a přirazila jej ke kostelu. Teď tam ležel a hnil. Dlouhé provazce jasně zelených řas se táhly vodou jako kadeře nějakého skřeta.
Sam si zapálil cigaretu. „Fajn, Davide, já se vzdávám. Co se to se světem stalo? Jak k tomu došlo, že je všechno převrácené vzhůru nohama?“ Zachmuřeně potáhl z cigarety. „Jak je možné, že před třiceti lety lidé uviděli na obloze zelená světla, světla, která je oslepila? Jak je možné, že nás převálcovala nějaká smečka šouravých kytek s legračními listy? A proč slunce nesvítí jako kdysi? A proboha, jak mohla parta dospělých chlapů z ničeho nic zmizet, jako by je začarovali nějací duchové?“ Podíval se na mne. „Řekni mi, že na ty otázky umíš odpovědět, Davide, a uděláš mě nejšťastnějším člověkem na zemi.“
Sice bych Samovi v tomto ohledu rád pomohl, ale smutně jsem mu musel říct pravdu: žádné odpovědi jsem neznal.

Vypadalo to absurdně,

ale vedle se pohupoval říční parník hodně starého data výroby, dokonce i s kolesy na zádi, uvázaný ke kostelní věži. K němu byly připoutány dva nákladní čluny a něco, co vypadalo jako vor z prken udržovaný na hladině několika desítkami plechových sudů. Pak, v řadě za ním, pluly tři velké hydroplány, velikostí srovnatelné s tím, kterým jsme právě přiletěli. Bylo tam také několik vodních letadel skromnějších rozměrů.
Naše posádka rychle otevřela dveře letadla. Když pak přijelo blíž k voru, muži vyskočili na prkna a zkušeně letadlo přivázali. Motory zakašlaly a zmlkly.
Vystoupili jsme na vor. Přivítalo nás zvláštní ticho. Sluneční paprsky tančily na hladině. Na starém kolesovém parníku, který sloužil jako ubikace, se nic nepohnulo. Vlna na jezeře způsobila, že někde nedaleko cinkl zvon. Ponuré zvonění se neslo přes vodu, dokud je nepohltila obrovská prázdnota, která nás obklopovala. Čišela z ní bezútěšnost. Mrtvý zvuk, z něhož mrazilo.
Gabriel vypadal mrzutě. „Copak, žádný uvítací výbor?“ Prázdnota vzala jeho hlasu obvyklou hloubku.
Sam se nechápavýma modrýma očima rozhlédl po pestré směsi plavidel uvázaných ke kostelní věži. „To je vážně zvláštní. Měla by tady být sedmičlenná posádka. Kam všichni zmizeli, sakra?“
Mezitím vystoupili z letadla také ostatní a stejně zmateně zůstali stát na voru.
Sam si udělal z rukou hlásnou troubu. „Haló! Je tam někdo?“ Ta hladová prázdnota jeho volání spolkla. „Haló!“
Žádná odpověď. Dokonce i zvuk zvonu se vytratil do ztracena a zůstalo jen studené, škodolibé ticho.
„To ne,“ zašeptal Sam. Vycítil něco zlověstného. „Ne, to ne, to ne.“
Vír na vodě lehce rozkolébal vor a dal podnět k několika vlhkým, srkavým zvukům, které vyšly odněkud zpod něj. Sam došel k lávce, která vedla na sousední nákladní člun. Tam se zastavil, přitiskl prst na rty, abychom byli zticha, a vytáhl revolver.
Voda zavířila a ze spodní strany voru se znovu ozval ten hladový, srkavý zvuk. Také zvon se znovu rozezněl – prázdným, strašidelným zvukem, který se nesl přes vodu. Tentokrát jsem si všiml, že vychází ze zvonu natřeného na červeno, který byl připevněn k jakési šibenici vedle lávky. Na ceduli pod ním bylo napsáno: Zazvoň a zdrhej. Zřejmě poplašný systém zdejšího personálu.
Sam opatrnými kroky překonal lávku a dal nám znamení, abychom šli za ním. Všiml jsem si několika stop, z nichž vysvítalo, že se tady stalo něco hodně špatného. Do dřevěného zábradlí byla zaražená sekera. Na palubě nákladního člunu ležely střepy porcelánového hrnku. Člun sloužil jako jedna z dílen, kde mechanici prováděli údržbu letadlových motorů. Jeden motor tam ležel částečně rozebraný. Na krytu palivového čerpadla byl položený klíč, jako by si mechanik jenom odskočil na cigaretu. Jinde byly kromě známek normálního pracovního dne také stopy násilí. V dílně stál šálek, v němž zůstala ještě polovina kávy, teď už vyčichlé. Nedaleko zábradlí zase lesklé čáry v ocelové palubě svědčily o tom, že na ni někdo zaútočil sekerou a udělal do kovu hluboké, dlouhé rýhy.
„Do prdele,“ zavrčel Sam. „Co se tady stalo, u všech rohatých?“
„Torrencovi muži.“ Gabriel měl samopal připravený ke střelbě.
„Nedovedu si to představit. Nemají letadla, aby sem mohli přiletět. K nejbližší splavné řece, která ústí přímo do otevřeného moře, je to třicet kilometrů. I kdyby se o tomto místě dozvěděli, museli by čluny táhnout přes kilometry území ovládaného trifidy, aby se dostali sem na jezero.“ Nechápavě zavrtěl hlavou. „Nedává mi to smysl.“

Kolumbův rybník

Během třiceti minut jsme byli ve vzduchu. Náš hydroplán byl kombinací poštovního, nákladního a dopravního letadla. Sam, Gabriel a já jsme měli jakž takž pohodlí ve středové kabině, zatímco přespočetní členové posádky využili možnost zaslouženého zdřímnutí v lůžkových kójích.
Letadlo odstartovalo po proudu a potom zatočilo zpátky nad náš tábor. To, co pro mne na čas byl celý svět, se z tohoto pohledu jevilo jako o málo víc než malá mýtina s několika černými šmouhami, které označovaly místa vypálených budov.
Letadlo s hukotem stoupalo výš na oblohu. Slunce vytrvale zářilo. Řeka pod námi se jako stříbrný tlustý had klikatila ke vzdálenému oceánu. Nezpozoroval jsem žádná města, třebaže jsem věděl, že kdysi tam nějaká musela být. Území, které tak těžce vydobylo lidstvo, si příroda za ta léta vzala zpět. Popínavé rostliny, stromy, keře, bodláky a obrovská moře kopřiv zahalily zeleným závojem cesty, železnice i města. A nebylo pochyb o tom, že své hlídky tam dole bude mít i trifidí okupační armáda.
Poté, co jsem několik posledních dní seděl na zemi, bylo příjemné usadit se do pohodlného křesla v kabině.
Sam Dymes dlouho dumal nad touto krajinou, zbavenou lidského osídlení, a pak řekl: „Dá práci získat to zpátky. Naše děti a jejich děti to zaměstná ještě na mnoho budoucích let.“
„Ty jsi alespoň optimista, Same,“ poznamenal Gabriel. „Vidíš dobu, kdy budeme moci začít ty prašivé trifidy vyhánět.“
„Jasně, já jsem optimista. Ostatně, jaký by mělo smysl vzdorovat, dřít se, plánovat a bojovat, kdybych nevěřil, že děláme nějaký pokrok?“ Zazubil se. „Kdybych si myslel něco jiného, otevřel bych dveře tamhle naproti a vykročil do širého modrého prázdna.“
Povídali jsme si ještě chvíli, hlavně o tom, co se objevovalo v rovině pod námi, včetně něčeho, co vypadalo jako obrovský tovární komplex, který teď pohltilo jezero. Ucpání odvodňovacích příkopů znamenalo, že se voda vrátí na starou úroveň, než se podaří získat krajinu zpět. Tady v nížinách jsme jasně viděli pozůstatky továren, škol a domů, které se jevily jako obdélníkové ostrůvky uprostřed širé vodní hladiny.
Letěli jsem dál. Díval jsem se ven na stříbrná křídla, která se leskla na slunci. Čtyři mohutné motory o výkonu šestnáct set koňských sil nás snadno nesly vzduchem. Mohli jsme pohodlně letět rychlostí tři sta padesáti kilometrů za hodinu ve výšce čtyři a půl tisíce metrů. Kdybych letěl sám, tímhle strojem bych se dostal domů na ostrov Wight za patnáct hodin. Chvíli jsem si v hlavě dělal další propočty. A ještě stále jsem dumal nad logistikou takového letu, když jsme klouzavě přistáli.
Dokonalé přistání. Mé oko profesionálního pilota si všimlo úhlu, pod jakým břicho hydroplánu políbilo hladinu a po obou stranách vychrlilo gejzíry vodní tříště. Pilot úplně pustil plyn a tón motorů okamžitě poklesl. Letadlo klouzalo po hladině a pomalu zpomalovalo.
Chvíli jsem měl pocit, že jsme přistáli na obyčejném jezeře, které jen mělo zvláštní jméno (vzhledem ke své obrovské rozloze) Kolumbův rybník. Ale brzy jsem zjistil, že se jedná o jedno z ,nových‘ jezer, která vznikla selháním systému umělého odvodňování. Hydroplán pomalu jel vodou k něčemu, co mohla být jedině cihlová kostelní věž, tyčící se nějakých šest metrů nad hladinu. Z vody vyčnívala horní polovina hodin. Ručičky se zastavily v čase za deset minut dvě. Napravo od věže vyčnívalo z vody několik hnijících střešních trámů, které označovaly pozůstatky hlavní budovy kostela.

Zatímco pozemní tým doléval do přeživšího hydroplánu veškeré kapky paliva, které se daly vymačkat z různých kanystrů, zašel jsem za Samem Dymesem. „Same,“ zeptal jsem se, „co je to ten Kolumbův rybník?“
„Je to jezero asi sto padesát kilometrů proti proudu. Máme tam záložní letadla.“ Kývl směrem k očazeným troskám kolem sebe. „Pro případ, že by někdy došlo k situaci, jako je tahle.“
„Kolik záložních letadel?“
„Dobrého půl tuctu, myslím.“
„Ale máte jenom čtyři piloty.“
„Pokračuj.“
„Pak by bylo logické, kdybych tam jel s nimi také,“ řekl jsem mu. „Mohl bych alespoň trochu pomoct s pilotováním.“
Podíval se na mě těma svýma průzračnýma modrýma očima. V tom okamžiku jsem poznal, že si dělá jiný názor na muže, který měl uslzené oči a byl ještě nejistý z nedobrovolné cesty z New Yorku do tohohle zapadákova na jihu, když ho viděl poprvé. „Takže… ty nabízíš, že nám pomůžeš?“
„Ovšem. Proč ne?“
„Prostě jenom… víš co, já ti řeknu, na co teď myslím, Davide… Myslím, že toto je klíčový okamžik… asi bys mohl říct, že je to mezník v našem vztahu. Přesněji v tvém vztahu k nám – Lesákům.“
„Nevím jistě, jestli ti rozumím. Myslel jsem si, že by se vám mohlo hodit, kdybych vám pomohl –“
„Jasně, a já jsem ti moc vděčný… a taky děkuju prozřetelnosti, že nám přivedla dalšího zkušeného pilota. Ale chci se tě zeptat na jedno, Davide: přidáváš se k nám?“
Pochopil jsem, jak Sam uvažuje. Dosáhl stadia, kdy ode mě potřeboval slyšet vyjádření mé věrnosti Lesákům a všechno, co s tím souviselo: závazek, že jim pomůžu a jasné odmítnutí Torrencova režimu.
„Ano,“ odpověděl jsem pevně. „Jsem váš spojenec, mám v tom naprosto jasno.“
„A Kerris Baedekkerová?“
„Co je s Kerris?“
„Je nejen občanka režimu našeho nepřítele, je také jeho dcera.“ Díval se mi do obličeje. „A mezi tebou a jí byl romantický vztah.“
„A trpce lituji, že zůstala v New Yorku. Ale moje věrnost patří vám a mé komunitě na ostrově Wight. Ani na okamžik nepochybuji o tom, že naše dva národy budou v krátkodobém horizontu spojenci a v dlouhodobém nejlepší přátelé a obchodní partneři.“
„To jsi řekl dobře.“ Sam si dovolil váhavý úsměv. „Davide Masene. Bylo by mi ctí, kdyby sis se mnou potřásl rukou.“
A tak jsem si s ním potřásl rukou.
„Tak fajn,“ řekl. „Doporučil bych ti, abys do sebe hodil jedno rychlé kafe. Za půl hodiny odlétáme.“

Ostatní se rychle vzdalovali od řeky. Muži a ženy se rozběhli pro zbraně. Dál na břehu se věžička na hřbetě jednoho Jumba otočila a namířila své dva kulomety proti proudu.
Poslouchal jsem zvuk motoru. Nezněl tak, jak měl, ale jinak nemohlo být pochyb. „Počkejte!“ vykřikl jsem. „Nestřílejte!“ Rozběhl jsem se k vodě, abych měl lepší výhled na řeku.
„Davide!“ zavolal na mě Gabriel. „Zapadni do zákopu, než se začne střílet.“
„Ne, to jsou letecké motory. Je to letadlo.“ Ale mátlo mě, že tónina motorů je úplně špatná. To letadlo neletělo, ale popojíždělo.
O chvíli později mi to potvrdily vlastní oči. Zpoza ohybu řeky se vynořil velký čtyřmotorový hydroplán. Okamžitě jsem poznal hladké linie impozantního Boeingu Clipper – což nebylo nic zvláštního, protože léta jsem jako kluk spal pod pěknou barevnou fotografií tohoto letadla. Měl jsem ji připíchnutou na stěnu v pokoji.
Hydroplán se řítil k tomu, co zůstalo z mola. Motory burácely, vrtule se jevily jako rozmazaná stříbrná kola. Bílá brázda za letadlem vyběhla po říčním břehu a málem mi smáčela nohy.
Lesáci přivítali návrat letadla jásotem.
Když pak jeho posádka vyšla na suchou zem, dozvěděli jsme se, že to je jediné letadlo ze základny, které útok přežilo. Ve chvíli, kdy se po řece přihnaly torpédové čluny, se několik pilotů náhodou bavilo s mechaniky nedaleko letadla. Duchapřítomně naskočili do hydroplánu, nastartovali a odletěli. Původně měli v úmyslu zamířit do nejbližšího vojenského tábora Lesáků a vrátit se s posilami. Jenže to vydrželo jen do chvíle, kdy pilotka zkontrolovala ukazatel paliva a dozvěděla se, že nádrže jsou skoro na suchu. Proto přeletěla jen o tři míle dál a přistála s letadlem na bočním rameni, kde potom seděli několik dní bez hnutí, podobně jako my v Jumbech, dokud neusoudili, že je bezpečné dojet s hydroplánem po řece zpátky do tábora.
Sam si zprávy nejdřív utřídil a pak promluvil. „Výborně. Díky pohotovosti máme jedno letadlo neporušené. Myslím si, že musíme udělat dvě věci. Za prvé dopravit piloty na Kolumbův rybník, aby nasedli do náhradních letadel. Za druhé potřebujeme informovat o útoku velitelství. V hlavním štábu pořád nevědí, že se nám nepodařilo dostat Christinu z New Yorku.“ Po chvíli trochu zatrpkle dodal: „Čekám, že šéfové budou skákat do stropu. Ale…“ pokrčil rameny. „Tak už to ve válce chodí.“

„Kruci,“ hekl Gabriel. Na pažích mu naběhly svaly. „Koho by napadlo, že chytání ryb může být taková fuška?“
Dál jsme táhli ze všech sil. Nakonec se nám podařilo dosáhnout pokroku. Lano sítě se objevilo na hladině, a když jsme začali síť táhnout ke břehu, vytvarovala se do podkovy. O pět minut později jsme vytáhli síť na břeh. Lilo z nás tak, že nám krůpěje potu stály na čele, velké jako perly. Gabriel zhodnotil náš úlovek s nemalým znechucením. „Taková dřina pro tohle?“
V síti sebou házelo sotva tucet ryb, jejichž výživná hodnota byla pochybná. Ještě chvíli jsme dumali nad naším žalostným úlovkem a pustili jsme se do vymotávání ryb ze sítě. Střevle jsme vraceli do vody a větší sourozence jsme házeli do koše.
Gabriel znechuceně ohrnul nos. „Polívka z ryb a trifidích výhonků. Paráda.“
Když pak odtáhl chuchvalec řas, najednou zaklel. Potom se zapitvořil a začal páčením vysvobozovat malíček ze sevření račího klepeta. Jakmile je sundal, strčil si prst do úst a potom s ironickým úsměvem řekl: „Začínám být paranoidní, Davide? Nebo má matka příroda na nás pifku?“ Upustil raka do koše. (Dalo se čekat, že sladkovodní korýš skončí v polévce spolu se vším ostatním, co se kuchaři podaří sehnat.) „Co bych dal za šťavnatý steak. Hromadu bramborového salátu. Do zlatova osmažené hranolky. Krémovou majonézu. Chřupavý salát. Sladké brambory. Korbel vychlazeného piva. Kolik –“
„Psst.“ Zvedl jsem ruku. „Neslyšíš nic?“
Chvíli jsme stáli a poslouchali. Zahleděl jsem se proti proudu řeky, odkud jako by se zvuk ozýval. Jediné, co jsem viděl, byl stříbřitý pás vody mezi břehy. Z řady vrbiček se vzneslo hejno ptáků, které zvuk vyrušil.
Gabrielův obličej ztuhl. „Sakra. Ať to nejsou zase oni.“

Rekonstrukce

Na břehu řeky se ke mně Gabriel obrátil: „Nepřipadal ti trochu nafoukaný?“
„Ryder Chee?“
Gabriel přikývl. „Mluvil o tom, jak pro svůj kmen vytvořil jakési jungovské náboženství, aby získali novou víru, ale mně to připadá, že v nich jedině vypěstoval novou iluzi.“
„Ale není to tak, že si všichni do jisté míry pěstujeme iluze? Neříká se, že civilizace je sama o sobě jedna velká iluze? Že kdybychom v ni přestali věřit, přestala by existovat? A jestli je civilizace jenom určitá forma iluze, která je –“ zapátral jsem po vhodném slovu, „–účelná… která nám vyhovuje, proč by varianta iluze, s níž přišel Ryder Chee, měla být horší?“
„Ten člověk se nestaví k realitě čelem. On sám musí vědět, že Jung řekl, že bludy psychotika jsou jeho pokusy vytvořit nové vidění světa. Tím pádem Chee, ať se na to podíváš z kterékoli strany, vytvořil společnost, která je ve své podstatě psychotická.“
„Možná jsem hloupý, Gabe. Ale já se na to dívám tak, že jestli to funguje, jestli to vytváří komunitu, která je činorodá, optimistická a v podstatě šťastná, proč si nedopřát trochu sebeklamu?“
Gabriel se na mě přísně podíval. „Chceš něco vědět, Davide?“
„Co?“
„Víš, co mi vadí na Ryderovi Cheem?“ Jeho tvář obměkčil široký úsměv. „Já mu závidím, Davide. Jsem zelený závistí jako ty trifidí listy. Protože v hloubi duše vím, že Chee a jeho lidé nemají jenom imunitu proti těm obludám.“ Pokynul směrem k trifidům za plotem. „Taky dosáhl toho, že mechanismus jeho společnosti běží hladce jako motor z Rolls-Royce.“
„Nebylo by rozumné vypůjčit si něco z jeho myšlenek?“
„Možná ano.“ Zazubil se na mě. „Nové bohy místo starých, Davide, to by se ti líbilo?“
Žena, která byla v kánoi na řece, zamávala rukou nad hlavou.
„To je náš signál, Davide. Zatáhni za lano.“
Podal mi konec lana a sám se ho chopil o něco blíž k vodě. Čtyřicet kroků výš proti proudu dva muži chytili další část lana. Společně jsme začali táhnout. Čekal jsem, že to nebude nijak zvlášť namáhavá práce. Ale lano se chovalo, jako by bylo ukotvené na dně řeky.

Na to se nám těžko hledala odpověď. Měli jsme před sebou muže se zdravou rodinou, ze sebevědomé a očividně nezávislé komunity, která měla novou víru. Víru, která jí dávala sílu, smysl existence a sebeúctu. Těmto lidem neublížilo Oslepení ani trifidí invaze. Pro ně zvrat, k němuž došlo před třemi desítkami let, neznamenal katastrofu jako pro nás. Pro ně se stal spásou.
Když čtveřice indiánů odešla, pokračovali jsme ve své práci. Já jsem odstříhal zničené části plotu. Do soumraku byl připravený na natažení nových drátů. Vyčerpaně jsem se doploužil pod přikrývku za hradbou Jumb. Nahoře na jednom vozidle hlídka brnkala na kytaru bluesové tóny, melancholické a zároveň příjemné. Přistihl jsem se, jak si mezi bdělostí a spánkem přehrávám rozhovor s Cheem a znovu v duchu vidím ty moudré oči, lesknoucí se pod těžkými víčky. Mluvil o biologické odlišnosti jejich krve, která jim dávala imunitu vůči trifidímu žahnutí. Představoval jsem si ho a jeho děti, jak se beztrestně procházejí houštinami trifidů.
A v tom okamžiku jsem se posadil s jediným slovem na rtech: „Christina.“ Ta myšlenka vyskočila naprosto spontánně a zazářila mi v hlavě se silou biblického zjevení: Christina běhala mezi trifidy. Viděl jsem ji. Je také imunní proti jejich jedu. Ale ať se propadnu do pekel, jestli má v žilách kapku indiánské krve…

„Proč ne? Nepleťte si ale Boha s náboženstvím. Mělo by se o nich mluvit odděleně. Místo toho zkuste brát náboženství jako plán pro život. Něco jako soustavu pravidel, která tvoří ústavu národa.“
Mladík přinesl hrnky s čajem a kávou. Gabriel Deeds už se neudržel. „My všichni bychom se vás rádi zeptali na jednu věc…“
„Och, myslel jsem si, že se té otázce nevyhneme.“ Chee pokýval hlavou. „Jak je možné, že se moji lidé volně pohybují mezi trifidy, aniž by se jim něco stalo?“
Sam sevřel ruce kolem horkého hrnku. „To je ta velká otázka, pane.“
„Dovolíte, abych vám sáhl na tvář?“ Chee natáhl ruku k mé bradě. Nechápavě jsem přikývl. Jeho snědé prsty, tuhé jako kůže, mi zlehka přejely po bradě.
„Strniště,“ prohlásil. „Teď si sáhněte vy na mne, prosím.“
Poslechl jsem ho. „Cítíte to?“ usmál se. „Hladká jako melounová slupka. Žádné strniště.“ Místo aby odpověděl na původní otázku přímo, řekl: „Je to dvacet let, co trifidům padl za oběť poslední člověk z našeho kmene.“
„A potom?“
„Některé z nás čas od času žahli. Ale otrava nebyla nikdy smrtelná. Před patnácti lety na nás žahnutí nemělo jiný účinek než vlastní sílu úderu.“
Gabriel se zachmuřil. „Jak si vysvětlujete, že jste se stali imunními?“
„Myslím si, že odpověď spočívá částečně v tom, co jsem právě demonstroval. Vidím na vašich bradách vousy. To je pro nás něco nového. Považte, je mi pětapadesát a nikdy jsem neměl na bradě jediný vous. Musíte si uvědomit, že mezi indiány a Američany, kteří přišli na kontinent později z Evropy nebo Afriky, jsou značné biologické rozdíly. Jistě je vám to známo. Podívejte se na nás: rovné černé vlasy, těžká víčka, asijský vzhled… široké obličeje, jiná barva kůže.“ Ukázal si na tvář. „Podívejte se hlouběji a najdete další. Mezi námi najdete jen málo dospělých, kteří mají tělesné ochlupení, často se vyskytují řezáky lopatovitého tvaru, chybí krevní skupina B, málo je zastoupena krevní skupina 0, častý je výskyt krevního faktoru Diego. Zkrátka a dobře, pánové, matka příroda uvařila naši krev trochu jinak než vaši.“
„To je odpověď?“ Přistihl jsem se, že jsem skoro zklamaný. Čekal jsem něco na úrovni léku proti trifidům. „To, že existují drobné rozdíly ve vaší krvi nebo chromozomech, znamená, že jste na rozdíl od nás imunní vůči trifidímu žahnutí?“
„Možná ano.“
Gabriel uvažoval bystřeji než já. „Ale sám jste naznačil, že je to postupný proces. Že před více než dvaceti lety vaši lidé ještě umírali na trifidí žahnutí. Ale potom, po několika letech, jste najednou získali imunitu.“
„To je pravda,“ připustil Chee. „Myslím, že latentní přirozenou imunitu stimulovalo to, že naši lidé požívali trifidy ve velkém množství. Pamatuji si, že jsem jako chlapec pravidelně obědval hustou zeleninovou polévku ochucenou nakrájenými kousky žahadla. To jídlo v naší rezervaci vzniklo spíš z ekonomické nouze než z nějaké touhy po kulinářském dobrodružství.“
„Takže postupné vystavování trifidímu jedu v dlouhém časovém období spustilo nějakou imunitní reakci?“ Gabriel si v zamyšlení stiskl spodní ret mezi palcem a ukazováčkem. „A teď vám svoboda pohybu dává výhodu nad všemi ostatními.“
„Vzácnou výhodu,“ řekl Chee a bez jakékoli škodolibosti dodal: „A někdy nám dopřává určité uspokojení.“

„Ten šaman měl pravdu. Skutečně přišla zkáza – v podobě, kterou dobře znáte. Během té osudné noci před třemi desítkami let se obloha rozzářila zelenými záblesky. Dva mladíci, kteří pošetile odmítli starcova varování a vyšli se podívat ven, nám to do chodeb ohlásili. Ráno byli slepí. Ale ze tří set mužů, žen a dětí uniklo Oslepení dvě stě osmdesát.“
„Zdá se, že se vašim lidem dařilo dobře,“ řekl mu Sam. „Máte tady krásnou rodinu.“
„To jsou moje děti. Tihle tři mají synovce a neteře, kteří jsou starší než oni.“
„Takže jste se vrátili ke starým kmenovým tradicím?“
„K některým. Jenže když nás bílí muži vytlačili, ztratili jsme nejenom svou půdu, ale také své sebeklamy. Víte, tisíce let jsme věřili tomu, že jsme strážci slunce. Že svými rituály zajišťujeme to, aby slunce svítilo a hřálo i pro zbytek lidstva. Byli jsme na tuto odpovědnost velice hrdí. Misionářům se sice podařilo zbavit nás, jak jsem řekl, těchto sebeklamů, ale nepodařilo se jim probudit v nás nové. V nejlepším případě jsme podlehli deziluzím, dokonce zklamáním… v nejhorším mnozí naši lidé začali trpět depresemi, které často přerostly v psychózy. Krátce řečeno – ztratili jsme vůli žít. Proto jsme s příchodem Oslepení zjistili, že se můžeme znovu najít. A přestože jsme se už nemohli vrátit k vyznávám starých bohů, podařilo se nám s využitím Jungových metod vymyslet je znovu a najít pro ně novou interpretaci. Vytvořili jsme tak novou, silnější víru založenou víc na spiritualitě než na dogmatu.“ Podíval se na nás zpod těžkých víček. „Asi to pro vás není důležité. Ale musíte si uvědomit, že žijeme v nové době. Oslepení smetlo Starý svět. A nová doba si žádá novou víru. Podívejte se na staré společnosti. Vzkvétaly, když objevily nové bohy a přijaly nová náboženství. Kultury upadly jen tehdy, když se zhroutila jejich víra.“
Gabriel se zamračil. „Chcete říct, že bychom měli přijmout nové náboženství? Mně to zní jen jako další nástroj útlaku.“

„Jsme schopni vyrobit malé množství. Pro naše běžné potřeby to samozřejmě stačí. Ale tou otázkou…“ Chee se usmál a v očích se mu zajiskřilo. „…ve skutečnosti směřujete k tomu, abyste z nás vytáhl nějaké informace, že?“
Sam přikývl. „Máte pravdu. Zajímáte nás; setsakramentsky nás zajímáte.“
Nezdálo se, že by Cheeho zájem jakkoli vyvedl z klidu. „To je naprosto přirozené. Tedy… jsem z kmene Algonquinů. Začal jsem studovat medicínu, ale potom jsem přešel na psychiatrii, když jsem vyslechl skvělou přednášku jednoho švýcarského psychologa. Poté, co jsem si s ním několik měsíců dopisoval, mne pozval, abych přijel pracovat spolu s několika dalšími žáky k němu domů, k Basilejskému jezeru ve Švýcarsku. Strávil jsem tam celou zimu. A bylo to inspirující.“
„Počkejte chvilku.“ Gabriel překvapeně zvedl obočí. „Známý švýcarský psycholog? Nemluvíte náhodou o Carlu Gustavu Jungovi?“
„Ale ovšem. Obzvlášť se zajímal o zaznamenávání snů primitivních domorodců, jak se tenkrát říkalo. A do té kategorie jsem spadal i já. Ale myslím, že jsem se dozvěděl víc já od něho než on ode mne. Tenkrát v dubnu před třiceti lety jsem se vrátil do Ameriky, do své rodné rezervace, a zjistil jsem, že velice starý a nevrlý šaman, má nějakého brouka v hlavě. Na začátku května zastrašováním přinutil celou vesnici odejít do nepoužívaného stříbrného dolu, kam, jak říkal, jsme se museli uchýlit před přicházející zkázou. Většina ho poslechla. Zůstali jsme tam tři dny a tři noci. Po celou tu dobu kreslil barevnými hlinkami a obilnými zrnky na zem svá znamení. Řekl nám, že předpovídají katastrofu. Že musíme zůstat v chodbách dolu, dokud nebezpečí nepomine. Ano, věřili jsme mu. Ne kvůli tomu, čemu moji lidé věřili dřív, ale kvůli něčemu, co Jung s oblibou opakoval u jídelního stolu. Citoval tato slova z Goetha: Nadcházející události vrhají svůj stín předem. Před Oslepením se mi zdálo, že cítím mezi zvířaty rostoucí neklid. Jednoho místního pastevce ušlapaly kozy. Všimli jsme si, že hejna ptáků táhnou, přestože byla doba hnízdění. Ryby se stahovaly do hlubších vod, jako by byla zima, ne jaro.“ Zvedl ruce a roztáhl prsty.

„Káva by přišla vhod,“ prohlásil Chee kultivovaným hlasem. „Ale ještě větší radost by mi udělal šálek čaje, pokud je to vůbec možné.“
„Čaje. Páni, Gabrieli, máme nějaký čaj? Obávám se, že… počkejte okamžik… nebyla jedna plechovka s čajem vzadu v náklaďáku, kterým jsme přijeli?“
Gabriel se usmál. „Řeknu někomu, aby se podíval.“ Zavolal jednoho mladíka, který vzápětí přikývl a odspěchal. „Káva a čaj jsou na cestě,“ řekl. „A zdravotníci najdou dobré místo pro ten zdravotnický materiál.“ Kývl směrem k rancům.
Gabriel a já jsme si dřepli vedle skupinky, která už seděla. Pohled starého indiána, vycházející zpod těžkých víček, obsáhl výjev zkázy kolem něho s neskrývaným smutkem.
Nakonec řekl: „Bude možné, abyste vyřešili své rozpory bez boje?“
Sam si smutně povzdechl. „Doufáme, že jednoho dne na tom začneme pracovat. Problém je v tom, že druhá strana vyjednávat nebude.“
„Zdá se, že fungujete dobře, když jste schopni vyrábět zdravotnický materiál,“ řekl Gabriel.

DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

„Ano. Nemáme přístup k injekčním jehlám, takže ho děláme výhradně ve formě tablet. Přinesli jsme také opiáty ulevující od bolesti.“
Na Samovi bylo vidět, že je dojatý. Chvíli se zdálo, že není schopen nic říct. Potom z něho vypadlo: „Totiž… děkujeme vám. Milionkrát vám děkujeme. Ani nevíte, co to pro nás znamená. Lékárničky už nám došly. Všechny zásoby zdravotnického materiálu, které jsme měli, shořely i s klinikou.“ Nadšeně si s nimi potřásl rukou. „Ještě jednou milionkrát díky. Děkuju vám – začínám to slovo používat tak často, že úplně zevšední… Zachránili jste nám dnes život, ale vy to nejspíš víte, ne? Páni! Ani nedovedu vyjádřit, jak jsem vám vděčný, že jste k nám dnes přišli.“
„Jsme vaši sousedé. Viděli jsme, že potřebujete pomoc.“
„To je od vás opravdu křesťanské. Jestli vám ta fráze nevadí. Ale kuš, kde jsem nechal své vychování? Posaďte se, prosím… ano, ovšem. Tady na polštáře, stále to pojímáme trochu neformálně, jinak to ani nejde. Určitě si s námi dáte kávu… a myslím, že máme i čerstvý chléb… našli jsme jednu pec, která ještě byla provozuschopná. Zaplaťpánbu za malé zázraky.“

Návštěva

Můj otec kdysi napsal: S takovýmhle způsobem výstrahy se nediskutuje. Moudrá slova. Jeho syn si je pamatoval až příliš živě, když čekal, že se mu ten šíp každým okamžikem zapíchne do hrudi.
Zvedl jsem obě ruce, abych dal starobylým a úctyhodným způsobem najevo, že se vzdávám. Chvíli jsme se ostražitě dívali jeden na druhého. Já, v ochranném oděvu včetně průhledné přilby, a čtyři indiáni oblečení do barevných tkaných tunik. Indiáni na sobě samozřejmě žádný ochranný oděv neměli. Stáli vedle sebe v houštině trifidů. Jeden zvedl ruku, aby odstrčil stranou několik silných trifidích listů, které mu bránily ve výhledu na mě… a myslím, že to musel být zvláštní pohled. Tři indiáni byli sotva v pubertálním věku. Ten čtvrtý, muž někde mezi padesáti a sedmdesáti lety, se na mě chvíli nevzrušeně díval. Hodnotil mne svýma tmavýma očima. Pak řekl: „Naome, můžeš si dát luk na rameno.“ Kývl hlavou směrem ke mně. „Nepřišli jsme dělat potíže.“
Dál jsem na něho zíral.
Starý indián se usmál. „Určitě jste nečekal, že řeknu něco jako: ,Já skalpovat bílého muže‘, nebo snad ano?“
S vybranou zdvořilostí profesionálního diplomata se lehce uklonil a řekl: „Dobrý den. Jmenuji se Ryder Chee. Toto je moje dcera Naome a synové Isa a Theo.“ V jeho hlase zněly precizní tóny vzdělaného muže.
„Já jsem David Masen.“ Můj dech zamlžoval průhlednou přilbu. „Nebude vám vadit, když dám ruce dolů?“
„Rozhodně ne, Davide Masene. Je mi líto, že jsme vám poškodili brokovnici. Ale chtěli jsme mít jistotu, že nevystřelíte, než se začnete ptát.“
Mezitím jsem se uklidnil a zeptal jsem se jich, jestli jim mohu nějak pomoci.
Chee se usmál. „Přišli jsme sem, abychom nabídli malou pomoc my vám. Ostatně, jsme vaši nejbližší sousedé.“
Poděkoval jsem jim. Potom jsem je pozval, aby se mnou sešli do tábora, kde jsem zastihl Sama Dymese, jak s Gabrielem sedí nad narychlo sepsanými harmonogramy prací.
Jakmile jsem se ocitl v té části tábora, která byla bez trifidů, mohl jsem se zbavit nepříjemného ochranného oděvu. Čerstvý vzduch voněl až neuvěřitelně lahodně. Nadechl jsem se dobrého, voňavého vzduchu a představil jsem čtveřici návštěvníků Samovi a Gabrielovi.
Chee kývl na Sama. „Vy jste vůdce.“ Bylo to spíš konstatování než otázka. „Promiňte nám, že jsme k vám vpadli v čase, který pro vás musí být trýznivý. Ale dozvěděli jsme se, že tady máte několik zraněných lidí.“
„Ano, to je pravda.“ Sam mluvil trochu opatrně. „Asi je vám známo, že před několika dny to tady bylo trochu divoké.“
„Ano, viděli jsme, že se tady bojuje.“ Stařec tiše řekl jména svých dětí. Dcera a synové si rychle sundali rance a položili je na zem. „Mluvili jsme o vaší situaci a došli jsme k závěru, že s ohledem na celkovou zkázu by vám mohly chybět zdravotnické potřeby. Proto jsme vám přinesli čisté obvazy, desinfekční prostředky, mýdlo a penicilin.“
„Penicilin?“

DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Ve chvíli, kdy jsem si oblékl ochranný oděv z pevného plátna, abych mohl jít opravovat plot, se objevil Gabriel. Ukázal mi vědro injekčních stříkaček a vysypal je do sudu na odpadky. „To tady zůstalo po Torrencových vojácích.“
„Morfin?“
Zavrtěl hlavou. „Amfetaminy. Jeho muži měli toho svinstva v sobě tolik, že když vtrhli na břeh, museli mít pocit, že jedou na raketové palivo.“ Otřel si ruce do hadru, jako by přišly do kontaktu s něčím nečistým. „Ti chudáci byli tak sjetí, že ani necítili, když je zasáhla kulka. To je kanón, ten Torrence, co? Člověk ho chtě nechtě musí obdivovat.“
Plot byl na kusy. Zpocený uvnitř ochranného oděvu na celém těle, chopil jsem se štípaček a začal jsem uklízet zamotané dráty, aby mohli přijít oplocovači a natáhnout na kůly nové dráty. Sto metrů napravo ode mne cvakala štípačkami další postava – díky ochrannému oděvu na pohled zcela bezpohlavní. Nebylo nijak příjemné rozmotávat tyhle drátěné špagety v situaci, kdy se trifidi buď kolébali kolem mě do tábora (kde se o ně postarají protitrifidí čety), nebo si mou hlavu vybírali jako cvičný cíl. Každou chvíli plesklo o skleněnou přilbu šlehnutí žahadla. Bylo to něco, co mě nikdy nepřestalo hluboce rozčilovat.
Přesto jsem pokračoval v práci, stříhal jsem dráty a tahal jsem je ven ze změti trifidů rozdrcených při našem úniku. Přemýšlel jsem, jestli ve velení Lesáků, které se nacházelo několik set kilometrů na jih, vědí o Torrencově útoku na jeden z jejich vojenských táborů. Komunity se v těchto dobách natolik obávaly poskytnout informace o své poloze, že se raději úplně vyhýbaly rádiovému vysílání. Raději se spoléhaly na něco, co se podobalo Pony expresu, konkrétně psaným zprávám doručovaným přímo. Vzhledem k této hluboké vzájemné nedůvěře hraničící až s paranoiou bylo těžké si představit, že tyto různorodé komunity roztroušené po celém světě někdy navážou vzájemný kontakt, natož aby se dohodly na vytvoření aliancí, které by spolu obchodovaly a navzájem se podporovaly. Možná měl otec pravdu. Lidstvu bude souzeno existovat v roztroušených úlomcích, které se nakonec scvrknou a zaniknou úplně.
I v tuto chvíli, kdy Torrencovo odporné dílo útočilo nejenom na mé oči, ale i na můj nos, neboť teplé dny a spousty bakterií udělaly na mrtvolách své, musel jsem o tom muži přemýšlet. Jistě, byl krutý. Jistě, byl válečný štváč. Jistě, byl nepochybně drakonický. Přesto… přesto ho poháněla opravdová vize budoucnosti. Jeho metody sice byly špatné, ale cíl byl správný.
Přestřihával jsem štípačkami lesklé dráty a oddával jsem se úvahám. Byl jsem do nich dokonce tak pohroužený, že jsem si vůbec nevšiml, že někdo přišel.
V jednom okamžiku jsem viděl jen chlupaté bulvy trifidů a masu tmavě zeleného listí. V dalším jsem si uvědomil, že tam stojí čtyři lidé a pozorují mne.
Reflexivně jsem se hned podíval po brokovnici, kterou jsem nechal opřenou o kůl plotu. Jeden ze čtveřice, mladá žena s havraními vlasy, okamžitě natáhl tětivu luku a vypustil šíp. Se zvukem prudce rozráženého vzduchu se šíp mihl kolem mě, zaryl se do dřevěné pažby brokovnice a úhledně ji rozštípl vedví.
Znehybněl jsem a zíral jsem na ty čtyři přes svou průhlednou přilbu. Vady materiálu lehce deformovaly jejich těla, takže vypadali spíš jako přízraky než jako opravdoví lidé. Přesto jsem viděl dost jasně, jak dívka nasadila na tětivu svého luku další šíp a namířila jím přímo na mou hruď. Pak napjala tětivu.

Návrat

Zpáteční cesta do tábora Lesáků probíhala v atmosféře chmurného očekávání. To, co jsme tam našli, bylo však ještě hrůznější.
Torrencovy přepadové oddíly byly pryč. V tuto chvíli se jistě už přesouvaly na sever do New Yorku. Naše oči čekal morbidní obraz zkázy. Slonovitá vozidla dírami v plotě chrochtavě vjela do tábora. Volnou niku přirozeně vyplnili trifidi. Horečně hodovali na padlých vojácích z obou stran. Břehy řeky byly posety troskami vyloďovacích plavidel zničených dělostřelectvem Lesáků. O něco výš proti proudu, částečně potopené, byly zase naše hydroplány, které Torrencovi vojáci před odchodem rozmetali na kusy. Evidentně nám chtěli po návratu znesnadnit život. Zásoby potravin a paliva byly v obdobném duchu bud vydrancované, nebo znehodnocené. Z budov zůstaly na zemi jenom skvrny plné sazí.
O něco později, když se podařilo jednu část tábora vyčistit od trifidů a z řady Jumb vytvořit dočasnou hráz proti jejich postupu, si Sam Dymes vylezl na hřbet jednoho vozidla a promluvil k těm, kteří přežili.
Řekl nám, že nás čeká neradostný úkol. Ale nezradíme muže a ženy, kteří padli při obraně tábora. Budou pohřbeni se všemi poctami a jejich smrt bude připomínat památník. Teprve tehdy dolehla smrt a zkáza na pozůstalé plnou vahou. Mnozí padli na kolena. Svůj projev Sam zakončil slovy: „Torrence nám rozbil nos. Ale neporazil nás. A tohle… tento barbarský útok na náš tábor nesplnil svůj cíl. Poslal sem své muže, aby mu přivezli zpátky Davida Masena. To se jim nepodařilo. A to znamená, že Torrencovy dalekosáhlé strategické plány byly zastaveny. Bez Masena nemůže napadnout ostrov Wight, protože ví, že tam mají letadla, která můžou bombami poslat jeho válečné lodě ke dnu. A když Torrence nemůže ovládnout ostrov Wight, nemůže se zmocnit zařízení, které zpracovává trifidí olej na palivo. Bez toho nemá vlastní použitelné letectvo. Takže…“ Sam se náhle otočil k severu a v nefalšovaném výbuchu nenávisti zahrozil pěstí směrem k severnímu obzoru. „Takže si klidně zůstaň v tom svém paláci v oblacích, Torrenci! Klidně si tam třeba shnij! Protože jediné, čeho jsi dosáhl svou zradou a krutostí, je to, že sis postavil skvělé vězení. A i kdyby ses posral, ta tvoje smradlavá, špinavá, zpackaná říše se nezvětší ani o čtvereční metr.“ V jednu chvíli jsem si myslel, že vytáhne svou pistoli a vystřílí celý zásobník směrem ke vzdálenému New Yorku. Ale najednou z něj hněv vyprchal. Hlubokým, vyrovnaným hlasem se obrátil zpátky na nás. „Dobrá. Čeká nás spousta práce.“
Táborem procházely čety v ochranných protitrifidích oděvech. Průzračné přilby, které vypadaly jako akvária, se leskly na slunci. Tyto čety usekaly trifidům žahadla a potom je pokácely. Zanedlouho naplnilo vzduch kvílení řetězových pil. Pohřbívací čety sbíraly mrtvé, identifikovaly je a označovaly je. Torrencovým mužům se dostalo stejně slušného pohřbu jako padlým z řad Lesáků.

Jedno Jumbo s posádkou už poslal zpátky, aby nenápadně sledovalo tábor. Mělo se vrátit hned, jak to bude vypadat, že Torrencovi žoldáci místo opustili.
Na konci třetího dne po přepadení jsme dostali další návštěvu, dá-li se to tak říct. Přes planinu se přiblížili tři muži. Šli uvolněným tempem jako lidé, kteří jsou zvyklí chodit pěšky na velké vzdálenosti. Lesáci okamžitě zpozorněli a sledovali blížící se muže se zbraněmi ve střehu. Ale trojice si dala záležet, aby se našemu ležení vyhnula velkým obloukem.
Podle toho, co jsem viděl, to byli dva mladí muži, kteří doprovázeli jednoho staršího. Všichni měli dlouhé vlasy svázané do jednoduchého ohonu. Na sobě měli oděvy z barevných tkaných látek a nesli si těžké, napěchované rance, pravděpodobně s ulovenou zvěří nebo kůžemi. Přes rameno měli luky s toulci plnými šípů.
A tito lidé jednoduše procházeli mezi trifidy, jak jsem to viděl už dřív, jako by ty zlověstné rostliny nebyly nebezpečnější než jabloně.
Algonquinští lovci se krátce zastavili a podezíravě se zahleděli směrem k nám. Ale jakmile usoudili, že jsme tam nepřišli páchat nic zlého, pokračovali v cestě, aniž se jedinkrát ohlédli. Uvolněným krokem prošli mezi shromážděnými trifidy, jako by nic.
Trifidi sice o blízkosti indiánů věděli (viděl jsem, jak k nim rostliny natáčejí své kalichy), ale žádná se nepokusila zaútočit na ně. Gabriel Deeds se díval, jak muži jdou po planině a ztrácejí se v dálce. Potom se ke mně otočil a tiše řekl: „Kdybychom se tak mohli naučit podobný trik, život by vypadal mnohem růžověji.“
Hodinu a něco poté, co se nám ,návštěvníci‘ ztratili z dohledu, přikodrcalo zpět do ležení naše Jumbo. Po krátkém rozhovoru s jeho posádkou si to Sam Dymes namířil dlouhými kroky ke mně. „Odešli.“ Chmurný výraz dodával jeho tváři vzezření, jako by byla z kamene. „Je na čase, abychom se vrátili.“ Po tomto stručném proslovu pokynul svým lidem ke strojům.
Vraceli jsme se do tábora. Netěšil jsem se na to, co tam najdeme.

„Není to optická záležitost? Nerozumím. Přece –“
„Ne… ne.“ Vztyčil prst. „Ne všechna zvířata vidí pomocí optické soustavy. A vzpomeň si, jak jsem řekl, že používám slovo ,vidí‘ v uvozovkách.“ Nadechl se. „Vezmi si třeba delfíny. Mají oči jako my, ale když chtějí sledovat rybu, vyhnout se skalám nebo lodím, spoléhají na zvuk.“
„Myslíš něco jako přirozený sonar?“
„Až na to, že je nesrovnatelně citlivější než hrubé elektronické sonary, jaké máme my. Delfín vysílá mlaskavé zvuky tempem asi tří set za vteřinu. Zvuk se odrazí od ryby, ozvěna je zachycena delfínovou spodní čelistí, odkud se přenáší do středního ucha a pak dál do té části mozku, kde se zvuk zpracovává. Ale pozoruhodné na tom je, že delfín zvuk neslyší, on ho ,vidí‘ způsobem, který dost dobře nechápeme. Víme však, že ,vidí‘ trojrozměrný obraz ryby, kterou loví. A jelikož zvuk prochází měkkými tkáněmi, vidí rybu nejenom zvenčí, jak bychom ji viděli my, ale vidí ji také zevnitř – její kostru a některé vnitřní orgány s větší hustotou.“
„Zadrž, Gabrieli. Takže ty mi chceš říct, že trifidi ,vidí‘ ozvěny zvuků, které vydávají svými proutky?“
„Přesně tak. Myslím si, že ozvěny zachycují tím kalichem na vrcholu stonku. Zkus se nad tím zamyslet – byly by to dokonalé přirozené antény.“ Kývl hlavou směrem k vozidlům. „Ale ti, kteří jsou odcloněni všemi těmi pancíři, nás ,nevidí‘, protože pro jejich klepání je to překážka. Ale kdybychom s těmi vozidly odjeli, uviděli by nejspíš nejenom naše vnější tvary, ale také naše kosti a nejspíš i to, co jsme měli k večeři.“
„To nejsou zrovna povzbudivé zprávy. Úplně stačí rostlina, která chodí, slyší a zabíjí. Teď vidí i ve tmě?“ Pokrčil jsem rameny. „To vychyluje misky vah v jejich prospěch, nemyslíš?“
„Souhlasím.“ V Gabrielových očích bylo vidět starosti. „Ale kladu si teď jinou otázku: jaké překvapení na nás vytáhnou příště?“
Jestli měli trifidi nějaká nepříjemná překvapení v rukávu, dobře je schovávali. Další trifidi se však přidali k rostoucímu zástupu za kruhovou hradbou z našich vozidel. Většinou nedělali nic jiného než to, že se kolébali a rachotili svými proutky, přičemž si nás nepochybně důkladně prohlíželi skrz naskrz (pokud byla Gabrielova sonarová hypotéza správná).
Udržovali jsme uvnitř naší ohrady od rostlin široký odstup. Dávali jsme si pozor, abychom zůstávali mimo dosah jejich žahadel. Kromě těchto sebezáchovných opatření jsme prakticky nemohli dělat nic jiného než povídat si, jíst zásoby sušených potravin a čas od času opustit bezpečí tábora, abychom nasbírali dřevo na oheň, samozřejmě náležitě oblečení do protitrifidí výstroje včetně velkých válcových přileb z plastového ,skla‘.
Sam Dymes žil prvních několik dní ve stínu svých starostí. Mluvil přerývaně, jako by jeho sebedůvěru zcela nahlodaly pochybnosti. Ale třetí den už to byl z větší části zase on. Pořád mluvil váhavě a hojně svou řeč prokládal těmi ehm, eé a dlouhými zamyšlenými mmmmm… ale často se stávalo, že právě v okamžiku, kdy si člověk myslel, že se jeho proslov úplně zadrhne, slova najednou nabrala spád a valila se z něj jedno za druhým. Byl to člověk žijící neklidnou energií. Když se dostal do ráže, ožilo celé jeho vytáhlé tělo; to potom chodil sem a tam a vášnivě gestikuloval. V takovou chvíli mu slova létala ode rtů, jako by byl rozený řečník.

Trifidi, kteří jsou k nám nejblíž, ti, kteří jsou schovaní za Jumby, nezrychlili tempo svého klepání. Ale ti, kteří nás měli jako na dlani, najednou zdivočeli; klepání se tak zrychlilo, že to znělo jako datel nebo kulomet… žádné ťuky ťuky ťuk, ale rychlé drrrrr.“
„Chceš říct, že reagovali na můj pohyb? Ale to přece víme odjakživa.“
„Jasně, ale tady se něco změnilo. Reagují z větší vzdálenosti. A všimni si, že všichni ti na kopečku na tebe míří svými kalichy –zaměřují tě – jako by to byly radarové antény.“
„Takže podle tebe prošli nějakou vývojovou změnou? Ale proč zrovna teď?“
„Proč ne? Když se změní přírodní podmínky, musí se život přizpůsobit taky, nebo se zařadit do zástupu vyhynulých k dinosaurům, blbounům nejapným a tasmánským vakovlkům.“ Zamyšleně si přejel rukou po bradě. „Podle mě to, že slunce přestalo na nějaký čas svítit, aktivovalo nějaký kvantový skok v jejich vývoji.“
„Ale evoluční změna trvá tisíce let.“
„Za normálních okolností to tak je. Jenže to, co tady máme před sebou, nejsou normální tvorové. Tyhle rostliny zpřetrhaly přírodní zákony a přepisují je, aby mohly dosáhnout svého cíle. Konkrétně zdědit Zemi.“
Znovu jsem pohnul rukama. Tentokrát jsem to slyšel. Trifidi na kopečku zarachotili svými proutky tak rychle, že to znělo spíš jako bzučení než klepání.
„Ale ten zvuk vydávají jenom ti na pahorku. Ti, kteří jsou hned za Jumby, nic zvláštního nedělají.“
„To proto, že tě nevidí,“ odpověděl Gabriel s triumfálním tónem v hlase. „Ale slovo ,vidí‘ používám v uvozovkách.“
Usmál jsem se. „Něco mi říká, že kdyby tady byl otec, vy dva byste si náramně popovídali. Moje znalosti botaniky jsou značně kusé.“ Seskočil jsem z kmene na zem. „Takže, Gabe, jak to funguje? Žádný fyzický důkaz očí se přece zatím nenašel, ne?“
„Podle mne to není optická záležitost.“