„Takže jsme uvázli ve slepé uličce, že?“
V okamžiku, kdy ta slova řekl, ustoupil. Potom zvedl obě ruce rovně nahoru, nad hlavu.
Vyložil jsem si to jako signál. Rozhlédl jsem se, jestli někde uvidím schované ostřelovače. Nade mnou začali elektrikáři natahovat provizorní osvětlení, aby nahradili lustry rozbité při včerejším boji.
Háček byl v tom, že z kabelů nevisely žádné žárovky. Místo toho tam byly dlouhé tenké dráty, ze kterých viselo něco, co vypadalo jako svíčky.
Sam si toho všiml také. Sundal z opasku granát. Já jsem zvedl ústí své zbraně. Pohled na modročernou hlaveň namířenou na gardisty ve dveřích byl tím posledním, co mi na nějaký čas jasně utkvělo v paměti.
Hned vzápětí jsem totiž měl pocit, jako by se mi na hlavu zřítila celá budova.
První další vjem, který mi dával nějaký smysl, byla vzpomínka na to, jak jsem zvedl hlavu a uviděl jsem ten strop ověšený dráty. To, co viselo z drátů jako nějaké zvláštní ovoce, byly tyčinky dynamitu.
Vlastní detonaci jsem neslyšel. (Nebo alespoň si nepamatuji, že bych ji slyšel – zřejmě jeden z důsledků otřesu mozku.) Ale její účinky jsem pocítil. Když jsem otevřel oči, neviděl jsem nic než rozmazané vojenské boty, které pospíchají kolem mé hlavy. V tu chvíli jsem pořád ještě neslyšel nic. Dokonce jsem měl pocit, jako bych měl v uších nacpanou vatu. Co jsem však cítil jasně, bylo bodáni špendlíků a jehliček v obličeji.
Chvíli mi úplně stačilo ležet na podlaze, protože svět kolem mě se rozhoupal, až se mi z toho zatočila hlava. Sice jsem dospěl k závěru, že vzpřímený postoj pro mne není, ale něčí ruce mne popadly za oblečení, aby mne nevybíravě postavily. Zamrkal jsem a mé rozmazané vidění se zlepšilo. Napravo ode mě stál Gabriel Deeds. Z nosu mu tekla krev a jedno oko měl zakryté obrovským otokem.

To, co jsme nakonec našli, nás překvapilo. Vestibul byl prázdný. Rozhlédl jsem se a všiml jsem si černých šmouh na mramorové podlaze, které tam zůstaly po výbuchu granátů, a také rezavých stop po zaschlé krvi. Když jsem se svými druhy vyšel z výtahu, všiml jsem si, že zničený nábytek někdo odklidil. Zvláštní bylo, že navzdory zvukům boje, které jsme předtím slyšeli, nebylo vidět jediný prázdný zásobník.
Ve dveřích hlavního vstupu do budovy stál osamocený příslušník lesáckých mariňáků vyzbrojený puškou. Kolem krku měl charakteristický zelený šátek.
„Tudy, pane,“ zavolal. „Pospěšte si, prosím.“
I na tu dálku jsem si všiml, že mu obličej hoří jasně červenou barvou, a uvědomil jsem si, že se červená rozpaky – nebo hanbou.
Byli jsme v polovině cesty přes obrovskou mramorovou podlahu, když Gabriel zamumlal: „Mně se to nelíbí… něco není v pořádku.“
Udělali jsme dalších pět kroků – a pak se s osamoceným mariňákem stalo něco zvláštního. Najednou sebou škubl dozadu. Když prolétal pozpátku dveřmi, stačil přidušeně vykřiknout: „Promiňte! Nechtěl jsem –“
V okamžiku, kdy zmizel venku, jeho místo zaujal tucet postav v černých uniformách. Bez jakéhokoli povyku na nás namířily kulomety.
My jsme namířili na ně.
Pak mezi gardisty prošel muž, kterého jsem už viděl. Byl to Rory Masterfield, ten muž s ostrými rysy, s nímž jsem se setkal na parníku, který mě přivezl do New Yorku. Na sobě měl kalhoty a košili rozepnutou u krku. Zvedl ruce, aby ukázal, že není ozbrojen.
„Kerris. Požádej své přátele, aby odložili zbraně.“
„Ne.“
„Řekni jim to,“ trval na svém Masterfield. „Není důvod, abyste kvůli tomu zemřeli všichni.“
„My odsud odejdeme,“ křikla Kerris. „Řekni svým mužům, aby nám uvolnili cestu.“
„Dobře víš, že za dveře se nedostanete. Venku na ulici jsou stovky našich vojáků.“
„Vy nebudete střílet.“
„Nebudeme?“
„Ne. Protože nebudete riskovat, že zraníte Christinu. Na to si Torrence až příliš cení toho, co má.“

„Přeskupili jsme se s jinými složkami výsadkových sil, pane. Potom jsme asi před hodinou podnikli další útok na budovu.“
„Teď ji máte pod kontrolou, Campbelle?“
„Ano, pane, ale neudržíme ji dlouho. Jinými slovy, musíte se rychle přemístit sem do vestibulu, abychom mohli zmizet, pane. Nepřátelské tanky tady budou každou minutou.“
„Děkuji vám, Campbelle. Za chvíli jsme dole.“
Sam se na nás podíval. „Vypadá to, že jsme právě vyfasovali jízdenku odsud.“
Tady byly výtahy automatické. Gabriel stiskl přivolávací tlačítko a výtah v několika okamžicích poslušně přijel.
Když se za námi zavřely dveře před dlouhou jízdou dolů, Sam řekl: „Až vyjdeme do vestibulu, natlačte se kolem Christiny. Zbraně mějte připravené.“ Upřel oči na klesající ručičku ukazatele podlaží. „Ostatně nevíme, co tam dole najdeme, že?“
Podíval jsem se na Kerris. Věnovala mi uklidňující úsměv a ucítil jsem její ruku na svém předloktí.

V zemi slepých jednooký králem

Sam připomněl, že je zbytečné dělat unáhlená rozhodnutí. Torrence nebude pospíchat, aby nás tady v devadesátém patře přemohl silou. I on si mohl dát na čas, dokud se naše odhodláni kousek po kousku nenahlodá. Zároveň jsme tady nemohli čekat věčně. Takže když Torrence znovu zatelefonoval, Sam začal vyjednávat. Tak to pokračovalo do pozdního odpoledne.
Krátce po šesté Kerris zvedla ruku. „Počkejte: slyší to ještě někdo?“
„To je křik,“ řekl Sam.
„Ale kdo na koho křičí?“ Gabriel došel ke dveřím výtahu, se zbraní v pohotovosti.
Přišel jsem tam za ním. Když jsem přitiskl zdravé ucho ke dveřím, uslyšel jsem, jak se šachtou rozléhá střelba. Zpočátku se ozývala nepřetržitě. Pak přešla ve sporadické jednotlivé výstřely. O chvíli později nastalo ticho.
Sam stál s hlavou nakloněnou na stranu a čekal na další zvuky. Nakonec řekl: „Co se tam dole stalo, sakra?“
Ustoupili jsme zpátky za barikádu z nábytku. Vtom jsem uslyšel bzučivý zvuk. Pátral jsem po jeho zdroji, dokud jsem nenašel dřevěnou krabičku s řadou vypínačů.
„To je domovní telefon,“ řekla Kerris. „Někdo se s námi chce spojit prostřednictvím vnitřního komunikačního systému.“
Sam se na krabičku chvíli podezíravě díval. „Proč nepoužijí telefon jako předtím?“
„Třeba telefony přestaly fungovat.“
„Fajn.“ Sam vzal dřevěnou krabičku do ruky. Byl k ní připevněn kabel, který mizel ve zdi. „Jak se to zapíná?“
„Já to udělám,“ řekla Kerris a stiskla jeden vypínač na krabičce.
Sam neřekl nic. Pouze poslouchal. Z reproduktoru se ozvalo tiché šumění. Pak opatrně řekl: „Haló?“
Z reproduktoru zazněl mužský hlas. „Sacramento.“
V Samových očích se mihl záblesk naděje. Odpověděl druhou polovinou hesla a zeptal se: „Kdo je to?“
„Seržant Gregory Campbell, lesáčtí mariňáci, divize C, pane.“
„Je tam někde poručík Truscott?“
„Je mi líto, ale před chvílí byl zabit, pane. Tady dole se odehrála těžká bitva.“
„Jak vypadá situace?“

Doprovodil jsem Gabriela ke schodišti. Pořád kulhal a používal smeták jako berlu, ale nehodlal se nechat zabrzdit takovou maličkostí, jako je průstřel. Došli jsme ke schodům a on udělal první krok dolů. Rychle jsem ho v dalším sestupu zarazil a přitiskl jsem si prst na rty, protože jsem zaslechl kradmý krok.
Natáhl jsem svůj revolver. Potom jsem se trošku naklonil dopředu a zavolal jsem do schodiště: „Sacramento!“
Můj hlas se rozlehl šachtou. Následovala dlouhá pauza.
„Zavolal jsem znovu: „Sacramento!“
Pak přilétla odpověď: „Kalifornie!“
Výstřel, kterým jsem na to odpověděl, se odrážel schodišťovou šachtou dolů.
Bylo jasné, že touto cestou se Gabriel dolů nedostane. Dalších deset minut jsme spolu nosili stoly z nedaleké kanceláře a házeli je po schodech dolů. Když jsme skončili, každý, kdo bych chtěl po schodech proniknout nahoru, by musel přelézt chaotickou změť nábytku. Samozřejmě zbývalo ještě schodiště stoupající o patro výš. Všiml jsem si, že se dá úplně přehradit bránou. Bez visacího zámku jsem si vystačil s dlouhým kusem elektrické šňůry, kterým jsme bránu pevně zavázali. Třešničkou na závěr byl ruční granát přilepený k noze od stolu, jehož pojistku spojoval motouz s bránou. Kdyby se někomu podařilo bránu otevřít, čekalo by ho docela nepříjemné a velice hlučné překvapení.
Ohlásili jsme Samovi návrat.
„Tak teď to asi víme,“ konstatoval tiše. „Torrence naše lidi zřejmě porazil. Budova je pod kontrolou jeho gardistů.“
Krátce nato zazvonil telefon. Sam se na něj chvíli díval a pak poznamenal: „Řekl bych, že někdo chce vyjednávat.“
Ten někdo byl samotný Torrence. Potvrdil, že jeho muži ovládají budovu. Že trifidí invaze byla potlačena a jeho kohorty opět drží Manhattan pod krkem. Žádal, abychom se okamžitě a bezpodmínečně vzdali.
Sam Torrencovi navrhl, aby si udělal výlet ke všem čertům. Potom zavěsil.
Když Torrence zavolal znovu (představoval jsem si, jak při tom skřípe zuby), nabídl přijatelnější podmínky. Bezpečný odchod z New Yorku výměnou za Christinu Schofieldovou. Dokonce velkomyslně řekl, že mohu volně odejít také já.
Sam mu odpověděl, že o tom bude uvažovat. Potom znovu zavěsil.
„Je snad jasný, že mu nevěřím, ani co by se za nehet vešlo,“ řekl nám. „Jakmile odsud vyjdeme, udělá na nás podraz.“
„To nám nedává zrovna velký výběr,“ opáčil Gabriel. „Co uděláme?“
„Jak to vidím já, buď zůstaneme tady, chráněni vědomím, že by se neodvážil riskovat zranění Christiny při totálním útoku, nebo se vzdáme. Nebo najdeme nějakou jinou cestu, jak se odsud dostat.“ S vážným výrazem v očích se postupně podíval na každého z nás. „Takže, dámy a pánové… máte nějaké nápady?“

„Ale nemáme zprávy ani o Torrencových mužích.“
„To je pravda… to je naprostá pravda.“ Zamyšleně si přejel prstem po kořeni nosu. „Ale my teď máme to, co Torrence považuje za svoje největší aktivum.“
„Christinu.“
„A tebe, na to nezapomínej. Ty, Davide, jsi pro něho klíč k ostrovu Wight a k tomu vašemu stroji, který dělá z trifidí mízy benzín. Obojí má pro něho obrovskou cenu. A oba, pokud byste skončili v jeho rukou, byste mu umožnili pokračovat v budování jeho říše, dokud…“ Sam roztáhl ruce, jako by chtěl obsáhnout celou zeměkouli. „Nevím, co si myslíš ty, ale… podle mě si Torrence nestanovil meze svých ambicí.“
„Podle tebe tedy není pravděpodobné, že sem Torrence pošle své gardisty, aby to tu rozstříleli kulomety a naházeli sem granáty?“
„Zatím ne.“
„Takže nezbývá než sedět na zadku a čekat, s čím přijde?“
„Myslíš snad, že bychom měli přenést válku k němu?“
Pokrčil jsem rameny. „Jsem jenom nervózní z toho, že mu dáváme čas, aby vymyslel nějaký plán.“
„Jenže jak tady sedíme v devadesátém patře, stejně nemáme kam jít.“
„Souhlasím. Možná bychom měli zvážit, zda se nepokusit zjistit, co se děje na zemi. Je tu ostatně třetí možnost.“
„A to?“
„Že třeba prohrál i Torrence. Co když se města zmocnili trifidi?“
„Myslím, že bys mohl mít pravdu.“ Zamyslel se. „Hmm. Myslím, že se zeptám Gaba, jestli by se nechtěl po schodech projít kousek dolů – tedy pokud na to se svou nohou stačí.“
Gabriel Deeds byl nakloněn nějaké akci. Popadl kulomet.
„Žádné hrdinství, Gabe,“ řekl mu Sam. „Jen se podívej, jestli bys mohl zjistit, co se děje tam dole, a pak se co nejrychleji vrať sem. Jasné?“
„Jasné.“ Vzal si do jedné obrovské ruky několik granátů. „Ale možná cestou nakladu několik těchhle vajíček.“

Sam mluvil ještě chvíli. Uvědomil jsem si, že tak jako jsme s Kerris spřádali snové plány do budoucna, vytáhlý železniční inženýr našel dočasnou úlevu ve své vizi nové trati.
Rozhlédl jsem se kolem. Marni a Christina k sobě ihned našly cestu. Usmívaly se a komunikovaly improvizovanou znakovou řečí, které, jak se zdálo, obě rozuměly. Mariňák se bavil s jednou laboratorní techničkou, která patřila ke skupině agentů. Kerris se stále dívala z okna. Zatím nastala noc. V okolních budovách se normálně svítilo.
Na barikádě seděl jenom Gabriel Deeds. Se zamyšleným pohledem sledoval výtahové dveře. Vedle něho stál těžký kulomet, který vzal jednomu mrtvému gardistovi. Věděl jsem, že čeká na okamžik, kdy Torrencovi muži vyrazí z výtahů.
Přestože Gabriel byl stále ve střehu, výtahy zůstaly po zbytek noci zcela nečinné. Spali jsme na směny. Sam, Gabriel a já jsme se střídali na hlídce u výtahu a na chodbě, která vedla ke schodišti. Ráno jsme si udělali snídani z jídla, které ještě zbylo v kantýně. Sam zařídil, aby najíst a napít dostali také zajatci, které jsme drželi ve skladišti.
Když na mne došla řada na barikádě, Sam se přišoural s pohárkem kávy v ruce. Chvíli upíral zrak na tiché výtahy a potom si promnul bradu porostlou čerstvým strništěm. „Začínám docházet k názoru, že našim lidem se nepodařilo budovu obsadit,“ prohlásil. „Určitě by nás už kontaktovali.“

A na okamžik, nádherný a zároveň absurdní, jsem měl pocit, jako bych se vznášel v bublině štěstí…
Lidé si krátili čas banálními zábavami – vařili si nové a nové hrnky kávy, hráli karty o zápalky. Možná to byla nějaká přirozená protilátka proti nejistotě, kterou jsme tam, vysoko v mrakodrapu, prožívali.
Později jsem našel Sama Dymese, jak sedí na stole a dělá si poznámky do bloku. Zvedl hlavu a všiml si, že mám ovázanou hlavu. „Tak co dělá ucho, Davide?“
„Ten kousek, který mi ještě visí na hlavě, pálí jako čert.“ Unaveně jsem se usmál. „Pokud jde o ten druhý kus, který leží někde dole na chodbě, ten nebolí vůbec.“
Sam se zasmál. „To bude nejspíš to, čemu vy Angličané říkáte černý humor. Dáš si kávu?“ Nalil vřelou tekutinu do papírového pohárku. „Na kvalitě Torrence rozhodně nešetří.“
„Díky.“ Vzal jsem si pohárek. „Co tvoje ruka?“
Maličko zvedl paži, kterou měl v závěsu. „Dobrá, dobrá. Je to jenom škrábnutí na lokti.“ Svým typickým způsobem náhle změnil téma hovoru. „Člověče, uprostřed všeho toho boje se mi stala zvláštní věc. Z ničeho nic se mi v hlavě vylíhla odpověď na technický problém, který mě několik měsíců trápil. Střílím po lidech a najednou si řeknu: ,Same Dymesi, co kdybys natáhl koleje na sever jezera a ne na jih, protože…‘ Aha, ty nemáš ponětí, o čem to propána mluvím, že?“ Jak se nadchl, začal mluvit rychleji. „Než jsem se dal na vojnu, byl jsem železniční inženýr a zase jím budu, až mi skončí služba – dá-li Bůh. A tak jsem řešil ožehavý, dokonce až mučivý problém, jak natáhnout železnici z nového přístavu na jezeře do města. Potíž je v tom, že v cestě jsou všechny ty kopce, skály a ohavné široké rokle… nemohl jsem kvůli tomu spát. To, co jsem si naplánoval, nikdy nešlo. A pak, když jsme se hnali chodbou, pušky střílely a granáty bouchaly, jako by přicházel soudný den, jsem si najednou řekl: ,Same, proč tu trať nenatáhneš na sever jezera… Ušetříš kilometry kolejí a měsíce práce…‘ Přijde mi to hodně zvláštní, Davide, že mě něco takového ťuklo přímo uprostřed krvavé bitvy, co říkáš? Proto teď chci využít pár minut k tomu, abych si to zapsal, jinak to zapomenu.“

„V některých částech světa už jsou,“ řekl jsem. „U nás doma pořád slavíme Noc ohňů. Děláme venku velké vatry, odpalujeme rakety a pečeme brambory. Děti to mají moc rády. A dospělí taky.“ Usmál jsem se. „Ale další den ráno to vypadá, jako by se všichni dospělí probudili s kocovinou.“
„Noc ohňů? Co to je?“
„Starý pohanský zvyk.“ Cítil jsem, jak mi na tvář proniká úsměv. „Pravděpodobně to bude souviset s nějakým obřadem plodnosti. A taky pálíme na ohni figuríny člověka, který se jmenoval Guy Fawkes.“
„Vy Britové jste zajímaví lidé.“ Pobaveně svraštila nos. „Když si pomyslím, že jsem udělala takovou absurdní věc a do jednoho jsem se zamilovala.“
Políbil jsem ji. „Jestli to dotáhneme jaksepatří do konce, musíš se mnou jet domů a setkat se s mou rodinou,“ řekl jsem.
Rozhlédla se po kanceláři, v níž jsme byli stovky metrů nad zemí. „Až se odsud dostaneme ven, bude mi nesmírným potěšením. A pak, abychom se podrobili těm starosvětským tradicím, se taky vezmeme, ne?“
Usmál jsem se. „Proč ne?“

Já jsem jí

zase řekl, že bitvu dole ještě víc zkomplikoval vpád trifidů do ulic.
Devadesáté patro se na čas ponořilo do zlověstného ticha. Torrencovi muži do něj nevtrhli a naši je neopustili. Nezvonily žádné telefony. Elektrická světla svítila bez přerušení. Krvavě rudé slunce se za okny pomalu sklánělo k obzoru. Zabývali jsme se kontrolou zbraní a obvazováním ran. Naštěstí nikdo z nás neutrpěl vážné zranění. Asi nejhůř na tom byl Gabriel. Kulka mu prolétla lýtkem. Přesto skákal po jedné noze kolem, pomáhaje si smetákem, který měl vražený pod paži, takže vypadal úplně jako Dlouhý John Silver.
Přistoupil jsem k oknu, kde stála Kerris.
„Vidíš něco?“
„Jsme moc vysoko. Odsud všechno vypadá normálně.“
Pokynula přes ostrov k místu, kde se v záři zapadajícího slunce rudozlatě leskla řeka Hudson. „Není to krása?“ Nostalgicky dodala: „Klidně by to mohl být kousek ráje. Jednou jsem byla na rybách proti proudu řeky. Bylo vidět, co zůstalo ze všech těch milionářských sídel na svazích, a člověk si mohl představit, jak to vypadalo, než se to všechno zvrtlo. Když jsem zavřela oči, viděla jsem děti, jak si hrají v bazénech, maminky a tatínci si čtou v rozkládacích lehátkách, nebo na rožni opékají prskající barbecue…“ Smutně zavrtěla hlavou. „Myslíš, že se ty časy ještě někdy vrátí?“

„Marni nemůže mluvit,“ řekl jsem a stručně jsem Kerris vylíčil, co jsem o tom věděl.
Kerris přikývla. Vypadalo to, že se z pohledu na ženu, která stála před ní, nemůže vzpamatovat. „Kdysi dávno jsem přemýšlela o tom, jestli nemám dvojče. Mám koneckonců spoustu bratrů a sester a někteří z nich byli jako dvojčata. Ale po narození nás určitě dali od sebe. Podívej se na její oči. Jsou úplně stejné jako moje… jenom ta zbědovaná tvář… ráda bych si to vyřídila s těmi sviněmi, které jí to udělaly.“
„Vypadá to, že už jsi začala.“ Pokynul jsem k mrtvým gardistům.
Kerris mi řekla, co se stalo. Byla s Christinou, když se rozezněla siréna oznamující útok. Následovalo několik zmatených telefonátů z přízemí, z nichž vyrozuměla, že dole vlastně zuří bitva. Gardisté střežící devadesáté patro Kerris řekli, že ji s Christinou převezou do jiné části Manhattanu. Kdyby k tomu došlo, Sam a jeho muži by stáli před problematickým úkolem hledat obě ženy znovu. Kerris proto usoudila, že nastal čas něco podniknout. Věděla, že Lesákům se podařilo nasadit mezi ošetřovatelský personál na patře tři agenty. Vyzbrojili se tedy z tajného úkrytu zbraní, zastřelili dva gardisty a pak se jim podařilo zabarikádovat vstup do chodby. Další gardisté pronikli do patra a postavili tam druhou barikádu. Trumf, který Kerris držela – a dobře to věděla – byl ten, že gardisté nebudou riskovat zranění Christiny a poškození drahocenných vajíček, která nosila ve vaječnících, tím, že by si cestu dovnitř prostříleli.

Usmál jsem se. „Teď už jsem tady.“ Pohlédl jsem na Sama. „Teď stačí vymyslet, jak to udělat, abychom se odsud všichni dostali pryč.“
Sam si zamyšleně pohladil bradu. Zatvářil se překvapeně, když uviděl na konečcích prstů krev. „Myslím, že bychom neměli nikam spěchat. Spíš čekám, že se v určitém okamžiku otevřou dveře toho výtahu. Pak z nich vyjdou buď Torrencovi muži, nebo naši. Než se to stane, měli bychom postavit k barikádě hlídku.“
Odešel si promluvit s mariňákem, který se svým kulometem zaujal místo za převráceným stolem.
Marni zatím postoupila dopředu. Kerris sebou škubla, když ji uviděla. Obě ženy se na sebe pátravě dívaly. Jako by ani nevěděla, co dělá, Kerris si přejela rukou po obličeji, po stejné linii, jakou se táhla jizva Marni. Byla to reakce člověka, který se dívá na svůj obraz v zrcadle.
„Ty jsi má sestra, že?“ zašeptala Kerris.

Přestávka

Zmohl jsem se jen na to, že jsem tam stál a civěl jsem Kerris do tváře. Dokud se to nestalo, bránil jsem se věřit, že ji ještě někdy spatřím.
Usmála se. „Už jsem si začínala myslet, že se sem nedostanete.“
„Jak už to bývá, cesta byla rušná,“ dostal jsem ze sebe.
Vzápětí k nám došel Gabriel. „Měli byste to objímání dokončit jinde,“ řekl nám s unaveným úsměvem. „Každým okamžikem můžeme dostat společnost.“
Přesunuli jsme se hlouběji do chodby. U stěn leželi dva mrtví gardisté. Z bočních dveří vyběhla Christina. „Davide! Davide!“ Vrhla se ke mně a objala mě dost prudce, aby mi to připomnělo stav mé ruky. Ale navzdory vlnám bolesti, které mi probíhaly předloktím, jsem ji radostně objal. „Rád tě zase vidím… nestalo se ti nic?“
Z Christininy tváře čišelo vzrušení. Pak prohlásila překvapivě výřečně: „Kerris jim tady vyhlásila válku! Zastřelila ty zlé lidi. Potom postavila hradbu. Pak jsme seděli a čekali na vás…“ Náhle mi vyčinila pohledem. „Jenže vám to trvalo věčnost, než jste se sem dostali, vy loudové.“

Jakmile

se náš nepočetný a čím dál zakrvácenější tým v hale znovu zformoval, Sam tiše řekl: „Teď nevidím jinou možnost než prostě zdolat tu barikádu.“
„Myslíš, že Kerris a Christina jsou pořád tady?“
„Podle posledních informací by tady měly být.“
Gabriel nás přejel pohledem. „Mají všichni znovu nabito?“
Přikývli jsme.
„Tak fajn,“ zašeptal Sam. „Pojďme na to.“
Rozběhli jsme se ke stěně z převráceného nábytku. Moje ruka si právě ten okamžik vybrala k tomu, aby začala bolet. Zavrčel jsem a zatnul jsem zuby. Přelezl jsem barikádu a chystal jsem se po druhé straně sklouznout dolů.
Přivítal mě pohled na další hradbu převrácených stolů, které někdo natahal na konec chodby, aby vytvořily další překážku. Skvělý… prostě skvělý, blesklo mi hlavou. Moje nervová soustava začala vysílat do dlouho trpícího vědomí jasné a pronikavé signály bolesti. Se samopalem v jedné ruce jsem se plahočil dopředu. V tu chvíli se nad stůl vynořila hlaveň pušky a já jsem zjistil, že se podél ní dívám do dvou zelených očí orámovaných rusými vlasy.
Zastavil jsem se na místě. „Kerris?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Puška klesla a ukázala překvapený obličej. „David Masen? To je dost, kruci.“

„Odhoďte zbraně!“

vykřikl Gabriel. „Odhoďte je.“
Někteří to neudělali. Dobře mířená rána z pistole Marni srazila jednoho muže na stůl. Oběma rukama se chytil za krk.
Já jsem střílel krátkými dávkami a kulky vytrhávaly z desek stolů kusy dřeva. Ale několik jich našlo i měkčí cíle. Postavy v černých uniformách sebou škubaly jako loutky s přestřiženými nitěmi, než padly na zem. Jiní gardisté využili druhou možnost.
Začali křičet z plna hrdla, odhodili zbraně a zvedli ruce nad hlavu. Gabriel postoupil dopředu a nařídil těm, kteří přežili, aby si lehli na podlahu a natáhli ruce. Všiml jsem si, že Gabriel kulhá a na koberci po něm zůstala krvavá šlápota. Pohled na Sama Dymese mi prozradil, že ho kulka škrábla na bradě. Vousy se mu postupně zbarvily do červena. Ale jinak nevypadal, že by byl vážně zraněný. Vystoupil dopředu, aby si promluvil s mariňákem.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi levé ucho připadá nezvykle studené, jako by mi na ně někdo přitiskl kus ledu. S úžasem jsem zjistil, že jeho horní třetina je jednoduše pryč. Když jsem se podíval na své prsty, také ony se karmínově leskly. Sklopil jsem zrak ke své pravé paži. Byla posetá drobnými rankami a z každé z nich visela perla krve. Naštěstí jsem v ruce necítil žádnou bolest, a když jsem s ní zkusil pohnout, fungovala docela dobře.
Trvalo několik minut, než jsme přestěhovali zbylé gardisty a jejich zraněné do skladiště. Všiml jsem si v koutě telefonu a dovolil jsem si jej vyškubnout ze zdi, než jsme muže zamkli uvnitř.

Okamžitě jsem padl na jedno koleno. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem dva gardisty v černých uniformách, jak po nás střílejí z automatických zbraní. Mariňák, který nám kryl záda, to odskákal nejhůř. Jeho mrtvé tělo leželo v chodbě obličejem dolů. Stiskl jsem spoušť svého samopalu a pokropil jsem je několika dávkami. Projektily, které se odchýlily, vytrhaly v oblacích bílého prachu kusy sádry ze stěn.
Když jsem zamrkal, abych dostal prach z očí, uviděl jsem oba muže zhroucené na podlaze.
„Pohyb!“ zvolal mariňák vepředu a rozběhl se do chodby. My jsme ho následovali.
V dalším okamžiku vrazil do haly. Přímo před sebou jsem spatřil postavy v černých uniformách za narychlo zbudovanou barikádou z převrácených stolů, kartoték a skříní. Zvláštní však bylo, že byli na stejné straně barikády jako my, ne na druhé, jak se dalo čekat.

„Čtyři. Nesli kulomet na podstavci. Ehm, snášeli jej po schodišti na konci této chodby.“
„Děkujeme,“ řekl Sam s nefalšovanou zdvořilostí. „Je mi líto, jestli jsme vás a vaše kolegy vylekali.“ Než opustil kancelář, dodal: „Ještě snad, doporučil bych vám sedět za těmi skříněmi a nikam nechodit. A nedělat žádné hlouposti, jako třeba telefonovat. Je to jasné?“
„Jistě, pane. Děkujeme.“
Vrátili jsme se na chodbu. Sam prohodil několik slov s mariňáky, kteří se postavili do čela. Husím pochodem jsme se vydali ke schodišti.
Když se schodiště objevilo na dohled, mariňáci nám dali znamení, abychom zůstali trochu pozadu. Potom všichni odjistili granáty hodili je dolů na schody. Než zaburácely exploze, zaslechl jsem překvapený výkřik. Pak nastalo ticho. Mariňáci vyrazili vpřed a zasypali kulkami z kulometů nějaký cíl pod schody. Potom nám pokynuli, abychom šli za nimi. Zahlédl jsem v mezipatře těžký kulomet shozený z podstavce. Na zemi leželo několik zakrvácených těl.
Sam se smutně usmál. „Zařiďte, aby se zmínka o tom starém chlapíkovi dostala do hlášení,“ prohlásil. „Zachránil nám kůži.“
Po mramorových schodech jsme opatrně prošli karmínovou břečkou, stejně kluzkou jako motorový olej. Všichni jsme se museli pevně chytit zábradlí, abychom neuklouzli a nespadli na zadek. Nicméně zanedlouho jsme už byli v chodbě o patro níž, kde jsme využili drahý koberec k tomu, abychom si pořádně otřeli podrážky svých bot.
Tabulka nás informovala, že jsme v devadesátém patře. I zde vládlo zlověstné ticho. Přistihl jsem se, jak se dívám oknem ven na slunce sklánějící se za Manhattan, který se zdál být klidný. Večerní paprsky se rudě zrcadlily v oknech kancelářských budov.
„Běžte dál,“ sykl jeden mariňák. „Budu vám hlídat záda.“
Postupovali jsme chodbou. Jeden mariňák šel vepředu, druhý nás jistil zezadu. Torrence se tady činil. Kanceláře byly přebudované na soběstačnou nemocnici. Zahlédl jsem vydrhnuté kachličky a mohutné stropní světlo operačního sálu.
Právě v tom okamžiku se najednou po obou stranách mé hlavy nenadále objevily svítící tečky, které se prohnaly chodbou kolem mne.

Gabriel a mariňáci využili krátké pauzy k tomu, aby si nabili zbraně. Napodobil jsem je a zacvakl jsem do samopalu nový zásobník.
Sam kývl vzhůru ke stoupající ručičce, jež ukazovala čísla pater. „Potřebujeme se dostat do devadesátého patra… ale buďte připravení. Něco mi říká, že na nás možná bude čekat uvítací výbor.“
„Tak vyjeďme až do jednadevadesátého,“ navrhl jsem mu. „S trochou štěstí nás tam nebudou čekat. Pak můžeme o patro sejít.“
„Dobrý nápad.“ Sam ohnul zraněnou ruku a zkřivil obličej. „Ví někdo, jak se ta věc ovládá?“
Marni přikývla a přistoupila k ovládacímu kolu.
„Fajn, vystoupíme v jednadevadesátém.“ Sam vytáhl z opasku pistoli. „Ale jestli jsou Torrencovi chlapi nadržení trochu si zastřílet, může se stát, že do nás přes dveře naperou spoustu olova, až budeme projíždět. Postavte se ke stěnám výtahu… ne, dozadu ne. Sem, po obou stranách dveří.“
Pak jsme museli čekat. Ručička nade dveřmi ukazovala osmdesáté první patro… a pomalu se sunula k osmdesátému druhému.
Zvuky boje ve vestibulu už prakticky umlkly. Ve výtahu bylo kromě vrzání lan a kladek slyšet přerývaný dech mých společníků.
Byla to zvláštní mezihra. Pro nastávající bitvu neexistoval žádný plán, který bych si mohl přehrát v hlavě. Mohl jsem jen stát a čekat, co se bude dít.
„Fajn, teď se držte.“ Samův hlas byl přiškrcený napětím. „Přijíždíme do devadesátého.“
Široký blok tmy za rozpraskaným sklem vystřídal pás světla. Čekal jsem, že dveřmi výtahu proletí dávka kulek.

Zvedl jsem samopal a vypálil dávku na skupinu těžce ozbrojených mužů. Několik jich upadlo a skutálelo se ze schodů. Gabriel vystřelil další ze svých pistolových granátů.
V tom okamžiku jsem koutkem oka zahlédl, jak se mihlo něco zeleného. Jeden náš ženista trhaně popošel dopředu. Držel se při tom z boku za hlavu. Potom se s výkřikem, který bodal v uších, zhroutil a začal se svíjet na podlaze.
Ohlédl jsem se a zjistil jsem, že do budovy si našel cestu jeden mladý trifid. Měřil něco málo přes dva metry, ale i tak byl smrtelný. Otočil jsem se a zasypal ho krátkou dávkou. Kulky roztrhaly kalich a nechaly z něj i ze žahadla jenom cáry.
„Máme trifidy v zádech,“ vykřikl jsem. „Musíme se dostat z vestibulu pryč.“
Sam měl na tváři chmurný výraz. „Vypadá to, že jsme někde mezi ďáblem a sytě modrým mořem.“
Měl pravdu. Před námi se do vestibulu tlačili gardisté v černých uniformách. Ulice za námi jako by se zatím zmocnil nějaký začarovaný les – jestli ,začarovaný‘ bylo to správné slovo. V místech, kde byly ještě před chvílí betonové chodníky, holé stěny a asfaltový koberec plný zablokovaných aut, teď byla bujná vegetace jako z džungle, jak trifidi zaplavovali Manhattan.
Ukázal jsem do chodby vycházející z vestibulu. „Tam je výtah,“ křikl jsem. „Jeďte jím.“
„Zatím jsme nezabezpečili vestibul.“
„Nechte Torrencovy muže a trifidy, ať si to spolu rozdají. Jdeme!“
Vyběhl jsem zpoza pohovky. Za mnou šli Gabriel, Marni a Sam. Než jsme se dostali k výtahu, přidali se k nám dva mariňáci s těžkými kulomety.
Gabriel se podezíravě zadíval na výtah. „Co když to vypnuli.“
„Znám způsob, jak to zjistit.“ Zatáhl jsem za dveře. Odsunuly se a ukázaly mi chladný mahagonový interiér. Ze zrcadel se na nás dívaly naše umouněné tváře.
„Honem, dovnitř.“
Nemohli jsme ztrácet ani okamžik. Za dveřmi, které se otevřely nedaleko, se ukázala překvapená tvář strážného. Zvedl pušku, ale naši mariňáci byli rychlejší. Zastřelili ho na místě. Z místnosti však vyrazili další muži a začali po nás střílet.
Jakmile jsme byli všichni ve výtahu, zavřel jsem dveře. Byl to jeden ze starých manuálních výtahů. Místo mačkání tlačítek, která odpovídala číslu patra, tam bylo jen kolo, které se otáčelo k nápisu Nahoru nebo Dolů. Otočil jsem jím. Výtah se zachvěl a začal důstojným tempem stoupat.
Trochu příliš důstojným. Na druhé straně prosklených dveří se objevila nezřetelná postava, která se chystala prostřelit sklo pistolí. Vypálil jsem na ni dávku, aby se jí hůř mířilo.
V další vteřině už výtah vyjel mimo nebezpečí.
Sam Dymes si držel zakrvácený loket. Slabě se usmál a kývl hlavou směrem k rozbitému zrcadlu za sebou. „Teď bude mít nějaký mizera sedm let smůlu.“
Pomalu, za doprovodu vrzání dřeva, nás ctihodný starý výtah vezl výš a výš. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že s výjimkou Samova lokte jsme všichni vyvázli bez zranění. Marni se na mě podívala. Její zelené oči byly vážné, ale odhodlané. Podal jsem jí automatickou pistoli. Zkontroloval jsem, že je odjištěná, a řekl jsem jí: „Kdybys to potřebovala, až vyjdeme ven, prostě namiř a začni střílet. Zvládneš to?“
Přikývla.