Nezdar

„Davide? Co se stalo?“
Střelil jsem po Kerris tak vzteklým pohledem, že přede mnou couvla. „Loď!“ vyštěkl jsem. „Jede zatraceně špatným směrem!“
„Jak to myslíte, špatným směrem? Vezeme vás domů.“
„To tedy nevezete, sakra… jak je možné, že jsem si toho nevšiml dřív?“
„Davide –“
„Bije mě to do očí nejmíň už dvacet minut.“
„Davide.“ Kerris zmateně zavrtěla hlavou. „Nechápu, co –“
Třásl jsem se hněvem. „Podívejte se na slunce,“ ukázal jsem na krvavě červený kotouček na obloze.
„Co je se sluncem? Nechápu –“
„Ne, já to taky nechápu.“ Nadechl jsem se. „Podívejte, Kerris. Je skoro poledne. Slunce ještě stoupá. Ale stoupá nad záď – za lodí! Mělo by vycházet před ní. To znamená, že plujeme na západ – ne na východ!“
„Nerozumím tomu. Měli bychom –“
„Měli bychom mne vézt domů.“ Zalétl jsem mrzutým pohledem k můstku. „Ale vypadá to, že došlo ke změně plánu.“
„Davide?“

Potom mi svitlo. V izolaci se každá společnost vyvíjí jinak. My jsme měli Domy matek. New York se mohl pochlubit rodinami, které měly více než dvě stě dětí – jen jsem nechápal, jak to dělají. Ale věděl jsem jedno: všichni budeme muset své uvažování nesmírně otevřít. Budeme muset přijmout filozofii vive la différence. Jinak budeme muset počítat se vznikem potenciálně nebezpečných předsudků.
Zatímco jsem přemýšlel, jak tahle loď Američanů zvládne kulturní šok ze setkání s naší laskavou komunitou na ostrově Wight, oči mi zabloudily ke kalnému slunci. A teprve v tu chvíli jsem pochopil, že teď je s ním v nepořádku něco jiného. Hodně v nepořádku.

Doma se tata hned pta: "Tak kde mas Alika?"
"Ale tato, predstav si. Dneska rano si u snidane cteme noviny a
rikam Alikovi: "Tak dneska jedem dom", on slozi noviny a rika:
"To jsem zvedavej, jestli me zase tata vezme s sebou, az
pujde do lesa sukat starou Pokornou..."
Tata zrudne a skoci klukovi do reci:
"Doufam, zes ho zastrelil, hajzla prolhanyho!"
"No jasne, tati."

„Znám jednoho chlapíka, jmenuje se Mitch Mitchell, a ten má osm bratrů a dvě sestry. Nechápu, jak si může pamatovat, kdy mají všichni narozeniny.“ Vesele jsem se ušklíbl. „A vlastně ani jména.“
„Ten váš kamarád Mitch to má ještě snadné.“
„Vy jich máte víc?“
„Hmm.“ Přikývla a usmála se. „Podle posledního sčítání sto patnáct bratrů a přesně sto dvacet sester.“
Nahlas jsem se rozesmál a chvíli jsem čekal, jakou ten vtip bude mít pointu. Pak jsem pochopil, že si ze mě nedělá legraci. „Páni!“
„A vy jste si myslel, jak to má Mitch těžké.“ Usmála se a dala mi ruku na bradu. „Jestli vám ta čelist klesne ještě níž, udělá díru do paluby.“ Naklonila se přes zábradlí. Vlasy jí vlály ve větru. „Zatím ani stopa po ostrově?“

Kerris,

„ zatím je mým největším úspěchem to, že jsem ve dvou dnech havaroval se dvěma z těch několika málo letadel, které ostrov má. Takže i když se ode mě čeká, že si navléknu obrovy boty, vypadá to, že na to prostě nemám dost velké nohy.“
Otočil jsem se, abych se opřel o zábradlí zády, a poprvé jsem si všiml, jak bílé jsou Kerrisiny zuby, lemované těmi plnými rty.
„Mimochodem, nechtěl jsem, aby z toho zněla sebelítost. A co vaše rodina – jde to?“
„Jde to. Ale je trochu těžké udržet si přehled.“
„Velká rodina?“
„Tak nějak.“

„To bude spíš náhodou,

která mě přivedla na svět, než vlastními kvalitami.“
Kerris si odhrnula vlasy z tváře. Vítr je bral a dělal z nich vlnící se masu, která v chmurném pološeru červeně zářila. „Davide, jste buď velice skromný – skoro až nesnesitelně skromný – nebo je za tím nějaké velké rodinné tajemství.“
Předklonil jsem se, s lokty opřenými o zábradlí, a pozoroval jsem pěnu u přídě. „Žádné velké rodinné tajemství v tom není. Možná bych řekl, že otce doma považují za jakéhosi poloboha.“
„A vy si myslíte, že se proto od vás čekají velké věci.“
„Tak nějak.“
„A bolí to?“
„Ani ne.“ Usmál jsem se na ni. „Můj otec je skvělý a rodina nečeká, že ze mě bude Bill Masen číslo dvě. Ale ostatní taková očekávání mají.“
„Třeba je nezklamete.“

Víte jistě,

„ že nás ohlásil předem na frekvenci, kterou jsem vám dal?“
„Samozřejmě. Určitě se jim ulevilo, když slyšeli, že jste v pořádku.“
„Jenom mě mrzí, že nemůžu říct totéž o svém pasažérovi.“
Chvíli bylo ticho, rušené pouze syčením brázdy za lodí.
„Zachránil jste tu dívku,“ promluvila nakonec Kerris a upřela na mě své zelené oči. „Vrátíte se jako hrdina.“
Zavrtěl jsem hlavou „Nepřipadám si jako hrdina. Dělá se mi zle, když pomyslím na to, co se stalo Hinkmanovi.“
„Každopádně si pro návrat připravte nějaký proslov. Lidé na vašem ostrově už vás stejně za hrdinu považují.“

„Nechtěla jsem vás rušit.“

„Jenom jsem vyhlížel první náznak domova.“
„A našel jste něco?“
„Zatím ne.“
„Musíme vám sehnat nějaké boty. Nemůžete tady stát jenom v ponožkách, vždyť mrzne.“
„Nevšiml jsem si,“ řekl jsem, i když to nebyla tak úplně pravda. Byla dokonce pořádná zima. „Připravte se na velký uvítací výbor.“ Kývl jsem hlavou směrem k obzoru. „Nepřekvapilo by mě, kdyby vás přišla přivítat celá populace.“ Usmál jsem se. „Nestává se každý den, že připluje loď plná Američanů.“
„Budu ve střehu s kamerou.“ Usmála se. „Až přistaneme, zachytím ten váš hezký profil.“
„Hezký? To sotva. Jestli myslíte můj kukuč, z toho vám nanejvýš praskne čočka.“
„Určitě budete na molu vyhlížet svou ženu.“
„Ne. Já ne. Nejsem ženatý.“
„Aha,“ řekla Kerris. Potom se otočila, aby se zadívala dopředu. Dlouhé vlasy jí strhával vítr. „Gabe má pravdu. Dnes si to vážně šviháme. Kapitán spěchá, aby vás bezpečně dopravil domů.“

Možná měl pan Hartlow pravdu

v tom, co mi řekl těsně před svou smrtí. Možná to byl začátek konce, prorokovaný tolika světovými náboženstvími: začátek konce světa ohlásí nadpřirozená tma.
Bez světla nebude fotosyntéza. Rostlinstvo zahyne. Bez rostlin zahynou býložravci. Potravní řetězec se zanedlouho rozpadne článek po článku.
Z těch myšlenek mi kostmi projel mráz. Ochladil mě víc než studený vzduch.
Stál jsem opřený o zábradlí, nakloněný dopředu. Díval jsem se na opačnou stranu, než byla převalující se brázda táhnoucí se rezavým mořem k obzoru, a vyhlížel jsem první oblé pahorky ostrova Wight. V tu chvíli bych byl nejšťastnější, kdybych mohl jednoduše dojít po přístavní zdi do města. Vidět známé tváře. Slyšet hlasy dětí na školním dvoře. Dokonce jsem si představoval, jak se doma uvelebím do pohodlného křesla a budu vyprávět rodičům a sestrám, co se mi přihodilo. Představoval jsem si, jak budou kulit oči a hltat každé slovo mých dobrodružství. A pak bude následovat očistná noc ve městě s Mitchem Mitchelem. Zatímco jsem takto zasněně vyhlížel domov, vycítil jsem, že za mnou někdo stojí.
„Promiňte, Kerris, nevšiml jsem si vás.“

Po chvíli

jsem vyšel na palubu. Posádka chodila s hlavami sklopenými, měla napilno. Na můstku jsem zahlédl kapitána Sharpstonea, jak stojí s rukama za zády, pevně otočený k blížícímu se obzoru, železný pohled upřený k přídi.
Na přední palubě jsem si také všiml čtyřlibrového děla a několika stojanů pro těžké kulomety. Tihle lidé rozhodně nepluli do nebezpečných vod nepřipraveni.
Slunce teď stálo vysoko nad obzorem. Spíš bych měl říct ta ubohá náhražka, která se v těch temných dobách vydávala za slunce. Znovu mi připomnělo kotouček z oranžového staniolu. Lhostejně tam viselo, jako by bylo na oblohu přilepené. Čekal nás další šerý den, a přestože byl červen, bylo znatelně chladno. To, co mnoho kilometrů nad mou hlavou zachycovalo většinu světla, účinně zadržovalo také sluneční teplo. Ve vzduchu byla den za dnem víc cítit zima.

Infrastruktura?

Byl bych to slovo potřeboval několikrát hláskovat, natož abych podrobně spustil o tom, kolika kilometry železnic nebo vodovodů se můžeme pyšnit.
Byl jsem tenkrát hlupák, který nic nevěděl. Myslel jsem si, že jsme jen nějakou tu hodinku od mého domova. Kerris si už vyžádala z lodních zásob neexponovaný film a nasadila jej do elegantní osmimilimetrové kamery německé výroby.
Byla radost dívat se, jak svými štíhlými prsty protahuje film přes všechna vodítka a válečky. Co na tom, že mechanismus byl čtyřicet let starý, kamera pořád běžela hladce jako švýcarské hodinky. První setkání našich dvou národů po více než třiceti letech mělo být zachováno pro budoucí generace.

A stále jsem byl obklopen tou příjemnou,

blaženou nevědomostí, když jsem slezl z postele, natáhl si ty komické dalmatinovské ponožky, oblékl si šaty a odebral se do jídelny pro cestující, kde jsem si dal k snídani směs křupavé slaniny, vajíček a toastů, kterou jsem spláchl jakousi mimořádně sladkou šťávou. Co víc, bylo mi to úplně fuk, když do jídelny vešel Gabriel Deeds, mocně si přihnul z hrnku s kávou a poznamenal: „Netuší někdo, proč kapitán tu starou kraksnu tak honí? Dnes ráno letí jako motorový člun.“
Ostatní pokrčili rameny a pokračovali v jídle. Kerris se mě zeptala, jaká je na ostrově Wight infrastruktura.

Ani o tom jsem nic nevěděl.

Spal jsem dál.
Nade mnou se z komína valily jiskry a blikaly na pozadí oblohy, která zůstávala bezhvězdná a naprosto temná. Každý, kdo by stál na palubě, by viděl rovnou brázdu, která se táhla za lodí jako zářivě bílá čára narýsovaná na tabuli. Pozorovatel by si však brzy všiml, že čára se začíná postupně zakřivovat, jak loď zatáčí a nabírá nový kurz. Vezla na palubě poklad. Poklad tak obrovské ceny, že kapitán dostal rozkaz nezastavovat za žádných okolností. Ani nikomu.

Noc

Rádiové signály létaly éterem z lodi k mnohem vzdálenějšímu pobřeží a zase zpět. Odesílaly informace. Kladly otázky. Přenášely rozkazy.
O tom jsem tenkrát neměl tušení. Spal jsem v blažené, poklidné nevědomosti na svém lůžku v podpalubí.
Zvuk motorů změnil tón. Rytmické chvění dusajících pístů, které probíhalo lodí, sílilo čím dál víc. Topiči byli z paland vyhnáni brzy a museli bez snídaně nastoupit dolů do kotelny, kde se určitě rozhořely nejenom ohně pod kotlem, ale od jejich plamenných nadávek také samotný vzduch kolem nich. Ale nutnost si žádá své. Museli vyvinout tolik páry, kolik jí dokázala stará loď vyrobit. Krmili pece dalším a dalším uhlím. Loď ujížděla nočním oceánem rychleji a rychleji.

A my také chceme najít jen přátele.“ Rory se usmál. „Ne protivníky.“
„Kromě toho,“ poukázal jsem, „žádné z našich letadel, dokonce ani proudových, nemá takový dolet, aby mohlo dosáhnout New Yorku.“
„Takže nemáte žádné letadlové lodě?“
Rozesmál jsem se. „Ne. Tento luxus nemáme.“
Najednou se zase všichni usmívali.
„V tom případě budeme všichni nejlepší přátelé,“ řekl Gabriel a vstal. „Myslím, že to by se mělo oslavit alespoň prckem něčeho dobrého.“
Vrátil se s whisky, která nebyla silná, ale dokonce ohnivá. Několik skleniček stačilo, aby mi alkohol proběhl žilami až do hlavy. Po jedenácti nocích, kdy jsem spal v těsném kokpitu, na mne najednou padla strašná únava. Kerris si všimla, jak mi hlava začíná klesat na prsa. Řekla mi, že moje kajuta je připravená, a odvedla mne chodbou do malé, ale příjemné místnosti, kde na mě čekalo čerstvě povlečené lůžko.
„Davide,“ řekla, když se s úsměvem zastavila ve dveřích, „podle kapitána bychom měli být u ostrova Wight ráno. Zatím se tady zařiďte jako doma.“
Stačil jsem jí ještě poděkovat a pohroužil jsem se do krásného, bezesného spánku.

„Takže jistě chápete, proč bychom mohli být trochu nervózní, když slyšíme, že někdo má letku proudových bombardérů a stíhaček,“ dodala Kerris.
„Ostatně –“ Rory se mi podíval přímo do očí „– může se stát, že se rozhodnete místo obchodování nás vybombardovat a vzít si, co budete chtít.“
„My takoví nejsme,“ řekl jsem pevně. „Jsme mírumilovní. Také chceme stavět mosty mezi komunitami.“
Gabriel se maličko uvolnil. „To rád slyším.“

Rory

hlasitě vydechl a pak na mne upřel své pichlavé oči. „Ale chápete to dilema, ne? Tím, že jsme tady, riskujeme – tedy nejenom my, ale také naši lidé doma. Ano, vypravujeme se ke komunitám na druhém konci světa, podáváme přátelskou ruku, nabízíme otevření obchodních tras – abychom si mohli vyměňovat nejenom zboží, ale i vědomosti – ale také dáváme na vědomí, že máme životaschopnou, soběstačnou společnost s přístupem k nerostným surovinám, jako je uhlí a dřevo.“
Přikývl jsem. „A strachujete se o to, že nějaká komunita odsud z Evropy by vás mohla chtít napadnout a všechno vám to vzít.“
„Je to riziko.“ Gabrielova tvář zvážněla. „Také jsme zažili nájezdy pirátů. Ztratili jsme přátele a rodiny.“

„Ano,“

řekl jsem, tentokrát už trochu rezervovaněji. „K obranným účelům.“
„Cítíte se ohroženi – nevím, jak lépe to říct – nějakou cizí mocností?“
„To ne. Ale v minulosti nás napadali piráti. Obzvlášť menší ostrovy v naší skupině byly zranitelné.“
„Takže jste používali svá letadla útočně?“
„Když bylo třeba.“ Tichý hlas uvnitř lebky mě varoval, abych držel svůj užvaněný jazyk na uzdě.
„Rozumím.“ Kerris se krátce zamyslela. „Chápete, proč nás znepokojuje, když slyšíme, že nějaká zámořská komunita vlastní tak silnou bojovou letku?“
„Ta letka je čistě obranná.“
„Ale stejně tak může být i útočná, ne?“
„To je pravda.“ Usmál jsem se a pokrčil jsem rameny. „Ale věřte mi, naši lidé si nevzali do hlavy, že ovládnou svět.“