Přesto

jsem si dělal naději, že by tato obrovská plovoucí změť vegetace mohla být spojena s pevnou zemí. Ale hodinová obchůzka po vnějším okraji mi brzy umožnila udělat si poměrně jasný obraz o pravdě. Můj ,ostrov‘ volně plul v moři. Dovedl jsem si představit, jak pevninská Británie, ponechaná prakticky bez zásahu lidské ruky, postupně zaroste; zanesené řeky změní svá koryta; města možná klesnou do podmáčených základů. Ale představa, že by toto obrovské nakupení dříví mohlo vzniknout na řece, postupně zarůst drny a nakonec se jednoduše odtrhnout a stát se volně plovoucím vorem o rozloze nějakých padesáti šedesáti akrů, mi připadala až příliš fantastická.

Vzápětí

se to stalo znovu. A pak zase. Dobrý bože, tohle nebyla žádná pevná zem. Byla to vlnící se masa vegetace. Obrovská, plovoucí v moři, zvedající se a klesající v harmonii s vlnami.
Vrátil jsem se do , vnitrozemí‘, kde byla vegetace pravděpodobně silnější, a tak mohla lépe unést mou váhu. To, na čem jsem se nacházel, totiž nebylo nic víc než obrovský vor vytvořený z naplaveného dřeva a spojený dohromady tenkou vrstvou drnů. Pod ním ležely jen studené mořské hlubiny.

Tato

,země‘ byla jen imitace. Bylo to monstrum.
Opatrně jsem postoupil blíž k moři. Jeho vody odrážely chmurnou oblohu a leskly se matnými oranžovými a červenými odstíny; dokonce i pěna bičovaná čerstvým větrem měla barvu rzi. Vodními rostlinami cupitali krabi velcí jako talíře, s matně zelenými krunýři.
Proboha, v jakém světě jsem se to ocitl?
Tuto otázku jsem si kladl znovu a znovu, když jsem se opatrně propracovával k pobřeží a doufal jsem, že brzy zahlédnu pruh písku nebo skal.
Ale nic.
Díval jsem se, jak jedna delší vlna narazila na břeh. Nerozbila se, spíš podběhla pod ,zemí‘, na níž jsem stál. Když prošla pod podrážkami mých leteckých bot dál do vnitrozemí, ucítil jsem mohutné, pomalé vzedmutí.

Nešel

jsem ani pět minut, když jsem uviděl, kde končí země a začíná moře.
Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že je to určitě Solent, který odděluje britskou pevninu od ostrova Wight, mi najednou došlo, že nemůžu být dál od pravdy.
Něco takového jsem ještě neviděl.
Země nekončila útesem a nebyla tam žádná pláž. Bylo to zvláštní, ale země se na okrajích jaksi třepila, jako by se rozpadala do vláken – vláken, s nimiž si příboj pohazoval hned sem, hned tam.
Když jsem vykročil, teď už pomalu, k jejímu okraji, země pod mýma nohama začala být ještě pružnější. Každou chvíli se mi bota probořila přes drny do tekuté hmoty pod nimi.
Znovu jsem si otřel hledí. Bylo pak sice jen o málo čistší, ale uviděl jsem, že toto roztřepené pobřeží se táhne nalevo a napravo ode mě do vzdálenosti nějakých sta metrů, načež zabíhá za mne. Možná by se to dalo popsat jako mys, ale pojmy běžně používané v souvislosti s pevninou byly v tomto případě nanejvýš přibližné.

Věděl jsem,

že velkou část nízko položeného území jižní Anglie pokrývaly kdysi bažiny, které byly ve středověku nebo ještě později vysušeny. Poté, co zmizela elektrická čerpadla a příkopy se zanesly naplaveninami, podzemní voda stoupala na dřívější úroveň a pomalu, ale jistě dělala ze zemědělské půdy znovu bažinu.
Na okamžik jsem se zastavil, abych zkontroloval revolver a nouzové zásoby, které jsem si nesl přes rameno v plátěné brašně. Potom jsem upřel pozornost ke kapesnímu kompasu. Když jsem našel jižní směr, zaměřil jsem si jej na kalně rudém obzoru a vykročil jsem.
Cestou jsem nacházel ve svém blízkém okolí velice málo k vidění. Pouze zakrslou vegetaci – žádné pořádné stromy, žádné domy, žádné cesty. V situaci, kdy se obzor ztrácel v rezavé mlze a šmouhy na mém hledí také viditelnosti ani trochu nepomáhaly, jsem neviděl nic ani v dálce.

holínky

Zahlédl jsem holínky mrtvého muže. Nohy už ztratily na objemu; současní trifidi dělali s kořistí krátký proces.
V dalším okamžiku jsem se naštěstí dostal z tlačenice trifidů ven. Ale i potom jsem v běhu cítil, jak mě žahadla bičují do zad jako důtky.
Otřel jsem si jed z hledí a z hřbetu rukavic. S trochu lepším výhledem jsem se mohl pohybovat rychleji, takže jsem na úniku před shlukem trifidů kolem letadla neztrácel čas.
Krajina přede mnou byla plochá – velice plochá a překvapivě mi pérovala pod nohama. Měl jsem pocit, jako bych šel po obrovské matraci.
Důvod byl smutně jednoduchý – alespoň jsem si to myslel.

Vyhoupl

jsem se z křesla a vylezl jsem z letadla. Přistihl jsem se, jak zadržuji dech. Pochyboval jsem se, jako bych se snažil zocelit nervy před skokem do ledové vody.
V mžiku se na mne snesla žahadla. Jed sice nemohl odolným skafandrem proniknout, ale údery měly takovou sílu, že mě z nich pálila kůže. Ve svalech na krku, které jsem si při havárii pohmoždil, jsem po několika zásazích do přilby začal cítit nepříjemnou tepavou bolest. V mžiku jsem byl na zemi a razil jsem si cestu dužnatými listy jako badatel probíjející se panenskou džunglí. Hledí mi během několika vteřin umazal rozstříknutý jed ze žahadel, takže ze světa za ním mi zůstala jen rozmazaná červená scéna s pohybujícími se stíny.

Teoreticky

jsem byl stejně chráněný jako v domě. Jenže co kdyby jed materiálem prosákl? Nebo co když mě pocit, že se dusím, donutí zvednout hledí?
Myslím, že kdybych o tom ještě chvíli přemýšlel, povolily by mi nervy. O nic nešlo, jen si navléct přilbu a rukavice. A pak vyrazit na malou procházku.
Poté, co jsem si pečlivě upevnil přilbu (s hledím zajištěným v poloze ,dole‘) a přesvědčil jsem se, že spojení mých rukavic s gumovými manžetami skafandru je vzduchotěsné, jsem prudce otevřel kokpit.

Stejně

jasné bylo, že nemůžu jen tak čekat, až mě někdo přijde zachránit. Komunita měla jen omezené možnosti na to, aby mohla rozběhnout pátrání po spadlém letadle. Jestli bouřka vyřadila z provozu nejen rádiové spojení, ale i ostrovní radar, měli jen mlhavé ponětí o tom, kde začít hledat – v chabém světle na stovkách čtverečních kilometrů zarostlé venkovské krajiny.
Trifidí bubnování venku trochu zrychlilo a poněkud zesílilo. Skoro jako by cítili, že brzy budu muset něco udělat.
Musel jsem si logicky promyslet svůj plán.
Za prvé jsem musel opustit letadlo, abych se mohl vydat jižním směrem k pobřeží.
Byl jsem přesvědčen o tom, že trifidi na mne zaútočí, jakmile otevřu kokpit. Ale pořád jsem měl na sobě jednodílný skafandr. Byl vyrobený ze silné pogumované bavlny, a kdybych si vzal rukavice a přilbu s plexisklovým hledím přes celý obličej, nezůstal by na mně obnažený ani kousíček kůže.

Chtě nechtě

jsem si vzpomněl na otcova slova. Ty rostliny mluví, řekl mi. Mluví spolu, vyměňují si informace, plánují, dokonce vyjadřují své sny o nadvládě nad světem a vyhubení člověka. Poprvé jsem pořádně chápal, co mi tenkrát řekl. A věřil jsem tomu.
Ty ďábelské rostliny byly inteligentní. I teď zpívaly svým sousedům.
Tady je člověk.
Přijďte, bude hostina.
Zůstat tam znamenalo smrt.
Vůbec jsem o tom nepochyboval, jak jsem tam seděl v kabině stíhačky, obklopený nějakými třiceti nebo více trifidy, na jejichž listech se matně lesklo narudlé denní světlo.
Bylo jasné, že letadlo přistálo na pevnině.

Zásobníky

munice byly úmyslně prázdné, aby se snížila hmotnost letadla a tak se prodloužila délka letu. Smůla: s obrovským potěšením bych stiskl to červené tlačítko na kniplu a poslal ty zabijácké rostliny ke všem čertům.
Chvíli jsem nehybně seděl a snažil se ovládnout zrychlený dech. Musel jsem uvažovat jasně a vymyslet, co podniknout dál. Jakmile jsem se přestal hýbat, rány do krytu ustaly.
Zanedlouho zavládlo ticho. Bylo slyšet jen slabé klepání, které trifidi vyluzovali svými krátkými ,prstovými‘ proutky o bulvy.

Jak

jsem se rozhlížel po těch tvorech, kteří se mačkali kolem havarovaného Javelinu, najednou jsem si uvědomil, že se stala zázračná věc. Viděl jsem.
Do světa se vrátilo světlo.
Alespoň jsem měl o trochu víc důvodů k optimismu. Pravda, slunce se ukázalo jen jako kalný kotouček, ne jasnější než kousek staniolu nalepený na oblohu. A ta obloha byla matně rudá. Ale alespoň jsem viděl své okolí. Horní atmosféra byla prakticky bez mraků, s výjimkou několika pásů vysokých cirrů – které se na obloze kupodivu projevovaly jako rovnoběžné černé čáry.
Rázné otáčení hlavou, jak jsem se rozhlížel, vyprovokovalo trifidy k aktivitě. Okamžitě vymrštili svá žahadla a zasypali průhledný kryt kokpitu deštěm prudkých ran; po každém žahadle zůstala na plexiskle šmouha lepkavého jedu, až jsem přes ně prakticky přestal vidět.

SEDMÁ KAPITOLA

S těmito slovy jsem se vydal do letadla pro svítilny. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Seymour Hinkman, horlivý mladý meteorolog, je mrtvý.
Když jsem ráno otevřel oči, zjistil jsem, že už nejsem sám.
Přes kryt kokpitu jsem viděl hrozivé kolébající se siluety. Kolem letadla uvězněného na zemi se shromáždilo na tucet trifidů. Byli nedočkaví jako smečka hladových psů v čase krmení.
Další se k nim přidávali. Viděl jsem, jak kolébavě postupují bažinou směrem ke mně. Listy se jim s každým krokem tetelily a třásly.
Chvíli jsem se díval, hypnotizovaný pohledem na takové množství těchto kočovných rostlin na pochodu. Možná jsem v tu chvíli cítil s myší ochromenou pronikavým pohledem kočky. Věděl jsem totiž naprosto jistě, že tyto rostliny si mě vybraly jako svůj další vydatný chod.
Tělo mladého meteorologa Hinkmana už zmizelo pod trifidím listovím. Rozhodl jsem se nezabývat se příliš detailně tím, co se tam s ním stalo.
Úspěch byl už to, že jsem za takových okolností vůbec usnul –skrčený v těsném prostoru kokpitu po přistání na břichu, vyděšený způsobem Hinkmanovy smrti a obklíčený trifidy. Připisoval jsem to účinkům nervového šoku. Lidské tělo i v nejkrajnější nouzi hledá dočasnou úlevu ve spánku. Odpočinutý organismus má ostatně mnohem větší šanci na přežití než vyčerpaný.

Javelin

Ohlédl jsem se po Javelinu. Osvětlení kabiny stále fungovalo, takže světla bylo dost, abych viděl, že letadlo je víceméně neporušené. Přiznávám, jedno křídlo leželo v rovině s trupem a špičatý nos byl ověšený vegetací. Ale vzhledem k okolnostem to nebylo katastrofické přistání. Přinejmenším Seymourovi a mně se nic nestalo.
„V nouzové výbavě jsou svítilny,“ řekl jsem Seymourovi. „Vezmu je a dáme se na pochod.“
„Kterým směrem?“ Sundal si přilbu a bezradně tam stál. Ve světle z kokpitu působil ztraceně. „Vždyť nevíme, kudy se dát.“
„Na jih. Jestli jsme na pevnině, dovede nás to k pobřeží. Jestli jsme na ostrově, nevadí. Je pravděpodobné, že cestou narazíme na obydlený dům.“
Seymour si otřel čelo. Předpokládám, že tam měl hodně potu smíšeného s dešťovou vodou. „Myslím, že šálek čaje bych neodmítl,“ řekl potichu.
„Rád se přidám, Seymoure.“

trifidi

Pustil jsem se do kontroly rádia, ale moje pesimistické podezření se brzy potvrdilo. Tvrdé přistání je nadobro zničilo. Řekl jsem Seymourovi, aby vylezl z letadla. Přilby jsme si nechali na hlavě a sklouzli jsme po kovových plochách na zem. Při každém pohybu jsem sebou škubal a úpěl jsem.
Zem byla nejen promočená, dokonce tiše čvachtala pod nohama. Zřejmě jsem přistál v nějaké bažině. Ale kde na ostrově – nebo samozřejmě na pevnině – bychom mohli být, to bylo ve hvězdách. Za normálních okolností bych navrhl, že počkáme do prvního světla. Ale jelikož první ani jiné světlo nemuselo přijít, neměli jsme jinou možnost než dotrmácet se pěšky k nejbližšímu statku nebo domku a odtamtud podat zprávu na leteckou základnu.
Chvíli jsem opatrně zkoušel nohy. Holeně jsem sice měl jako v ohni, ale určitě nebyly zlomené. Byl jsem si docela jistý, že až se svléknu, najdu atraktivní podlitinové mramorování v nápadných modrozelených odstínech.

oči

Když jsem nakonec otevřel oči, měl jsem pocit, že se probouzím v posteli.
Ale slyšel jsem, jak mi něco rachotí o lebku. Opatrně jsem si ohmatal hlavu prsty. Byla otupělá – necítil jsem vůbec nic. Prsty byly také necitlivé.
Pak jsem v okamžiku prozření pochopil, že pořád sedím v letadle. Ten klepavý zvuk, který jsem slyšel, byly dešťové kapky dopadající na mou aluminiovou leteckou přilbu. Někdo otevřel kabinu.
Bolel mě krk. A to, jak mi bolest vystřelovala z holení, také nevěstilo nic dobrého.
Náhle překřičel pleskání deště něčí hlas. „Davide? Jste v pořádku?“
Přikývl jsem. Z toho mě sice rozbolel krk, ale přinejmenším se všechno pohybovalo tak, jak mělo. „Seymoure?“ zavolal jsem.
„Ano?“
„Jste pořád v letadle?“
„Jsem. Říkal jsem si, že počkám, dokud nepřijdete k sobě.“
„Dobrý bože. Jak dlouho tady tak sedíte?“
„Asi půl hodiny.“
„Vy jste idiot. V nádržích mohlo být ještě dost paliva, abychom vybuchli. Proč jste nevylezl ven?“
„Neuvědomil jsem si to. Promiňte.“
Teď, když se mé smysly vracely k normálu, jsem poznal, že venku je sice stále tma jako v Hádově říši, ale déšť ustává. Usoudil jsem, že mu máme za co děkovat. Uhasil veškeré ohníčky a zchladil horký kov, od kterého by se jinak mohlo vznítit zbylé palivo. Shořeli bychom na popel.

Věděl jsem,

že musím přistát v dalších šedesáti vteřinách. Jinak bychom riskovali, že si namočíme víc než nohy.
„Davide, já myslím…“
„Prosím, teď mlčte, Seymoure. V příští minutě se budu muset soustředit.“
Ztichl.
Ve světle pode mnou moře běsnilo. Dokonce se mi zdálo, že vidím jednotlivé kapičky vodní tříště, jak vyletují k letadlu.
Na řídicím panelu pod ukazatelem paliva se rozsvítila červená kontrolka. Člověk nemusel být letecký odborník, aby poznal, co to znamená. Přiškrtil jsem motor ještě víc, abych se pokusil ušetřit vzácnou trošku paliva, které v tuto chvíli sotva smáčelo dno nádrže.
Pomaloučku, polehoučku…
Vpředu. Nějaká temnější masa. Světlo se od ní neodráželo.
Řekl jsem si, že jestli to není země, sním svůj klobouk a tenisky si dám místo pudinku.
Neviděl jsem žádné vystupující skály, žádné stromy nebo domy. Terén pode mnou vypadal jako plochá pastvina. Nebyla šance na přistání s vysunutým podvozkem. Stačilo, aby přední kolo najelo do brázdy nebo do králičí nory a začali bychom dělat přemety. Museli jsme doklouzat po hladkém břichu letadla. „Držte se pevně,“ řekl jsem. „Jdeme na to.“
Přistávací manévr mě přinutil na chvíli ztratit zájem prakticky o všechno ostatní, co může tenhle velký, širý svět nabídnout.

Zrychlil se mi pulz;

po hrudi mi nepříjemně stékal pot.
Druhou a třetí možnost jsem už zavrhl. Klesal jsem. Dole jsem pořád neviděl žádnou zem. Přesto jsem v této výšce (výškoměr byl prakticky na nule) mohl snadno zarýt tohle třicet let staré letadlo do úbočí některého lehce zvlněného kopce ostrova Wight.
„Davide… Davide, vidíte už dráhu?“
„Ne.“ Viděl jsem leda tak velký kulový.
Znovu jsem přiškrtil motory a zpomalil jsem na čtyři sta padesát. Nos letadla maličko poklesl a zase jsme byli o nějaký ten metr blíž k zemi.
„Proboha,“ hlesl jsem.
„Co se děje?“ vykřikl Seymour.
„Moře,“ odpověděl jsem stručně. Kousek pod námi jsem znenadání uviděl vlny.
Byly zpěněné. Náhlé poryvy větru dělaly z moře rozbouřenou masu.
Musel jsem zachovat pevné nervy. Nemělo smysl zvedat letadlo výš. Stejně jsme byli prakticky na suchu. Navíc, kdybych přestal vidět moře, vůbec bych nevěděl, kdy dosedneme. Když jsem zatočil doleva, špička levého křídla málem prořízla vlny. Vzápětí se nos nasměroval k severu. Takto jsem musel najít zem. Buďto náš ostrov nebo britskou pevninu. Teď už to bylo jedno.

jenže

jsem nepočítal s tím, že počasí bude ještě odpornější než předtím.
Dešťové kapky rachotily o plexisklovou kabinu jako kulky z kulometu. Přistávací světla letadla ukazovala pouze další pásy deště, které se točily a kroutily jako dým.
Zdálo se, že mám tři možnosti – alespoň z pohledu letu.
První možnost: letět bičujícím deštěm a poryvy větru, které strojem škubaly.
Druhá možnost: letět v naprosté tmě mraků.
Třetí možnost: úplně se vyhnout mrakům a tmě a vyměnit je za matně rudé nebe nahoře. (Používám slovo ,nebe‘ ve smyslu prostoru vysoko nad vaší hlavou – když na to přijde, ta oblast nad mraky připomínala spíš peklo, mrazivě pochmurné peklo.)
Jenže ve skutečnosti mých pilotních možností rychle ubývalo. V situaci, kdy se ručičky ukazatelů paliva blížily k nule a stále se mi nepodařilo obnovit rádiové spojení s pozemní službou, jsem prakticky neměl jinou možnost než dál klouzat po spodním okraji bouřkových mraků. Dobrých třicet vteřin jsem letěl rychlostí něco nad pět set kilometrů v hodině; turbulence si s letadlem pohrávaly jako vítr s pírkem. Liják oslnivě odrážel světla letadla. Proudy vzduchu teskně skučely nad křídly.

Pokud bych

s touhle kraksnou slétl opatrně, mohl bych dobruslit po spodní straně mraku, aniž by mi hrozilo vážné nebezpečí, že naletím do úbočí kopce nebo do něčeho podobného. Výškoměr sice při takové výšce už neukazuje nijak přesně, ale Gloster Javelin měl k dobru mimořádně silná přistávací světla. I z výšky tří set metrů bych poznal, jestli jsme nad pevninou nebo nad vodou.
Pomalu jsem s letadlem klesl na úroveň tří set metrů.
Zbývalo mi palivo na nějakých sedm minut letu.
Za takových okolností by každé přistání nutně bylo tvrdé.
Domyslel jsem si, že během výstupu nad mraky jsem letěl ve velkém kruhu. Uprostřed toho kruhu, nějakých pětadvacet kilometrů po rádiu, ležel ostrov Wight. Říkal jsem si, že když zamířím po rádiu ve výšce kolem tří set metrů, uvidím světla dráhy nebo alespoň světla vesnic a měst.

A stále žádné světlo pod mraky.

Dokonce ani to bezútěšné červené nebe. Nacházelo se vysoko nad mrakem, jímž jsme nyní pluli. Javelin byl jako úhoř, který se plazí bahnem obzvlášť kalné řeky.
Po sedmnácti minutách jsem řekl Seymourovi: „Jestli tady nahoře zůstaneme ještě dlouho, budeme muset vystoupit a dojít pěšky.“
„Prosím?“
„Nebojte, to je starý pilotský vtip.“ Pustil jsem knipl dopředu a letoun začal klesat. Chtěl jsem dodat něco o tom, jak využít katapult, kdyby došlo palivo. Jenže v téhle tmě a s ohledem na to, že Seymour byl v létání úplný zelenáč, by možná bylo ohleduplnější jednoduše mu přiložit ke spánku pistoli.
Bez rádiového kontaktu bych se musel spolehnout na to, že se mi podaří polohu nějak odhadnout, abych navázal zrakový kontakt s přistávacími světly. Před startem jsem viděl, jak vystřelili několik raketových světlic, které ukázaly, že volný prostor mezi zemí a mrakem je asi tři sta metrů.