Proto musí platit, řekl si v duchu, že kdo vyrobil ty žiletky na holení, také vyrobil zapalovače a žárovky, a ti, kdo vyrobili jednotlivé součástky, museli vyprojekto¬vat Věčné auto. Možná tytéž společnosti, ačkoliv jistě to nemohl vědět, protože ho nikdy nenapadlo zjistit, kdo co vyrábí.
Autobus se plnil, ale Vickers stále seděl sám, upřeně hleděl z okna a třídil si myšlenky.
Hned za ním se bavily dvě ženy a aniž by je chtěl tajně poslouchat, vnímal, co si povídají.
Jedna se právě řehonila a říkala: „My měli nejzajíma¬vější skupinu. Bylo v ní tolik zajímavých lidí.“
A druhá žena odpověděla: „Přemýšlela jsem o připo¬jení k jedné z těch skupin, ale Charlie prohlásil, že je to hloupost. Řekl, že žijeme v Americe v roce 1977 a na svě¬tě neexistuje žádný důvod, proč bychom předstírali, že ne. Řekl, že je to ta nejlepší země a nejlepší časové obdo¬bí, které kdy poznal. Povídal, že máme všechno a veškeré moderní pohodlí. Říkal, že jsme šťastnější, než byli lidé před námi. Řekl, že ta záležitost s předstíráním je hlav¬ně komunistická propaganda a že by rád vypátral, co to odstartovalo. Říkal…“
„Ale já nevím,“ přerušila ji první žena, „je to druh zábavy. Znamená to hodně práce, samozřejmě, číst o sta¬rých časech a o všem ostatním, ale myslím, že ti to něco dá. Jeden chlápek říkal druhou noc na shromáždění, že ti to dá, co do toho vložíš, a já se domnívám, že má pravdu. Ale zatím mi nepřipadá, že jsem ochotná dát do toho moc. Hádám, že musím být přelétavý typ. Nejsem tak dobrý čtenář a nechápu tak snadno, hodně se mi toho musí vysvětlovat, ale jsou tam takoví, kteří vypadají, že jim to dává hodně. V naší skupině je muž, který zpětně žije v Londýně, v časech muže, který se jmenoval Samuel Peeps. Nevím, kdo byl ten Peeps, ale odhaduji, že to byl významný člověk. Nevíš, kdo to byl Peeps, co, Gladys?“
„Já ne.“
„Dobře, ať je to jakkoli,“ pokračovala druhá, „ten chlápek celou dobu mluví o Peepsovi. Napsal knihu, ten Peeps, a musí to být hrozně dlouhá kniha, protože pojed¬nává o tolika věcech. Ten muž, o kterém ti vyprávím, píše nejpodivuhodnější deník. Vždycky jsme rádi, když ho při¬mějeme, aby nám kousek přečetl. Víš, zní to skoro, jako by tam opravdu žil.“
Autobus zastavil před vlakovým přejezdem a Vickers pohlédl na hodinky. Za další půlhodinu by měli být ve městě.
Byla to ztráta času, řekl si. Nezáleží na tom, co měla Ann v rukávu za trumfy, bude to plýtvání časem, kvůli kterému nehodlal komukoliv dovolit přerušovat jeho psa¬ní. Neměl by si dovolit prořečnit planě ani jeden den.
Vzadu za ním Gladys říkala: „Slyšela jsi o těch nových domech, které staví? Mluvila jsem o tom v noci s Char¬liem a říkala jsem, že bychom se měli do nich podívat. Náš byt trochu chátrá, víš, a musíme vymalovat a jaksi ho po¬opravit, ale Charlie řekl, že je to nějaká léčka na hlupáky. Řekl, že by nikdo nepostavil takový druh domů, jaký oni nabízejí, aniž by v tom nebyl nějaký háček. Charlie řekl, že je příliš starý na to, aby ho někdo podvedl takovým barákem. Mabel, viděla jsi některý z těch domů nebo jsi o nich něco četla…“
„Říkala jsem ti,“ nedala se odradit Mabel, „o skupině, ke které náležím. Jeden z těch chlápků předstírá, že žije v budoucnosti. Teď, ptám se, není to směšné? Představ si někoho, jak předstírá, že žije v budoucnosti…“

Ale bude to znamenat víc než jen tohle. Asi tak během roku budou uzavřeny všechny automobilové závody a většina garáží a opraven; ocelářskému a sklářskému prů¬myslu to zasadí silný úder. Také výrobcům látek a možná také tuctu dalších průmyslových odvětví.
Žiletky na holení se nezdály tak důležité, ani žárovky, ani zapalovače, ale teď najednou byly. Tisíce mužů ztratí práci a přijdou domů a řeknou rodině: „Tak se věci mají. Po tolika letech nemám práci.“
Celá rodina bude dělat své každodenní věci v napja¬tém a hrozném tichu, v dusném ovzduší strachu, který nad nimi bude viset, a muž si koupí všechny noviny a bude studovat inzertní sloupky, potom půjde ven a bude chodit po ulicích a lidé v malých kamrlících nebo u psa¬cích stolů v okrajových čtvrtích budou před ním kroutit hlavami.
Nakonec muž půjde na jedno malé místo, které má nad dveřmi nápis ‘Karbohydráty, Inc.‘ a všourá se dovnitř s rozpaky dobrého pracovníka, který nemůže najít práci, a řekne: „Nemám příliš štěstí a peníze se tenčí. Je zázrak, že…“
Muž za přepážkou odvětí: „Ale jistě, jak velkou máte rodinu?“ Muž mu to řekne a ten, který bude sedět za přepážkou, napíše něco na kousek papíru a podá mu ho. „To okénko támhle,“ řekne. „Myslím, že je toho dost na to, aby vám to vystačilo na týden, ale jestli ne, určitě se sem vraťte, kdykoliv chcete.“
Muž vezme proužek papíru a pokusí se vyjádřit díky, ale muž z Karbohydrátu to lehce odmítne a řekne: „Podí¬vejte se, proto jsme tady. To je naše práce, pomáhat chla¬pům jako jste vy.“
Muž půjde k okénku a člověk za okénkem se podívá na proužek papíru a podá mu balíky. V jednom z balíků bude syntetická hmota, která chutná jako brambory a další bu¬de chutnat jako chléb a budou tam další, o kterých byste si pomysleli, že jíte obilí nebo hrách.
To se dělo už dřív a děje se to neustále.
Nebylo to jako podpora – ať je to jak chce, nemohli jste říci, že to bylo jako podpora. Tihle lidé od Karbo¬hydrátu vás nikdy neurazili, když jste přišli žádat o po¬moc. Zacházeli s vámi jako s platícím zákazníkem a po¬každé řekli, že byste měli přijít zase, a někdy, když jste to neudělali, šli jakoby okolo podívat se, co se stalo – jestli jste třeba nedostali práci nebo jste se nestyděli opět při¬jít. Pokud z vás vytáhli, že jste se styděl, sedli si a mluvili s vámi a předtím, než odešli, přiměli vás myslet si, že jste jim prokazovali laskavost, když jste si z jejich rukou brali karbohydráty.
Díky karbohydrátům miliony lidí v Indii a Číně, kteří by zemřeli, stále žili. Nyní tisíce těch, kdo ztratili práci, když automobilový průmysl zkrachoval a ocelářské závody omezily výrobu a opravny zavřely, chodili po stejné cestě do dveří se znamením karbohydrátu.
Automobilový průmysl bude muset zkolabovat. Nikdo si nebude kupovat jiná auta, když může přejít ulici a kou¬pit si takové, které vydrží navěky. Právě tak, když bylo možné v obchodě s vynálezy dostat věčnou žiletku, to¬várny na holící čepelky zkrachovaly. Stejná věc se stala výrobcům žárovek a zapalovačů a bylo možné, pomyslel si Vickers, že Věčné auto nebylo poslední, o čem od těchto výrobců uslyší, ať už jsou to kdokoli.