Trochu splaskl, a když jsem se podíval dolů, uviděl jsem, že z protrženého plastu uniká proud bublinek. Přikývl jsem, otočil jsem pytel na druhou stranu a v místě, kde z trhliny unikal vzduch, jsem nabral prověšený materiál do sevřené pěsti.
„Budeme se muset dostat na břeh,“ zašeptal jsem. „Nechci, aby nás proud odtáhl na druhou stranu.“ Nedodal jsem, že na druhé straně řeky, než je Manhattan, se na březích mačkají trifidi.
Začali jsme plavat a tlačit pytle s oblečením před sebou. Něco hladkého mi znovu přejelo po holé kůži na břiše. Málem jsem vykřikl, ale s herkulovským úsilím jsem udržel ústa zavřená. Přesto jsem na zádech a ve vlasech cítil mrazení, jako by mě tam píchaly špičaté nohy nějakého hmyzu.
Plaval jsem dál a čekal jsem, že každou chvíli se mi do nohy zakousnou zuby. Neubránil jsem se ani iracionální představě, že se z hladiny přede mnou vynoří slizká ruka a popadne mě za krk.

Přikývla a křečovitě se usmála.
„Fajn. Hezky v klidu. A držte se blízko mne. Musíme zůstat na dohled.“
Voda, která mi stoupala kolem těla, byla tak studená, že se mi rozcvakaly zuby. Slyšel jsem, jak se Marni zajíkla, když se ponořila hlouběji do řeky.
Plastový pytel se mi pod rukou napjal, když převzal mou tíhu. Pytel, jehož se držela Marni, se stříbřitě leskl vedle mě. Mohl jsem jen doufat, že strážní na věži si nás nevšimnou. Několik dobře mířených výstřelů z pušky by s námi udělalo krátký proces.
Zjistil jsem, že musím pomalu pádlovat volnou rukou, abych se udržel vedle Marni. A s proudem jsem měl pravdu: rychle se nás chopil a odnášel nás ke středu řečiště. Nějakých šest metrů pod námi bylo kluzké dno řeky, hemžící se potvorami, které tam měly svůj domov. Než jsme se nadáli, unášelo nás to po proudu, kolem trámové uzávěry navazující na zeď. Spatřil jsem zářivá světla vlastního města. Po ulicích jezdila auta. Dokonce jsem viděl lidi, kteří se procházeli po říční promenádě. Noční ptáci se bavili.
Jen padesát metrů od rušného nábřeží zatím řeka tahala za naše těla, otáčela námi, hrozila, že nás převrátí a stáhne dolů.
„Chyťte se mě za ruku,“ vyrazil jsem ze sebe. „Nedokážu se vám udržet nablízku.“
Marni zvedla ruku nad hladinu. Chytil jsem ji. Pevně jsem ji stiskl. Kývla směrem k pytli, který jsem držel.

Podíval jsem se jí do tváře. Ve tmě jizva zmizela. Zato jsem si všiml jejích krásných očí. Byly absolutně důvěřivé. Zaskřípal jsem zuby a sám sobě jsem položil otázku, do jakých nových nebezpečí ji táhnu.
Něco se mi otřelo o koleno. Okamžitě jsem ztuhl. Voda byla příliš tmavá a kalná, než abych něco viděl. Ale věděl jsem, že jsem to cítil. Něco hladkého a kluzkého mi právě přejelo po holé kůži.
Čekal jsem, že každým okamžikem uvidím, jak se z vody vymršťuje žahadlo.
Stál jsem tam jako socha, ani jsem nedýchal. Srdce mi bušilo v hrudi. To, co se o mě otřelo, se už nevrátilo. Možná to byla nějaká říční rostlina nebo úhoř. Na druhé straně jsem nechtěl pobývat příliš blízko něčeho, co mohlo číhat v té nevábně vypadající břečce.
„Jdeme na to, Marni.“ Sebral jsem poslední zbytky odvahy. „Zatím neplavte. Nechte se jednoduše unášet proudem za zeď. Dejte ruku kolem pytle a nechte se jím nadnášet. Dobře?“

Teď nebyl čas na falešnou cudnost. Přesto jsem si dal záležet, abych se Marni díval do očí, když jsem řekl: „Teď zavažte konec pytle tkaničkou. Zkontrolujte, jestli je dobře utažená… ne. Nevymačkávejte z pytle vzduch. Ať je ho tam spousta. Měl by být nafouknutý, když ho zavážete… tak, to je ono. Hotovo?“
Přikývla. Tvářila se odhodlaně.
Vstoupil jsem do vody. Byla studená jako led. Zatnul jsem zuby. Šel jsem dál a snažil jsem se nevšímat si ostrých kamínků pod nohama. Neustále jsem pátravě sledoval řeku. V tuto noční dobu vypadala obzvlášť tmavě a zlověstně – temná propast, z níž vylézají děsivé, bezejmenné hrůzy.
Uvědomil jsem si, že další vodní trifidi by klidně mohli číhat pod hladinou. Přesto jsem nerozvážně sázel na to, že se rostliny buď nerozšířily tak daleko, nebo že dávaly přednost klidným jezerním vodám. Podle tahu, který jsem cítil kolem holých nohou, byl proud řeky Harlem rozhodně silný.
Pohlédl jsem na Marni. Její pleť ve tmě bíle svítila. Šokem z chladu se prudce nadechla a zatáhla břicho.
„Nebojte se,“ řekl jsem jí. „Nebudeme tady dlouho.“
Přikývla.

Navíc jsem si vzpomněl na setkání s vodními trifidy před pouhými několika dny na Kolumbově rybníku. Nechtělo se mi zjišťovat, co číhá v těchto kalných vodách.
Pátrání po člunu na břehu řeky bylo bezvýsledné.
Marni znovu ukázala plavecká tempa. Zavrtěl jsem hlavou.
Zamířili jsme zpátky do ulic. Muselo tu být něco, co bychom mohli použít. Šel jsem uličkou a nahlížel jsem do zahrad za domy a do dvorů. Zanedlouho jsem uslyšel zvuk pily. Šel jsem podle něho, až jsem narazil na dílnu. Nějaký snědý muž ve světle petrolejky rozřezával desky. Za ním stála částečně smontovaná šatní skříň.
Co mě však zaujalo především, bylo půltuctu pytlů vyplněných pilinami. Dal jsem znamení Marni, aby se schovala do stínu.
Na příležitost jsem nemusel čekat dlouho. Snědý muž došel ke dveřím a zahulákal do nich: „Joe… Joe! Máš už nachystanou tu kávu?“ Truhlář poslouchal vzdálený hlas. „Co je? Říkals, že to bude deset minut. A už je to skoro půl hodiny. Já tu skříň musím dodělat, jinak nedostanu svou dávku. A když nebude to kafe, tak to nemůžu zvládnout. Hej, chlape, jsem vyprahlejší než ten prach kolem. Jestli nepřiložíš ruku k dílu, postarám se o to, abys neměl co dát do huby. Tak slyšíš mě, Joe?“ Zatímco truhlář spílal neviditelnému Joeovi, zmocnil jsem se dvou pytlů pilin. Pak jsem se vrátil k Marni. „Fajn,“ řekl jsem jí. „Můžeme se vrátit k řece.“
„Dělejte prostě to, co budu dělat já,“ řekl jsem.
Marni přikývla. Její zelené oči měly vážný výraz.
Vysypal jsem piliny z plastového pytle na břeh. Marni udělala totéž. Potom jsem si rychle svlékl oblečení a nacpal jsem je do pytle. Vytáhl jsem si z bot tkaničky a strčil jsem do pytle i boty.

Cítil jsem, jak mě opouští naděje. „Jak to uděláme, Marni?“
Podívala se na mě; zelené oči jí zářily odraženým světlem reflektorů. Pak pokrčila rameny, jako by chtěla říct: Chceš říct, žes na to ještě nepřišel sám ?
„Marni, ne to ne. Myslím, že to nejde.“
Netrpělivě přikývla a napodobila plavání.
Kousl jsem se do rtu. „Bál jsem se, že to uděláš.“
Vykročila k vodě, ale zadržel jsem ji. „Ne, ještě ne. Podíváme se, jestli nenajdeme lepší způsob.“ Ukázal jsem podél řeky na opačnou stranu, než byla betonová zeď, která vypadala nepřekonatelně jako strmá skalní stěna. „Zkusme se podívat, jestli nenajdeme člun nebo něco takového,“ řekl jsem. „I barel by byl lepší než riskovat jen tak.“
Přikývla, bylo však vidět, že váhá. Ale kuráž měla, to jsem musel uznat. Klidně by skočila do vody a bariéru obeplavala. Ale mně se nechtělo. Ze svých výletů s Kerris jsem si pamatoval, že tady jsme na východním okraji ostrova Manhattan, takže tohle musela být řeka Harlem nedaleko soutoku s East River, zlověstně pojmenovaného Hell Gate. A nebylo to bezdůvodné označení pro nějaké obyčejné místo na řece. Hell Gate se bez varování mohl proměnit ve vířící malström soutokových vln a vražedných proudů, které dokázaly i toho nejlepšího plavce stáhnout do náruče vodní smrti.

Podíval jsem se na Marni, která si prohlížela zeď s výrazem podobným bázni. „Co teď, Marni? Budeme muset znovu do podzemí, abychom se dostali na druhou stranu?“
Zavrtěla hlavou. Znovu vykročila a já jsem šel za ní. Tentokrát jsme se pohybovali rovnoběžně se zdí. Marni si však dávala pozor, abychom zůstávali ve stínu zchátralých budov. Bez pouličních zvuků zněly naše kroky nepřirozeně hlasitě. Neustále jsem se ohlížel, přesvědčený o tom, že uslyším kroky, které jsou nám v patách. Ale byla to jen ozvěna našich nohou. Po chvíli městská pustina skončila. Ocitl jsem se v severní části Central Parku, který byl rozdělen betonovou zdí. Bylo to zvláštní, ale rozkládala se zde poklidná pole, na nichž rostl ječmen, brambory a řepa. Někde ve tmě bečely ovce. Než jsem došel na druhou stranu parku a znovu se ponořil do opuštěného města, začaly mě nemilosrdně bolet nohy. „Jak je to ještě daleko?“ zeptal jsem se neúnavné Marni.
Maličko mávla oběma rukama, což jsem si vyložil jako: Teď už je to kousek.
Přesto jsem stále nechápal, jakým způsobem zdoláme tu zeď. Zahlédl jsem několik bran, ale vypadalo to, že jsou pevně zavřené. Co víc, strážní věže dohlížely na každý centimetr zdi. Pokud neexistovala nějaká podzemní cesta, byl jsem nahraný.
Bylo krátce před půlnocí, když jsme z ničeho nic došli na konec zdi.
Zjistil jsem, že mám před sebou širokou řeku. Stěna jako taková končila několik metrů od břehu, ale prostřednictvím trámové uzávěry a spousty ostnatého drátu překážka sahala ještě nějakých dvacet metrů dál do vody.

Následoval jsem Marni sutinami a vyšel jsem dveřmi v zadní části kostela. Ocitl jsem se na hřbitově, který byl přenechán prasatům, jež chrochtala a ryla v bahně. Na kraji hřbitova mě Marni zastavila a pak ukázala za zeď.
Opatrně jsem se podíval na druhou stranu. Jas reflektorů mne na okamžik oslnil. Pak jsem to uviděl. Šest metrů vysoká bariéra z betonu, zalitá jasným světlem, se táhla napravo a nalevo ode mne, kam až oko dohlédlo. Na téhle straně (na vězeňské straně) byly budovy, které jí stály nejblíž, srovnány se zemí, aby podél ní vznikl volný pruh. Ten byl ještě obehnaný ostnatým drátem. Přejel jsem pohledem po vršku zdi. Po každých sto metrech jsem viděl strážní věže. Kdybych chtěl doufat, že na nejbližších dvou věžích nikdo není, byl bych svým optimismem na úrovni blázna. Na podtržení té myšlenky jsem zahlédl policejní auto, které právě přijelo k jedné věži. Ze zadních dveří vystoupili dva muži a vylezli po schodech na věž. O chvíli později vyšli dva jiní muži ven – doba střídání stráží.
Díval jsem se na tu pevnostní zeď dlouho, alespoň mi to tak připadalo. Byla nějakých padesát metrů ode mne. Za ní se nacházela zářivá světla a hmotné zajištění New Yorku. Dokonce jsem slyšel hluk dopravy. V nose mne šimrala vůně linoucí se z nějaké vybrané restaurace hned za zdí. Někde, možná jen několik ulic odsud, byla Kerris Baedekkerová.
V tu chvíli jsem pochopil pravdu. To město se všemi svými světly, hlukem, ruchem, hemžením a tisíci aut byl humbuk, podvod spáchaný Torrencem. Ždímal drahocenné zdroje takovým tempem, že to město muselo v brzké době zničit. Jako bankrotář, jenž utrácí peníze, které nemá, aby udělal dojem na ostatní, si koupil loajalitu svých občanů věcmi na úrovni lesklých cetek – ať už to byla auta, barevné televizory, spousta rozhlasových stanic nebo večerní šaty podle poslední módy. Zvuky New Yorku ke mně doléhaly stále, ale ve skutečnosti jsem teď slyšel duté cinkání prázdné nádoby.

Ulice vypadala stejně jako všechny ostatní ulice tohoto obrovského vězeňského tábora. Lidé s ranci na zádech. Povrch kluzký blátem. Řada dílen, v nichž dělníci bez ustání dřeli naplno – řezali, tavili, osekávali dřevo, tkali hadry, vařili živočišný tuk na svíčky.
Neměl jsem ponětí, kde jsme, ale Marni, která byla znalá místních poměrů, to věděla. Rychle jsme prošli ulicí a zabočili jsme do další spleti uliček. Soumrak už začal přecházet v noc. Pouliční světla mihotavě naskočila právě ve chvíli, kdy mne Marni začala táhnout k velké, goticky vypadající vznosné budově zasazené do jedné linie s třípatrovými domy. Když jsem vešel, okamžitě jsem poznal, že je to kostel, který před mnoha lety vyhořel, takže střecha zůstávala otevřená noční obloze. V rozbitých oknech s vitrážemi dosud byly smutné zlomky andělů a svatých.

Do hlubiny

„STÁT!“
Ani nás nenapadlo něco takového udělat. Dříve než policista, který se znenadání objevil před námi, stačil namířit brokovnici, zahnuli jsme do další uličky.
Nebyla to dobrá volba. Uličkou se k nám totiž plahočil další obrněný náklaďák. Bylo vidět, jak řidiči planou oči. Zrychlil a rozjel se přímo na nás. Marni se chystala rozběhnout od vozidla, ale já jsem na ni naléhal, aby běžela proti němu. Sázel jsem na to, že střelec ve věžičce nebude schopen sklonit hlaveň kulometu dostatečně, aby nás zasáhl, když budeme příliš blízko.
Kulomet vyštěkl a dávka svítících střel prolétla vysoko nad našimi hlavami. Z toho jsem poznal, že jsme v bezpečí – alespoň prozatím. Plahočící se náklaďák bylo něco jiného. Vypadalo to, jako by se řidič rozhodl, že nás jednoduše přejede.
„Přelez plot,“ křikl jsem na Marni. Oba jsme se přes něj přehoupli ve chvíli, kdy se už náklaďák hrozivě tyčil nad námi. V dalším okamžiku jsme byli za zdí v zahradě, která byla plná volně se pohybujících koz.
Ohlédl jsem se; plexisklová bublina věžičky byla výš než plot. Věžička se znovu plynule otáčela, aby si nás našla.
Marni nepotřebovala pobízet. Jako blesk přelezla zeď do sousední zahrady. Skočil jsem za ní a dopadl jsem do houštiny bramborové natě. V tomtéž okamžiku se do kamenů parapetové stříšky hladově zakously kulky. Zastavili jsme se, abychom se nadechli. Střelec využil příležitost k tomu, aby střílel do druhé strany zdi a prověřoval tloušťku cihlového zdiva. Zřejmě doufal, že těžké projektily z kulometu zeď prorazí a oba nás zabijí.
Naštěstí nějaký dávno zesnulý stavitel práci neodflinknul. Zeď vydržela, přestože kulky vyvolaly na naší straně smršť omítky. Marni se na mě podívala a já jsem přikývl. Sice jsem nic neviděl, ale slyšel jsem, jak policejní vůz couvá uličkou zpátky. Střelec určitě nahlížel přes zdi a ploty do zahrad a pátral po nás. Tentokrát jsme si však dali záležet, abychom se mu neukázali. Kryti kurníky, králíkárnami a nejrůznějšími keři, postupovali jsme z jedné zahrady do druhé. Jestli se kolem vyskytovali někteří obyvatelé činžovních bytů, neviděl jsem je. Slyšeli střelbu. Teď zůstávali uvnitř a čekali, až se to přežene.
V polovině zadní strany domů si Marni všimla průchodu do hlavní ulice před blokem. Popadla mě za ruku a protáhla mě jím.

„Nezastavuj se,“ zavolal jsem na Marni. „Určitě tu někde je zadní východ.“
Jakmile jsme zmizeli v budově a z dohledu, bylo by logické předpokládat, že střelec přestane střílet. Neudělal to. Vypálil dávku do otevřených dveří. Jeden z výrobců hraček přepadl dozadu. V místě, kde mu střela rozervala oděv, mu z hrudi stoupal dým. Dělníci propadli panice, začali křičet a tlačit se předními dveřmi ven.
Kulomet zuřivě rachotil. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem těla roztrhaná kulkami, jak padají do odpadního kanálu.
Marni byla duchapřítomnější než já. Místo hloubání o tragédii mě prudce postrčila ke dveřím v zadní části dílny.
Teď už jsem se nezastavoval. Proběhl jsem skladištěm plným civějících hlav panenek a potom jsem málem vypadl ze dveří do zadní uličky, kudy šlo na tucet překvapených mužů a žen se svými ranci a kárami. Slyšeli křik, ale evidentně netušili, co se děje ani odkud se střelba ozývá.
Marni s rychlostí atleta běžela přede mnou. Bez ohledu na cíl, bez ohledu na výsledek, nezbývalo mi než běžet za ní.

Došel jsem ke shluku dívek, v němž stála i Marni. Autobus za mnou se dýchavičně rozjel. Jak se blížil ulicí, jeho motor zněl čím dál hlasitěji. Aniž jsem se zastavil, promluvil jsem na Marni.
„Marni. Jděte před mnou. Přirozeným krokem. Ale jestli křiknu ,Běž!‘ – tak začněte utíkat.“
Přikývla. Šla teď několik kroků přede mnou. Znovu jsme sklopili hlavu.
„Děvče. Řekla jsem ti, že máš čekat!“
Ženin rozhořčený hlas prořízl zvuky ulice jako břitva.
Policista na rohu se otočil, aby se podíval, co se děje.
„Policisto!“ vykřikla žena! „Zastavte tu zrzavou!“
Podsaditý muž pochopil rychle. Udělal několik kroků a popadl loket Marni do své mohutné pěsti. „Zůstaneš tady, dokud nezjistím, co se děje,“ poručil jí. „A to ti radím, ani se nehni.“ Nepočkal na její souhlas. Prudkým švihnutím ji udeřil do tváře, až ztratila rovnováhu. Mezitím jsem urazil vzdálenost dělící mne od policisty, který stále držel Marni. Otřeseně vrtěla hlavou. Uviděl jsem, že má na rtech krev.
Ve zlomku vteřiny jsem se rozhlédl po lidech okolo. Jednoho po druhém jsem vyloučil coby potenciální zdroje pomoci, dokud jsem si nevšiml staré ženy s nákladem železných tyčí. Reflexivně jsem vytáhl jednu tyč z jejího koše a vší silou jsem jí praštil policistu do hlavy.
Vůbec neměl čas zareagovat. S kašlavým zachroptěním se svalil do bláta. Marni se s výrazem omámené nedůvěry podívala dolů na zhrouceného muže.
Okamžitě jsem uslyšel křik. Žena s psací deskou dostala záchvat ječení, které bylo čím dál pronikavější.
„Honem!“ Popadl jsem Marni za ruku. „Běž!“
Pelášili jsme ulicí. Na druhé straně ulice jiný policista křičel do dveří jednoho hranatého vozu. Viděl jsem, jak se plexisklová věžička plynule otáčí, až hlaveň kulometu míří na nás.
„Rychleji!“ zařval jsem. V tom okamžiku mi kolem hlavy prosvištělo několik dávek. Zeď vedle mě jako by najednou zasyčela, jak kulky udělaly z kusů cihel prach.
Policejní střelec mířil vysoko. Podruhé takovou chybu neudělá.
Panika proměnila ulici v rozbouřenou, vyděšenou masu lidí, kteří křičeli, prchali a vysypávali obsah svých košů. Jeden muž přede mnou se svíjel na chodníku a držel se za hlavu, kam ho zasáhla odražená kulka.
Marni se prodrala do otevřených dveří. Vrhl jsem se za ní. Ocitl jsem se v dlouhé místnosti, kde slepci vyráběli plyšové hračky. Překvapeni střelbou otáčeli hlavy a pátrali po zdroji zvuku.

Ano?

Žena stála bez hnutí, s perem přichystaným nad psací deskou. „A její číslo?“
„Její číslo?“ odpověděl jsem neurčitě. „Neznám –“
„Proboha, děvče, pojď sem.“ Žena hrubě popadla Marni za vlasy a zvedla jí hlavu. Když uviděla její zjizvený obličej, znechuceně ohrnula nos. „Podívejme, zohavení, že? I jazyk? Otevři ústa… ovšem. No, tvůj jazyk ani obličej potřebovat nebudeme, že?“ Žena si zaškrtla kolonku na papíru. „Teď se otoč.“ Opět hrubě chytila výstřih svetru, který měla Marni na sobě, stáhla jej dolů a obnažila jí rameno. „Stůj chvíli, děvče. Nepřečtu to, když sebou budeš pořád tak škubat.“
Uviděl jsem, že Marni má zezadu na rameni vytetovanou dlouhou řadu čísel.
Žena si opsala číslo do papíru a pokynula směrem ke skupince dívek na kraji ulice. „Běž se postavit k nim. Nehýbej se, dokud ti neřeknu jinak.“
Vykročil jsem za Marni.
„Hej,“ zavolala žena. Otočil jsem se k ní. „Tebe k ničemu nepotřebujeme, frajere. Jdi si po svých.“
Podíval jsem se, co dělá policista opodál. Zatím se nedíval tímhle směrem, ale věděl jsem, že by rychle přišel, kdyby žena začala dělat rozruch. Sklonil jsem hlavu stejně servilně jako lidé kolem mne a začal jsem pomalu odcházet ulicí dál. Přitom jsem se ohlédl po Marni, která se postavila k ostatním dívkám. Ústy jsem řekl: Čekej. Marni přikývla.
Těsně přede mnou zastavil autobus a začal nabírat dívky z jiné skupiny. Bylo vidět, že odváží skupiny dívek z celé ulice. Neměl jsem tolik času, abych mohl vymýšlet jednoznačný plán dalšího postupu.
Došel jsem na chodník a okamžitě jsem zahnul zpátky k Marni. Pochyboval jsem, že bych se dostal na jih do města, kdybych ji ztratil.
Žena s psací deskou si právě zapisovala údaje dívky s vozíkem. Modlil jsem se, aby se nepodívala směrem ke mně.

Letmé rozhlédnutí

po ulici mi prozradilo, že tento výběr probíhá i jinde. Dvojice mužů a žen s psacími deskami procházely dílny a pozorně si prohlížely pracující. Čas od času některou dívku nebo ženu vyvolaly a nařídily jí, aby se postavila na určené místo na kraji cesty. Všiml jsem si, že Marni se zpod hřívy rusých vlasů zvědavě rozhlíží.
V první chvíli jsem si myslel, že volba dívek je nahodilá. Ale potom jsem si uvědomil, že jsou vybírána pouze postpubescentní děvčata. Ženy starší středního věku přehlíželi.
Na mysli mi vytanula dvě slova. Operace Lavina. Takže to začalo. Torrencovi zdravotníci vybírali ženy v plodném věku (i když některé byly sotva na jeho prahu). Došel jsem k závěru, že Torrencova rasa superlidí bude mít debut za devět měsíců od nynějška.
Moje myšlenky byly náhle přetrženy.
„Hej! Počkej! Ty tam! Ty zrzavá. Stůj, děvče.“ Marni poslechla. Hlavu nechala skloněnou, pohled upírala do země. Napodobil jsem její poddajný postoj. Proboha, pomyslel jsem si, stačí, aby si jedna z těch žen všimla, jak kvalitní mám boty, a je konec. Úkosem jsem se podíval po policistovi, který stál na rohu ulice s rukama v bok a brokovnicí pověšenou na zádech. Nezbývalo mi než počkat, až se ta žena v elegantních botách vyjádří, abychom mohli jít dál.
Žena stroze vyštěkla: „Jméno a číslo?“
Marni dál upírala oči do země.
„Děvče, ptala jsem se tě na jméno a číslo.“
Začínal jsem propadat skepsi. Situace se nevyvíjela dobře.
„Děvče? Chceš být drzá? Jestli ano, máš –“
„Ona je němá,“ řekl jsem rychle. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejservilněji. „Jmenuje se Marni.“

Kolem stále

pospíchali lidé v hadrech, s ranci na ramenou. Holčička, které mohlo být tak devět let, namáhavě tlačila vozík, na němž byla hromada zvířecích kůží, z nichž kapala krev. Obchody a kavárny i tady ustoupily industriálnímu využití. Muži a ženy horlivě pracovali nad soustruhy, lisy a pilami.
Ucítil jsem dloubnutí do boku. Marni se na mě varovně podívala. Než vykročila, sklonila hlavu a pak zalétla pohledem do strany, aby se přesvědčila, že jsem zaujal stejný postoj.
Cedule mi prozradila, že jsme na Amsterodam Avenue, kdysi bohaté ulici, která probíhala Manhattanem ze severu na jih. Další tabule na křižovatce ukázala, že jsme došli na 114. ulici, na příští stálo 113. Klesající čísla nás informovala, že postupujeme na jih, což znamenalo, že nejsme o mnoho víc než půlhodinu chůze od 102. ulice, kde šestimetrová vězeňská zeď dělila město New York na dvě části. Dostat se ke zdi bylo snadné. Najít cestu na druhou stranu bude něco úplně jiného.
Minuli jsme obrovskou stavbu v gotickém stylu, která původně nemohla být nic jiného než katedrála. Uvnitř seděly řady slepců. Všichni velice zručně bušili do stříbřitých kousků kovu. Hluk, který stovka takto bušících lidí způsobovala, byl ohromující. Když jsme míjeli otevřené dveře, musel jsem si zacpat uši rukama.
Všiml jsem si, že proudy lidí, kteří nesou rance nebo tlačí vozíky, jako by se sbíhal do jednoho místa. Vzpomněl jsem si, co říkala Rowena o tom, že skladiště na Paralele se 102. ulicí v noci naplňují otroci a ve dne vyprazdňují dělníci z města.
Co bylo znepokojivé, bylo zde také víc policistů. Jistě, většina jich jezdila v autech nebo v krabicovitých dodávkách s plexisklovými kulometnými věžičkami nahoře, které jsem už viděl. Ale několik se jich tam pohybovalo i pěšky. Vypadalo to, že mají na starosti dopravu. Usměrňovali lidské soumary, aby po určitých trasách došli na určitá sběrná místa. Řada bosých dívek vysypávala koše pestrobarevných kolíčků na prádlo do větší káry. Neuniklo mi, že dvě z dívek se podobají Kerris. Torrencovo potomstvo se dalo najít na každé ulici – alespoň mi to tak připadalo.
Přestože toto všechno vypadalo jako běžná praxe, cítil jsem, že dnes se v jejich rutině něco změnilo.
Vedle káry stály dvě ženy středního věku. Jejich oblečení a elegantní boty jasně ukazovaly, že tyto dámy v ghettu obvykle nepobývají. Mluvily spolu a přitom pozorovaly dívky s kolíčky. Šel jsem dál s hlavou skloněnou, ale začal jsem si lépe všímat, co se tam děje. Ty dvě ženy dívky hodnotily. Každou chvíli některá žena vybrala dívku, která pak byla vykázána na kraj cesty, kde už stál rostoucí počet podobně oblečených dívek. Nevybrané dívky odcházely s vyprázdněnými koši.

Marnost

Znovu do tunelu. Marni a já jsme se museli znovu vrátit tou nevlídnou, mrtvou jeskyní. Čekal jsem, že opět vyjdeme na dvoře uhelných skladů, ale Marni mě popohnala, abych kolem rezivějících dopravníkových pásů jen prošel. Po čtvrthodině další chůze, kdy lampa rozlévala kolem nás nezdravě žlutou kaluž světla, vylezla na něco, co vypadalo jako nástupiště. Potom došla k mohutným dřevěným dveřím. Jednu polovinu otevřela. Zrezivělé závěsy skřípavě zaprotestovaly. Ozvalo se cupitání drápků po betonu, jak se rozprchly krysy.
Na staré ceduli na stěně byl nápis: NEZAMĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN - KOLUMBIJSKÁ UNIVERZITA. Marni si přiložila prst na ret, abych byl zticha, a hbitě jako kočka vyrazila do rozlehlých sklepů univerzity. Ve světle lampy jsem zahlédl kotelnu s dávno vyhaslými pecemi, z nichž se rozbíhala spleť železných trubek.
Na okamžik se zastavila a zamyslela se nad systémem tmavých chodeb, které jako by se táhly do černého nekonečna. Staré kabely visely dolů jako černé liány. Trubky topení ověšené pavučinami se táhly chodbami, než prudce změnily směr a zavrtaly se do stěn.
Ucítil jsem na rukávu ruku Marni a znovu jsme vykročili. Ušli jsme dalších asi sto metrů, když ukázala na schodiště. Následoval jsem ji nahoru. Ocitli jsme se v opuštěné budově, kde jsme míjeli dveře se jmenovkami dávno mrtvých profesorů. O chvíli později jsme vyšli na širokou ulici lemovanou vysokými budovami. Moje naděje, že se ocitnu na čistých chodnících vlastního města, se okamžitě rozplynula. Ulice tady pokrývala suť stejně jako v Harlemu.

Potom si mne znovu prohlédla,

spokojeně přikývla, popadla mě za loket a postrčila mě ke dveřím. Náležitě zamaskovaný, rychle jsem vyšel na ulici. Marni šla s odhodlaným výrazem vedle mne.
Absolvovali jsme opačným směrem cestu z předchozího dne. Když se podvečerní slunce sklánělo k ulici, vklouzli jsme do dvora uhelných skladů a dolů do starého tunelu, který se kdysi dávno používal pro dopravu uhlí od řeky Hudson. Znovu jsme v tajemném světle petrolejky šli jeskyní, kterou se rozléhal zvuk našich kroků.
Když jsme konečně vyšli ven, byl jsem rád, že jsem viděl tmu toho studeného, hrobce podobného místa naposledy. Moje radost však byla předčasná.
Vedle hangáru pro hydroplány totiž stála tři krabicovitá vozidla. Policisté v čepicích s černými štítky se hemžili dovnitř a ven. Dokonce jsem poznal brunátného chlapíka z Yorkshiru. Zasalutoval nadřízenému, který právě dorazil, a horlivě ho vedl do hangáru. Na let domů jsem mohl zapomenout.
Otočil jsem se k Marni, která sledovala policisty se vztekem v očích.
Dospěl jsem k rozhodnutí, které jsem měl udělat už před několika hodinami. „Marni,“ řekl jsem, „můžete mě odvést na jih – do města?“

Nevím,

co mě to napadlo, ale sehnul jsem se k ní a políbil jsem ji. A pak jsem málem udělal hloupost. Málem jsem jí řekl, že se vrátím a odvezu ji a Marni odtamtud. A pořádně těm policajtům nakopu prdel. Ale věděl jsem, jako že se David jmenuju, že tenhle slib bych nemohl dodržet.
„Sbohem, Davide. A teď si pospěšte, prosím.“
Vrátná tento vývoj událostí očekávala. Bez reptání nám odemkla bránu a já jsem s Marni sešel dolů. Zanedlouho jsme byli venku. V denním světle jsem se tam vyjímal jako spadlý z Marsu, a tak mě strčila zpátky dovnitř, přitiskla si prst na rty a odběhla chodbou. Za okamžik se vrátila a pomohla mi do nepříjemně páchnoucího kabátu; nevěděl jsem, jestli je černý od špíny, nebo je to jeho původní barva. Pak odstoupila a svýma průzračnýma, zelenýma očima zhodnotila výsledek. Zavrtěním hlavy naznačila, že to nestačí, přikrčila se k podlaze a otřela dlaně o dlaždičky. Postavila se v úzké chodbě až těsně ke mně a přejela mi těmi dlaněmi po obličeji; zvláštní pozornost věnovala čelu a nosu.

„Díky.“
Zuřil jsem nad svou nemohoucností. Jak jsem tam mohl stát a dívat se, jak jí to ti barbaři udělali? Jenže co jsem mohl dělat? Bylo jich víc a měli zbraně. Já jsem neměl nic.
Marni udělala, co mohla. Uložila Rowenu na palandu a potom jí jemně vsunula pod zlomenou paži polštář.
Znovu jsem se přehrabal ve svém ruksaku. Zdálo se mi, že jsem tam předtím něco zahlédl, když jsem fasoval svou železnou zásobu jídla. Skutečně, bylo to tam – malá papírová krabice s červeným křížkem na víku.
„Davide? Davide Masene?“
Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem, že Rowena se na mne dívá.
„Davide,“ řekla, „musíte odsud odejít.“
„Ale –“
„Poslouchejte. Není bezpečné, abyste tady zůstal.“
„Ti muži si přišli pro destilační zařízení.“
„Nehledali sice vás, ale zkuste hádat, jak dlouho potrvá, než si některý z policistů vzpomene, že zahlédl tvář, která sem nepatří?“
„Jsem přesvědčený o tom, že si mě nikdo nestačil prohlédnout.“
„Davide, prosím vás. Možná si všímali hlavně naší zázračné mašinky a toho, aby nerozbili žádnou láhev, ale některý z nich si určitě položí otázku, kde se tady vzal takový dobře živený mladý muž. Věřte mi, oni se vrátí. A spíš dřív, než později.“ Mluvila s takovou vehemencí, že si náhodou pohnula rukou. Bolest jí zkřivila tvář. „A jestli si myslíte, že budete nějaký hrdina, když tady zůstanete, zkuste se na to podívat jinak. Jestli vás tady chytí, my všichni z toho budeme mít peklo.“
„Dobrá,“ uznal jsem. „Až se Sam Dymes vrátí, řekněte mu, co se stalo.“ Oblékl jsem si svou leteckou bundu. „Vrátím se k hydroplánům.“
„Sám je nenajdete… Marni.“ Otočila se k sestře. „Zaveď Davida zpátky k letadlům.“
Marni přikývla a gestem mi ukázala, že půjdeme.
„Fajn. Buďte na sebe opatrná, Roweno… a vezměte si tohle.“ Podal jsem jí lékárničku. „Je tam několik dávek morfia a injekční stříkačka. Víte… kdybyste to potřebovala.“
„Díky, Davide. Vážím si toho.“

Muž,

který se jmenoval Harry, Marni jednoduše odstrčil. Potom se ušklíbl, popadl bedýnku s láhvemi a zamířil ke dveřím. Znovu jsem couvl a nasadil nevidomý pohled.
Vrátná zatím začala kvílet: „Neberte nám pití. Proč byste nám nemohli pár lahví nechat… nepotřebujete to všechno. Láhve nám nechte!“
„Zavři hubu,“ vyštěkl Harry, ještě rozčilený potyčkou s Marni.
Pak padlo na obyvatele domu sklíčené ticho. Zřejmě se jim to nestalo poprvé. Policejní razie. Zastrašování.
Když poslední muž odešel s poslední bednou pálenky, vrátil jsem se do pokoje. Marni uvazovala Roweně jednoduchý závěs kolem krku. Na Roweně bylo vidět, že má mučivé bolesti. Když jsem přešel přes pokoj, zvedla hlavu.
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Zlomila jsem si ruku,“ řekla, jako by to byla její chyba. „Kruci, zítra nebudu schopná práce.“
„Na práci nemyslete. Musíte si tu ruku nechat ošetřit.“
„Vím tady o někom, kdo mi dá kost do pořádku… potíž je v tom, že teď nedostanu žádné poukázky.“
„Zařídím, abyste dostala jídlo,“ slíbil jsem.
„Nejde jenom o jídlo.“ Z jejího hlasu najednou zazněla neuvěřitelná únava. „Dokud nezačnu znovu pracovat, nedostanu poukázku na injekci.“
„Na injekci?“ Pak mi to došlo. „Aha.“ Vzpomněl jsem si, co mi Gabriel řekl o Torrencově politice zotročování pracovní síly heroinem. „Rozumím.“
Stáhla obličej, jak se bolest zakousla hlouběji. „S tím destilačním aparátem je to smůla. S pitím by se absťák bez injekce snášel líp.“
Tou dobou se už většina obyvatel vrátila do svých pokojů, aby rozjímala nad svým neštěstím. Jeden starší muž si ale přišel prohlédnout Roweninu ruku. Škubl jsem sebou, když jsem viděl nepřirozený ohyb mezi zápěstím a loktem, kde kost praskla.
„Zkuste si udělat pohodlí,“ řekl jí laskavě. „Za chvíli se vrátím, musím udělat nějaké dlahy.“

Marni

Marni rozčílilo, že si jeden policista chce přihnout z poloprázdné láhve na stole vedle její palandy. Vyskočila, aby mu v tom zabránila. Mohutný muž s ní krátce zápasil.
„Nechte ji být!“ Rowena se namáhavě zvedla z postele, aby sestře pomohla.
Aniž k ní otočil hlavu, muž ji srazil zpátky na lůžko. Viděl jsem, jak sebou její předloktí švihlo a narazilo do sloupku postele. Její tvář se zkřivila bolestí. Marni, s výrazem zuřivosti v očích, plivla muži do obličeje.
Zanadával a zvedl láhev nad její hlavu, jako by to byla palice.
„Do prdele, ’arry,“ rozřehtal se brunátný muž, když viděl, jak jeho kolega zápasí s Marni. „Tebe ty holky nějak rozrajcovaly.“
Muž se zatvářil, jako by se chystal na Marni žalovat, ale pan Brunátný zřejmě neměl čas na legraci ani na hrátky. „Pusť ji, ’arry –nevíš, kde všude byla.“ Ukázal na dalšího policistu. „Teď to začněte nosit dolů do náklaďáku… a dávejte na to sakra velkej pozor. Nechci slyšet žádný nárazy nebo rozbíjení lahví. Chovejte se k nim, jak byste se chovali k fakanovi. ’arry, nech ji bejt. Tak odnášejte ty flašky… ne, začněte těma plnejma, a opatrně, chlapče.“